Erben, Karel Jaromír - Svatební košile

Temná Erbenova báseň s magickými prvky (nekromancie), k níž se inspiroval na mýty opředemém a temném hřbitově ve Velharticích (viz článek).

Již jedenáctá odbila, 
a lampa ještě svítila, 
a lampa ještě hořela, 
co nad klekadlem visela.

Na stěně nízké světničky 
byl obraz boží rodičky, 
rodičky boží s děťátkem, 
tak jako růže s poupátkem.

A před tou mocnou světicí 
viděti pannu klečící: 
klečela, líce skloněné, 
ruce na prsa složené; 
slzy jí z očí padaly, 
čelem se ňádra zdvihaly. 
A když slzička upadla, 
v ty bílé ňádra zapadla.

„Žel bohu, kde můj tatíček? 
Již na něm roste trávníček! 
Žel bohu, kde má matička? 
Tam leží - podle tatíčka! 
Sestra do roka nežila, 
bratra mi koule zabila.

Měla jsem, smutná, milého, 
život bych dala pro něho! 
Do ciziny se obrátil, 
potud se ještě nevrátil. 
Do ciziny se ubíral, 
těšil mě, slzy utíral: 
„Zasej, má milá, zasej len, 
vzpomínej na mne každý den, 
první rok přádla hledívej, 
druhý rok plátno polívej, 
třetí košile vyšívej: 
až ty košile ušiješ, 
věneček z routy poviješ.“

Již jsem košile ušila, 
již jsem je v truhle složila, 
již moje routa v odkvětě, 
a milý ještě ve světě, 
ve světě šírém, širokém, 
co kámen v moři hlubokém. 
Tři léta o něm ani sluch 
živ-li a zdráv - zná milý bůh!

Maria, panno přemocná, 
ach budiž ty mi pomocna: 
vrať mi milého z ciziny, 
květ blaha mého jediný; 
milého z ciziny mi vrať - 
aneb život můj náhle zkrať: 
u něho život jarý květ - 
bez něho však mě mrzí svět. 
Maria, matko milosti, 
buď pomocnicí v žalosti!“

Pohnul se obraz na stěně - 
i vzkřikla panna zděšeně; 
lampa, co temně hořela, 
prskla a zhasla docela. 
Možná, žeť větru tažení, 
možná i - zlé že znamení!

A slyš, na záspí kroků zvuk 
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! 
„Spíš, má panenko, nebo bdíš? 
Hoj, má panenko, tu jsem již! 
Hoj, má panenko, co děláš? 
A zdalipak mě ještě znáš, 
aneb jiného v srdci máš?“

„Ach můj milý, ach pro nebe, 
tu dobu myslím na tebe; 
na tě jsem vždycky myslila, 
za tě se právě modlila!“

„Ho, nech modlení - skoč a pojď, 
skoč a pojď a mě doprovoď; 
měsíček svítí na cestu: 
já přišel pro svou nevěstu.“

„Ach proboha, ach co pravíš? 
Kam bychom šli - tak pozdě již! 
Vítr burácí, pustá noc, 
počkej jen do dne - není moc.“

„Ho, den je noc, a noc je den - 
ve dne mé oči tlačí sen! 
Dřív než se vzbudí kohouti, 
musím tě za svou pojmouti. 
Jen neprodlévej, skoč a pojď, 
dnes ještě budeš moje choť!“

Byla noc, byla hluboká, 
měsíček svítil z vysoka 
a ticho, pusto v dědině, 
vítr burácel jedině.

A on tu napřed - skok a skok, 
a ona za ním, co jí krok. 
Psi houfem ve vsi zavyli, 
když ty pocestné zvětřili; 
a vyli, vyli divnou věc: 
žetě nablízku umrlec!

„Pěkná noc, jasná - v tu dobu 
vstávají mrtví ze hrobů, 
a nežli zvíš, jsou tobě blíž - 
má milá, nic se nebojíš?“

„Což bych se bála? Tys se mnou, 
a oko boží nade mnou. - 
Pověz, můj milý, řekni přec, 
živ-li a zdráv je tvůj otec? 
Tvůj otec a tvá milá máť, 
a ráda-li mě bude znáť?“

„Moc, má panenko, moc se ptáš, 
jen honem pojď - však uhlídáš. 
Jen honem pojď - čas nečeká, 
a cesta naše daleká. 
Co máš, má milá, v pravici?“

„Nesu si knížky modlicí.“ 
„Zahoď je pryč, to modlení 
je těžší nežli kamení! 
Zahoď je pryč, ať lehce jdeš, 
jestli mi postačiti chceš.“

Knížky jí vzal a zahodil, 
a byli skokem deset mil.

A byla cesta výšinou, 
skalami, lesní pustinou; 
a v rokytí a v úskalí 
divoké feny štěkaly; 
a kulich hlásal pověsti: 
žetě nablízku neštěstí. -

A on vždy napřed - skok a skok, 
a ona za ním, co jí krok. 
Po šípkoví a po skalí 
ty bílé nohy šlapaly; 
a na hloží a křemení 
zůstalo krve znamení.

„Pěkná noc, jasná - v tento čas 
mrtví s živými chodí zas; 
a nežli zvíš, jsou tobě blíž - 
má milá, nic se nebojíš?“

„Což bych se bála? Tys se mnou, 
a ruka Páně nade mnou. - 
Pověz, můj milý, řekni jen, 
jak je tvůj domek upraven? 
Čistá světnička? Veselá? 
A zdali blízko kostela?“

„Moc, má panenko, moc se ptáš, 
však ještě dnes to uhlídáš. 
Jen honem pojď - čas utíká, 
a dálka ještě veliká. 
Co máš, má milá, za pasem?“

„Růženec s sebou vzala jsem.“

„Ho, ten růženec z klokočí 
jako had tebe otočí! 
Zúží tě, stáhne tobě dech: 
zahoď jej pryč - neb máme spěch!“

Růženec popad, zahodil, 
a byli skokem dvacet mil.

A byla cesta nížinou, 
přes vody, luka, bažinou; 
a po bažině, po sluji 
modrá světélka laškují: 
dvě řady, devět za sebou, 
jako když s tělem k hrobu jdou; 
a žabí havěť v potoce 
pohřební píseň skřehoce. -

A on vždy napřed - skok a skok, 
a jí za ním již slábne krok. 
Ostřice dívku ubohou 
břitvami řeže do nohou; 
a to kapradí zelené 
je krví její zbarvené.

„Pěkná noc, jasná - v tu dobu 
spěchají živí ke hrobu; 
a nežli zvíš, jsi hrobu blíž - 
má milá, nic se nebojíš?“

„Ach nebojím, vždyť tys se mnou, 
a vůle Páně nade mnou! 
Jen ustaň málo v pospěchu, 
jen popřej málo oddechu. 
Duch slábne, nohy klesají, 
a k srdci nože bodají!“

„Jen pojď a pospěš, děvče mé, 
však brzo již tam budeme. 
Hosté čekají, čeká kvas, 
a jako střela letí čas. - 
Co to máš na té tkaničce 
na krku na té tkaničce?“

„To křížek po mé matičce.“

„Hoho, to zlato proklaté 
má hrany ostře špičaté! 
Bodá tě - a mě nejinak, 
zahoď to, budeš jako pták!

Křížek utrh a zahodil, 
a byli skokem třicet mil. -

Tu na planině široké 
stavení stojí vysoké; 
úzká a dlouhá okna jsou, 
a věž se zvonkem nad střechou.

„Hoj, má panenko, tu jsme již! 
Nic, má panenko, nevidíš?“

„Ach proboha, ten kostel snad?“

„To není kostel, to můj hrad!“

„Ten hřbitov - a těch křížů řad?“

„To nejsou kříže, to můj sad! 
Hoj, má panenko, na mě hleď 
a skoč vesele přes tu zeď!“

„Ó nech mne již, ó nech mne tak! 
Divý a hrozný je tvůj zrak; 
tvůj dech otravný jako jed, 
a tvoje srdce tvrdý led!“

„Nic se, má milá, nic neboj! 
Veselo u mne, všeho hoj: 
masa dost - ale bez krve, 
dnes bude jinak poprvé! - 
Co máš v uzlíku, má milá?"

"Košile, co jsem ušila.“

„Netřeba jich víc nežli dvě: 
ta jedna tobě, druhá mně.“

Uzlík jí vzal a s chechtotem 
přehodil na hrob za plotem. 
„Nic ty se neboj, na mě hleď 
a skoč za uzlem přes tu zeď.“

„Však jsi ty vždy byl přede mnou, 
a já za tebou cestou zlou; 
však jsi byl napřed po ten čas: 
skoč a ukaž mi cestu zas!“

Skokem přeskočil ohradu, 
nic nepomyslil na zradu; 
skočil do výše sáhů pět - 
jí však již venku nevidět: 
jenom po bílém obleku 
zablesklo se jest v útěku, 
a schrána její blízko dost - 
nenadál se zlý její host!

Stojíť tu, stojí komora: 
nizoučké dvéře - závora; 
zavrzly dvéře za pannou 
a závora jí ochranou. 
Stavení skrovné, bez oken, 
měsíc lištami šeřil jen; 
stavení pevné jako klec, 
a v něm na prkně - umrlec.

Hoj, jak se venku vzmáhá hluk, 
hrobových oblud mocný pluk; 
šumí a kolem klapají 
a takto píseň skuhrají:

„Tělu do hrobu přísluší, 
běda, kdos nedbal o duši!“ 
A tu na dvéře: buch, buch, buch! 
burácí zvenčí její druh: 
„Vstávej, umrlče, nahoru, 
odstrč mi tam tu závoru!“

A mrtvý oči otvírá, 
a mrtvý oči protírá, 
sbírá se, hlavu pozvedá 
a půlkolem se ohlédá.

„Bože svatý, rač pomoci, 
nedej mne ďáblu do moci! - 
Ty mrtvý, lež a nevstávej, 
pánbůh ti pokoj věčný dej!“

A mrtvý hlavu položiv, 
zamhouřil oči jako dřív. -

A tu poznovu - buch, buch, buch! 
silněji tluče její druh: 
„Vstávej, umrlče, nahoru, 
otevři mi svou komoru!“

A na ten hřmot a na ten hlas 
mrtvý se zdvihá z prkna zas 
a rámě ztuhlé naměří 
tam, kde závora u dveří.

„Spas duši, Kriste Ježíši, 
smiluj se v bídě nejvyšší! - 
Ty mrtvý, nevstávej a lež; 
pánbůh tě potěš - a mne též!“

A mrtvý zas se položiv, 
natáhnul údy jako dřív. -

A znova venku: buch, buch, buch! 
a panně mizí zrak i sluch! 
Vstávej, umrlče, hola hou, 
a podej mi sem tu živou!

Ach běda, běda děvčeti! 
Umrlý vstává potřetí 
a velké, kalné své oči 
na poloumrtvou otočí. 
„Maria Panno, při mně stůj, 
u syna svého oroduj! 
Nehodně jsem tě prosila: 
ach odpusť, co jsem zhřešila! 
Maria, matko milosti, 
z té moci zlé mě vyprosti.“

A slyš, tu právě nablízce 
kokrhá kohout ve vísce; 
a za ním, co ta dědina, 
všecka kohoutí družina.

Tu mrtvý, jak se postavil, 
pádem se na zem povalil, 
a venku ticho - ani ruch: 
zmizel dav, i zlý její druh. -

Ráno když lidé na mši jdou, 
v úžasu státi zůstanou: 
hrob jeden dutý nahoře, 
panna v umrlčí komoře, 
a na každičké mohyle 
útržek z nové košile. -

Dobře ses, panno, radila, 
na boha že jsi myslila 
a druha zlého odbyla! 
Bys byla jinak jednala, 
zle bysi byla skonala: 
tvé tělo bílé, spanilé, 
bylo by co ty košile!

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2016

 

 

 

Další obsah této kategorie

Mnislav Zelený Atapana

Narodil se v roce 1943. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou a později etnografii na Univerzitě Karlově. Postgraduálně pak studoval v Peru na univerzitě San Marcos a na Katolické univerzitě. Celý život působí jako kulturní antropolog na volné noze a díky svým pobytům mezi amazonskými indiány se stal nejen uznávaným odborníkem na život a kulturu domorodých etnik Amazonie, ale především jejich přítelem. (níže velmi podnětný rozhovor)

Léčivá síla druidů aneb možná původní evropské cvičení

Zajímavý a dle vlastních zkušeností plně funkční systém cvičení. Dle mého je úplně jedno, zda jakýsi cvičební systém zde v Evropě kdysi dávno byl (jak píše autor v úvodu) či nikoliv. Důležité je, že cvičení cosi zajímavého dělá s tělem i duchem. Cviky by se pro největší efekt měly provádět ve volné přírodě jak kvůli samotnému principu cvičení (kontakt se Zemí), tak z důvodu lepší uvolněnosti a možnosti doplnit cviky hlasitým zařváním, které cvik ještě více umocňuje. Doporučuji vyzkoušet. Dov.

Ikkjú Sódžun - Vrána bez úst

Ikkjú Sódžun (一休 宗純,1394 - 1481). Narodil se na okraji slavného města Kjóto jako nemanželský syn císaře Go-Macu. V pěti letech byl Ikkjú odloučen od matky a musel vstoupit jako mnich do kláštera Ankokudži v rámci zenové školy Rinzai. Učil se čínskou poezii, umění a literaturu. Ikkjú byl někdy trnem v oku druhých lidí. Hodně pil a svými poznámkami provokoval okolí. Poznal slepou zpěvačku Mori, s kterou navázal ve velmi pozdním věku erotický vztah.

Stopou velkého Tora

První čistokrevná heroická fantasy conanovského typu Stopou velkého Tora od malíře Karla Zemana. Otištěna ve dvou dílech v Kometě č. 19 a 20. Celý příběh svým skrytým poetickým způsobem sleduje cestu velké arkány tarotu. (Dóv)

Brána andělů

Legendární díl seriálu Strážce duší pojednávající o Faustově domě, henochiánské magii, a alchymickém Opus Magnum - kameni mudrců. Ke shlédnutí přímo zde, viz níže. 

Zlaté pravidlo

Zlaté pravidlo je jednoduchá zásada vzájemnosti v jednání mezi lidmi: "Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim." (Bible, Tob 4,15); "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi." (Bible, Lk 6,31, srov. Mt 7,12). Po vzoru tohoto Zlatého pravidla se někdy nazývají „zlaté pravidlo“ také základní zásady pro různé dílčí oblasti vědy, ekonomie atd.

Knižní vazby

Videa

Záhada pokladu na Oak Island

Fantastické představy o pokladech pirátů, které v nás v dětství probouzela kniha spisovatele R. L. Stevensona Ostrov pokladů, jsou možná zhmotněny na malém ostrůvku Oak Island v zálivu Mahone u pobřeží Nového Skotska v Kanadě. Tajemná šachta, hluboká mnoho desítek metrů, představuje jednu z největších záhad moderní doby. 

Crowley - šachová úloha

Aleister Crowley byl nejen jedním z nejvýznamnějších okultistů, ale též tvůrcem šachových hlavolamů. Toto je jeho první publikovaná práce. (The British Chess Magazine, Dec 1893 (no. 987). Zkuste si jí vyřešit. :-) Dov

 

 

Slovníček starověkých národů

Krásný abecední slovníček starověkých národů včetně ilustrativního zobrazení.

Galerie slavných mužů kolem písma a knih

Přehled slavných mužů historie, zabývajících se knižní kulturou. Tito, mnohdy nepříliš známí mužové se zasloužili o šíření kultury a vzdělanosti. Bez knih a znalosti tisku by to nešlo. Tímto článek jim vzdávám hold a doufám, že nebudou zapomenuti (ani ti, kteří v článku chybí). (Dov)

Měsíční jeskyně

Události pocházejí z diáře dnes už nežijícího kapitána, doktora Antonína Horáka, z nějž byl do 3 čísla bulletinu National Speeleological Society NSS News z roku 1965. Odtud byl přeložen do antologie Jacquese Bergiera „Le livre de l'inexplicable“, vydané v Paříži roku 1972. Autor textu se snažil přimět vědce k pátrání po něčem, co nositel Noobelovy ceny Jacques Bergier nazval „jednou z nejpodivnějších záhad naší planety“ .

Hřbitov a kostel sv. Máří Magdalény ve Velharticích

Hřbitov u kostela sv. Máří Magdaleny kdysi inspiroval básníka Karla Josefa Erbena k sepsání balady Svatební košile, v níž hlavní hrdinku unáší na hřbitov její zemřelý milý. Spisovatel zřejmě svůj námět čerpal z místních pověstí. Je na nich alespoň zrnko pravdy? Faktem je, že i dnes se na velhartickém hřbitově dějí zvláštní věci!

Záhada Rennes-le-Chateau

Abbé v Rennes-le-Château údajně našel poklad. Dodnes je tento muž záhadou. Vykopávky zakázány – varují nápisy u vjezdu do vesnice Rennes-le-Château na úpatí Pyrenejí, asi šedesát kilometrů od Carcassonne. Jinak zde návštěvník na první pohled nepotká nic zvláštního: domy ohlodané zubem času s necelou stovkou převážně starších obyvatel. Jenom dům Villa Bethania, kde se dá také přenocovat, poněkud zvláštní věž jménem tour Magdala a ruiny zámku Hautpoul svědčí o tom, že místo již zažilo lepší časy. 

Supermasivní černá díra uprostřed Galaxie

Teprve ve třicátých letech našeho století zjistili astronomové, že naše sluneční soustava leží ve vnější části velké hvězdné soustavy, kterou nazýváme Galaxie. Její hlavní součást - Mléčnou dráhu - můžeme na obloze vidět očima, zejména v letních měsících.

Phurpa (základní mantra Bonu)

Rituální hudba tradice Bön, nejstarší (pre-)buddhistické tradice z Tibetu, s využitím ceremoniálních nástrojů a speciální tantrické techniky hrdelního zpěvu. Kromě svých hlasů používají škálu zmíněných nástrojů, mezi nimiž jsou pro našince i některé exotičtější, jako např. dungkar (trubka z obrovské lastury), dungchen (tři metry dlouhá trouba), damaru (buben z lidské lebky) nebo kangling (trubka z lidské stehenní kosti). Video i text níže.

Václav Cílek v Jihlavě

Václáv Cílek na svém putování tentokrát v Jihlavě! Video níže.

Obřadní písně Lakotů

Obřadní písně lakotů v lakotštině a překladem do angličtiny. K poslechu též po kliknutí na název písně. (Dov)

Řádová velikost

Řádová velikost podle délky je velikost délky, která je udána v číselných řádech, čili v rozmezí násobků deseti.

Qi Gong / Čchi-kung

Čchi-kung (také qigong, čtěte čí-kung) je obecně vnímán jako tradiční čínská cvičení, která pěstují čchi (qi) neboli „vitální energii“. Všeobecný název označuje praxi, která se zabývá kultivací (zušlechťováním) lidského těla. 

Robert Anton Wilson - Henryho prdel

Katolíci tvrdí, že Bůh existuje, i když ho nikdo se zdravým rozumem neviděl. Toho rána kdosi zaklepal na mé dveře.

Kniha Kazatel

1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, [a] všecko marnost.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

Martin Buber - Chasidské vyprávění

Nachman z Braclavi
"Esence člověka je vědomá, a proto platí, že je-li někdo vědomý, je celým člověkem. A podobně platí, že ten, kdo zná a dosáhne pochopení Boha, je skutečně v Bohu. Čím větší je jeho poznání, tím více je člověk vkořeněn do Boha"

Angelus Silesius - Cherubský poutník

Angelus Silesius (vlastním jménem Johannes Scheffler, někdy uváděn jako Johannes Scheffer 25. prosince 1624 Vratislav - 9. července 1677 tamtéž) byl slezský německy píšící barokní básník a mystik.

Židovské anekdoty

Starý obchodník Taussig umírá. Celá rodina postává kolem jeho lože a umírající sípavě povídá: "Sáro, ženo moje, jsi tu?"
"Jistě, Mojše, to víš, že jsem."
"A Arnošt, můj prvorozený syn, je tu taky?"
"Ano, tatjinku, jsem tady."
"A Icik, můj mladší syn, taky?"
"Ano, tatjinku, jsme tu všichni."
"A KDO JE VE KŠEFTĚ?!"

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter