Bacon, Roger (1214-1294)

Františkánský mnich anglického původu žijící v Paříži, kde se zabýval také alchymií. Uvězněn pro obvinění, že se zabýval magií, kterou definoval jako „praktickou metaíysiku". 

Autor řady přírodovědeckých a filosofických spisů a traktátů Speculum alchimiae. (B. R.: Mirror of alchemy, 1597, a zejm.: Lettre sur les prodiges de la nature et de 1'art, 1893.)
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Anglický minorita Roger Bacon (1214, Ilchester - 1294) byl významným scholastickým filozofem a vědcem. Patří mezi vrcholné představitele pozdní scholastiky.
Bacon získal rozsáhlé vzdělání na univerzitách v Oxfordu a Paříži ve všech tehdy pěstovaných oborech, matematice, lékařství a především ve scholastické filozofii. Ve svých dílech však ostře kritizoval názory vrcholných scholastiků, především Alberta Velikého a Tomáše Akvinského, a na základě nominalismu vyzdvihoval význam praktické zkušenosti a experimentu proti logické dedukci, vycházející z církevních autorit. Za největší filozofy všech dob považoval Aristotela, Avicennu a Averroa, kteří nebyli křesťany. Tomáši Akvinskému se vysmíval za jeho neznalost řečtiny a kritizoval ho za to, že psal o Aristotelovi, aniž by znal jazyk, kterým sepsal svá díla. Dále vytýkal scholastikům, že jsou málo znalí matematiky, která je podle něho základem všech věd.
Bacon se nejraději osobně zabýval fyzikálními pokusy a dospěl k mnoha základním poznatkům (například k zákonu o odrazu světla a lomu paprsků). Jeho názory a především experimenty však vyvolaly podezření církve i jeho vlastního františkánského řádu. Proto mu bylo zakázáno, aby své objevy zapisoval a šířil je dále. Přitom se Bacon ve svých spisech jevil jako křesťan, věrný církvi, který chtěl svým učením podpořit katolickou víru. Tvrdil, že jeho filozofie jí může být větší oporou než tomistická teologie. Je ovšem otázkou, zda to bylo myšleno upřímně, nebo zda šlo jen o to, jak odvrátit nepřízeň církve. Prakticky však podkopal základy celé scholastiky.
Později Bacon strávil deset let ve vyhnanství ve Francii, které bylo zřejmě trestem za to, že zákazu neuposlechl. Po návratu do Anglie byl uvězněn na doživotí a ve vězení zřejmě také zemřel.


Doba, do které se tento anglický myslitel narodil, byla konečně po všech křižáckých a jiných válkách jakž takž klidná. Evropa byla sjednocená politicky, nábožensky - a tedy i filosoficky a jazykově! - a byla ideální hromadou kompostu, na které mohlo vzkvétat myšlenkové bádání... pod sluncem křesťanského Boha. Mělo by se tedy zdát, že bystrý, inteligentní a mnohostranně vzdělaný františkán Roger bude v takovém prostředí přímo ve svém živlu, ale... nebyl.
Dnes bychom řekli, že byl tak trochu mimoň, „out of date“, když minimálně o sto kilometrů předběhl svou dobu, a tak je pochopitelné, že mu to na té konzervativní a ztuhlé hromadě pořádně smrdělo. Tehdy totiž jediná, svatá, katolická filosofie byla právě ve svém vrcholném období scholastiky, na jejímž kolbišti se urputně zápasilo mezi dvěma mančafty: dominikány a františkány, což jako obvykle byly žabomyší války o racionální uchopení Neuchopitelného. De facto ale oba týmy kopaly za jednen scholastický tým, akorát šlo o to, kdo bude Áčko, a kdo Béčko. Jen na vysvětlenou: scholastika je od slova schola, tedy že ve škole se rozvíjí filosofie, která však pro ně byla jenom služkou teologie, protože sloužila teologii k tomu, aby racionálně – rozumu osvícenému vírou – objasnila všechny ty pravdy obsažené v Bibli a svatými patristy už jednou obhájené. Není tudíž potřeba se v tom dále badatelsky vrtat, jestli to tak je, ale jen zdůvodnit, proč to tak je. Pro ně už to prostě definitivně je a šmitec. Dominikánští tomisté nakonec všechny překecali a stali se mistry světa, když jejich vítězství definitivně stvrdil r. 1879 I. Vatikánský koncil, který tomismus prohlásil za oficiální filosofii katolické církve.

A Roger byl právě proto mimoň, že nefandil ani tomistům, a už vůbec ne vlastním! Prostě odmítal chodit na zápasy, kde se všichni honili za imaginární mičudou a slepě věřit scholastickým dedukcím, odvolávajícím se při každém pr... tedy každé sebemenší nejasnosti jen na prohlášení příslušné církevní autority, která to už dávno probádala a tím definitivně definovala. A že to byl hoch tvrdohlavý, jenom hlavou kroutil a opakoval pořád dokola: „Nejenom důkaz, ale i pokus.“ A taky opakoval, že by se udělalo nejlíp, kdyby se všechny Tomášovy (Akvinského) knihy spálily... a nejenom jeho, ale raději hned všechny, i s překladem bible, páč ty všechny se opírají jenom o překlady z překladů... Proto taky opakoval, že by se ti učení dominikánští učenci měli prvně naučit ty jazyky, ze kterých to kdosi kdysi přeložil, tedy hebrejsky, řecky a arabsky, pokud chtějí o něčem opravdicky bádat. Arabsky proto, (a to byl vrchol všeho rouhačství!), že za největší filosofy považoval právě ty pohanské arabské psy Avicennu s Averroem, spolu s tím staříkem Aristotelem. A úplně nejčastěji tvrdil, že prý nejlíp uděláme, když se raději úplně vrátíme k bezprostřední a prvotní zkušenosti, tj. k novému smyslovému pozorování přírody a experimentování s jejími zákony.

Odtud pramenila všechna jeho záliba v přírodních vědách, alchymii, fyzice, matematice, astrologii, lingvistice, filosofii a taky magii, kterou však pojímá zcela přirozeně; aniž by se paktoval s ďábly-či jinými démony, prostě přičítal věcem i překvapivou účinnost, která je překvapivá jen nevědomci neznalému všech možností skrytých v přirozenosti věci samé. A právě tyto možnosti chtěl odhalovat. Není proto překvapením, že jeho hlavní dílo – svého druhu rukověť badatele – nese přiléhavý název „O užitečnosti věd“. A že nebyl ledasjaký tlučhuba, sám byl ve všem co požadoval, ztělesněním horlivého příkladu: dělal hokusy pokusy skoro se vším, co mu přišlo pod ruku: s optikou (snad vůbec první píše o brýlích a jejich užitečnosti...), vymýšlel mikroskop a teleskop, experimentoval s magnetismem, střelným prachem, s různými druhy pohonů – lodí, vozů, snad i letadel a raket – prostě trošku nadneseně řečeno, vymýšlel motory. Dále vědecky experimentoval s astrologií a tvrdil, že na zodpovědná místa je třeba vybírat lidi podle postavení planet a jejich horoskopu, který ovlivňuje jejich osud i mysl. Svými výpočty podrobil tvrdé kritice Juliánský kalendář, který se v té době používal. Zhotovil nespočet vynálezů a měl spoustu dalších nejneuvěřitelnějších revolučních myšlenek, které byly pro jeho současníky zcela nesrozumitelné a nepochopitelné, a tudíž nechutné a nestravitelné. Dokud byl papežem jeho kamarád Klement IV, mohl být celkem v pohodě. Když ale nastoupil jeho nástupce, definitivně na Rogera spadla klec. Na jeho neustále a neméně tvrdohlavě opakované tvrzení, že svou filosofií chce být oporou víry a teologie, mu neskočili ani jeho vlastní spolubratři, a tak ho radši zavřeli do vězení – na doživotí. Kdy přesně zemřel, o tom panují jenom dohady, stejně jako o místě, kde byl pochován.

Skoro by se dalo říct, že osobnost Rogera Bacona je naprosto ideálním prototypem mága a alchymisty, a tak není divu, že je dodnes v Anglii velmi populární, opředen mnoha legendami zázrakotvůrce. Inspiroval nejednoho mladého ducha – dokonce i k napsání dvou významných románů. Někteří s jistotou tvrdí, že Roger věnoval všechny své síly snaze po dosažení fyzické nesmrtelnosti – na čemž není nic divného, neboť to bylo snahou mnoha dalších typických alchymistů, čímž se spíš alchymisté stali pověstní. Přisuzují se mu ale i jiné zvláštní schopnosti, jako třeba teleportace, síla rozšířit nebo zkrátit subjektivní zkušenost času. Sám tvrdohlavě tvrdil, že k němu lidským hlasem hovoří Saturn, který mu odpovídá na jeho dotazy. Že by všechny ty nejneuvěřitelnější nápady měl právě odsud? Když vezmeme v potaz (asi jeho) nejzáhadnější spis – Voynichův rukopis, který je psán neznámymi znaky neznámou řečí (a kdo ví o jakých věcech?!) a dodnes jej nikdo do lidštiny nepřeložil.

Další obsah této kategorie

Jacob Joseph Joepseri - patron lóže

Velmi vzácný a bohužel přehlížený občan Jihlavy, filosof, lékař, fyzik a alchymista. Autor knihy o prodloužení života. Níže viz životopis a další zajímavé informace (včetně plné rekonstrukce erbu). (Dov)

 

 

 

 

Ercker, Lazar (1529-1594)

... byl významný metalurg své doby. Z hlediska dnešní doby Lazar Ercker není nazírán jako alchymista, ač pro 16. století, dobu svého života, jím byl. Byl to jeden z nejváženějších alchymistů a metalurgů 16.století. Narodil se v Sasku. V roce 1568 se stal kontrolním prubířem v Kutné Hoře, v roce 1577 pak byl jmenován nejvyšším hormistrem Českého království. V roce 1585 získal úřad pražského mincmistra. Byl také projektantem známé Rudolfovy štoly.Když v roce 1594 zemřel, úřady po něm převzala jeho vdova, což bylo v té době velmi neobvyklé, ženy se v úřadech prakticky nevyskytovaly

Dee, John (1527-1607)

Významný anglický příro¬dovědec a matematik, ale také jedna z největších postav renesančního hermetismu. Zabýval se prakticky magií a alchymií (také na dvoře císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka): v magii pracoval se zrcadly a s médiem Edwardem Kelleym a získal klíče k tzv. henochiánské-mu jazyku, tajemné řeči teurgických inteligencí. Jeho nejlepším dílem je Monas hieroglyfa (1564 - v.). Pro¬tokoly z jeho magické praxe byly publikovány (Casau-bon M.: Trne and faithfull relation of what passed for many years between Dr. John Dee and some spirits, London 1659). (Kiesewetter C: John Dee, ein Spiritist des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1893.)

Cagliostro, Alexander (1743-1795)

Je sporné, zda byl tento hrabě, svobodný zednář vysokého stupně, zakladatel egyptského zednářství a legendární divo-tvůrce totožný s dobrodruhem a podvodníkem Josefem Bal samem, který zemřel ve vězení inkvizice; M. Haven (Le maítre inconnu Cagliostro: étude hisíorique et cri-tique sur la haute magie, 1964) tuto identitu na základě určitých důkazů odmítá. Cagliostro působil v mnoha evropských zemích, získávaje svými činy pověst mága a alchymisty, vystupuje jako Velký Kopta, zasvěcenec staroegyptského esoterismu, zakládaje četné lóže, ale také aféry. Na jeho egyptský zednářský ritus navazoval řád Memfis-Misraim. J. W. Goethe zpracoval jeho osudy v díle Grose Kophta (1791), A. Dumas v rozsáhlém románě Josef Balsamo psal spíše o druhém „Cagliostrovi".

Josef Louda (Theophanus Abba; 1901-1975)

Výrazná osobnost z kruhu českých universalistů, znalec Tarotu a alchymista Josef Louda, píšící pod pseudonymem Theophanus Abba. Níže celý životopis z pera prof. Nakonečného a pátrání po jeho hrobě v Terezíně, vč. fotek. 

Vigenere, Blaise De (1523-1596)

Francouzský historik a alchymista, který se zabýval i dalšími „tajnými vědami", autor spisů Traicté du feu et du sel (1618), Traité des chifres, ou secrète manière d'écrire (1587). Je považován za klasika tzv. kabalistiky, kterou však pravověrní hermetikové opovrhují jako pouhou hříčkou (v. Kabalistika).
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Valentinus, Basilius (asi 15. stol.)

Záhadný benediktinský mnich, který snad žil kolem r. 1413 v Peterském klášteře v Erfurtu a jehož pravé jméno nebylo nikdy zjištěno. Patřil však k největším alchymistům středověku. Mezi jeho vynikající spisy se řadí zejména: Currus triumphans antinomi (1602; něm. Triumphwagen des Antimoni, 1646) a Practica cum duodecim clavibus (něm. Tractat vom Stein der Weissen mit den zwölf Schlüsseln, 1599)
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Vaughan, Thomas (1622-1665)

Zvaný Philalethes. Alchymista, patrně anglického původu, autor velmi oceňovaného spisu Introitus apertus ad occlusum régis palatinae (1667; něm. Eröffnung der Tür zum königlichen Palast, 1667).
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 200

Zachaire, Denis (1510-?)

Francouzský alchymista, jeden z těch, kterému se podařila transmutace olova ve zlato (v Pau 1542) a „živého stříbra" ve zlato (v Pâques 1550). Pobýval ve Francii, Německu a Švýcarsku. Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Zosimos (4. stol.př.n.l.)

Nejznámější řecký alchymista alexandrijského období, identický patrně se Zosimem z Panopolisu. Jeho velmi ceněné spisy obsahují neoplatonské a mýtické prvky a jsou podány řečí „snových vizí" (C. G. Jung se v r. 1954 tyto obrazy pokusil identifikovat v jazyce analytické psychologie). Zosimovo dílo obsahuje již prvky spirituální alchymie. Jeho cenné rukopisy O božské vodě, O posvátném umění a další, uložené v pařížské a vídeňské knihovně, jsou přetištěny v Berthelotově díle Collection des anciens alchimistes grecs (3. sv., Paris 1887). Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Sendivogius, Michael (1566-1636)

Michal Sendziwój, Sendivoj. Polský alchymista, který údajně osvobodil z vězení Sethonia (v.), jiného alchymistu, od kterého za to dostal kámen mudrců, s nímž pak v Praze před císařem Rudolfem II. provedl transmutaci olova ve zlato

Rodovský, Bavor Mladší z Hustiřan (1526-1600)

Nejvýraznější představitel české alchymie se narodil v roce 1526 v rodině nemajetného zemana. Kvůli nedostatku peněz nemohl jít studovat na pražskou univerzitu, jak si přál. Sám se tedy naučil jazyku tehdejších vzdělanců latině a studoval alchymii, astronomii, filozofii, matematiku, lékařství a další obory.

Scotto, Alessandro

Alessando Scotto nebo také Odoardus či Hieronymus Scotus je jednou z nejzáhadnějších postav rudolfinské Prahy. V kronikách bývá označován za čarodějníka, který dokázal proměňovat měď ve zlato a lazurit ve stříbro. Tvrdí se o něm, že pocházel z Itálie, ale

Ripley, George (1415-1490)

Anglický alchymista, který od papeže získal povolení ke studiu okultních věd, což činil v rámci své příslušnosti k řádu kar-melitánů v jednom z jeho klášterů. Napsal mimo jiné: Medulla alchimiae (1476). (V něm. překl. vyšla jeho Opera omnia, 1649.)
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Sethonius (přelom 16.-17. stol.)

Alchymista skotského původu, který měl v držení kámen mudrců a údajně provedl několikrát transmutaci olova ve zlato (např. roku 1603 v Basileji). Téhož roku byl však saským kurfiřtem uvězněn, když odmítal prozradit tajemství Kamene, ale se Sendivogiem (v.), který ho osvobodil, uprchl do Krakova, kde svému zachránci věnoval své spisy a Kámen ve formě tinktury, s níž pak Sendivogi-us provedl sám transmutaci v Praze.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Trevisanus, Bernardus (1406-1490)

Hledaje tajemství kamene mudrců, procestoval tento italský aristokrat celou Evropu, Palestinu, Persii, Egypt a severní Afriku, ale nalezl je až na ostrově Rhodos. Napsal Peri chemeias, opus his-toricum et dogmaticum (1576, něm. Von der Hermetischen Philosophie, 1574, 1586).
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Trismosinus, Salomon (přelom 15.-16. stol.)

Německý alchymista, učitel Paracelsův, autor spisu Splendor solis (1589; čes. Splen-dor solis aneb sluneční záře: sedm traktátu o Kamenu mudrců, 1994).
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Paracelsus (1493-1541)

Paracelsus, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, (1493 Einsiedeln – 24. září 1541 Salcburk) byl alchymista, astrolog a lékař, který učinil několik důležitých objevů a předznamenal vznik novodobého lékařství. 

Olympiodoros (žil v 5. stol.)

Alexandrijský neo-platonik a významný alchymista řeckého původu, autor komentáře ke královskému umění, který je snad totožný s komentátorem Platónových spisů.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Maier, Michael (1568-1622)

Tělesný lékař císaře Rudolfa II., významný alchymista a patrně jeden z mála pravých rosekruciánů své doby, autor vynikajícího alchymistického díla Atalanta fugiens (1618), které

Lullus, Raymundus (1235-1315)

Jeden z největších středověkých hermeti-ků, zejména alchymistů, španělského původu, zvaný Do-ctor illuminatus. Autor řady alchymistických spisů, ale autorství některých z nich je sporné, stejně jako hodnověrnost řady jeho podivuhodných životních příběhů. 

Kunckel (1630-1703)

Německý alchymista, který se proslavil také jako sklář (Kunckelovo rubínové sklo), autor díla Philosophiez chemica (1694). Odpůrce Paracelsova učení o třech základních alchymistických principech, které ovšem chápal fyzicky.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Morienus (žil v 7. stol.)

Pověstný arabský alchymista, zaměňovaný někdy s italským lékařem téhož jména. Autor traktátu De transmutatione metallisum, který je obsažen v díle Artis auriferae (1572). (Morienus: A testament of alchemy, přel. a vyd. L. Stavenhagen, 1970.)
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Hájek z Hájku, Tadeáš (1525-1600)

Thaddaeus Hagecius ab Hayek či Thaddeus Nemicus. Český astronom, matematik a osobní lékař císaře Rudolfa II. Tadeáš Hájek jako syn Šimona Hájka (asi 1485 – 1551) pocházel ze staré pražské rodiny. 

Geber (9. stol.)

Džábír ibn Hajján. Nejslavněj-ší z arabských alchymistů, suťista a matematik, jehož dílo mělo velký vliv na laborující alchymisty. Nicméně autorství řady spisů vycházejících již ve XIII. stol., které je mu přisuzováno, je sporné. /Geberi philosophi ad al-chimistae maximi; De alchimia libri tres (1529); De alchemia (1541) a další díla./
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Helmont, Johann Babt. (1577-1644)

Belgický lékař a významný alchymista,jehož dílo mělo vliv na J.W.Goetha, autor díla Die Morgenerothe (1683). Je pokládán za nejvýznamnějšího nástupce Paracelsa; údajně měl být jedním z mála držitelů kamene mudrců.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Drebbel, Cornelius (1572-1633)

Holandský alchymista a vynálezce. Také on prošel rudolfinskou Prahou. Zařadil jsem ho do této práce pro souvislost s alchymistou Sendivojem. Drebbel v roce 1620 sestrojil první ponorku, kterou předvedl před anglickým králem Jakubem I. 

Dorneus, Gerardus (16. stol.)

Dom Gerhardt. Německý lékař a alchymista, jeden z předchůdců tzv. spirituální alchymie, následovník Paracelsův, autor slovníku jeho termínů (Dictionarium Paracelsi, 1584) a

Fictuld, Hermann (18. stol.)

Johann Heinrich Schmidt. 

Německý alchymista, který byl patrně ve styku s rosekruciány, autor řady významných pojednání shrnutých ve sbírce Hermann Fictulds Chymische Schrifter*... (1734), jakož i spisu Cabbala mystica Na-íurae, oder Vom dem ewigen und einigen Eins (1741); Azoíh et ignis, das i st Das wahre elementische Feuer (1749) a dalších.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Fulcanelli, Jean Julien (1877-1932)

Slavný, ale neznámý francouzský alchymista, který údajně znal tajemství kamene mudrců a tím i transmutace kovů ve zlato, kterou před několika svědky údajně provedl v Paříži. Jeho dvěma žáky byli E. Canseliet (v.) a J. Boucher (v.). 

Avicenna (980-1037)

Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú ʿAlí al-Ḥusayn ibn ʿAbd Alláh ibn Al-Hasan ibn Ali ibn Síná (asi 980–1037) persky: أبو علي الحسين بن عبد الله بن سينا byl středověký perský učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a lékař. Je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav středověké islámské filosofie.

Alleau, René (1917-2013)

Francouzský filozof a historik hermetismu, zejména alchymie, žák E. Canselieta. Vystudoval filozofii a dějiny vědy, byl žákem Gastona Bachelarda. Po 2. světové válce pracoval v Africe na řadě průmyslových staveb. Zde se setkal

Villa Nova, Arnaldus De (1235-1312)

Arnauld de Villeneuve, též Villanovanus. Španělský lékař a alchymista, působící převážně v Paříži, obžalovaný z provozování magie,

Flamel, Nicolas (1330-1418)

Nejslavnější středověký alchymista, který žil v Paříži a znal tajemství transmutace olova ve zlato. Podle pověsti koupil od starého žida jakýsi rukopis, jehož studium mu umožnilo poznat tajemství zhotovování Kamene mudrců.

Max Karl Ernst Ludwig Planck

S odstupem doby vyniká dílo a osobnost Maxe Plancka snad ještě více než v době jeho vrcholné vědecké a vědecko-organizační aktivity. (*23 . 4. 1858 v Kielu; + 4. 10. 1947 v Göttingenu)

Robert Fludd (1574-1637)

Robert Fludd, známý též jako Robertus de Fluctibus, (17. ledna 1574, Bearsted – 8. září 1637, Londýn) byl lékař, alchymista a zastánce rosekruciánství.

 

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter