Blín černý (Hyoscyamus niger)

Jednoletá až dvouletá, žláznatě chlupatá, nepříjemně páchnoucí, 20 až 90 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, téměř oblá, hustě chlupatá, zelená. Listy v přízemní růžici dlouze řapíkaté, v obrysu vejčité, chobotnatě peřeně zubaté, záhy odumírající, lodyžní listy střídavé, sbíhavou bází přisedlé, poloobjímavé, žláznatě chlupaté, tvarem podobné listům přízemním. 

BLÍN ČERNÝ - HYOSCYAMUS NIGER

dle Wendys:
ROD
Hyoscyamus zahrnuje asi 20 druhů, které rostou v Eurasii, na východě až po Japonsko, nejvíce pak ve Středozemí a v Přední Asii.
Latinské rodové jméno je složeninou řeckých slov hys=prase a kyamos=bob. Plodem blínu je tobolka, která dokud je zavřená připomíná bob, a dříve se věřilo, že prasata blín mohou žrát aniž se otráví. Druhové jméno niger (=černý) pak odkazuje pravděpodobně na barvu semen.
POPIS:
Jednoletá až dvouletá, žláznatě chlupatá, nepříjemně páchnoucí, 20 až 90 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, téměř oblá, hustě chlupatá, zelená. Listy v přízemní růžici dlouze řapíkaté, v obrysu vejčité, chobotnatě peřeně zubaté, záhy odumírající, lodyžní listy střídavé, sbíhavou bází přisedlé, poloobjímavé, žláznatě chlupaté, tvarem podobné listům přízemním. Květy uspořádány ve vijanech, vyrůstají v úžlabí listenů, takřka přisedlé, 5četné, špinavě žluté a fialově žilkované, kalich 5cípý, vně hustě žláznatě chlupatý. Plodem je tobolka. Kvete v VI až IX.
STANOVIŠTĚ:
Rumiště, podél cest, pole, komposty, na půdách vysýchavých až čerstvě vlhkých, písčitých až hlinitých, výživných, dusíkatých, slabě zásaditých až slabě kyselých, stanoviště slunné a teplé.
ROZŠÍŘENÍ:
V ČR roztroušeně zejména v teplejších oblastech, přechodně i v méně příznivých polohách, v posledním období však zřejmě v důsledku působení člověka na ústupu. Celkově roste na severu po jih Skandinávie, na východě po Mongolsko a sever Indie, na jihu po severní Afriku, zavlečen byl do východní Asie, Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland.
JEDY:
Celá rostlina (nejvíce kořen, méně semena a nejméně zřejmě listy) obsahuje alkaloidy, z nich nejvýznamnější je l-hyoscyamin a l-skopolamin, vedlejšími alkaloidy pak jsou atropin, apoatropin a kuskhygrin. Dále je přítomen hořký glykosid hyoscyopikrin, třísloviny, silice a v semeni olej.
Otravy se projevují téměř stejně jako otravy rulíkem zlomocným, tzn., že i blín je rostlinou smrtelně jedovatou.
LÉČITELSTVÍ:
Zejména v minulosti bylo blínu užíváno i v lidovém léčitelství. Sbírá se hlavně list (Folia hyoscyami), ale i celá nať (Herba hyoscyami), kořen (Radix hyoscyami) nebo semena (Semen hyoscyami).
Ve středověku bylo blínu užíváno jako anestetika při operacích a také při revmatismu (zevně se užíval olej získaný ze semen), zápalu plic, kašli, nechutenství či při hadím uštknutí, vdechování par z napařených semen údajně zmírňuje bolesti zubů, celkově lze blínu použít podobně jako listů rulíku zlomocného. Vzhledem k tomu ale, že se jedná o rostlinu smrtelně jedovatou, je její užití v samoléčení krajně riskantní!!!
V současnosti se blínových drog užívá k izolaci alkaloidů, jež nacházejí uplatnění v oficiální medicíně (např. při léčbě astmatu).
DALŠÍ (PONĚKUD ZVRHLÁ) UŽITÍ:
Blín býval hlavní součástí tzv. čarodějných mastí, kterými si hysterické ženy středověku potíraly tělo (zejména obličej a genitálie) a v nastalých halucinacích pak odlétaly na slavnost čarodějnic, tedy na sabat. Mast se vyráběla ze sádla, do něhož byla vedle blínu vmíchána celá řada dalších bylin, jako např. rulík, lilek, durman, kořen mandragory, bolehlav, mladé makovice aj.
Ve středověku byl blín rovněž jednou z důležitých součástí tzv. nápojů lásky, pomocí kterých se u vyhlédnuté osoby druhého pohlaví mělo dosáhnout sexuální touhy i proti její vůli.
Blínu bývalo užíváno jako vraždícího nástroje.
Blín byl rovněž někdy přidáván do slabšího piva, aby se zvýšila jeho opojnost.
A bylo jej používáno jako vykuřovadla.
BLÍN V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899:
Blín (Hyosciamus), rostlina jedovatá, známá vůbec, má kořen vřetenovitý, jedno- neb dvouletý a přímou 1—2 st. vysokou lodyhu, kteráž jako ostatní nať jest lepkavě vlnatá. Listy má podlouhlé, vejčité, chobotnaté, sivozelené, květy sedí přímo vedle listů, mají džbánkovitý kalich a nálevkovitou bledožlutou, tmavofialovými žilkami protkanou korunu. Tobolka, makovici podobná, zavřená jest víčkem a chová uvnitř množství zrnek máku podobných.
Rostlina celá jest jedovatá, zvláště pak semeno, má odporný zápach silně omamující, roste vedle cest, na polích a rumištích; kvete v červnu a červenci.
Nať i símě ode dávna potřebují se co silné léky; nať musí sbírati se před úplným vyvinutím se květů; obsahuje známý lék hyosciamin; semeno mimo to obsahuje olej.
Blín užívá se k utišený bolestí a dává se pro spaní v případech, kde nelze užíti rulík neb opium; užívá se proti plicním neduhům, kašli, souchotím, proti hostci a dně, proti křečím žaludkovým. Hyosciamin rozvírá zřítelnici; také zevně se přikládá na vředy a otekliny. Nať a semeno dává se co prášek po 2 —6 gránech, odvar po 1 dr. denně. Nať se užívá co obkladky; hotoví se z ní výtažek. Zevně užívá se též olej, jenž lisováním semene se vyrábí; též náplasť a tinktura shotovují se z blínu.
V homöopathii užívá se šťáva s lihem smíšená proti červům a bolestem křečovitým, proti padoucnici, posunčině, kašli, zimnici, horečce, blbosti, zánětům mozku i střev, proti vzteklině, neduhům očním, souchotinám, proti průjemu a dávení; proti prudkému bolení hlavy, proti chrlení krve a křečím v měchýři. Dávají se 1—2 kapky 1—6krát rozředěné, jednou neb několikrát denně, dle okolností.
Při léčení zvířat užívá se kterákoli část blínu, nať nebo kořen, jakožto odvar proti kolice a křečím, při zimnicích a červené úplavici; zevně při zánětech, boulích a ranách. Nati sušené dá se koním neb skotu 15—90 gr., ovcím a prasatům 8—30 gr. 2—3krát denně, buď v pilulích neb odvaru. Zevně se též přikládá, samoten nebo smíchán s jinými léky — zvláště olověný cukr hodí se k němu dobře při úplavici. Kořen užívá se jako nať, semeno prý působí zvláště na zažívání; výtažek, tinktura, olej též se užívají; olej nejvíce zevně na rány (glycerin s extraktem jej též nahrazuje).
Homeopatičtí zvěrolékaři dávají lék ten proti vzteklině, provázené křečí, jež pravidelně vzniká po pití; dále proti zánětu mozku, dále proti jankovitosti, stahování, škubání a kroucení údů, proti kašli křečovitému, padoucnici, proti neduhům měchýře.
Blín kvete v červnu a červenci, kdežto sbírá se nať i květ a potřebuje k shotovení tinktury.

Zdroj: http://botanika.wendys.cz/


Dle Františka Kabeláka:
Jméno: Hyoscyamus niger L.
Německy: Bilsenkraut. 
Výskyt: Evropa.
Kvete žlutě s červenými žilkami, VI-VII. 
Účinek: Hippokratés a Paracelsus používali blín velmi často, mimo jiné jako uspávající prostředek. Mathioli: Blín přináší spánek a tiší krev.
Hufeland velmi oceňuje blín, protože mimořádně dobře tiší křeče.
Leclerc používá blín stejně jako rulík, takže není třeba uvádět nic bližšího. Dává mu ale přednost před rulíkem, chce-li kombinovat zne-citlivující a křeče tišící
účinky při léčbě duševních chorob, protože rulík zde působí příliš silné dráždění mozku.
Na druhé straně doporučuje blín při chorobných stavech souvisejících se stálým pohybem svalstva prstů a nohou, řidčeji pak krku a obličeje. Při těchto atetonických pohybech, při třesu, otravě rtutí, hysterickém tanci sv. Víta a konečně při Parkinsonově nemoci je prostředkem volby. Při stařeckém třesu má pouze pomíjivý účinek. Uklidňuje křeče žaludečního i střevního traktu a močového měchýře. Používá se také při souvisejících vagotonických stavech.
Homeopatie: V silných dávkách (D 1-3) tiší dráždivý a křečovitý kašel, ve středních dávkách (D 4-6) se používá při ochrnutí a jevech kolapsu; při stavech vzrušení a křečích se používá ještě slabších dávek.
Obsah: Obsahuje alkaloidy hyoscyamin a skopolamin. Periferní účinek hyoscyaminu je stejný jako u skopolaminu - ochromení parasympatických nervových zakončení. Nastává známé omezení sekrece, rozšíření pupil, omezení činnosti střev, roz-šíření průdušek aj. Je pětkrát toxičtější než atropin. Centrální účinek se projevuje ve vzrušení, neklidných pohybech, třesu, zmatených řečech, halucinacích, poruchách paměti a deliri-ích. Tento stav může trvat 24-36 hodin.
Užití:    Blín působí podobně jako rulík na vegetativní nervovou sou-
stavu, a používá se proto také při těžkých případech parkin-sonismu a při senilním třesu. Od rulíku se ale liší výraz-nou schopností tlumit bolesti a uklidňovat. Blíží se v tomto ohledu opiu; na rozdíl od něho ale nevyvolává žádnou zácpu. Účinek blínu se tedy pohybuje mezi rulíkem a opiem. Účinek blínových preparátů se smíšením s opiem velmi zesiluje.
Homeopatie: Blín se užívá proti dráždivému a křečovitému kašli, při deliriích, zánětu mozkových blan, infekčních zánětech mozku, duševních poruchách a při křečích provázených bílým vpadlým obličejem (v protikladu k „rulíkovým křečím"). Dále při nymfomanii, hysterii, nespavosti, obrnách, při poruchách zraku (také při šilhání!), záchvěvech očí, světloplachosti, bolestech hlavy a neuralgiích (zevně).
Einsinger: Nejlépe účinkuje při vzrušení arteriosklerotiků a deliriích alkoholiků, zvláště pak pijáků kořalek.
Hauer: Blín se používá, hrozí-li při tyfu a spále kolaps, při pálení močové trubice, křečích močového měchýře, zánětech močového měchýře, bolestivé menstruaci, potížích přechodu a proti předčasné a příliš silné menstruaci.
Dieterich: Blínový olej je nejlepším prostředkem při začínajícím zánětu středního ucha (2-3 x denně několik kapek).
Kontraindikací léčby blínovými preparáty je Basedowova nemoc. Po podání rulíku v potenci D 3 vznikají při Base-dowově nemoci těžké manické stavy.
Část:    Celá čerstvá kvetoucí rostlina.
Dávka:       1-2 kapky tinktury 1-3 x denně (Friedrich). Homeopatie: Zředění D 3-4.
Maximální dávka: 0,4 g listů na jednu dávku, 1,2 g listů za jeden den (DAB VI.).
0,3 g listů na jednu dávku, 1 g listů za jeden den (Helvetica). 0,15 g extraktu na jednu dávku, 0,5 g extraktu za jeden den (DAB VI.).
1,5 g tinktury na jednu dávku, 3,0 g tinktury zajeden den (Ergb.).

Zdroj: Kabelák, František - Herbář hermetikův (Vodnář : Praha 2011)

 


dle Veselý, Josef - Magie I.
Blín (čeleď lilkovitých)
1.Blín černý (Hyoscyamus niger) je jednoletá nebo (častěji) dvouletá, žláz-natě chlupatá, nepříjemně zapáchající bylina, vysoká 20 až 80 cm. Má tupě hranatou lodyhu a střídavě pereně laločnatě listy se špičatými úkrojky a tupými zářezy; dolní jsou krátce řapíkaté, horní poloobjímavě přisedlé. Květy v lis-tenatém vijanu, v úžlabí horních listů jsou přisedlé, s trubkovitě baňkovitým, síťnaté žilkovaným, chlupatým kalichem a nálevkovitou špinavě žlutou, fialově žilkovanou pěticípou korunou. Kvete od června až do října. Plodem je vejčitá tobolka otvírající se víčkem, obsahující černohnědá semena. (Jedna rostlina dává průměrně 10000 semen ročně, podle některých pramenů i mnohem více. Bylo vypočteno, že kdyby z každého semene vyrostla nová rostlina opět s tolika semeny, zarostl by celý zemský povrch již za pět let samým blínem. Vzhledem k nízké klíčivosti semen blínu však něco takového ani zdaleka nehrozí.)
2.Původem je pravděpodobně z přední Asie, odkud byl již v neolitu zavlečen (jako narkotikum) do Evropy. Dnes je rozšířen po větší části Evropy, Asie, severní Afriky i Severní Ameriky, ba i v Austrálii. U nás roste na rumištích a pustých místech. V teplejších oblastech nížin a pahorkatin je dosti hojný.
3.Jedovatá je celá rostlina, zvláště semena. Z toxikologického hlediska je významný souhrn tropanových alkaloidů, tvořený z 60 až 75 % hyoscyami-nem, dále skopolaminem a malým množstvím atropinu, apoatropinu a dalších. Obsah alkaloidů v sušině listů je 0,05 až 0,15 %, v semenech až 0,3 %.
4.Toxický účinek je slabší a poněkud odlišný než u rulíku nebo durmanu v důsledku jiného kvantitativního zastoupení tropanových alkaloidů. Mírnější otrava se projevuje tlakem v hlavě, oči se zavírají, vidění začíná být rozmazané, obrysy okolních předmětů se deformují a před očima se zjevují podivné vizuální halucinace. Intoxikace je často též doprovázena chuťovými a čichovými halucinacemi. Opojení končí spánkem doprovázeným zneklidňu-jícími sny.
5.Pro hermetické účely se sklízí celá nať krátce před dozráním semen, nejlépe v srpnu. Nasbírané rostliny se nesmějí nechat dlouho pohromadě, aby se nezapařily. List se suší co možná rychle v tenkých vrstvách na stinných místech přirozeným teplem. Při sušení umělým teplem nesmí teplota překročit 40-50 °C. Odřezané tobolky se suší zvlášť. Po vyschnutí se lehce rozdrtí v hmoždíři a prošijí se přes síto, aby se oddělilo semeno, které se pak může ještě dosušit. (Sklizeň blínu je každoročním svátkem praktikujícího magika, který by měl mít vyhlédnuté své „blínovišté". Čerstvě nasbírané rostliny je třeba nejprve na několik hodin rozložit na verandě nebo na půdě, aby z nich mohl uniknout četný hmyz, který na blínu žije. Prázdné tobolky, v nichž pokaždé zůstane malý zbytek semen, se ještě na podzim vracejí na místo, kde byla rostlina nasbírána, případně se rozhodí na jiném perspek-tivním místě, aby byla zajištěna sklizeň i na příští rok.)
6.Blínu se daří na výslunných místech v lehké a výživné půdě, obsahující dostatek dusíku a vápníku. Na polohu a klima není náročný. Dlouhodobá sucha i nadměrná vlhkost mu škodí. Semena se vysévají v říjnu ;i listopadu do řádků 30 až 40 cm vzdálených, do hloubky 3 až 4 cm, nebo se na podzim uloží do bedničky s pískem, nechají se přes zimu promrznout, aby se podpořila klíčivost, a vysejí se teprve na jaře. Před vysetím so semeno máčí 6 hodin ve vodě 40 °C teplé, aby nabobtnalo, nebo se několik hodin máčí v 1 % kyselině solné. Tím se dosáhne stejnoměrného 60 až 70 % klíčení ve 4 až 6 dnech; jinak klíčí nestejnoměrně a asi jen z 20 %. Ke klíčení potřebuje vláhu a klíčivost si udržuje po 2 až 3 roky. V kulturách pěstovaný blin je často napadán škůdci.
7.Blín je jednou z nejužitečnéjších magických rostlin. Semeno je důležitým exaltač-uun kuřidlem, z listu se připravuje tinktura a čarodějnické masti, stonek se kal-cinuje na popel, který slouží jako fluidický kondenzátor do magických zrcadel. Popel je možno dále spagyricky zpracovat. Někdy se spagyricky zpracovává i čerstvá rostlina, neboť z ní připravená kvintesence blínu (má světlezelenou barvu a na rozdíl od blínu není jedovatá) je významným hermetickým léčivem. Ačkoliv celkový vzhled rostliny je typicky saturnský, převažuje u blínu vliv Jupiteru. Dým z pálené rostliny má zvláštní příjemné nasládlou vůni, která se nápadné liší od zápachu, který při pálení vydává např. durman.
8. V našem lékopisu tato droga již není oficinální. Jako jednotlivá dávka blínového listu (Foliům hyoscyami) bylo v ČsL 2 uváděno 0,3 g, denní dávka 1,0 g.
9. Staří Egypťané se o blínu zmiňují již v 15. stol. před n. 1. v Ebersově papyru. Znali jej i Babyloňané a Peršané, právě tak jako Indové. Homér ve svém díle popisuje omamný nápoj, jehož účinky jsou podobné blínu. Blín se prý používal i v proslavené delfské věštírně jako divinační kuřidlo. Dioskurides nazývá tuto bylinu hyoskyamos (prasečí bob). Jiné názvy byly dioskyamos (Diův bob), hypnotikon (uspávající), emmanes (vyvolávající zuřivost), insa-na (šílenství), pythonion (dračí rostlina) nebo appolinaris (Apollónova rostlina). Kromě Apollóna byla tato bylina zasvěcena také Herkulovi a Hekaté. Římští autoři Plinius a Scribonius Largus doporučovali blín jako prostředek proti bolestem. Celsus označoval blín jako altercum, protože působí obluzení a blábolení (verborum altercatio). Staří Germáni říkali blínu bilsa, pilsen nebo pilsenkrut a přidávali jej do piva, aby bylo opojnější, což se udrželo až do středověku. Teprve nařízením o čistotě piva z roku 1516 bylo německým pivovarům používání blínu při vaření piva zakázáno. (Nechci se pouštět do krkolomných mytoetymologických spekulací, jejichž pomocí lze ostatně dokázat komukoliv cokoliv - od toho jsou tady jiní! -, ale přesto doufám, že nebudu daleko od pravdy, vyslovím-li domněnku, že jméno města Plzeň (Pilsen) má svůj původ ve starogermánském označení pro blín. Ten sice v Plzni do piva už dávno nepřidávají, přesto Germánům plzeňské chutná pořád, kdežto já shledávám mok této značky příliš hořkým.)
10. Z ostatních lilkovitých rostlin používaných v magii je třeba zmínit ještě lilek, který dal celé této rostlinné čeledi jméno. Pokud se v některých předpisech vyskytuje lilek, je vždy míněn buď lilek černý (Solanum nigrům) nebo lilek potměchuť (potměchuf popínavá, Solanum dulcamara). Lilky obsahují steroidní glykoalkaloidy, tzv. solaniny, a to nejvíce v nezralých bobulích, které se pro magické účely sbírají. Za jedovatější platí potměchuť, toxicita černého lilku je diskutabilní. Pěstování v zahrádkách je možné a lze je doporučit. Lilek je součástí některých exaltačních kuřidel. Oba druhy lilků rozlišovali již antičtí autoři: strychnos képaios (lilek černý) a strychnos hypnotikos (lilek potměchuť) u Dioskurida.

Zdroj: Veselý, Josef - Magie I. (Vodnář : Praha 2008)



dle Wikipedia:
Blín černý (Hyoscyamus niger) je jednoletá až dvouletá jedovatá bylina z čeledi lilkovitých.

Vzhled
Jde o 20–90 cm vysokou, žláznatou a huňatou bylinu, která odpudivě páchne. Lodyha je přímá, téměř oblá a hustě olistěná.
Listy jsou střídavé, peřeně zubaté, na lodyze poloobjímavé, v přízemní růžici řapíkaté. Kvete od června do října. Květy vyrůstají v úžlabí listenů, uspořádány jsou ve vijanech. Jsou pětičetné a téměř přisedlé. Kalich je válcovitě zvonkovitý, zvenčí žlaznatě chlupatý a sítnatě žilkovaný. Koruna je nálevkovitá (až 35 mm dlouhá), kalně nažloutlá, fialově sítnatá s ústím načervenale fialovým. Prašníky jsou fialové.
Plodem je víčkatá tobolka s černohnědými, silně jedovatými semeny.

Výskyt
Roste na rumištích, v příkopech a kolem cest nebo jako plevel na polích a zahradách, zejména pak v teplejších oblastech. Upřednostňuje sušší písčité až hlinité výživné půdy a slunná stanoviště.

Rozšíření
Původní oblast výskytu je západní a střední Asie až po Mongolsko. Vyskytuje se též v mírném pásu Evropy po severní Anglii, jižní Skandinávii a jižní Finsko. Do Evropy byl zavlečen již ve starověku a v raném středověku. Později se díky člověku rozšířil jako invazní druh i do východní Asie, Severní Ameriky a Austrálie.

Otravy
Otravy jsou vzácné a velice nebezpečné, dochází k nim při záměně kořene za kořen vzácnější kořenové zeleniny nebo semen za zrnka máku. Příznaky otravy jsou podobné jako u rulíku zlomocného (hlavní jedy obou rostlin jsou stejné).
V případě příznaků je nutno okamžitě povolat lékaře. První pomocí je vyvolání zvracení a podávání živočišného uhlí.

Užití
Blín černý se užívá jako léčivá rostlina už odedávna a ještě ve 20. století byl předepisován astmatikům ve formě cigaret. Ve středověku byl užíván jako anestetikum, olej ze semen jako lék na revmatismus, proti zápalu plic, kašli, nechutenství, bolesti zubů či hadímu uštknutí. V současnosti se v lékařství, stejně jako jiné druhy rodu Hyoscamus, využívá jako zdroj tropanových alkaloidů.
Kouř semen má silné afrodiziakální účinky.
Byl také využíván jako přísada do medoviny a piva. V průběhu 11. – 16. století byl ale nahrazen chmelem. Dále byl využíván jako jed.

Lidová kultura
Ve staré Persii byl blín nazván bangha, což je jméno, které se později přeneslo na konopí (a jiné psychoaktivní byliny). Měl vedle dodnes jistě neidentifikované byliny haoma náboženský význam jako rituální droga. V mnoha perských pramenech jsou popsány cesty na "druhou stranu" a vize vyvolané různou přípravou blínu.
Blín černý patřil mezi posvátné rostliny pohanských Germánů, kteří ho pěstovali na zvláštních „svatých políčcích“. Byl používán při věštění, ovlivňování počasí a léčení. Podle germánského zvyku musel být kořen blínu vyhrabán nahou dívkou.
Peršané přidávali blín do vína, germáni zejména do piva. a medoviny.
Ve středověku začal být blín spojován s čarodějnictvím, používání blínu stačilo jako důkaz že obviněná osoba je čarodějnice. Byl používán v milostné magii a také jako součást „čarodějnických mastí“.

Obsahové látky
Všechny části rostliny obsahují jedovaté alkaloidy a glykosidy. Obzvláště vysoké koncentrace se vyskytují v mohutném kořeni a semenech.

Karboxylové kyseliny
kyselina stearová
kyselina olejová
kyselina palmitová
kyselina linoleová

Aromatické kyseliny
kyselina tropová

Aromatické laktony
kumarin
eskuletin
skopoletin

Alkaloidy
L-hyoscyamin
atropin
skopolin
skopolamin
aposkopolamin
norskopolamin
apoatropin
kuskohygrin
littorin

Glykosidy
hyoscypikrin

Steroidy
β-sitosterol
daucosterol

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2014 

Další obsah této kategorie

Kalendář sběru léčivých rostlin

Přepis nádherného seznamu z malé knížečky "Léčivé rostliny, příruční atlas a kalendář sběru" z roku 1941. 

Parcha saflorová - Maral (Leuzea carthamoides, Rhaponticum carthamoides)

Maralí kořen je tradiční posilující a omlazující bylina pocházející z Altaje. Bylina působí především jako: adaptogen - zvyšuje fyzickou i psychickou odolnost a odstraňuje únavu a afrodiziakum - posiluje pohlavní orgány a prohlubuje milostný prožitek

Šišák bajkalský (Scutellaria baicalensis)

Šišák je nenápadná léčivá bylinka, která pochází z Dálného východu. Bylina šišák je velice oblíbená v tradiční čínské medicíně. Léčivých účinků se využívají v tibetské medicíně a taková tradiční ruská přírodní medicína si ji velmi považuje. 

Rozchodnice růžová (Rhodiola rosea)

Zlatý kořen je naprosto výjimečná rostlina. Po dlouhých výzkumech došli odborníci k závěru, že jako adaptogen je Rhodiola rosea mnohem účinnější než jiné adaptogeny, včetně sibiřského žen-šenu – Panax ginsengu, Shiandry a Aralii. 

Kapradí (Dryopteris Filis-mas)

"O Beltainu utrhněte listy kapradí, které jsou ještě svinuté do spirál a usušte je nad beltainovým ohněm. Získáte mocný talisman pro následující rok." Slované věřili v zázračný květ kapradí, který činil svého majitele neviditelným a zprostředkoval mu všechna tajemství přírody. 

Zásady práce s magickým drogami

H. E. Douval, který se intenzivně zabýval prací s magickými drogami, stanovil následující základní pravidla pro jejich používání.

Mochomůrka červená (Amanita Muscaria)

Posvátná houba muchomůrka červená se nejčastěji spojovala s rituály sibiřských šamanů. Nové výzkumy ale ukazují, že psychotropní účinky muchomůrek byly známy již od doby kamenné v celé Asii i Evropě, odkud se znalost rituálního použití muchomůrek rozšířila do mnoha oblastí Ameriky. Podle legendy Korjaků vznikly muchomůrky ze slin nejvyššího boha, a proto je prý na místě je jako boží dar přijímat. Po požití čerstvých, sušených nebo vařených muchomůrek upadne šaman do jasnovidného transu během kterého je schopen cestovat jinými světy, komunikovat s duchy předků nebo navázat kontakt s těmi entitami, jejichž pomoc potřebuje. Může nahlédnout do budoucnosti nebo minulosti, najít východisko z ohrožující situace a podobně.

Chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea)

Phalaris arundinacea (dříve nazývaná Baldigera arundinacea) je vlhkomilná travina. Má sivozelený oddenek plazivý, článkovaný, šupinatý. Stébla jsou přímá, 0,5-2m (výjimečně až 3m) dlouhá, pevná, hladká, na bázi šupinatá. Tmavozelené listy mají 10-35 cm dlouhé a 0,6-2 cm široké, ploché a dlouze zašpičatělé čepele. 

Pelyněk pravý (Artemisia absinthium)

Pelyněk pravý (Artemisia absinthium) je vytrvalá, až 120 cm vysoká dřevnatějící bylina s listnatými lodyhami, zakončenými volnými latami žlutých úborů, náležející do čeledi hvězdnicovité (Asteraceae).

Podběl lékařský (Tussilago farfara)

Podběl lékařský (Tussilago farfara), někdy také podběl obecný, je vytrvalá léčivá rostlina s dlouhým plazivým oddenkem. Listy začínají růst až po odkvětu. Vyskytuje v celé Evropě a v Asii. U nás se roste převážně na vlhkých místech, na polích, u vody, na loukách, na březích potoků a v příkopech.

Jalovec obecný (Juniperus communis)

Jalovec obecný (Juniperus communis) je keřovitá až stromovitá dřevina z čeledi cypřišovité (Cupressaceae) rostoucí jako podrost jehličnatých (obzvláště borových) lesů, na pastvinách a stráních. Na území České republiky je vinou úbytku přirozených stanovišť a brutálního sběru jalovcových šištic (nepravý plod) dnes již v některých krajích velice vzácný a je proto řazen mezi ohrožené druhy flóry ČR. Jeho aromatické plody se nazývají jalovčinky.

Bolehlav plamatý (Conium maculatum)

Jednoletá až dvouletá, až 2,5 m vysoká bylina páchnoucí při vadnutí po myšině. Lodyha přímá, bohatě větvená, rýhovaná, dutá, lysá, ojíněná, v dolní části červeně skvrnitá. Listy zpeřené, v obrysu trojúhelníkovité, až 50 cm dlouhé, dolní řapíkaté, horní pochvovitě přisedlé, lístky řapíčkaté. 

Rulík zlomocný (Atropa Bella-Donna)

Vytrvalá, 50 až 180 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, větvená, oblá, plná, kratičce pýřitá, fialově naběhlá. Listy střídavé, na květonosných větvích zdánlivě vstřícné, kopinatě vejčité, vejčité nebo eliptické, klínovitě zúžené v řapík, celokrajné, zejména na žilkách krátce pýřité. 

Durman obecný (Datura stramonium)

Jednoletá bylina rozložitého vzrůstu. Lodyha 20 až 140 cm vysoká, bohatě větvená. Listy řapíkaté, čepel vejčitá, chobotnatě laločnatá, nepříjemně páchnoucí. Jednotlivé květy vyrůstají v místech větvení lodyhy, koruna nálevkovitá, bílá nebo světle fialová, otvírá se večer mezi 19. a 20. hodinou, za deště zůstávají zavřené. 

Čarodějná mast (Unguentum sabbati)

Šalvěj lékařská (Salvia officinalis Linné)

Původním domovem šalvěje je Středomoří. Šalvěj byla odpradávna velmi ceněna bylinka, což je patrné již z latinského „salve“, tedy léčit. Sypala se také na hroby, nebo se vysazovala na znamení upřímné vzpomínky. Používá se také v mnoha kulturách jako velmi silný purifikační činitel. Součástí fluidických kondenzátorů. (Dov)

Andělika lékařská (Angelica archangelica)

Tato vysoká bylina se řadí k nejcennějším léčivým rostlinám. Jejich léčebných vlastností využívali již starověcí mniši, kteří ji pěstovali v klášteře jako lék proti moru. Přidávala se také do koupelí proti cizí kletbě či uřknutí. Používá se do fluidických kondenzátorů. (Dov)

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter