Abulafia, Abraham Ben Samuel (1240-1291)

Abulafiovo dílo obsahuje bohatý autobiografický materiál, na jehož základě si o jeho životě můžeme udělat poměrně dobrou představu. Při čtení těchto životopisných pasáží před námi vyvstává portrét člověka přímého, neobyčejně nadaného, byť s mnoha lidskými chybami.
Abulafia se narodil roku 1240. Podle hebrejského kalendáře to byl rok 5000, tedy přesně počátek nového milénia. A právě tuto skutečnost Abulafia často uvádí na důkaz své předurčenosti ke zvláštnímu poslání.

Abulafia se zmiňuje o mnoha ze svých žáků. Nejvýznamnější z nich byl rabi Josef Gikatalia, jenž se později stal jedním z největších kabalistů té doby. Byl o osm let mladší než Abulafia, pod jehož vliv se dostal patrně roku 1273, kdy mu bylo pětadvacet let. Vliv Abulafiova učení je zřetelný v jeho spise Ša´arej ora (Brány světla), patřícímu ke stěžejním kabalistickým dílům.
Dalším žákem, uvedeným v Abulafiově autobiografii, je jistý Šem Tov z Burgosu, pravděpodobně autor spisu Ša´arej cedek (Brány spravedlnosti), který obsahuje důležitý výklad o Abulafiových metodách.
Často se poukazuje na Abulafiův negativní postoj k Talmudu a nedostatečnou znalost talmudického učení. Ve skutečnosti však pod vedením svého otce prostudoval Písmo, Mišnu i Talmud, a získal tak vzdělání zcela odpovídající tehdejším normám.
Když je Rašbou nařčen z nedouctví, hájí se tím, že pročetl celý Talmud a rozhodování v otázkách náboženského práva studoval u dvou znamenitých mistrů. Rovněž říká, že dokonale zná talmudický traktát Chulin, který detailně rozebírá zásady kašrutu a tvoří základ tradiční rabínské průpravy.
Navíc o talmudických učencích píše vždy s velkou úctou. Na jednom místě dokonce přiznává, že kdyby ho jeho žáci nepřesvědčili, aby psal mystické knihy, mnohem raději by se věnoval studiu Talmudu.

V mládí studoval především díla velkých židovských filozofů, a jak sám říká, považoval filozofii za nejvýznamnější vědní disciplinu. Velice si cenil Maimonidova Průvodce zbloudilých, k němuž později napsal tři rozdílné komentáře.
Do Maimonidova Průvodce ho prý v Kapuy zasvětil jistý Hilel, nepochybně rabi Hilel z Verony (1220-1295), který žil v Kapuy v letech 1260-1271 a byl žákem proslulého rabi Jony Gerondiho (1194-1263). Rabi Jona byl po celý život zapřísáhlým odpůrcem Maimonidova Průvodce, avšak krátce před smrtí učinil veřejné doznání, v němž svého postoje litoval. Po vzoru svého učitele se stal stoupencem Maimonidova učení rovněž rabi Hilel. Když se Šelomo Petit, význačný kabalista z Aka, snažil prosadit veřejný zákaz Průvodce, patřil k jeho nejhorlivějším zastáncům. Rabi Hilel je rovněž znám jako autor spisu Tagmulej ha-nefeš (Odměna duše), který napsal roku 1290 ve Forli. Právě od něj přejal Abulafia kladné hodnocení Maimonidova učení, a to v přímém protikladu k mínění mnoha význačných kabalistů té doby.

Abulafia byl rovněž důkladně obeznámen s mystickými texty z talmudického období, například s Bahirem, který nazývá vůbec nejvýznamnějším kabalistických textem. Nejméně v jednom případě užívá pojmu, jenž se vyskytuje pouze v Zoharu, což by mohlo naznačovat, Že měl k Zoharu přístup ještě před jeho zveřejněním.
Důležité je, že se odvolává také na Hechalot, o nichž jsme pojednali v předchozí kapitole. Ačkoli tento text dobře znal, nikde se nezmiňuje o praktickém použití jeho metod, patrně proto, že si byl, stejně jako později Ari, vědom toho, že techniky popsané v Hechalot vyžadují zvláštní způsob očisty, který již není v praxi proveditelný.

Dalším důvodem může být i to, že on sám se pokládal za stoupence učení Sefer jecira (Knihy stvoření). Považoval je za zcela unikátní, odlišné od ostatních kabalistických systémů. Na jednom místě podotýká ve spojitosti s kabalistickou školou, pracující s deset) sefírami, že systém Sefer jecira stojí výše, protože namísto deseti sefír vychází z dvaadva¬ceti písmen hebrejské abecedy.

Sefer jecira pro něj nepochybně měla klíčový význam. Ve své autobiografii píše, že zasvěcení do tajemství Sefer jecira znamenalo rozhodující obrat v jeho životě. Jinde uvádí, že tento text studoval spolu s dvanácti nej důležitějšími komentáři, jak filozofickými, tak kabalistickými.
Do Sefer jecira ho zasvětil rabi Baruch Torgami, jenž zřejmě rovněž ovlivnil Jicchaka z Aka. Baruch Torgami je autorem komentáře k Sefer jecira, nazvaného Maftechot ha-kabala (Klíče ke kabale), který obsahuje numerické manipulace s písmeny (gematrie) ve stylu blízkém Abulafiovu. Zřejmě také Abulafiovi zprostředkoval velkou Část mystické tradice.

Přídomek Torgami nasvědčuje tomu, že pocházel z Turecka (Togar-ma). V Turecku existovala již od dob Alexandra Velkého silná židovská komunita, a lze předpokládat, že se tam mystická tradice uchovala v ne¬přetržité kontinuitě.
Není zcela jasné, co přesně Abulafia míní „pokoušením", o němž píše ve své autobiografii. Odpověď na tuto otázku najdeme ve větě: „Patnáct let byl po mé pravici satan, aby mne pokoušel." Abulafia totiž opakovaně poukazuje na skutečnost, že slovo Satan má číselnou hodnotu 359 a tutéž číselnou hodnotu má i zera lavan, tj-„bílé símě". Toto „bílé símě nepochybně souvisí se spermatem, jak Abulafia vysvětluje na jiném místě. Satan tedy patrně znamená sexuální pokušení, nejspíše masturbaci. Potvrzuje to i báseň v úvodu spisu Chajej olam ha-ba, v níž Abulafia o svém těle praví, že je „poskvr¬něno semenem, spáchalo vraždu a zasluhuje smrt. To je narážka na Era a Onana, kteří zemřeli, protože vypouštěli své semeno nadarmo, a rovněž na talmudický výrok, v němž je ten, kdo vypustí své semeno nadarmo, přirovnán k vrahovi.
V kabale je masturbace obecně pokládána za jeden z nejtěžších hříchů, jak výslovně uvádí Zohar. Hlavním úkolem mystika je dosáh¬nout intelektem a imaginací nejvyšších duchovních rovin, avšak tento proces je zcela narušen, zneužívá-li jich k vyvolávání sexuálních fantazií při masturbaci. Chasidský mystik rabi Nachman z Braclavi (1772-1810) pokládal za jeden ze svých největších úspěchů nalezení obecné nápravy (Tikun ha-ktali), jíž bylo možno odčinit duchovní újmu způsobenou masturbací.

V Abulafiově mystické nauce má rozhodující úlohu hebrejština, ale vážil si i jiných jazyků a kultur. Nezřídka ilustruje své stanovisko po¬mocí cizojazyčných pojmů, a dokonce tyto pojmy začleňuje do svých numerických výpočtů. Na jednom místě pracuje s arabským a indickým číselným systémem.
Udržoval kontakty s křesťanskými mystiky a vysoko oceňoval jejich schopnost proniknout k podstatě věcí. „Není pochyb," píše, „že mezi křesťany se najdou tací, kteří znají toto mystérium. Rozmlouval jsem s nimi a dospěl jsem k závěru, že mezi jinověrci patří k nejzbožnějším."

Jakkoli na něj křesťanská teologie neučinila žádný zvláštní dojem a základní dogmata křesťanské věrouky prohlašoval za nepravdivá, přesto byla právě s křesťanstvím spjata pravděpodobné nejdramatičtější epizoda jeho života, totiž pokus obrátit na židovskou víru samotného papeže.
Byl to Mikuláš III., který, jak víme z historie, zemřel v italském Saronu 22. srpna 1280 (tj. 25. elulu 5045), několik málo dnů před svátkem Roš ha-šana, židovským Novým rokem. Proslul zejména tím, že papežskou stolici přenesl do Vatikánu a organizoval křesťanské misie do Persie a Cíny. Abulafia dorazil do Říma krátce před Roš ha-šana a před smrtí upálením ho zachránila pouze papežova náhlá smrt.

Toto dobrodružství vylíčil ve spise Sefer ha-edut (Kniha svědectví), kde vystupuje pod jménem Razi'el. Tento pseudonym často používá i jinde. Jmenoval se tak anděl, jenž podle kabalistické tradice zasvětil do mystérií Adama. Navíc Razi'el má číselnou hodnotu 248, tedy stejnou jako Abulafiovo křestní jméno Avraham. Tím, co obě jména spojuje, není pouhá gematrie; Abulafia hovoří o rovnováze (mišhal), dané shodnou Číselnou hodnotou a zároveň stejným počtem písmen v obou jménech.
Krátce po těchto událostech se Abulafia vrátil do Barcelony, kde ho zastihneme roku 1281. To je důležitá okolnost vzhledem k tomu, že roku 1280 byl vrchním rabínem v Barceloně jmenován Abulafiův úhlavní nepřítel Rašba, a je pravděpodobné, Že Abulafia má na mysli právě jeho výpady proti své osobě, když říká „Křesťané jej (tj. Raziela) uvěznili. Tím, kdo jej odsoudil, však byli Židé."
Z Barcelony přenesl své působiště do sicilské Palmyry, kde r. 1282 napsal Mecaref la-sechel (Tříbení intelektu). V Palmyře získal svého nejvýznamnějšího žáka, lékaře jménem rabi Achitov. Právě jemu adresoval Rašba dopis, v němž ostře odsoudil Abulafiovy metody.

Odtud Abulafia přesídlil do Messiny, již nazývá městem „Mi-Sinaj„ (Ze Sinaje), patrné proto, že se mu zde dostalo mystického zjevení. Když vsak odpor vůči němu ještě zesílil, byl nucen uchýlit se na ostrůvek Comino poblíž Malty. Jeho další osudy známe jen velmi málo. Je však pravděpodobné, že právě tady napsal některé z dochovaných spisů.
Toto období mistrně vylíčil ve spise Sefer ha-ot (Kniha znamení), napsané vznešeným, apokalyptickým jazykem. Používá zde pseudonym Zecharjahu, mající rovněž stejnou číselnou hodnotu jako Avraham.

Prameny

Všechno to, co jsem dosud napsal, jsem zamýšlel jako úvod k tomu, co hodlám vyjevit nyní.
Já, výše zmíněný Avraham Abulafia, spatřil jsem světlo světa v městě Zaragoze v království španělském. Nedlouho poté - byl jsem dosud nemluvnětem sajícím mléko z matčiných prsů - moje rodina přesídlila do 16 parasang vzdálené Navary. Tak jsem vyrůstal na březích řeky Ebro, jež protéká oběma městy.
Pod moudrým a laskavým vedením svého otce, kéž odpočívá v míru, jsem se nejprve naučil hebrejské gramatice a přečetl jsem celé Písmo s komentáři. Otec mne též zasvětil do Mišny a Talmudu a byl mi velkou oporou po celý čas studií.
Zemřel, když mi bylo osmnáct let.

Po otcově smrti jsem zůstal v rodné zemi ještě dvě léta. Když jsem dosáhl dvacátého roku, oslovil mne Bůh, i odešel jsem z domova a putoval jsem po moří i po souši do Svaté země. Mým cílem byla řeka Sambatjon, ale nedošel jsem dále než do města Aka. V další cestě mi zabránily líté boje mezi Jišma'elem (Arabové) a Ezauem (křesťané), kvůli nimž jsem byl nucen opustit Svatou zem a navrátit se do Evropy.
Na zpáteční cestě jsem se v Řecku oženil. Tehdy se mi dostalo Božího vnuknutí, i vzal jsem svou manželku a vydal jsem se hledat „prameny touhy", u nichž bych se mohl nerušeně oddávat studiu Tóry. Nakonec jsem je nalezl v Kapuy, pět dnů cesty od Říma.

V tomto městě jsem se seznámil se znamenitým učencem, filozofem a lékařem jménem rabi Hilel. Spřátelili jsme se, a on mne zasvětil do filozofie. Našel jsem v ní velké zalíbení a zcela jsem se pohroužil do studia. Pracoval jsem s neztenčeným úsilím ve dne v noci a nepolevil jsem, dokud jsem mnohokrát nepročetl celého Průvodce zbloudilých.
V Kapuy jsem měl čtyři žáky, které jsem příležitostně učil. Byli to však pošetilí mladíci, a když vykročili po zlých cestách, ponechal jsem je jejich osudu. Kromě nich jsem učil ještě deset žáků, než ani jim nebyly mé nauky ku prospěchu, a tak ztratili první i druhou cestu.
Další čtyři žáky jsem získal v Agropoli. Měli však velmi podivné názory, zejména pokud jde o hlubiny moudrosti a mystéria Tóry. Nenalezl jsem mezi nimi nikoho, kdo by byl hoden byť sebenepatrnějšího
náznaku Pravdy.
V Římě vešli do mé smlouvy rabi Cedekija a rabi Ješija. Mohli se mnohému naučit, avšak byli již velmi staří a brzy zemřeli.

Dílo

Ještě více než pohnutými životními osudy nás Abulafia fascinuje svým dílem, které je neobyčejně bohatou pokladnicí mystické tradice. Tuto tradici znali i ostatní kabalisté té doby, avšak nikdo z nich nepsal o vlastních kabalistických praktikách jinak než v mlhavých náznacích. „Žádný z mých předchůdců nenapsal knihu, která by otevřeně pojednávala o tomto předmětu," říká sám Abulafia. Jinde podotýká, že dřívější kabalisté úzkostlivě tajili vše, co se týkalo kabalistických praktik. Zmiňovali se o nich pouze jakoby mimochodem a nikdy nepřiznali, že ve skutečnosti píší právě o nich. „Já jsem však právě toto učinil hlavním tématem a jádrem všech děl, která jsem kdy napsal."

Rozhodně ho k tomu nevedla lidská pýcha, byl přesvědčen, že je k takovému úkolu povolán od Boha. Na jednom místě uvádí, že měl vizi, v níž mu Elijáš a Enoch přikázali odhalit toto tajemství. Podle jeho vlastních propočtů se měl prorocký duch navrátit kolem roku 1285, a jeho knihy měly za cíl naučit metodám vedoucím k dosažení prorocké roviny ty, kteří toho byli hodni.
Žádné vedlejší pohnutky prý neměl - nepovažoval se za největší-ho kabalistu všech dob, ani nebyl přesvědčen o tom, že tato tajemství nemůže odkrýt nikdo jiný než on. Píše, že tak učinil ze dvou důvodů, teologického a lidského. Teologický důvod se váže ke konečnému vykoupení, jehož nezbytným předpokladem je znalost těchto mystérií, lidský byl dán nedostatkem skutečných kabalistu v jeho generaci.
Abulafia si dobře uvědomoval, jak negativní odezvu bude jeho počínání mít. Již ho pronásledoval Rašba a odvraceli se od něj i ostatní kabalisté, kteří těžce nesli, že vyzrazuje jejich tajemství. Abulafia argumentuje tím, že tajemství písmen byla zjevena prorokům a od nich pak celému Jisra'eli. Tato tajemství by mohla být snadno zapomenuta, a proto musí být zaznamenána. „Vím, že lidé mě a mé spisy odsoudí, ale já stejně psát nepřestanu."

A nebyla to planá slova. V dopise adresovaném Avrahamovi Comtimu z Messiny uvádí, že již napsal 26 knih o mystériích a 22 prorockých knih. Již sama tato čísla jsou příznačná, neboť 26 je Číselná hodnota Tetragramu a hebrejská abeceda má 22 písmen.
„Prorocké" knihy psal ve stavu blízkém prorockému vytržení, do něhož se dostával meditací. Nejméně na jednom místě jasně říká, že takovou knihu napsal poté, co meditoval. Z těchto prorockých spisů se zachovala pouze Kniha znamení (Sefer ha-ot), která byla jako jedna z mála Abulafiových děl publikována. Své mystické prožitky Abulafia lící vznešeným stylem, záměrně napodobujícím styl biblických proroků. Většina ostatních děl jsou návody k meditaci a výklady kabaly, obsahující často dlouhé řady numericky souvisejících slov a vět.

Abulafiovy práce nebyly až na vzácné výjimky nikdy publikovány. Těch několik málo spisů vyšlo teprve v nedávné době záslubou světských učenců a historiků. Přesto se jeho knihy těšily značné oblibě v esoterických společenstvích a dochoval se velký počet rukopisů, uložených jak v knihovnách, tak v soukromých sbírkách.

Následuje seznam prací, známých pod Abulafiovým jménem:

Mafteach ha-ra'ajon (Klíč k myšlení). Vatikán, M 291.
Get ha-šemot (Rozvodová listina jmen), kde autor zavrhuje používání všech Božích jmen kromě Tetragramu. Oxford, Ms. 165.
Chajej nefeš (Život duše), první ze tří komentárů k Maimonidovu Průvodci zbloudilých. Napsán r. 1279. Mnichov, Ms. 408, Jewish Theological Seminary, Ms. 96.
Sifrej Tora (Tajemství Tóry), druhý komentář k Průvodci. Napsáno r. 1280. Mnichov, Ms. 32.
Sefer ha ge'ula (Kniha vykoupení), třetí komentář k Průvodci. Lipsko,
Ms. 39. Existuje v latinském překladu Flavia Mitradata.
Chajej olam ha-ba (Život budoucího světa), Abulafiovo nejdůležitější dílo, v němž popisuje meditační metody jako cestu k osvícení. Napsán r. 1280. Dochovány četné rukopisy, např. Jewish Theological Seminary, Mss. 2158, 21 5, 8126, Jeruzalém 8° 540. 
Sefer ha-jašar (Kniha přímého). Napsána v Urbinu r. 1279. Nedochovala se. Viz č. 15.
Sefer ha-chajim (Kniha Života). Napsána v Kapuy r. 1280. Nedochovala se.
Sefer ha-edut (Kniha svědectví). Napsána v Římě r. 1281. Nedochovala se.
Sefer ha-brit (Kniha smlouvy). Nedochovala se.
Sefer ha-melic (Kniha vykladače). Nedochovala se.
Sefer iš-Adam (Kniha člověka). Nedochovala se.
Sefer haftora (Kniha haftory). Napsána v Capuy r. 1280. Nedochovala se.
Chotem haftora (Pečeť haftory). Nedochovala se.
Mecaref la-sechel (Tříbení intelektu), komentář ke knihám uvedeným pod č. 7-14, které jsou pravděpodobně prorockými knihami, napsanými v roz¬mezí let 1279-1282. Napsána na Sicílii r. 1282. Mnichov, Ms. 285.
Ocar eden ha-ganuz (Pokladnice skrytého Edenu), komentář k Sefer jecira obsahující důležitý autobiografický materiál. Napsána na Sicílii r. 1285. Oxford, Ms. 606.
Or ha-sechel (Světlo intelektu), důležitý výklad Abulafiova systému a meditačních technik. Napsáno na Sicílii r. 1285- Věnováno Abrahamovi Com-timu a Natanovi Chararovi, dvěma Abulafiovým žákům v Messině. Vatikán, Ms. 233, Mnichov, Ms. 92, Jeruzalém, Ms. 8° 3009.
Šomer micva (Strážce příkazu), komentář ke kněžskému požehnání. Na¬psán r. 1288 a věnován jistému žákovi ve Svaté zemi. Paříž, Ms. 853-
Gan na'ul (Zapečetěná zahrada), komentář k Sefer jeciře. Napsáno na Sicílii r. 1289. Část publikována v Sefer ha-pelija (Korec, 1784), str, 50c--56c.
Sefer ha-ot (Kniha znamení), prorocké dílo napsané r. 1288, poté co se Abulafia uchýlil na ostrov Comino poblíž Malty. Vydal Jellinek, Lipsko, 1853.
Mafteach ha-chochmot (Klíč moudrosti), komentář ke Genesis. Napsáno r. 1289. Jewish Theological Seminary, Ms. 1897, 1687.
Mafteach ha-Šemot (Klíč jmen), komentář ke knize Exodus. Jewish Theological Seminary, Ms. 1897.
Mafteach ha-korbanot (Klíč k obětem), komentář ke knize Leviticus. Zmíněn v úvodu k Mafteach ha-chochraot, str. 90b.
Mafteach ha-sfirot (Klíč k sefírám), komentář ke knize Numeri. Mtlano (Arabrosiana), Ms. 53.
Mafteach ha-tochacha (Klíč k nabádání), komentář k Deuteronomiu, Oxford, Ms.
Imrej šefer (Slova krásy), úvod k Abulafiově systému. Napsáno r. 1291. Mnichov, Ms. 285.
Ner Elohim (Boží lampa), Mnichov, Ms. 10.
Ve-zot li-Jehuda (Pro Jehudu), odpovědna EaŠbovy výtky. Napsáno na Sicilii jako dopis jehudovi z Barcelony. Vydal Jellinek v Philosophie und Kabalah. Lipsko, 1854.
Seva netivot ha-Tora (Sedm stezek Tóry), o metodách studia Tóry. Vydal Jellinek v Philosophie und Kabbalah, Lipsko, 1854.
Mecaref ha-kesef ve-kur la-zahav (Kelímek na stříbro, na zlato pec), pojednání o Jménu dvaačtyřiceti písmen. Sasoon, Ms. 56.
Sefer ha-chešek (Kniha zanícení), důležitá kniha o Abulafiově systému meditace. Jewish Theological Seminary, Ms. 1801.
Sefer ha-ceruf (Kniha tříbení), důležitá práce zabývající se manipulací s písmeny a slovy. Abulafiovo autorství není jisté. Jewish Theological Seminary, Ms. 1887. Paříž, Ms. 774.

Kromě uvedených prací jsou pod Abulafiovým jménem známa četná další díla, dochovaná v krátkých fragmentech nebo v neoznačených rukopisech. V řadě případů však jeho autorství nebylo spolehlivě pro¬kázáno.

Literatura:
Kaplan, Aryeh - Meditaca a kabala (Praha : Volvox Globator, 1998)

 

Další obsah této kategorie

Villiers de l'Isle-Adam

Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste, comte de Villiers de l'Isle-Adam (7. listopadu 1838 Saint-Breuc, Bretaň – 19. srpna 1889, Paříž) byl francouzský spisovatel, předchůdce symbolismu.

Jmenný slovník A - B

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník C - D - E - F

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník G - H - I - J

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník K - L - M

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník N - O - P

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník R - S - T

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník U - V - Z

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Baal Šem Tóv (zkr. Bešt, Israel ben Eliezer; 1699 až 1760)

Dosud žádné mystické hnutí si nepodmanilo lidovou představivost tak jako chasidismus. V době svého největšího rozkvětu mělo toto hnutí miliony stoupenců. O chasidismu bylo napsáno mnohé, jeho meditační aspekty však bývají opomíjeny, mezi jiným proto, že nejsou zjevné při prvním pohledu, bez důkladné znalosti nauky ranějších kabalistických škol. A přesto to byly právě meditační praktiky, které daly chasidismu mocný vnitřní impuls a přivedly do jeho řad mnoho význačných kabalistů.

Zoroaster (též Zarathustra; 6. stol. př.n.l.)

Perský esoterik s pověstí mága, tvůrce dualistického ná-boženského systému, tzv. zoroastrismu (v.), perského esoterismu, který je obsahem Avesty. Různí badatelé určují období Zoroastrova života různě (Plutarch je klade do doby pěti tisíc let před trójskou válkou). 
 

Smíchovský, Jiří Arvéd (1898-1951)

Jednou z nejvíce rozporuplných osobností českého hermetismu byl Jiří Arvéd Smíchovský. Jezuita, údajný zednář, černý mág, konfident nacistické tajné služby, konfident komunistické statní bezpečnosti. Člověk nadmíru vzdělaný, milovník knih... 
,,Pocházím z rodiny národnostně smíšené. Otec byl německého původu, s německým školním vzděláním, matka jest Češkou. Za prvního sčítání lidu v roce 1921 jsem přiznal národnost německou. Pokud jsem byl v Československu, pohyboval jsem se současně ve společnosti české i německé. De facto jsem neměl vůbec národního neb politického přesvědčení a zůstal jsem v tomto směru i později indiferentní. 

Rasputin, Grigorij Jefimovič (1869-1916)

Grigorij Jefimovič Rasputin (10. ledna 1869, Pokrovskoje, Rusko – 16. prosince 1916, Sankt Petěrburg, Rusko) byl ruský mystik, který měl velký vliv na poslední ruské vládce z dynastie Romanovců. Rasputin hrál důležitou roli v životě cara Mikuláše II., jeho ženy carevny Alexandry Fjodorovny a mladého careviče Alexeje.

Potocki, Jan (1761-1815)

... polský hrabě, známý jako autor jednoho z nejzvláštnějšího povídkového souboru XIX. století – pověsti „Manuscript trouvé a Saragossa“ – „Rukopis nalezený v Saragoze“. Je to nepravděpodobná směs historie o nejnezvyklejších událostech napsaná podobně jako arabské „Pohádky tisíce a jedné noci“. Bohatýr pověstí, mladý belgický důstojník, kapitán gardy valonské seňor Alfons van Worden vypráví o svých fantastických i podivuhodných příhodách, které zažil za 66 dní, a jsou spojené kabalisty, démony, oživlými mrtvolami, astrology i tajnými společnostmi. 

Lévi, Eliphas (1810-1875)

Největší postava novodobého hermetismu, jehož dogmata znovu objevil a zformuloval, významný kabalista, který mimo jiné provedl rekonstrukci Šalamounových klíčků. Tento „obnovitel hermetických tradic" byl původně katolickým knězem (jáhnem), ale pro své revoluční názory byl umístěn v klášterní klauzuře, kde se seznámil s hermetickou literaturou, a posléze byl zbaven kněžského svěcení. Svých svérázných názorů na podstatu katolicismu se nikdy nevzdal a pokoušel se o jistý smír mezi katolicismem a hermetisinem. 

Isis (Eset)

Egyptská bohyně Isis (Eset) byla man želkou a sestrou boha Osirida, ale je úzce spo jována též s ideou bohyně Maat, jejímž pánem byl Thoth. O bohyni Maat se praví, že se přátelí se všemi bohy a že přichází z nebes, ale „sjednocuje se s pozemským"...

 

Guaita, Stanislas De (1861-1897)

Francouzský básník symbolista, markýz, duchovní žák Eliphase Léviho (v.), přední martinista, zakladatel řádu Rose-Cro-ix-Cabbalistique (1882) a jeho velmistr, největší reprezentant hermetismu z konce minulého století. Zemřel mlád, údajně v důsledku zpětného odrazu v magickém souboji s abbém Boulanem (v.), ve skutečnosti na předávkování morfia. Autor vynikající, bohužel nedokončené trilogie Had Genese, Pojednání o prokletých vědách: S v. I.: Le temple de Satan (1891, čes. Chrám Satanův 1921), sv. IL: La clef de la magie noire (1896, čes. Klíč k černé magii. Sv. I. 1921, sv. II. 1934), sv. III.: Le problème du mal (dlouho po smrti v úpravě jeho sekretáře O. Wirtha, 1976). Dále napsal vynikající esej Au seuil du mystère (1896, čes. ve velmi zkráceném vyd. 1921). Své základní dílo koncipoval podle tarotového klíče a na fenoménech černé magie ilustroval dynamické principy astrálního světla. (Wirth O.: Stanislas de Guaita, Paris 1935.)

Cordovero, Rabbi Moše (1522-1570)

Slavný kabalista pocházející ze Španělska, posléze rabbi v Sa-fetu, autor díla Pardés rimmením (Zahrada granátových jablek), které „je systematickým úvodem clo kabaly a vý¬kladem četných míst Zoharu" (O. Eliáš 1938). Dále na¬psal mimo jiné Or Jak ar (Drahé světlo), v němž se zabý¬val komentováním Zoharu. Propracoval učení o sefirách (v.) a jejich působení v hmotném světě.

Dee, John (1527-1607)

Významný anglický příro¬dovědec a matematik, ale také jedna z největších postav renesančního hermetismu. Zabýval se prakticky magií a alchymií (také na dvoře císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka): v magii pracoval se zrcadly a s médiem Edwardem Kelleym a získal klíče k tzv. henochiánské-mu jazyku, tajemné řeči teurgických inteligencí. Jeho nejlepším dílem je Monas hieroglyfa (1564 - v.). Pro¬tokoly z jeho magické praxe byly publikovány (Casau-bon M.: Trne and faithfull relation of what passed for many years between Dr. John Dee and some spirits, London 1659). (Kiesewetter C: John Dee, ein Spiritist des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1893.)

Crowley, Aleister (1875-1947)

Nejvýraznější postava moderních dějin magie, sice velmi problematická, nicméně vlivná. Crowley hlásal příchod nového věku a nové pojetí lidského života v duchu jakéhosi novodobého libertinismu (čes.: Kniha zákona -Liber al vel legis, 1991). Zabýval se soustavně sexuální magií na základě dramatizace starověkých kultů spojené se sexuálními aktivitami (sicilská komunita Thelema vedená Crowleyem). Crowley se veřejnosti prezentoval nejen jako vynikající znalec magie, kabaly, tarotu, východních a západních esoterních systémů, ale také jako hypersexuální psychopat, narkoman, člověk bez morálních zábran, původce mnoha afér a pozér žijící na úkor druhých. Vystupoval pod příznačnými pseudonymy jako Mistr Therion (řecky zvíře) nebo Mega Therion (velké zvíře), „bestie 666" (z Apokalypsy) a v mnoha exhibicionistických postojích (lord Boleski-ne, ruský kníže atd.).

Cagliostro, Alexander (1743-1795)

Je sporné, zda byl tento hrabě, svobodný zednář vysokého stupně, zakladatel egyptského zednářství a legendární divo-tvůrce totožný s dobrodruhem a podvodníkem Josefem Bal samem, který zemřel ve vězení inkvizice; M. Haven (Le maítre inconnu Cagliostro: étude hisíorique et cri-tique sur la haute magie, 1964) tuto identitu na základě určitých důkazů odmítá. Cagliostro působil v mnoha evropských zemích, získávaje svými činy pověst mága a alchymisty, vystupuje jako Velký Kopta, zasvěcenec staroegyptského esoterismu, zakládaje četné lóže, ale také aféry. Na jeho egyptský zednářský ritus navazoval řád Memfis-Misraim. J. W. Goethe zpracoval jeho osudy v díle Grose Kophta (1791), A. Dumas v rozsáhlém románě Josef Balsamo psal spíše o druhém „Cagliostrovi".

Albertus Magnus (1193-1280)

Významný německý teolog, dominikán, profesor pařížské Sorbonny, učitel sv. Tomáše Akvinského, autor - mimo jiná díla - Compendium Theologiae veritatis (1473; sebr. spisy tvoří 38 sv.). Je mu přisuzována, zřejmě neprávem, řada spisů o magii a zejména alchymii, jakož i grimoáry Malý a Velký Albert, pověstná Egyptská tajemství Alberta Velikého, spis Liber de alchimia a další.

Becalel, Jehuda Low Ben - Rabbi Low (1512-1609)

... je zde zmíněn proto, že do rudolfinské doby a jejích legend, které ovšem mnohdy vznikaly a vyvíjely se mnoho desítek a často i stovky let po Rudolfově smrti, patří. Nikdy nevytvořil umělého člověka a nikdy se o to nejspíš ani nepokoušel. Byl to prostě jen významný učenec své doby, vzdělaný v teologii, filozofii, matematice, astrologii, astronomii. Byl to význačný znalec talmudu. Ví se, že císař ho minimálně jednou navštívil v ghetu. Setkání zorganizoval císařův bankéř. O čem si vzdělaný císař a vzdělaný rabín povídali ale nevíme. Nejpravděpobnější se zdá, že setkání bylo motivováno Rudolfovým zájmem o kabalu, ale můžeme se jen dohadovat.

Bruno, Giordano (1548-1600)

Jeden z největších filosofů v období renesance, italský dominikán, později pro kacířství z řadu vyobcovaný, činný na mnoha evropských univerzitách, posléze osm let vězněný inkvizicí a upálený jako „kníže kacířů". V rámci svého bytostně vyznávaného panteismu (bůh je nejvyšší vesmírný zákon a vesmír je oduševnělý živoucí celek, v němž vše svým způsobem žije v podivuhodných vztazích), silně ovlivněn dílem Mikuláše Kusánského a Paracelsem, se velmi přiblížil hermetickému pojetí duše světa. 

Blake, William (1757-1827)

William Blake (28. listopadu 1757 Londýn – 12. srpna 1827 Londýn) byl anglický malíř a básník.

Karel Weinfurter

Karel Weinfurter (27. května 1867, Jičín - 14. března 1942, Praha) byl překladatel, spisovatel a zakladatel novodobé české křesťanské mystiky. Jako badatel v oblasti okultismu dosáhl světového renomé především svým dílem Ohnivý keř (I. vyd. 1923). Vedl mystický spolek Psyché, vydával mystice a okultismu věnovanou revue Psyche a byl členem společnosti českých hermetiků Universalia. Spolu s Gustavem Meyrinkem byli prvními, kdo v Čechách začali koncem 19. století prakticky provozovat jógu. Napsal necelou stovku knih a kolem tří set jich přeložil.

Oldřich Eliáš (1895-1941)

Vyrůstal v Táboře, později žil v Praze, kde vystudoval právnickou fakultu. Současně navštěvoval přednášky o asyrologii a egyptologii a studoval hebrejštinu. Sbíral starou čarodějnickou literaturu a věnoval se i spiritismu a chiromantii. 
24.9. 1895 Tábor - 8.11. 1941 Osvětim

Jan Kefer (1906-1941)

PhDr. Jan Kefer ( 31. ledna 1906 Nový Bydžov - 3. prosince 1941 Flossenbürg) byl významný český astrolog, hermetik a publicista meziválečného období 20. století.

František Kabelák (1902-1969)

František Kabelák (8. listopadu 1902 - 5. září 1969) byl významný český hermetik, mág a kabalista. Podílel se na činnosti pražské společnosti Universalia.

Josef Louda (Theophanus Abba; 1901-1975)

Výrazná osobnost z kruhu českých universalistů, znalec Tarotu a alchymista Josef Louda, píšící pod pseudonymem Theophanus Abba. Níže celý životopis z pera prof. Nakonečného a pátrání po jeho hrobě v Terezíně, vč. fotek. 

Johannes Faust - podrobný životopis II.

Dvě písemná svědectví jsou zvláště významná, neboť pocházejí od hermetiků. Nechal jsem si je proto až nakonec. Sponnsheimský opat Johannes Trithemius sděluje ve svém dopise z 20. srpna 1507 matematikovi a dvornímu astrologovi kurfiřta falckého Johannu Virdungovi o Faustovi následující:

Johannes Faust - podrobný životopis I.

Doktor Faust, učenec, magik a čarodějník, který v touze po poznání upsal svoji duši ďáblu, je známou postavou. Jeho pohnutý osud byl v minulosti mnohokrát literárně ztvárněn. To, co se o Faustovi traduje, je z velké části jen legenda, v jejímž centru nicméně stojí skutečná historická postava. 

František Bardon (1909-1958)

Narodil se v Kateřinkách č.p. 314 jako prvorozený syn Viktora (Vítězslava) Bardona (*16. 5. 1885) , klempířského tovaryše v Hatschkově továrně na Jutu v Opavě, a jeho manželky Ludvíky (*27. 2. 1885), dcery Karla Herudka, podruha v Komárovských Chaloupkách, a jeho ženy Emilie Kubánkové. Rodiče byli sezdáni 12. 1. 1909 a měli celkem 12 dětí, z nichž dospělosti dožily syn František a dcery Štěpánka, Anna, Marie a Božena.

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter