Dějiny astrologie

Astrologie, řecky αστρολογία = άστρον (hvězda) + λόγος (slovo), česky též hvězdopravectví, je tradiční hermetický obor. Zabývá se zkoumáním vztahu mezi děním na obloze a jeho vlivem na Zemi.  

Za tímto účelem vytvořili astrologové v různých dobách a různých civilizačních okruzích řadu samostatných symbolických systémů a nauk, které mají pochopení vztahů nebeských a pozemských dějů zprostředkovat. Spolu s alchymií a magií je Západní astrologie zařazována mezi hermetismus založený na axiomu jednoty makrokosmu (tj. vesmíru) a mikrokosmu (tj. člověka). Hermetické obory se vzájemně doplňují a prolínají a používají společný jazyk.

Principy astrologie

Astrologie je založena na principu synchronicity a nikoliv kauzality. Převážně zkoumá vztah postavení nebeských těles k jevům na Zemi. Astrologie není deterministická. Popisuje sklony a tendence, neurčuje, že se něco musí stát. Výstupy astrologie nejsou exaktní, nýbrž empirické (empiria = zkušenost). Z tohoto pohledu je tedy spíše hermeneutikou, neboli interpretačním uměním.

Astrologické tradie

V průběhu historie vznikla v různých částech světa několik různých samostatných astrologických systémů a tradic, z nichž pouze některé se vyvíjely ze společných základů. Tyto systémy používají při popisu zkoumaných jevů zpravidla vlastní symboliku i způsob její interpretace. V rámci těchto systémů vznikly další astrologické směry, často se lišící jak ve východiscích, tak v cílech svého zkoumání.

• Babylonská astrologie
• Egyptská astrologie
• Helénská astrologie
• Perská astrologie
• Védská astrologie
• Arabská astrologie
• Čínská astrologie
• Mayská astrologie
• Aztécká astrologie
• Západní astrologie

Babylónská astrologie

Astrologie vznikala v dávných vyspělých civilizacích na Blízkém východě někdy ve 2. tisíciletí př. n. l. Babylónští kněží-astrologové jsou považováni za první, kdo rozdělili roční pouť Slunce zvěrokruhem mezi dvanáct souhvězdí, či spíše astrologická znamení po 30°. Babylónským astrologům je připisováno také sestavení prvních horoskopů. Nejstarší dochovaný horoskop je diagram z r. 410 př. n. l. syna babylónského panovníka Šuma Usa, který se narodil 29. dubna 410 př. n. l. („Nissanu, v noci čtrnáctého, syn Šuma Usa, Šumu Iddina, se narodil. V té době byla Luna pod klepetem Štíra, Jupiter v Rybách, Venuše v Býku, Saturn v Raku, Mars v Blížencích. Merkur nebyl viditelný. Věci jsou pro něj příznivé.“)

Egyptská astrologie

Astrologická pozorování ve starověkém Egyptě se nejprve rozvíjela jako nedílná součást náboženských mystérií pěstovaných v chrámových centrech po celé zemi. Mnohé indicie (např. interpretace značek na stropní hvězdné mapě chrámu v Dendeře) svědčí dokonce o tom, že by egyptská tradice mohla být ještě starší než tradice babylónská a mohla by sahat až před 5. tisíciletí př. n. l. Souhvězdí, planety, hvězdy a nebeská tělesa byla v egyptské astrologii spojena s jednotlivými nečeru (egyptskými „bohy“ se zoomorfními rysy) a mnohá astrologická pozorování byla zakódována do mnoha veřejně šířených náboženských mýtů předávaných ústní tradicí i výtvarnou formou.

Egypťané používali astrologii také v architektuře a stavitelství. Mnohé dochované starověké stavby v Egyptě jsou orientovány podle soudobého postavení hvězd (sloužily často také jako astronomické pozorovatelny) a v jejich rozměrech jsou rozpoznávány astrologické údaje.

Helénská astrologie

Helénská astrologie má pravděpodobně své kořeny v astrologii egyptské, i když částečně absorbovala a rozvinula i zdroje babylónské astrologie a astrologie chaldejské. Pozdně helénský spis známý jako Corpus Hermeticum na tuto egyptskou tradici přímo poukazuje a je známo, že mnoho řeckých filosofů a astrologů studovalo v egyptských chrámech.

Za helénskou astrologii lze považovat astrologické nauky vzniklé v oblasti Středomoří v období mezi lety 200 př. n. l. a rokem 500 n. l. Astrologie nicméně pronikala do starověkého Řecka již dříve. Řecký básník Hesiodos (8. – 7. století př. n. l.) ve své didaktické básni Práce a dni pomocí postavení hvězd podává termíny zemědělských prací a také vhodnou dobu k početí syna či dcery. Další názory šly ještě dál a hlásaly, že postavení planet ve zvířetníkových souhvězdích při zrození člověka předurčuje celý jeho život.

Kolem roku 200 př. n. l. se v astrologii náhle prosadil nový systém tvorby horoskopů, který významným způsobem rozšířil původní systém babylónský. Nový systém se objevil náhle a ustálil se během půl století, což vede k závěrům, že byl pravděpodobně dílem jedince (za něhož lze považovat legendárního Herma Trismegista) či neznámé malé astrologické školy.  Tento systém ustálil sestavování horoskopů prakticky v podobě, jaká se dochovala dodnes (zavedla systém domů, aspekty, používala sedm klasických astrologických planet apod.)

V helénském období astrologie se ustálila astrologická terminologie a vznikla stěžejní díla, ze kterých čerpala pozdější arabská astrologie a západní astrologie. Překlady řeckých textů do sanskrtu dokonce ovlivnily terminologii staré indické tradiční astrologie. Mezi nejvýznamnější astrology tohoto období lze zařadit zejména Klaudia Ptolemaia, autora „Čtyř knih o astrologii“ (Tetrabiblos – nejstarší ucelená učebnice astrologie) a hvězdného katalogu Almagest, či Héfaistióna Thébského a Vettia Valense, autora významné Antologie.

Védská astrologie

Védský systém astrologie je jednou ze šesti kategorií védángy, souboru pomocných disciplín pro studium Véd. Jedná se o jeden z nejkomplexnějších a nejpřesnějších astrologických systémů. Hlavní disciplíny jsou známy jako gola (astronomie), ganita (výpočty založené na postavení planet), džátaka (nativní astrologie), muhúrta (vybírání vhodného času), prašna (zodpovídání konkrétní otázky) a nimitta (výklad specifických znamení). Je založena na velmi starobylé tradici a studim v tradičním pojetí učitel-žák, je velmi náročné. Za jednu z nejuznávanějších autorit je považován mudrc Parášara, autor klasického díla Bṛhat Parāśara Horā Śāstra (7. – 8. století). Používá siderický systém, čímž se liší od západní astrologie, která používá tropický systém. (Siderický rok je doba, za kterou se Slunce vrátí na stejnou polohu na zemské obloze z hlediska hvězdné klenby. Tropický rok je doba mezi dvěma po sobě jdoucími průchody Slunce bodem jarní rovnodennosti.)

Arabská astrologie

Arabská astrologie je jednou z historických astrologických tradic, která udržovala a dále rozvíjela poznatky babylónských a helénských astrologů. Začala se rozvíjet spolu s územní expanzí islámu na Blízkém východě a ve Středomoří zhruba od 6. století. Islám se po pádu Říše římské stal nositelem vzdělanosti a poznání na mnoho století. Na muslimských universitách v Bagdádu a Damašku působily velké skupiny astrologů v astrologických observatořích.

Koncem 8. století vznikl překlad indického astrologického textu Súrja Siddhánta do arabštiny a v 9. století začali arabští astrologové překládat klasická řecká astrologická díla například Ptolemaiova a Dorotheova. Arabští učenci do svých nauk zakomponovávali i zbytky poznatků babylónské a perské astrologie. V roce 1030 sepsal o indických heliocentrických teoriích spis Ta’rikh al-Hind („Indické kroniky“) arabsky píšící perský astrolog Muhammad Abú ar Rajhán al-Birúní.

Od počátku 11. století převzaly roli hlavních center astrologických nauk islámské university na evropském území, v tehdejším islámském Španělsku. Svými astrologicko-lékařskými poznatky vynikaly zejména university v Grenadě a Seville. Prostřednictvím těchto univerzit pronikla astrologie do západní kultury.

Arabských astrologických spisů, včetně arabských překladů klasických spisů řeckých, se od poloviny 12. století v jižní Evropě ujímaly i některé křesťanské školy (např. ve francouzském Chartres), jejichž představitelé tato díla opětovně překládali do latiny. Tyto překlady stály u znovuzrození západní astrologické tradice a šířily se po celém kontinentu, dokonce až do Čech. V Evropě byly překonány až po staletích nástupem renesance a přímými překlady znovuobjevených helénských astrologických spisů z řečtiny.

ZÁPADNÍ ASTROLOGIE

Se zánikem Římské říše postupně astrologické znalosti helénského období z Evropy vymizely a zachovávaly se pouze některé astrologické prvky pohanských náboženských kultů. Na Starý kontinent se astrologie začala vracet až prostřednictvím arabské astrologie, zejména působením arabských univerzit na Araby ovládaných územích v Evropě, na sklonku 1. tisíciletí n. l. Ve středověku musela astrologie kvůli silným arabským vlivům nejprve vyřešit spor s oficiální katolickou církví . Jedním z prvních ostrých kritiků astrologie byl církevní otec – svatý Augustin (nepopíral, že se mnoho předpovědí astrologů vyplňuje, ale tvrdil, že je to způsobeno vlivem zlých mocností a že astrologie je formou černé magie). Jeho tvrzení zapůsobila na tehdejší církev a astrologie takřka zmizela z evropské scény.  Na univerzitě v Boloni přitom existovala od r. 1125 významná astrologická fakulta, která trvala zhruba dvě století.

Středověká astrologie

Ve středověku byla astrologie řazena mezi „7 svobodných umění“, do kterých se tehdy členila veškerá univerzitní vzdělanost (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie-astrologie, hudba). Tento systém byl přímo odvozen podle sedmi klasických astrologických planet. Astrologie se ve středověku studovala v Boloni, Padově a Mediolanu, Praze, Oxfordu i v Krakově. Jistého církevního klidu se astrologii dostalo na přelomu 13. a 14. století, kdy astrologii uznali především dva významní teologové té doby – Albertus Magnus a Tomáš Akvinský.

Renesanční astrologie

Velký rozvoj zaznamenala astrologie v období renesance. Středověkou astrologii založenou na zprostředkovaných překladech klasických helénských astrologických spisů z arabštiny v té době obohatily přímé překlady ze znovuobjevených řeckých zdrojů. Významný byl zejména překlad hermetického korpusu od filosofa a astrologa v medicejských službách Marsilia Ficina. Johannes Müller, známý jako Regiomontanus, vytvořil v druhé polovině 15. století nový systém výpočtu astrologických domů.

Astrologií se v té době zabývalo i několik papežů, později však katolická církev astrologii opět potírala a pronásledovala. K významným osobnostem zabývajících se astrologií té doby lze zařadit francouzského astrologa Michela Nostradama, jehož známá zakódovaná proroctví jsou předmětem výzkumů dodnes. Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známý jako Paracelsus, se astrologií zabýval společně s alchymií a magií a položil tak základy dnešnímu lékařství (Činnost astrologie vysvětloval takto: “Vnitřní hvězdy člověka jsou ve svých vlastnostech, druhu a povaze, prostřednictvím svých pohybů a pozic stejné, jako jeho vnější hvězdy a liší se pouze formou a materiálem. Pokud jde o jejich povahu, pak je stejná jak v éteru, tak i v mikrokosmu člověka. (…) Neboť Slunce i Měsíc a všechny planety a také hvězdy a celý chaos jsou v člověku.” ).

Jeho současník Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim svým rozsáhlým dílem „De occulta philosophia“ (O okultní filosofii) integroval tehdejší hermetické poznání, včetně astrologie, do uceleného systému, který se stal později základem evropského okultismu. Astrologii a lékařství propojoval i významný renesanční vzdělanec Gerolamo Cardano a také lékař, alchymista, rosekrucián a mistr svobodných umění Robert Fludd.

Dalších slavných let astrologie dočkala na přelomu 16. a 17. století na českém území za vlády císaře Rudolfa II., vyhlášeného mecenáše všech provozovatelů okultních nauk. V Čechách tak mimo jiné pobýval významný anglický okultista a také astrolog John Dee. V tomto období s také začala z astrologie oddělovat astronomie. Významnými a úspěšnými astrology tak byli Galileo Galilei či v Praze působící Tycho Brahe a Johannes Kepler.

Kepler byl zpočátku vůči astrologii skeptický a teprve po delším čase praktického sestavování horoskopů překonal své “záporné stanovisko” a připustil, že na ní cosi bude. Vystupoval proti pověrám a slepému akceptování všeho, co nabízela astrologie 17. století. Keplerovým cílem bylo přebudovat astrologii na základě empirických výzkumů a o to se celý život neúnavně snažil. Kepler byl posledním velkým pokračovatelem nábožensko-astrologické tradice starověku. Jeho idea empirické reformy astrologie zůstala zapomenuta a byla znovuobjevena až v našem století.Období “rudolfinské renesance” a “rosekruciánského osvícenství” v Čechách utnula r. 1620  bitva na Bílé hoře a útěk rosekruciánského „Zimního krále“ Fridricha Falckého ze země.

Astrologie v době racionalismu

Od poloviny 17. století udržovalo západní astrologickou tradici především hnutí rosekruciánů, jejichž úlohu udržovatele a pokračovatele astrologických výzkumů později převzalo svobodné zednářství. V ústraní pozornosti se tak soukromým astrologickým výzkumům věnovali například Jacob Boehme, Emmanuel Swedenborg či Johann Wolfgang von Goethe.

S astronomickými objevy nových transsaturnských planet a objektů (Uran, Neptun, Pluto, asteroidy apod.) tato západní astrologická tradice absorbovala nové podněty a četné astrologické výzkumy se postupně snažily tyto nové objekty do předchozích astrologických systémů zapracovat. Astrologii studoval a obhajoval ještě na počátku 18. století i fyzik Isaac Newton.

Astrologie ve 20. století

Lidové popularity dosáhla Západní astrologie ve 20. století poté, co na konci předchozího století opustila uzavřené společnosti zednářských lóží. Velkou zásluhu na tom mělo teosofické hnutí Heleny Petrovny Blavatské, která ve svých dílech spojila tradiční západní astrologickou doktrínu s prvky indické filozofie a také s védskou astrologií. Z těchto teosofických kořenů poté čerpala velká řada evropských a severoamerických astrologů.

Neblahou roli sehrála astrologie po nástupu nacismu v Německu. S astrology své činy konzultoval Adolf Hitler a v jednotkách SS používali astrologii společně s vybranými místy a rituály k dosažení moci ovládnutím určitých sil.

Velký zájem o astrologické zkoumání i ze strany oficiálních vědců přinesl švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung, který se pokusil tradiční astrologický aparát propojit s psychologickými fenomény. Někteří astrologové začali vytvářet vlastní synkretické modely, např. Dane Rudhyar – humanistická astrologie, a další.

Astrologie prožila ve 20. století velký nárůst zájmu veřejnosti a to jak díky rozvoji masových sdělovacích prostředků (tisk, rozhlas, televize, internet apod.), tak i rozvoji informačních technologií, které umožňují ve velmi krátké době sestavit jakýkoliv horoskop s velkou přesností. Tento „astrologický boom“ také podpořilo hnutí New Age, které starou západní tradici (často velmi násilně a protichůdně) propojilo s mnoha orientálními, indiánskými a pohanskými astrologickými systémy a vytvořilo poněkud nepřehlednou změť astrologického symbolismu a interpretačních metod (převážně v USA). Velký nárůst zájmu o astrologii také vedl k její profanaci a častému mediálnímu zbulvarizování původních astrologických nauk

Astrologie v českých zemích

Západní astrologická tradice začala na české území pronikat z jižní a západní Evropy již ve středověku. Jistého oficiálního uznání se astrologii dostalo zejména ve 14. a 15. století za vlády lucemburských císařů Karla IV. a jeho následníka Václava IV..

Astrologie se studovala na nově založené pražské univerzitě, astrologii se prokazatelně věnoval její druhý rektor Jan Šindel, známý jako autor astrolábu Staroměstského orloje. Astrologické poznatky té doby se odrážely i v architektonické výzdobě mnoha významných gotických staveb Petra Parléře.  Královská knihovna Václava IV. obsahovala několik velmi významných astrologických spisů (včetně tzv. Alfonsinských tabulek a Ptolemaiova spisu Tetrabiblos), z nichž se dodnes v zahraničí zachovaly tři sborníky.

Dalšího období velkého rozmachu se astrologie na českém území dočkala na přelomu 16. a 17. století za vlády císaře Rudolfa II., vyhlášeného mecenáše všech provozovatelů okultních nauk. V roli císařských astrologů v té době u pražského dvora působili i Tycho Brahe a Johannes Kepler, na českém území působili i další tehdejší proslulí učenci zabývající se astrologií (např. John Dee). K okruhu pražských rudolfinských zasvěcenců i krátké epizodě s vládou Fridricha Falckého lze vystopovat stopy založení rosekruciánského hnutí.

• 

• 

• 

• 

O obnovení astrologické tradice na českém území ve 20. století se postarali zejména členové prvorepublikového sdružení hermetiků Universalie. Astrologií se zabývali především Otakar Griese (Jeho kniha Astrologie – mathematický systém moderní horoskopické astrologie z r. 1913 je považována za první moderní českou astrologickou publikaci) a Jan Kefer (Praktická astrologie).  Za komunistického režimu byla astrologie v Česku potírána a pronásledována jako učení neslučující se s oficiálním marxisticko-leninským světonázorem. V tomto období reprezentoval českou astrologii například Jindřich Šob (někdy též Schob, 7. 3. 1901-22. 9. 1982), Emanuel Šimandl (24. 12. 1899 – 24. 12. 1971) nebo akademický malíř Vratislav Jan Žižka – mezi jeho pokračovateli vyniká Milan Špůrek (1938).

Astrologická veřejost navázala na prvorepublikovou tradici založením Astrologické společnosti ČR dne 19. prosince 1989 v 17 hodin. Předsedou se stal Pavel Turnovský. Meziválečnou generaci astrologů s jejich kolegy spojila osobnost Josefa Danzera (1907-1999) člena Universalie.

Dnešní stanovisko církve jasně shrnuje Katechismus katolické církve (odst. 2116): „Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že „odhalují“ budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit skryté mocnosti.“

VÝZNAMNÍ ASTROLOGOVÉ

• Klaudios Ptolemaios (asi 85 – asi 165, Alexandrie)
• Héfaistión Thébský (významný helénský astrolog)
• Dorotheus Sidónský (významný helénský astrolog)
• Vettius Valens (asi 8. února 120 – 175, byl helénský astrolog, společně s Klaudiem Ptolemaiem je považován za jednoho ze zakladatelů klasických astrologických nauk)
• Julius Firmicus Maternus (Sicílie 4. století, byl římský astrolog, astronom a spisovatel)
• Albumasar (787 – 886, byl perský astrolog, astronom a matematik působící v Balchu v dnešním Afghánistánu)
• Jan Šindel (1375 Hradec Králové – 1456 Praha, byl český kněz, profesor a rektor pražské univerzity, matematik, astronom a osobní astrolog a lékař králů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského)
• Marsilio Ficino (1433 – 1499, byl italský filosof a lékař, hermetiky, překladatel Corpus Hermeticum)
• Paracelsus (1493 Einsiedeln – 1541 Salcburk, byl alchymista, astrolog a lékař)
• Gerolamo Cardano (1501 Pavia – 1576 Řím, byl italský matematik, filosof, astronom a astrolog)
• Nostradamus (1503-1566)
• John Dee (1527 Londýn – 1609 Mortlake, byl matematik, astronom, alchymista, astrolog a okultista)
• Tycho Brahe (1546, Dánsko – 24. října 1601, Praha, byl význačný dánský astronom, astrolog a alchymista)
• Galileo Galilei (15. února 1564, Pisa – 8. ledna 1642, Arcetri, byl toskánský astronom, filosof a fyzik)
• Johannes Kepler (1571 Weil der Stadt – 1630 Řezno, byl německý matematik, astrolog a astronom)
• Robert Fludd (1574 Bearsted – 1637 Londýn, byl lékař, alchymista a zastánce rosekruciánství)
• William Lilly (1602 Diseworth – 1681, byl proslulý anglický astrolog a okultista)
• Mauritius Knauer (1613-1664)
• Karel Weinfurter (1867 Jičín – 1942 Praha, byl překladatel, spisovatel a mystik)
• Otakar Griese (19. října 1881 Přerov – 2.října 1932 Přerov, byl český hermetik, astrolog, martinista, nakladatel, spisovatel a publicista)
• Dane Rudhyar (1895 Paris – 1985 San Francisco byl americký autor a humanistický astrolog)
• Cyril Fagan (1896 Dublin Irsko – 1970 Tucson USA, siderický astrolog)
• Jan Kefer (1906 Nový Bydžov – 1941 Flossenbürg, byl významný český as trolog, hermetik a publicista)
• Garth Allen (1925 Bruning, USA – 1974 Tucson, USA, siderický astrolog a publicista)
• Hajo Banzhaf (1949 Gütersloh –2009 Mnichov, byl německý filosof, astrolog a spisovatel)
• Milan Špůrek (1938 Praha je český geolog, astrolog a publicista)
• Pavel Turnovský

Zdroj:
Wikipedia
BANZHAF, Hajo a HAEBLER, Anna. Klíč k astrologii. Vyd. 1. Olomouc: Fontána, [2010?]. 297 s. ISBN 978-80-7336-557-8.
KEFER, Jan. Praktická astrologie, aneb, Umění předvídání a boje proti osudu. V Olomouci: J.W. Hill, 2000. 338 s. ISBN 80-86427-07-2.
MOORE, Thomas. Planety v nás: astrologická psychologie Marsilia Ficina. Vyd. 1. Praha: Malvern, 2011. 262 s. ISBN 978-80-86702-95-7.
TURNOVSKÝ, Pavel. Rozloučení s tradiční astrologií. 2., rozš. vyd. Praha: Půdorys, 2003. 354 s. Kosmoontologická řada; kn. 7. ISBN 80-86018-20-2.
ŠPŮREK, Milan. Encyklopedie západní astrologie. 1. vyd. Praha: Vodnář, 1997. 457 s. ISBN 80-85255-89-8.
ŠOB, Jindřich a KVASNIČKA, Vladimír, ed. Příručka nativitní astrologie. Díl I, Výpočty v horoskopu. 1. vyd. Praha: Vodnář ve spolupráci s Astrologickou společností, 1991. xx, 110 s. Astrologické příručky; sv. 3. ISBN 80-85255-15-4.
Obrázky: wikipedia, pixabay, archiv Lóže u Z.·.S.·.