Boginja Morena (Морена)

Marzanna (v polštině), Morė (v litevštině), Morana (v češtině a slovinštině), nebo Morena (ve slovenském a ruském jazyce), nebo také Mara, Marzena, Morana, Morena, Mora nebo Marmora je slovanské bohyně spojená s rituály založenými na myšlence smrti a znovuzrození přírody. 

Je spojována se smrtí, zimou a nočními můrami. Některé středověké křesťanské zdroje, jako je Česká Mater Verborum z 9. století, jí srovnávají s řeckou bohyní Hekaté, pojící ji s čarodějnictvím. Spolu s Živou a Vesnou-Lada tvoří trojici bohyň, které jsou v souladu s jednotlivými životními etapami životního cyklu ženy, tedy za archetyp panny (mladé dívky), matky a stařeny. Obdobnou trojici tvořily v Řecku bohyně Démétér, Persefona a Hekaté, v hinduismu to pak jsou Sarasvantí, Lakšmí a Párvatí.


ETYMOLOGIE
Původ slova má indoevropský kořen *mar-, *mor-, - "umříti", i *mr-wo - "smrtelník, mrtvý". Toto indoevropské sloveso je obsaženo téměř ve všech evropských jazycích. Její jméno souvisí s praslovanskými výrazy mrěti a morъ, která odkazují na smrt, a má mnoho variant jako Mora, Morjana, Morěna, Marzana a další. Marayati (sanskrt) – mořiti, zabít, viz mříti, umořiti. V některých ruských dialektech slovo "Mara" znamená "fantom", "vizi", "halucinace".


RITUÁLY MORANY
* Obřad vynášení Moreny, také Morany, Mařeny, Smrti, Smrtholky je znám z celého západoslovanského prostředí s přesahy i na Ukrajinu a do Běloruska. Tento lidový obyčej, přežívá v České republice, Polsku, Litvě a na Slovensku. Záznamy o něm hovoří již od 14. století. Koná se většinou na Smrtnou nebo Květnou neděli vždy před Velikonocemi (20. - 21.3.). 
* Tento rituál představuje konec temných dnů zimy, vítězství nad smrtí, a vítání jara znovuzrození.
* Figuru Smrtky vytvářely dívky z došku a oblékaly ji do ženských šatů nebo ovinuly do hadrů, figura byla také různě zdobena, například stuhami nebo kraslicemi. Z barev se používala především bílá a černá. Poté byla nastrčena na tyč, či prostě vzata do rukou. Jinde byla dělána z tyči obalené slámou.
Smrt je vynášena z vesnice za zpěvu obřadních písní a poté vhozena do vody či do příkopu, pálena nebo zakopávána do země. Poté se všichni rozutekli a věřili, že ten kdo doběhne do vesnice poslední, do roka zemře. Součástí slavnosti bylo také koledování. Házení do vody že nejspíše nejde o zničení Smrti a Zimy, ale pouze o její poslaní zpět do podsvětí, do kterého je vodní tok branou.
* V Lužici byla smjerć oblečena do košile člověka, který ve vesnici zemřel jako poslední a závoje poslední nevěsty. Figuru nesla nejsilnější dívka a ostatní po ní házeli klacky a kameny. Někdy byla Smrt místo do vody házena na pozemek sousední vesnice což vedlo ke konfliktům.
* Roku 1366 synoda v Praze mluvila o obyčeji vynášet z osady v postě na jaře postavu, představující smrt, se zpěvy a hrami, s obřady pověrečnými k řece. Tam smrt s křikem potopovali a vysmívali se, že jim uškodit nesmí, že je z hranic jejich krajiny načisto vypuzena.
* Podobné rituály pohřbívání či spalování různých figur se provádějí také během masopustu, týká se to například českého Bakcha nebo ruské Maslenice. V období letnic je zase v Rusku pohřbíván Kupalo nebo Kostroma, u jižních Slovanů German či Kalojan. Jarní vynášení smrti bylo u východních a jižních Slovanů nahrazeno oslavy jara na sv. Jiří, na kterých se více podepsal křesťanský vliv. Římskou obdobou rituálu byla slavnost Argei.
* Smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi: buďte páni veselí, s červenými vejci, s žlutými mazanci. Jakej je to mazanec, bez koření, bez vajec. Buďte páni veselí, na tu smrtnou neděli smrt jsme Vám odnesli, nové léto přinesli. Vítej líto líbezné, obilíčko zelené!


ŘÍKADLA
1. Ide paní z lůky, nese misu můky, přidajte nám více na pěkné střevíce. Naša smrť je bledá ona by jedla; až ona sa nají, už nás neudáví.
2. Nesem, nesem kyselo, čtyry leta viselo, na pátý rok spadlo, jak spadlo, hned zvjadlo. Smrť, smrť ukrutná ksyelico nechutná; kyselicu zíme a smrť utopíme.
3. Přišlo jaro do vsi, kde si, zimo, kde si? Byla zima mezi nama, a včil už je za horama,  hu, hu, hu, jaro už je tu!
4. „Neseme Morenu na vrchu červenú, na spodku zelenú, pěknú, pěknú, pěkně  přistrojenú….,“
5. „Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede.“
6. Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi! Co nám léto přinese ? Obilíčko zelené a vajíčko červené.
7. Nesem léto zelený a vajíčka červený. Hody jsou,hody jdou, nesou léto před sebou.
8. Leto, leto, kdes tak dlouho bylo? U studánky, u studánky, ruce, nohy mylo.
10. Na tu Květnou neděli, zase jsem k vám přišla, dejte mě kus perníku, já jsem koza mlsná.
11. Líto, líto nesu, až se celá třesu. Ráno jsem nic nesnídala, protože jsem pospíchala, abych něco dostala.


ATRIBUTY
Předměty: kosa nebo srp, lebka
Rostliny: narcis, smuteční vrba, kapradí, oměj, rulík, 
Zvířata: netopýr, havran, ropucha, hyena


ZDROJE A LITERATURA
Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů (Panorama, Praha 1990)
Beranová, Magdalena: Slované (Praha 2000)
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů (Praha 2002)
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů (Praha 2000)
Ivan Hudec, Báje a mýty starých slovanů (Slovart,  Praha 1994)
Irena Šindlářová, Josef Růžička, Báje a mýty starých slovanů (Fontána, 2003)
http://www.starisloveni.com
http://rodnavira.cz/slovane/bohove/morana/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_slovansk%C3%BDch_boh%C5%AF
http://www.indija.hr/boginje/index.html
film: http://www.csfd.cz/film/226713-vlkodav-z-kmene-sedych-psu/prehled/
http://slovane.cz/?p=201

 

 

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2016

Další obsah této kategorie

Bohové slovanů

*Vývoj slovanských náboženských představ souvisí s procesem jejich etnogeneze, odrážející se ve vrstvách panteonu. 
1. Nejstarší vrstva tvoří baltoslovanské jádro uchovávající indoevropské tradice. Jde o božstva uctívaná všemi Slovany - Peruna a Velese. Tvoří prvotní polaritu s kořeny v indickém Rgvédu. Slované také ze všech kmenů zachovaly nejdéle pohřbívání ohněm (žárový ritus).
2. Další výrazná vrstva je íránská, projevující se tak silně, že nemohla být důsledkem pouhého "vlivu", ale spíše delšího společného soužití a účasti na slovanské etnogenezi. Projevuje se v kultu ohně a slunce, náznacích dualismu i postavách některých bohů (Svarog, Dažbog, Stribog, Mokoš, Chors, Simargl).
3. Nejslabší vrstva pochází k kontaktů slovansko-germánských. Jde hlavně o podobnosti v atributech hlavních božstev Thora a Peruna a v protikladech válečných a hospodářských božstev (Ásové a Vanové).
4. Nejmladší vrstva projevující se pouze v oblasti polabsko-pobalské (poslední bašta). Božstva jsou novotvary, nemající v jiných slovanských krajích obdoby (s výjimkou Svarožiče). Představují vtělení starých božstev se sdruženými funkcemi, které symbolizuje i mnohohlavost. Pouze v této lokalitě se též vyvinula kasta kněží o organizovaným kultem a chrámy.

Alfons Mucha - roční období

Alfons Maria Mucha (24. července 1860 Ivančice – 14. července 1939 Praha) byl český malíř a designér období secese, které je v angličtině a francouzštině známo pod francouzským označením Art nouveau (nové umění). Níže několik jeho obrazů ztvárňující 4 roční období. 

Lesní démon Lešij (Lesnik, Lesovik)

Hlavní lesní bytost a vládce lesa a magie (podobně jako řecký Pan). Lešij žije osamotě v hlubokých lesích, odlehlých loukách a divočině. Chrání lesní zvěř a ptactvo, zejména medvěda, který je jeho strážcem. Umí se měnit ve strom nebo zvíře . V lese může být velký jako strom, na loukách velikosti trávy. 
Zpodobňován jako mužík porostlý chlupy se zelenými vlasy a vousy, dlouhými zahnutéými drápy. 

Lesní a polní bytosti Slovanů

*Zprávy o uctívání lesních bytostí jsou velmi staré. Staré prameny mluví o uctívání stromů, ve skutečnosti nešlo o kult stromů jako takových, nýbrž o kult duchovních bytostí, které v určitých stromech nebo hájích přebývaly.

Přírodní duchové a démoni Slovanů

*Daleko rozsáhlejší oblast přírodního kultu Slovanů, oživujícího přírodní zákony a síly, tvořily početné bytosti nižšího řádu - duchové elementů, vegetační démoni, bytosti osudu, duchové domovů a lidští démoni. Jsou výrazem instinktivního, polosnového prožívání přírody a osudových sil, zasahujících do lidského života. 
*Člověk spjatý s přírodou se sice snadno zřekl bohů a nahradil je svatými, tvrdošíjně však lpěl na bytostech, jež atavisticky vnímal v přírodních jevech a s nimiž se stýkal pomocí magických praktik. Z této staré víry se zachovaly v podobě tradic, jejichž původní smysl byl povětšinou zapomenut.
*Starým domácím názvem pro démony byly výrazy div, diva a běs.
*Víra v duchy vznikla na stupni vědomí, kdy člověk žil více v instinktech než v intelektu, kdy se člověk necítil být svým vědomím uzavřen v sobě, odděleně od svého přírodního prostředí, nýbrž je prožíval intimně jako procesy vlastního těla.  Svět se mu nejevil jako souhrn abstraktních sil, jak tomu bylo později u vyvinutého intelektu, ale jako svět bytostí, které ovlivňují jeho život v příznivém nebo nepříznivém smyslu. Dokud toto atavistické, polosnové prožívání přírody v něm bylo silnější než intelekt, potud žádná vnější moc nemohl z něho vymýtit představy o přírodních a nad smyslových bytostech.

Bog Veles (Велес)

Veles či Volos je slovanským bohem skotu, podsvětí, divočiny a bohatství, lze jej také spojit s magií, věštěním, básnictvím a lovem. Písemné prameny i lidová kultura svědčí o tom, že Veles patřil k nejdůležitějším slovanským bohům. 

Boginja Lada (ЛАДА)

Slovanská bohyně mládí, nespoutané lásky a krásy, sexuality a plodnosti. Mezi jinými národy je známá jako Freya, Isis nebo Afrodité, tradičně spojována s Venuší. (Dov)

Bog Perun (ПЕРУН)

Perun je slovanský bůh bouře, hromu a blesku. Nejmocnější slovanský bůh, vládce bouře a hromu, někdy též považován za patrona bojovníků, který v době válek vystupuje do čela slovanského panteonu, aby zajistil vítězství našim zbraním a ochránil ty, kteří jdou do války. V době míru je bohem deště, bouře, hromu a blesku, přinášeje úrodě vláhu.

Slovanské svastiky

Slovansko-Árijské Svastiky (Svargy) byly používány našimi Předky na ochranu lidí, zvířat, polí, obydlí i hospodářských stavení před temnými silami. Dodávaly sílu, harmonizovaly prostředí, umocňovaly léčitelské i jiné duševní a duchovní schopnosti. Naši

Sexuální život starých slovanů

O sexuálních zvyklostech staroslovanské společnosti v předkřesťanském období existuje málo dokladů. Jeden z takových nemnohých dokladů, týkajících se svatebních a předsvatebních zvyků, uvádí slavný arabský myslitel, cestovatel a etnograf al-Mas’údí (zemřel roku 956): shledá-li slovanský ženich svou nevěstu jako pannu, zapudí ji znechuceně slovy: „Kdybys byla stála za něco, byli by tě muži milovali a ty bys byla jistě si vybrala někoho, kdo by tě zbavil panenství“.

O původu Slovanů

O původu Slovanů nebylo dosud napsáno tolik, jako o jiných evropských národech. Historici se spokojili s pouhým tabulkovým sestavením národů, přičemž Slované podle nich vznikli z těch, kteří se podle historických tradic na daném území nacházeli.

Slovanská mytologie

Slovanská mytologie je souhrn představ o přirozenosti světa a bozích vlastních pohanským Slovanům. Vychází z proto-indoevropské mytologie a nejblíže má k mytologii Baltů. Kromě indoevropského dědictví na ni měly vliv také představy eurasijské, například ugrofinské. Je zachována pouze ve zlomcích a na rozdíl od mytologie řecké či severské se nezachovala autentická verze žádného z mýtů. Pokusy o rekonstrukci slovanské mytologie proto vychází především ze zpráv křesťanských autorů brojících proti přežívajícímu pohanství, kronikářů, folklóru, lingvistiky a komparativní mytologie.

 

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter