Guaita, Stanislas De (1861-1897)

Francouzský básník symbolista, markýz, duchovní žák Eliphase Léviho (v.), přední martinista, zakladatel řádu Rose-Cro-ix-Cabbalistique (1882) a jeho velmistr, největší reprezentant hermetismu z konce minulého století. Zemřel mlád, údajně v důsledku zpětného odrazu v magickém souboji s abbém Boulanem (v.), ve skutečnosti na předávkování morfia. Autor vynikající, bohužel nedokončené trilogie Had Genese, Pojednání o prokletých vědách: S v. I.: Le temple de Satan (1891, čes. Chrám Satanův 1921), sv. IL: La clef de la magie noire (1896, čes. Klíč k černé magii. Sv. I. 1921, sv. II. 1934), sv. III.: Le problème du mal (dlouho po smrti v úpravě jeho sekretáře O. Wirtha, 1976). Dále napsal vynikající esej Au seuil du mystère (1896, čes. ve velmi zkráceném vyd. 1921). Své základní dílo koncipoval podle tarotového klíče a na fenoménech černé magie ilustroval dynamické principy astrálního světla. (Wirth O.: Stanislas de Guaita, Paris 1935.)

Konec XIX. stol. je pokládán také za "la Belle epoque" francouzského okultního esoterismu. Ve skupince jeho pařížských představitelů vyniká triáda Papus (Gérard Encausse), Sédir (Yvon Leloup) a markýz Stanislas de Guaita. Říkalo se jim "les compagnons de la hiérophanie". Ke skupince, která se scházela zejména v Chamuelově knihkupectví v ulici de Trévise, patřili dále F.-Ch. Barlet, Marc Haven (E. Lalande), A. Chabosseau, V.-E. Michelet a krátký čas také excentrický básník a bohém Joséphin Péladan, který se sám pojmenoval Sar Mérodac. Poz ději z nich vznikla Groupe independant d'études ésoteriques, která se stala střediskem pěstování hermetických nauk a kabaly a základnou nejprve "hermetické školy" (l'École hermétique) a později "hermetické fakulty" (Université libre des Hautes études - Svobodná univerzita Vy sokých studií). Těmito "školícími středisky" prošla řada významných evropských a také prvních českých hemetiků (baron Adolf Leonhardi, J. Adamíra, P. Dražďák, J. Řebík, O. Griese, O. Kopp). Pěstování hermetismu zde bylo úzce provázáno zejména s pěstováním theosofie (hermetikové byli nejprve sdruženi v pařížské theosofické lóži Isis, zal. 1887), svobodného zednářství esoterního druhu, s iluminátstvím a neognosticismem. Avšak již r. 1888 založil a až do své smrti vedl S. de Guaita významný esoterní řád, l'Ordre kabbalistique de la Rose-Croix (Kabalistický řád Růže a Kříže). Zatímco Papus byl spíše popularizátorem téměř všech odvětví okultismu a Sédir se později stal mystikem, byl S. de Guaita uznávaným znalcem kabaly, v jejímž jazyce se pokusil, používaje současně symboliku velkých arkán Tarotu, podat celý systém "prokletých věd", tj. okultně-esotericky založenou ontologii či metafy ziku. Stal se tak autorem monumentálního díla, které může být také označeno za dosud nejsystematičtější zpracování esoterně pojatého tématu magie, které je ve světové literatuře zcela ojedinělé. Tím se de Guaita stal jedním z největších představitelů novodobého hermetismu. 

Celé toto vymikající a zcela ojedinělé dílo by·lo podle tarotového klíče rozvrženo do následujících částí, které nesly společný název Essais de sciences maudites (Esej o prokletých vědách); Le Serpent de la Genese (Had Genese): 

I. první sedmice: Le temple de Satan (1891 - Chrám Satanův);
II. druhá sedmice: La clef de la magie noire (1897 - Klíč k černé magii);
III. Le probléme du mal (posmrtně 1976 za redakce O. Wirtha Problém zla).

Celé této trilogii předcházel neméně vyníkající úvodní esej nazvaný: Essais de sciences maudites: Au seuil du mystérie (1890, druhé, podstatně rozšíené vydání 1895 - Na prahu tajemství). V českém překladu k nám bylo toto dílo uvedeno následovně: Na prahu tajemství (1921 - překlad prvního vydání), Chrám Satanův (1921), Klíč k černé magii (I. sv. 1921; II. sv. 1934). 

Markýz Stanislas de Guaita se narodil 6. dubna 1861 na zámku d'Alteville v departmentu Lorraine a zemřel tamtéž 19. prosince 1897 ve věku 36 let. Pocházel ze starého aristokratického rodu. Jeho předky byli Němci, kteří s Karlem Velikým přišli do Itálie a usadili se v Lom bardii, posléze však přesídlili do Francie. Byli mezi nimi vynikající vojáci, diplomaté a kněží. Otec François-Paul de Guaita a matka Marie Amélie byli majiteli panství, jehož střediskem byl výše zmíněný zámek postavený ve velké romantické zahradě. Otec, majitel velké knihovny, byl svobodomyslný a velkorysý aristokrat, matka byla přísná katolička. Mladý S. de Guaita studoval nejprve na jezuitské koleji v Dijonu a pak v Nancy s vynikajícím prospěchem v literatuře, latině a řečtině, ale s problémy v přírodních vědách. Posléze se na pařížské Sorboně zapsal na studium práv, ale věnoval se více poesii a vydal tři pozoruhodné sbírky symbolisticky pojatých básní (Oiseau de passage, 1881; La muse noire, 1883; Rosa mystica, 1885). Velký vliv na jeho tvorbu měl básník Ch. Baudelaire a malíř a grafik F. Rops: de Guaitovy básně přinášejí témata pohanských orgií a extatických rozkoší, ale i dobových nálad nicoty a zhnusení, velmi blízkých. dekadentní poezii M. Rollinata (Les névroses). Mnoho času trávil mladý de Guaita v kroužcích umělců-bohémů na pařížském Montmartru a byl silně ovlivněn dílem Joséphina Péladana Le vice supreme (1884), které bylo úvodem k jeho románovému cyklu La décadence latine, éthopée. Péladan, vystupující v póze zasvěceného mága, spojoval ve svém díle, více mnohomluvném než hlubokém, pohanství s katolicismem. Stal se spoluzakladatelem řádu Rose-Croix-kabbalistique, ale již v červnu 1890 z řádu vystoupil a založil sám řád Rose-Croix-catholique, z něhož se posléze stal řád Le Rose-Croix-esthétique, k němuž kromě jiných patřil básník Sain-Pol-Roux. Péladanovými excesy byl předurčen k brzkému zániku. Mezi přáteli de Guaity byla řada básníků zabývajících se také studiem hermetismu (Gustave Kahn, Paul Adam, Edouard Dubus a další). Jak se básník de Guaita dostal ke studiu hermetických věd, svěřil ve svém dopise alchymistovi F. Jollivet-Castelotovi (z 30. srpna 1893 - přetištěno v čas. l'Initiation č. 4, 1979). Spisovatel Catulle Mendés ho v r. 1882 seznámil s dílem Eliphase Léviho, které nejprve četl, jak píše, "pro krásu formy", ale pak náhle dospěl ke zjevení a od té doby se plně oddal studiu hermetických věd a kabaly (jeho učitelem v kabale byl Albert Jounet, píšící pod pseudonymem Jhouney). 

Krátce potom se seznámil s Papusem a Barletem. Spolu s nimi a s dalšími založil nejprve výše zmíněný řád Rose-Croix-kabbalistique a potom také l'Ordre Martiniste (1891). Papusovým a de Guaitovým žijícím Mistrem se stal Saint-Yves d'Alveydre, bohatý soukromník ponořený do studia západních a východních esoterních systémů, ale provždy nepřekonatelným duchovním mistrem se stal v tu dobu již řadu let mrtvý Eliphas Lévi, kabalista a velký "obnovitel hermetismu" . S. de Guaita je pokládán za jeho největšího duchovního žáka. V roce 1887 se de Guaita setkal s mladým švýcarským esoterikem Oswaldem Wirthem, který se stal jeho vynikajícím žákem a osobním sekretářem. 

Mladý de Guaita brzy získal pověst vynikajícího znalce hermetismu a kabaly, jímž skutečně byl. Avšak stal se i středem pozornosti pro své střetnutí s neblaze proslulým abbém A. Boullanem, které popisuje v knize Chrám Satanův, a pro své podezření z černomagických prak tik. K tomu patrně přispěla pověst o fantomu, který se zjevoval a byl vícekrát spatřen několika de Guaitovými přáteli v jeho bytě na avenue Trudaine čís. 20. Byl to přízrak mladé dívky, která byla v domě zavražděna, a de Guaita popsal jeho chování v interview s G. Mérym, které vyšlo již po jeho smrti (L'Echo du Merveilleux z 1. ledna 1898). S pomocí svého sekretáře Wirtha, ale i z korespondence se samotným Boullanem de Guaita brzy odhalil, že "spolek pro povznesení duší" praktikující "jednotu milosrdenství", který Boullan vedl, je ve skutečnosti sektou, sloužící k ukájení sexuálních deviací, především "Mistra" samého. Zvrhlý abbé byl pařížskými rosekruciány odsouzen a de Guaita se jej údajně pokoušel zahubit "černomagickými fluidy". Když pak Boullan náhle zemřel, podezření, že to magicky způsobil de Guaita, zesílilo, neboť Bullan se údajně svěřil své přítelkyni, že de Guaita na něj magicky útočí a ta to potvrzovala svými jasnozřivými vizemi. Na podporu "ubohého abbého" vystoupil též spisovatel J. K. Huysmans, v jehož díle La bas (1891 - česky Tam dole. 1919) vystupuje idealizovaný Boullan jako dr. Johannés. Aféra rozdělila francouzské hermetiky na zastánce a odpůrce de Guaity, a když ten sám náhle v mladém věku zemřel, bylo to interpretováno jako důsledek zpětného odrazu, k němuž došlo v magickém souboji s Boullanem. Ve skutečnosti de Guaita, jak potvrzuje i Ch. McIntosh ve svém historickém dile (Eliphas Lévi and the french occult revial, New York 1972, str. 1 994), zemřel v důsledku nadměrné dávky morfia. 

Nicméně de Guaitova básnická minulost, v níž lze najít stopy literárního satanismu (M. Praz, 1968), a jeho aféra s Boullanem vedly k tomu, že jej někteří historikové "tajných věd" řadí mezi satanisty. Např. K. R. H. Frick (Die Satanisten, 1985, str. 174) nazývá de Guaitu přímo satanistou a "rosekruciánem levé ruky". Avšak celé de Guaitovo dílo takové hodnocení vyvrací. M. Barrés (1898), významný francouzský spisovatel a de Guaitův přítel z dob již studentských, píše, že "de Guaita žil stále v kategorii ideálu" a že se vyznačoval "ušlechtilým náboženským cítěním" ; vše, co bylo mimo pravdu, krásu a morální dobro, mu bylo cizí. De Guaitovo básnické pohanství bylo odpozorovanou dobovou pózou. Když přilnul ke studiu kabaly a hermetismu, stal se v podstatě panteistou a antik lerikálem - v tomto směru se u něho projevoval zřejmě vliv jeho otce. Jiný jeho přítel a sektretář, O. Wirth (1935), charakterizuje de Guaitu jako "člověka srdce" (l'homme de coeur). Úmrtní oznámení de Guaity obsahuje následující slova, vyjadřující patrně mínění jeho matky, která těžce nesla jeho náboženské bloudění: "Hledal Boha v bdělosti a v práci, v upřímnosti své duše a v poctivosti své inteligence." V tomto smyslu byl de Guaita velký a výrazný neorosekrucián vyjadřující své hermetické krédo symbolickým jazykem kabaly. 

Bezprostředně po Guaitově smrti jeho dílo jako jeden z prvních zhodnotil jeho blízký spolupracovník F.-Ch. Barlet (1898) jako "harmonii protiv". Chtěl tím zejména poukázat na to, že de Guaita vyjadřoval vznešené ideje rosekruciánského esoterismu v relaci k fenoménům černé magie, která mu byla nebezpečným dotykem "larev světa asijah" a "koagulacemi mrtvého světla provokujícího nevědomé perverzity", ale současně mu byla příležitostí konfrontovat Temnoty se Světlem. "Co chtějí synové Slova," ptal se sám de Guaita a odpovídal, že chtějí spatřit Světlo, aby poznali zákony harmonie. Slovo (božské světlo) a myšlenka (intelektuální světlo) jsou semenem forem tohoto světa, který je věčným kolbištěm protiv, a již samo pátrání po prameni zla je cestou světla. "Evolutivní život" je pln protikladů a každá reálná věc bytuje také svým rozporem. Proto nemůžeme překročit hranice antinomií; ale můžeme v nich tušit řád jako jednotu protikladů. Život člověka, nahlíženo esoterně, je drama pádu a reintegrace. Bůh nestvořil indivi duálního člověka, nýbrž univerzálního Adama Kadmona, "individuum tvoří sebe samo". Zlo neexistuje samo o sobě, ale jako kontrast dobra vytvořený člověkem a pro jeho dobro samo. F. Jollivet-Castelot (v čas. l'Hyperchimie, červen 1897) charakterizoval stěžejní de Guaitovo dílo Klíč k černé magii, které je zatím nejlepší studií astrálu ve světové literatuře, jako dílo, jež "je věnováno astrálnímu světu, jeho konstituci, jeho mechanisnuu, jeho energiím, jeho rozličným aspektům a jeho ustavičným reakcím na naši vlastní fyzickou pláň". Nazval je "velkolepým dílem" a jeho autora "dokonalým umělcem, precizním učencem a neobyčejným hermetikem". O. Wirth (1935) prezentuje de Guaitu jako výrazného antipozitivistu a soudí, že jeho dílo "kompenzuje přehánění materialistů jeho doby" a že "jeho knihy jsou protijedem" rozpínají cího se pozitivismu a naturalismu. V tomto smyslu je de Guaitovo dílo nejvýraznějším a nejdokonalejším pokračováním renesance hermetismu. 

6. dubna 1861 na zámku d'Alteville,department Lorraine a zemřel tamtéž 19. prosince 1897 
Literatura o S. Guaitovi a jeho díle.

* Barrés M.: Un renovateur de 1'occultisme Stanislas de Guaita, Paris 1898.
* Billy A.: Stanislas de Guaita, Paris b.l. (asi 1970).
* Lettres inédites de Stanislas de Guaita au Sar Joséphin Péladan, une page inconnu de l'histoire de l'occultisme a la fin du XIX siécle, (Paris 1952).
* Matgioi: Stanislas de Guaita, Paris 1909.
* Papus: Stanislas de Guaita, In l'Initiation č. 1, 1898 (znovu In l'Initiation č. 4, 1970).
* Wirth O.: Stanislas de Guaita: Souvenirs de son secrétaire, Paris 1935 (L'Occultisme vécu).
* Michelet V.-E.: Les Compagnons de la Hiérophanie: souvenirs du mouvement hermétiste a la fin du XIX siécle, Paris 1937.

Další obsah této kategorie

Villiers de l'Isle-Adam

Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste, comte de Villiers de l'Isle-Adam (7. listopadu 1838 Saint-Breuc, Bretaň – 19. srpna 1889, Paříž) byl francouzský spisovatel, předchůdce symbolismu.

Jmenný slovník A - B

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník C - D - E - F

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník G - H - I - J

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník K - L - M

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník N - O - P

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník R - S - T

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník U - V - Z

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Baal Šem Tóv (zkr. Bešt, Israel ben Eliezer; 1699 až 1760)

Dosud žádné mystické hnutí si nepodmanilo lidovou představivost tak jako chasidismus. V době svého největšího rozkvětu mělo toto hnutí miliony stoupenců. O chasidismu bylo napsáno mnohé, jeho meditační aspekty však bývají opomíjeny, mezi jiným proto, že nejsou zjevné při prvním pohledu, bez důkladné znalosti nauky ranějších kabalistických škol. A přesto to byly právě meditační praktiky, které daly chasidismu mocný vnitřní impuls a přivedly do jeho řad mnoho význačných kabalistů.

Zoroaster (též Zarathustra; 6. stol. př.n.l.)

Perský esoterik s pověstí mága, tvůrce dualistického ná-boženského systému, tzv. zoroastrismu (v.), perského esoterismu, který je obsahem Avesty. Různí badatelé určují období Zoroastrova života různě (Plutarch je klade do doby pěti tisíc let před trójskou válkou). 
 

Smíchovský, Jiří Arvéd (1898-1951)

Jednou z nejvíce rozporuplných osobností českého hermetismu byl Jiří Arvéd Smíchovský. Jezuita, údajný zednář, černý mág, konfident nacistické tajné služby, konfident komunistické statní bezpečnosti. Člověk nadmíru vzdělaný, milovník knih... 
,,Pocházím z rodiny národnostně smíšené. Otec byl německého původu, s německým školním vzděláním, matka jest Češkou. Za prvního sčítání lidu v roce 1921 jsem přiznal národnost německou. Pokud jsem byl v Československu, pohyboval jsem se současně ve společnosti české i německé. De facto jsem neměl vůbec národního neb politického přesvědčení a zůstal jsem v tomto směru i později indiferentní. 

Rasputin, Grigorij Jefimovič (1869-1916)

Grigorij Jefimovič Rasputin (10. ledna 1869, Pokrovskoje, Rusko – 16. prosince 1916, Sankt Petěrburg, Rusko) byl ruský mystik, který měl velký vliv na poslední ruské vládce z dynastie Romanovců. Rasputin hrál důležitou roli v životě cara Mikuláše II., jeho ženy carevny Alexandry Fjodorovny a mladého careviče Alexeje.

Potocki, Jan (1761-1815)

... polský hrabě, známý jako autor jednoho z nejzvláštnějšího povídkového souboru XIX. století – pověsti „Manuscript trouvé a Saragossa“ – „Rukopis nalezený v Saragoze“. Je to nepravděpodobná směs historie o nejnezvyklejších událostech napsaná podobně jako arabské „Pohádky tisíce a jedné noci“. Bohatýr pověstí, mladý belgický důstojník, kapitán gardy valonské seňor Alfons van Worden vypráví o svých fantastických i podivuhodných příhodách, které zažil za 66 dní, a jsou spojené kabalisty, démony, oživlými mrtvolami, astrology i tajnými společnostmi. 

Lévi, Eliphas (1810-1875)

Největší postava novodobého hermetismu, jehož dogmata znovu objevil a zformuloval, významný kabalista, který mimo jiné provedl rekonstrukci Šalamounových klíčků. Tento „obnovitel hermetických tradic" byl původně katolickým knězem (jáhnem), ale pro své revoluční názory byl umístěn v klášterní klauzuře, kde se seznámil s hermetickou literaturou, a posléze byl zbaven kněžského svěcení. Svých svérázných názorů na podstatu katolicismu se nikdy nevzdal a pokoušel se o jistý smír mezi katolicismem a hermetisinem. 

Isis (Eset)

Egyptská bohyně Isis (Eset) byla man želkou a sestrou boha Osirida, ale je úzce spo jována též s ideou bohyně Maat, jejímž pánem byl Thoth. O bohyni Maat se praví, že se přátelí se všemi bohy a že přichází z nebes, ale „sjednocuje se s pozemským"...

 

Cordovero, Rabbi Moše (1522-1570)

Slavný kabalista pocházející ze Španělska, posléze rabbi v Sa-fetu, autor díla Pardés rimmením (Zahrada granátových jablek), které „je systematickým úvodem clo kabaly a vý¬kladem četných míst Zoharu" (O. Eliáš 1938). Dále na¬psal mimo jiné Or Jak ar (Drahé světlo), v němž se zabý¬val komentováním Zoharu. Propracoval učení o sefirách (v.) a jejich působení v hmotném světě.

Dee, John (1527-1607)

Významný anglický příro¬dovědec a matematik, ale také jedna z největších postav renesančního hermetismu. Zabýval se prakticky magií a alchymií (také na dvoře císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka): v magii pracoval se zrcadly a s médiem Edwardem Kelleym a získal klíče k tzv. henochiánské-mu jazyku, tajemné řeči teurgických inteligencí. Jeho nejlepším dílem je Monas hieroglyfa (1564 - v.). Pro¬tokoly z jeho magické praxe byly publikovány (Casau-bon M.: Trne and faithfull relation of what passed for many years between Dr. John Dee and some spirits, London 1659). (Kiesewetter C: John Dee, ein Spiritist des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1893.)

Crowley, Aleister (1875-1947)

Nejvýraznější postava moderních dějin magie, sice velmi problematická, nicméně vlivná. Crowley hlásal příchod nového věku a nové pojetí lidského života v duchu jakéhosi novodobého libertinismu (čes.: Kniha zákona -Liber al vel legis, 1991). Zabýval se soustavně sexuální magií na základě dramatizace starověkých kultů spojené se sexuálními aktivitami (sicilská komunita Thelema vedená Crowleyem). Crowley se veřejnosti prezentoval nejen jako vynikající znalec magie, kabaly, tarotu, východních a západních esoterních systémů, ale také jako hypersexuální psychopat, narkoman, člověk bez morálních zábran, původce mnoha afér a pozér žijící na úkor druhých. Vystupoval pod příznačnými pseudonymy jako Mistr Therion (řecky zvíře) nebo Mega Therion (velké zvíře), „bestie 666" (z Apokalypsy) a v mnoha exhibicionistických postojích (lord Boleski-ne, ruský kníže atd.).

Cagliostro, Alexander (1743-1795)

Je sporné, zda byl tento hrabě, svobodný zednář vysokého stupně, zakladatel egyptského zednářství a legendární divo-tvůrce totožný s dobrodruhem a podvodníkem Josefem Bal samem, který zemřel ve vězení inkvizice; M. Haven (Le maítre inconnu Cagliostro: étude hisíorique et cri-tique sur la haute magie, 1964) tuto identitu na základě určitých důkazů odmítá. Cagliostro působil v mnoha evropských zemích, získávaje svými činy pověst mága a alchymisty, vystupuje jako Velký Kopta, zasvěcenec staroegyptského esoterismu, zakládaje četné lóže, ale také aféry. Na jeho egyptský zednářský ritus navazoval řád Memfis-Misraim. J. W. Goethe zpracoval jeho osudy v díle Grose Kophta (1791), A. Dumas v rozsáhlém románě Josef Balsamo psal spíše o druhém „Cagliostrovi".

Abulafia, Abraham Ben Samuel (1240-1291)

Abulafiovo dílo obsahuje bohatý autobiografický materiál, na jehož základě si o jeho životě můžeme udělat poměrně dobrou představu. Při čtení těchto životopisných pasáží před námi vyvstává portrét člověka přímého, neobyčejně nadaného, byť s mnoha lidskými chybami.
Abulafia se narodil roku 1240. Podle hebrejského kalendáře to byl rok 5000, tedy přesně počátek nového milénia. A právě tuto skutečnost Abulafia často uvádí na důkaz své předurčenosti ke zvláštnímu poslání.

Albertus Magnus (1193-1280)

Významný německý teolog, dominikán, profesor pařížské Sorbonny, učitel sv. Tomáše Akvinského, autor - mimo jiná díla - Compendium Theologiae veritatis (1473; sebr. spisy tvoří 38 sv.). Je mu přisuzována, zřejmě neprávem, řada spisů o magii a zejména alchymii, jakož i grimoáry Malý a Velký Albert, pověstná Egyptská tajemství Alberta Velikého, spis Liber de alchimia a další.

Becalel, Jehuda Low Ben - Rabbi Low (1512-1609)

... je zde zmíněn proto, že do rudolfinské doby a jejích legend, které ovšem mnohdy vznikaly a vyvíjely se mnoho desítek a často i stovky let po Rudolfově smrti, patří. Nikdy nevytvořil umělého člověka a nikdy se o to nejspíš ani nepokoušel. Byl to prostě jen významný učenec své doby, vzdělaný v teologii, filozofii, matematice, astrologii, astronomii. Byl to význačný znalec talmudu. Ví se, že císař ho minimálně jednou navštívil v ghetu. Setkání zorganizoval císařův bankéř. O čem si vzdělaný císař a vzdělaný rabín povídali ale nevíme. Nejpravděpobnější se zdá, že setkání bylo motivováno Rudolfovým zájmem o kabalu, ale můžeme se jen dohadovat.

Bruno, Giordano (1548-1600)

Jeden z největších filosofů v období renesance, italský dominikán, později pro kacířství z řadu vyobcovaný, činný na mnoha evropských univerzitách, posléze osm let vězněný inkvizicí a upálený jako „kníže kacířů". V rámci svého bytostně vyznávaného panteismu (bůh je nejvyšší vesmírný zákon a vesmír je oduševnělý živoucí celek, v němž vše svým způsobem žije v podivuhodných vztazích), silně ovlivněn dílem Mikuláše Kusánského a Paracelsem, se velmi přiblížil hermetickému pojetí duše světa. 

Blake, William (1757-1827)

William Blake (28. listopadu 1757 Londýn – 12. srpna 1827 Londýn) byl anglický malíř a básník.

Karel Weinfurter

Karel Weinfurter (27. května 1867, Jičín - 14. března 1942, Praha) byl překladatel, spisovatel a zakladatel novodobé české křesťanské mystiky. Jako badatel v oblasti okultismu dosáhl světového renomé především svým dílem Ohnivý keř (I. vyd. 1923). Vedl mystický spolek Psyché, vydával mystice a okultismu věnovanou revue Psyche a byl členem společnosti českých hermetiků Universalia. Spolu s Gustavem Meyrinkem byli prvními, kdo v Čechách začali koncem 19. století prakticky provozovat jógu. Napsal necelou stovku knih a kolem tří set jich přeložil.

Oldřich Eliáš (1895-1941)

Vyrůstal v Táboře, později žil v Praze, kde vystudoval právnickou fakultu. Současně navštěvoval přednášky o asyrologii a egyptologii a studoval hebrejštinu. Sbíral starou čarodějnickou literaturu a věnoval se i spiritismu a chiromantii. 
24.9. 1895 Tábor - 8.11. 1941 Osvětim

Jan Kefer (1906-1941)

PhDr. Jan Kefer ( 31. ledna 1906 Nový Bydžov - 3. prosince 1941 Flossenbürg) byl významný český astrolog, hermetik a publicista meziválečného období 20. století.

František Kabelák (1902-1969)

František Kabelák (8. listopadu 1902 - 5. září 1969) byl významný český hermetik, mág a kabalista. Podílel se na činnosti pražské společnosti Universalia.

Josef Louda (Theophanus Abba; 1901-1975)

Výrazná osobnost z kruhu českých universalistů, znalec Tarotu a alchymista Josef Louda, píšící pod pseudonymem Theophanus Abba. Níže celý životopis z pera prof. Nakonečného a pátrání po jeho hrobě v Terezíně, vč. fotek. 

Johannes Faust - podrobný životopis II.

Dvě písemná svědectví jsou zvláště významná, neboť pocházejí od hermetiků. Nechal jsem si je proto až nakonec. Sponnsheimský opat Johannes Trithemius sděluje ve svém dopise z 20. srpna 1507 matematikovi a dvornímu astrologovi kurfiřta falckého Johannu Virdungovi o Faustovi následující:

Johannes Faust - podrobný životopis I.

Doktor Faust, učenec, magik a čarodějník, který v touze po poznání upsal svoji duši ďáblu, je známou postavou. Jeho pohnutý osud byl v minulosti mnohokrát literárně ztvárněn. To, co se o Faustovi traduje, je z velké části jen legenda, v jejímž centru nicméně stojí skutečná historická postava. 

František Bardon (1909-1958)

Narodil se v Kateřinkách č.p. 314 jako prvorozený syn Viktora (Vítězslava) Bardona (*16. 5. 1885) , klempířského tovaryše v Hatschkově továrně na Jutu v Opavě, a jeho manželky Ludvíky (*27. 2. 1885), dcery Karla Herudka, podruha v Komárovských Chaloupkách, a jeho ženy Emilie Kubánkové. Rodiče byli sezdáni 12. 1. 1909 a měli celkem 12 dětí, z nichž dospělosti dožily syn František a dcery Štěpánka, Anna, Marie a Božena.

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter