Bruno, Giordano (1548-1600)

Jeden z největších filosofů v období renesance, italský dominikán, později pro kacířství z řadu vyobcovaný, činný na mnoha evropských univerzitách, posléze osm let vězněný inkvizicí a upálený jako „kníže kacířů". V rámci svého bytostně vyznávaného panteismu (bůh je nejvyšší vesmírný zákon a vesmír je oduševnělý živoucí celek, v němž vše svým způsobem žije v podivuhodných vztazích), silně ovlivněn dílem Mikuláše Kusánského a Paracelsem, se velmi přiblížil hermetickému pojetí duše světa. 

Zabýval se mimo jiné studiem hermetických textů a kabalou. Mezi jeho slavnými dialogy je i Kabala pegasovské růže s dodatkem O Cylenickém oslu a O heroické vášni. Podle Bruna je materie matkou všech věcí, která ve svém lůně chová formy všech věcí; síla jí imanentní je její duše a tak má podíl na duši světa. O přirozené magii napsal dílo De magia physica, v němž navazoval na esoterismus starého Egypta. V díle Sigilli sigillorum podává pojetí magie jako transcendentálně psychologické fenomenologie (C. Kuhlenbeck 1888). Magie je založena na znalosti sympatií a antipatií mezi věcmi a na určitých mohutnostech duše člověka, která je pudová a inteligibilní současně, a tak je poutána současně k přírodě i k bohu. Je-li svět duševní podstaty, existují nutně možnosti transcen-dentálního působení člověka na přírodu. Ve spise De tri-plici animo (II., 6) pak aplikuje tyto úvahy na vysvětlení nekromancie a jiných magických praktik. Na svých útěcích před inkvizicí žil G. Bruno asi půl roku také v Praze, kde císaři předložil 160 tezí proti současným matematikům a filosofům. Něm. výbor z jeho filosofických spisů vydal v 6. sv. L. Kuhlenbeck (1904-1906). (Brun-nhofer F.: Giordano Bruno: Leben und Lehre, Leipzig 1882.)
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Giordano Bruno, původně Fillipo Bruno, též Nolan nebo Nolanus (1548, Nola u Neapole – 17. února 1600, Řím) byl byl jeden z nejvýznamnějších filozofů (představitel renesančního hermetismu), spisovatel (básník a komediograf), astronom, zabýval se rovněž mnemotechnikou. Ovlivněn byl Mikulášem Kusánským a Bernardem Telesiem. V astronomii se proslavil tezemi o tom, že Země ani Slunce není středem vesmíru a že vesmír je nekonečný.

Život

Giordano Bruno se narodil roku 1548 ve vesnici Nola nedaleko Neapole v Itálii, původním jménem se jmenoval Filippo Bruno, za svoji přezdívku si později zvolil jméno Nolanus nebo Nolan (podle místa narození), i svoji filozofii nazýval nolanistickou. Po studiích v Neapoli vstoupil jako patnáctiletý do dominikánského kláštera a později roku 1565 se Bruno stal členem dominikánského řádu, kde přijal své nové jméno Giordano. O sedm let později byl vysvěcen na kněze.

Vyhnancem

Byl však obviněn z kacířství a uprchl roku 1576 z Neapole do Říma posléze přes Chambéry do Ženevy, čímž začal jeho neustálý život štvance. Při útěku z římského konventu zavraždil převora kláštera, který mu chtěl v útěku zabránit a hodil jej do Tibery (dle Johna Bossyho a Konráda Kubeše(Apologetická abeceda) ). Kvůli tomu byl hledán světskými soudy i církevní inkvizicí po celé Evropě. Protože nebyl schopen své názory přizpůsobit své době, z většiny míst svého působení byl vyhnán. Z Ženevy se vydal do Toulouse, ale odsud musel odejít do Paříže kvůli hugenotským válkám. Z Paříže se s doporučením francouzského krále vydal do Oxfordu, kde však byl odmítnut kvůli svým útokům proti Aristotelovské filozofii. Svá nejšťastnější léta pak prožil v 1583 - 1585 v Londýně převážně u francouzského velvyslance Michela de Castelnau kde mj. roku 1584 vydal významné spisy La Cena de le Ceneri (Večeře na popeleční středu) a De l'infinito universo et Mondi (O nekonečném vesmíru a světech), ve kterých korigoval Koperníkův heliocentrismus a vyložil svoji kosmologickou teorii o nekonečnosti vesmíru. V roce 1585 se s vyslancem de Castelnau vrátil do Paříže, kterou musel rovněž opustit kvůli útokům na aristotelovskou filozofii. Poté pobýval v Německu v univerzitních městech Marburgu a Wittenbergu.
Pak strávil v roce 1588 půl roku v Praze u císaře Rudolfa II. Z Prahy odjel do Helmstedtu, z Helmstedtu do Frankfurtu nad Mohanem, krátce pobýval v Curychu. Na krátkou dobu dostal katedru matematiky v Padově, ta ale brzo poté byla obsazena Galileem.

Upálení

Reliéf z Brunova pomníku na Campo de´fiori, inkviziční proces
V roce 1591 (ještě ve Frankfurtu) Bruno dostal pozvání Giovanniho Moceniga k návratu do Itálie (do Benátek), které přijal poté, co ztratil možnost získat natrvalo katedru v Padově. Po čase (1592) však byl svým žákem udán, zatčen a uvězněn inkvizicí a roku 1593 vydán do Říma. O důvodech, proč vlastně Mocenigo Bruna udal, existuje řada spekulací, např. že byl od počátku agentem inkvizice, že Bruna podezříval, že mu nechce prozradit vše co ví z černé magie etc. Rovněž jeho vydání Benátkami do Říma nebyla zcela samozřejmá věc, neboť Benátky si zakládaly na své nezávislosti; v jeho případě však Řím mohl svou žádost opřít o dohodu o vydávání uprchlých mnichů, navíc se tehdejší vedení republiky snažilo o vstřícnost vůči Římu. Bruno se tak vlastně stal obětí „vysoké“ politiky.
Byl souzen za své protikatolické a rouhačské myšlenky, pravděpodobně i mučen a poté, co tvrdošíjně odmítal odvolat, odsouzen k trestu smrti upálením. První z osmí obviněni proti Brunovi kardinála Roberta Bellarmino znělo: Giordano Bruno hlása, že objevil příčinu pohybu Země i nepohybu oblohy (...), které dle jeho slov nebudou škodit Bibli. Bylo zbytečné citovat Brunovi verše z Ekklesiasta [I, 4]: Terra autem in aeternum stat; Sol oritur et occidit. Bruno opakoval, že Bible je napsaná jazykem pochopitelným pro věřící a není určená pro vědce. Ze stejného obvinění Bellarmina byl později souezen také Galileo Galilei.
Trest byl proveden 17. února roku 1600 na náměstí Campo de´fiori (Náměstí květin) v Římě. Ještě na hranici se odvracel od kříže, který mu byl podáván. Giordano Bruno se stal poslední obětí římské inkvizice. Cenné svědectví o popravě přinesl Kaspar Schoppe.
Jeho upálení se stalo symbolem násilného útlaku svobodného vědeckého bádání katolickou církví a Bruno se stal jedním z jeho symbolů a jedním z idolů volnomyšlenkářů.

Myšlenky

Bruno dovedl Koperníkovu revoluci v pohledu na vesmír ještě dál: podle jeho názorů (i když byly jen spekulací bez konkrétních vědeckých důkazů a pozorování) nebylo ani Slunce středem vesmíru, ale pouze jednou z mnoha hvězd; vesmír je podle Bruna nekonečný, existuje nekonečně mnoho sluncí s planetami, které můžou být i obydlené. Tvrdil, že Bůh je dobrý, protože dělá dobré věci, a jelikož je nekonečně světů, které Bůh vytvořil, je tak automaticky nekonečně dobrý. Církvi se nelíbilo, že to prakticky znamenalo i nekonečnou malost a zanedbatelnost člověka. Bruno tak předběhl svojí dobu v tomto pohledu o několik století.
Ve své představě stavby vesmíru sice převzal Aristotelovu představu o éteru, který vyplňuje volný prostor mezi tělesy, ale odmítl Aristotelovo dělení vesmíru na translunární (část nad Měsícem) a sublunární (ve které se nacházela Země) část, tím zrušil i rozdělení na „božskou“ a „lidskou“ část vesmíru.
Jeho teologická koncepce byla panteistická (což se v té době považovalo za de facto ateismus a dnes se občas považuje za skrytou formu ateismu), Bruno předjal myšlenky Gottfrieda Leibnize a Barucha Spinozy.
Zabýval se rovněž uměním paměti (mnemotechnikou), což byla tehdy velmi rozšířená metoda pamatování si, během inkvizičního procesu byl údajně schopen citovat celé stránky ze svých spisů nazpaměť.
Teorií tzv. monád rovněž obnovil atomovou teorii (ta se však netýkala jen hmoty v dnešním slova smyslu); rovněž tento pojem od něj převzal a rozvinul Leibniz.

Zdroj: Wikipedia



Giordano Bruno

Patrně nejpozoruhodnější muž, který se alespoň krátce objevil na dvoře Rudolfa II. se narodila v roce 1548 v jihoitalském městečku Nola v rodině nájemného vojáka. Po studiích v Neapoli odešel do dominikánského kláštera, aby mohl dále pokračovat ve svém vzdělávání. V roce 1572 byl vysvěcen na kněze. Když však veřejně diskutoval o zakázaných ezoterických textech, byl obviněn z kacířství a musel z Itálie uprchnout. Pokoušel se zakotvit v Ženevě, tehdy ovládané reformním náboženským myslitelem Janem Kalvínem. Místo porozumění se však dočkal uvěznění a vyhoštění. 
Giordana Bruna pak čekal osud putujícího profesora, který o svých názorech přednášel v Paříži, v Oxfordu a i ve Frankfurtu. Ve svých filozofických úvahách se postavil proti pokusům o matematicko-geometrické zobrazení vesmíru. Podle jeho názorů byl vesmír totožný s bohem, tvrdil, že je nekonečný a zahrnuje nesčetné množství sluncí a jiných planetárních systémů. Tento vesmírný celek je jediným jsoucnem, věčným a nezměnitelným. Všechny jeho části jsou prostoupeny duchovností a podrobeny neustálé změně. Zároveň Bruno prosazoval, podobně jako John Dee, jediné univerzální náboženství zakotvené v okultní tradici a myšlence spásy lidstva prostřednictvím intelektuální elity. 
V roce 1588 se Giordano Bruno objevil v Praze. Zásluhou zřejmě Tadeáše Hájka z Hájku dosáhl sice slyšení u císaře Rudolfa II., který ho vyslechl, daroval mu tři sta tolarů a doporučil kancléři univerzity. Pražské Karlovo učení však o tohoto nebezpečného heretika a buřiče nemělo zájem. Ani Bruno nechtěl nic slevit ze svých názorů. Za pobytu v Praze sepsal a vydal spisek Sto šedesát článků proti dnešním matematikům a fyzikům. Tím si samozřejmě nemohl nikoho zvlášť naklonit. Vedle Tadeáše Hájka patřil u nás k jeho nemnoha příznivcům například slezský šlechtic Hans Nostic, jehož švagr Otto Nostic se pak za stavovského povstání stal českým místokancléřem. Zhruba po půl roce byl Bruno z existenčních důvodů Čechy nucen opustil a odebrat se do Německa. Ale to už se přiblížil jeho tragický konec.
V roce 1591 byl Bruno pod falešnou záminkou vylákán do Benátek, kde ho zatkla svatá inkvizice a obžalovala z kacířství. Po takřka osm let trvajícím procesů byl odsouzen k smrti a v Římě upálen. 

 

Další obsah této kategorie

Villiers de l'Isle-Adam

Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste, comte de Villiers de l'Isle-Adam (7. listopadu 1838 Saint-Breuc, Bretaň – 19. srpna 1889, Paříž) byl francouzský spisovatel, předchůdce symbolismu.

Jmenný slovník A - B

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník C - D - E - F

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník G - H - I - J

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník K - L - M

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník N - O - P

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník R - S - T

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník U - V - Z

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Baal Šem Tóv (zkr. Bešt, Israel ben Eliezer; 1699 až 1760)

Dosud žádné mystické hnutí si nepodmanilo lidovou představivost tak jako chasidismus. V době svého největšího rozkvětu mělo toto hnutí miliony stoupenců. O chasidismu bylo napsáno mnohé, jeho meditační aspekty však bývají opomíjeny, mezi jiným proto, že nejsou zjevné při prvním pohledu, bez důkladné znalosti nauky ranějších kabalistických škol. A přesto to byly právě meditační praktiky, které daly chasidismu mocný vnitřní impuls a přivedly do jeho řad mnoho význačných kabalistů.

Zoroaster (též Zarathustra; 6. stol. př.n.l.)

Perský esoterik s pověstí mága, tvůrce dualistického ná-boženského systému, tzv. zoroastrismu (v.), perského esoterismu, který je obsahem Avesty. Různí badatelé určují období Zoroastrova života různě (Plutarch je klade do doby pěti tisíc let před trójskou válkou). 
 

Smíchovský, Jiří Arvéd (1898-1951)

Jednou z nejvíce rozporuplných osobností českého hermetismu byl Jiří Arvéd Smíchovský. Jezuita, údajný zednář, černý mág, konfident nacistické tajné služby, konfident komunistické statní bezpečnosti. Člověk nadmíru vzdělaný, milovník knih... 
,,Pocházím z rodiny národnostně smíšené. Otec byl německého původu, s německým školním vzděláním, matka jest Češkou. Za prvního sčítání lidu v roce 1921 jsem přiznal národnost německou. Pokud jsem byl v Československu, pohyboval jsem se současně ve společnosti české i německé. De facto jsem neměl vůbec národního neb politického přesvědčení a zůstal jsem v tomto směru i později indiferentní. 

Rasputin, Grigorij Jefimovič (1869-1916)

Grigorij Jefimovič Rasputin (10. ledna 1869, Pokrovskoje, Rusko – 16. prosince 1916, Sankt Petěrburg, Rusko) byl ruský mystik, který měl velký vliv na poslední ruské vládce z dynastie Romanovců. Rasputin hrál důležitou roli v životě cara Mikuláše II., jeho ženy carevny Alexandry Fjodorovny a mladého careviče Alexeje.

Potocki, Jan (1761-1815)

... polský hrabě, známý jako autor jednoho z nejzvláštnějšího povídkového souboru XIX. století – pověsti „Manuscript trouvé a Saragossa“ – „Rukopis nalezený v Saragoze“. Je to nepravděpodobná směs historie o nejnezvyklejších událostech napsaná podobně jako arabské „Pohádky tisíce a jedné noci“. Bohatýr pověstí, mladý belgický důstojník, kapitán gardy valonské seňor Alfons van Worden vypráví o svých fantastických i podivuhodných příhodách, které zažil za 66 dní, a jsou spojené kabalisty, démony, oživlými mrtvolami, astrology i tajnými společnostmi. 

Lévi, Eliphas (1810-1875)

Největší postava novodobého hermetismu, jehož dogmata znovu objevil a zformuloval, významný kabalista, který mimo jiné provedl rekonstrukci Šalamounových klíčků. Tento „obnovitel hermetických tradic" byl původně katolickým knězem (jáhnem), ale pro své revoluční názory byl umístěn v klášterní klauzuře, kde se seznámil s hermetickou literaturou, a posléze byl zbaven kněžského svěcení. Svých svérázných názorů na podstatu katolicismu se nikdy nevzdal a pokoušel se o jistý smír mezi katolicismem a hermetisinem. 

Isis (Eset)

Egyptská bohyně Isis (Eset) byla man želkou a sestrou boha Osirida, ale je úzce spo jována též s ideou bohyně Maat, jejímž pánem byl Thoth. O bohyni Maat se praví, že se přátelí se všemi bohy a že přichází z nebes, ale „sjednocuje se s pozemským"...

 

Guaita, Stanislas De (1861-1897)

Francouzský básník symbolista, markýz, duchovní žák Eliphase Léviho (v.), přední martinista, zakladatel řádu Rose-Cro-ix-Cabbalistique (1882) a jeho velmistr, největší reprezentant hermetismu z konce minulého století. Zemřel mlád, údajně v důsledku zpětného odrazu v magickém souboji s abbém Boulanem (v.), ve skutečnosti na předávkování morfia. Autor vynikající, bohužel nedokončené trilogie Had Genese, Pojednání o prokletých vědách: S v. I.: Le temple de Satan (1891, čes. Chrám Satanův 1921), sv. IL: La clef de la magie noire (1896, čes. Klíč k černé magii. Sv. I. 1921, sv. II. 1934), sv. III.: Le problème du mal (dlouho po smrti v úpravě jeho sekretáře O. Wirtha, 1976). Dále napsal vynikající esej Au seuil du mystère (1896, čes. ve velmi zkráceném vyd. 1921). Své základní dílo koncipoval podle tarotového klíče a na fenoménech černé magie ilustroval dynamické principy astrálního světla. (Wirth O.: Stanislas de Guaita, Paris 1935.)

Cordovero, Rabbi Moše (1522-1570)

Slavný kabalista pocházející ze Španělska, posléze rabbi v Sa-fetu, autor díla Pardés rimmením (Zahrada granátových jablek), které „je systematickým úvodem clo kabaly a vý¬kladem četných míst Zoharu" (O. Eliáš 1938). Dále na¬psal mimo jiné Or Jak ar (Drahé světlo), v němž se zabý¬val komentováním Zoharu. Propracoval učení o sefirách (v.) a jejich působení v hmotném světě.

Dee, John (1527-1607)

Významný anglický příro¬dovědec a matematik, ale také jedna z největších postav renesančního hermetismu. Zabýval se prakticky magií a alchymií (také na dvoře císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka): v magii pracoval se zrcadly a s médiem Edwardem Kelleym a získal klíče k tzv. henochiánské-mu jazyku, tajemné řeči teurgických inteligencí. Jeho nejlepším dílem je Monas hieroglyfa (1564 - v.). Pro¬tokoly z jeho magické praxe byly publikovány (Casau-bon M.: Trne and faithfull relation of what passed for many years between Dr. John Dee and some spirits, London 1659). (Kiesewetter C: John Dee, ein Spiritist des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1893.)

Crowley, Aleister (1875-1947)

Nejvýraznější postava moderních dějin magie, sice velmi problematická, nicméně vlivná. Crowley hlásal příchod nového věku a nové pojetí lidského života v duchu jakéhosi novodobého libertinismu (čes.: Kniha zákona -Liber al vel legis, 1991). Zabýval se soustavně sexuální magií na základě dramatizace starověkých kultů spojené se sexuálními aktivitami (sicilská komunita Thelema vedená Crowleyem). Crowley se veřejnosti prezentoval nejen jako vynikající znalec magie, kabaly, tarotu, východních a západních esoterních systémů, ale také jako hypersexuální psychopat, narkoman, člověk bez morálních zábran, původce mnoha afér a pozér žijící na úkor druhých. Vystupoval pod příznačnými pseudonymy jako Mistr Therion (řecky zvíře) nebo Mega Therion (velké zvíře), „bestie 666" (z Apokalypsy) a v mnoha exhibicionistických postojích (lord Boleski-ne, ruský kníže atd.).

Cagliostro, Alexander (1743-1795)

Je sporné, zda byl tento hrabě, svobodný zednář vysokého stupně, zakladatel egyptského zednářství a legendární divo-tvůrce totožný s dobrodruhem a podvodníkem Josefem Bal samem, který zemřel ve vězení inkvizice; M. Haven (Le maítre inconnu Cagliostro: étude hisíorique et cri-tique sur la haute magie, 1964) tuto identitu na základě určitých důkazů odmítá. Cagliostro působil v mnoha evropských zemích, získávaje svými činy pověst mága a alchymisty, vystupuje jako Velký Kopta, zasvěcenec staroegyptského esoterismu, zakládaje četné lóže, ale také aféry. Na jeho egyptský zednářský ritus navazoval řád Memfis-Misraim. J. W. Goethe zpracoval jeho osudy v díle Grose Kophta (1791), A. Dumas v rozsáhlém románě Josef Balsamo psal spíše o druhém „Cagliostrovi".

Abulafia, Abraham Ben Samuel (1240-1291)

Abulafiovo dílo obsahuje bohatý autobiografický materiál, na jehož základě si o jeho životě můžeme udělat poměrně dobrou představu. Při čtení těchto životopisných pasáží před námi vyvstává portrét člověka přímého, neobyčejně nadaného, byť s mnoha lidskými chybami.
Abulafia se narodil roku 1240. Podle hebrejského kalendáře to byl rok 5000, tedy přesně počátek nového milénia. A právě tuto skutečnost Abulafia často uvádí na důkaz své předurčenosti ke zvláštnímu poslání.

Albertus Magnus (1193-1280)

Významný německý teolog, dominikán, profesor pařížské Sorbonny, učitel sv. Tomáše Akvinského, autor - mimo jiná díla - Compendium Theologiae veritatis (1473; sebr. spisy tvoří 38 sv.). Je mu přisuzována, zřejmě neprávem, řada spisů o magii a zejména alchymii, jakož i grimoáry Malý a Velký Albert, pověstná Egyptská tajemství Alberta Velikého, spis Liber de alchimia a další.

Becalel, Jehuda Low Ben - Rabbi Low (1512-1609)

... je zde zmíněn proto, že do rudolfinské doby a jejích legend, které ovšem mnohdy vznikaly a vyvíjely se mnoho desítek a často i stovky let po Rudolfově smrti, patří. Nikdy nevytvořil umělého člověka a nikdy se o to nejspíš ani nepokoušel. Byl to prostě jen významný učenec své doby, vzdělaný v teologii, filozofii, matematice, astrologii, astronomii. Byl to význačný znalec talmudu. Ví se, že císař ho minimálně jednou navštívil v ghetu. Setkání zorganizoval císařův bankéř. O čem si vzdělaný císař a vzdělaný rabín povídali ale nevíme. Nejpravděpobnější se zdá, že setkání bylo motivováno Rudolfovým zájmem o kabalu, ale můžeme se jen dohadovat.

Blake, William (1757-1827)

William Blake (28. listopadu 1757 Londýn – 12. srpna 1827 Londýn) byl anglický malíř a básník.

Karel Weinfurter

Karel Weinfurter (27. května 1867, Jičín - 14. března 1942, Praha) byl překladatel, spisovatel a zakladatel novodobé české křesťanské mystiky. Jako badatel v oblasti okultismu dosáhl světového renomé především svým dílem Ohnivý keř (I. vyd. 1923). Vedl mystický spolek Psyché, vydával mystice a okultismu věnovanou revue Psyche a byl členem společnosti českých hermetiků Universalia. Spolu s Gustavem Meyrinkem byli prvními, kdo v Čechách začali koncem 19. století prakticky provozovat jógu. Napsal necelou stovku knih a kolem tří set jich přeložil.

Oldřich Eliáš (1895-1941)

Vyrůstal v Táboře, později žil v Praze, kde vystudoval právnickou fakultu. Současně navštěvoval přednášky o asyrologii a egyptologii a studoval hebrejštinu. Sbíral starou čarodějnickou literaturu a věnoval se i spiritismu a chiromantii. 
24.9. 1895 Tábor - 8.11. 1941 Osvětim

Jan Kefer (1906-1941)

PhDr. Jan Kefer ( 31. ledna 1906 Nový Bydžov - 3. prosince 1941 Flossenbürg) byl významný český astrolog, hermetik a publicista meziválečného období 20. století.

František Kabelák (1902-1969)

František Kabelák (8. listopadu 1902 - 5. září 1969) byl významný český hermetik, mág a kabalista. Podílel se na činnosti pražské společnosti Universalia.

Josef Louda (Theophanus Abba; 1901-1975)

Výrazná osobnost z kruhu českých universalistů, znalec Tarotu a alchymista Josef Louda, píšící pod pseudonymem Theophanus Abba. Níže celý životopis z pera prof. Nakonečného a pátrání po jeho hrobě v Terezíně, vč. fotek. 

Johannes Faust - podrobný životopis II.

Dvě písemná svědectví jsou zvláště významná, neboť pocházejí od hermetiků. Nechal jsem si je proto až nakonec. Sponnsheimský opat Johannes Trithemius sděluje ve svém dopise z 20. srpna 1507 matematikovi a dvornímu astrologovi kurfiřta falckého Johannu Virdungovi o Faustovi následující:

Johannes Faust - podrobný životopis I.

Doktor Faust, učenec, magik a čarodějník, který v touze po poznání upsal svoji duši ďáblu, je známou postavou. Jeho pohnutý osud byl v minulosti mnohokrát literárně ztvárněn. To, co se o Faustovi traduje, je z velké části jen legenda, v jejímž centru nicméně stojí skutečná historická postava. 

František Bardon (1909-1958)

Narodil se v Kateřinkách č.p. 314 jako prvorozený syn Viktora (Vítězslava) Bardona (*16. 5. 1885) , klempířského tovaryše v Hatschkově továrně na Jutu v Opavě, a jeho manželky Ludvíky (*27. 2. 1885), dcery Karla Herudka, podruha v Komárovských Chaloupkách, a jeho ženy Emilie Kubánkové. Rodiče byli sezdáni 12. 1. 1909 a měli celkem 12 dětí, z nichž dospělosti dožily syn František a dcery Štěpánka, Anna, Marie a Božena.