Historie přírodního léčitelství II.

Imhotep a údolí Nilu; Od Aeskulapa k Hippokratovi; Římští bylináři: Dioskorides, Plinius, Galen; Byliny a travičství: od Mithridata k „theriakům"; Avicenna a počátek lékárnictví; Kláštery a léčivé likéry; Od léčitelek k čarodějnicím 

Imhotep a údolí Nilu
V roce 1874 učinil německý egyptolog Georg Ebers v Údolí králů nedaleko Luxoru významný objev - byl jím dvaadvacet metrů dlouhý papyrový svitek z období asi 1500 let př. Kr. (přibližně z doby Josefova otroctví), který představuje nejstarší medicínský text na světě. Tento Ebersův papyrus, jak byl nazván, obsahuje 876 bylinných receptů, uvádějících více než 500 druhů rostlin a rostlinných přípravků, mezi nimi aloi, kmín, ricinový olej* heřmánek, skořici, koriandr, kardamom, fenykl, česnek, kořen hořce, zázvor, jalovec, mátu, myrhu, mák setý, cibuli, sezam, šafrán, šalvěj a tymián - což představuje plnou třetinu položek rostlinných přípravků, jak je uvádí současná západní farmakologie.
Některé recepty z Ebersova papyru nám mohou připadat bizardní, např. šampon na vlasy vyrobený ze psí tlapky, rozložených palmových listů a oslích kopyt - to vše svařeno v oleji a vtíráno do pokožky hlavy. Jiné jsou zas naprosto moderní, jako třeba doporučení přikládat na rány plesnivý chléb jako prevenci infekce - současná antibiotika jsou totiž většinou vyráběna z plísní.
Patronem medicíny a lékařů byl v egyptské mytologii Thovt, bůh moudrosti, který byl zároveň vynálezcem písma, umění a věd. Jako nejvýznačnější lékař starého Egypta se proslavil Imhotep, dvorní lékař a stavitel faraóna Džósera (asi 3 000 př. n. 1.).
Imhotep údajně zkonstruoval nejstarší pyramidu, ale časem zůstal v paměti hlavně jako léčitel. Posmrtně postoupil Imhotep mezi bohy; kolem roku 700 př. n. 1. mu byla zasvěcena lékařská akademie ve městě Memfis, stejně jako poblíž ležící škola pro porodní báby.
Do starého Egypta se dovážely rostliny léčivé i vonné v ohromných množstvích, a to jak k výrobě parfémů, pro balzamování, tak k výrobě léků. Bývaly i vítanou válečnou kořistí; když faraón Thutmóse III. dobyl roku 1475 př. n. 1. území dnešní Sýrie, byly tamnímu obyvatelstvu uloženy povinné daně - dávky rostlin, které se na území Egypta nevyskytovaly.
Egypťané si obzvlášť potrpěli na vonné byliny. Protože měli přístup jak k moři Středozemnímu, tak k Arabskému, mohli dovážet vonné rostliny jak ze Španělska na západě, tak až z Ostrovů koření (Indonésie) na východě.
Posedlost starých Egypťanů vůněmi se ovšem nevyrovnala jejich posedlosti dvěma rostlinnými druhy, které nemají vůni zrovna nejjemnější - cibulí a česnekem. Věřili totiž, že česnek a cibule posilují tělo a působí preventivně proti nemocem (což současná věda potvrdila).
Konzumovali je v takových kvantech, že jim řecký dějepisec Hérodotos dal přezdívku „smraďoši". - V hrobce krále Tutanchamóna se našlo šest hlaviček česneku, hmatatelný doklad toho, jaký význam mu byl přikládán.
Otroci pracující na stavbě pyramid v Egyptě dostávali denní příděl česneku a cibule, aby zůstali zdraví a silní. Roku 450 př. n. l. přeložil Hérodotos nápis uvnitř Cheopsovy (Chufewovy) pyramidy u Gízy, postavené kolem roku 2900 př. n. l., který hlásal: „bylo vydáno 1 600 talentů stříbra (kolem 4 milionů dolarů!) za česnek a cibuli pro ty, kteří pracovali na její stavbě".
Podle legendy byly kdysi z důvodu nedostatku zkráceny otrokům dávky česneku a to je rozezlilo tak, že odmítli pracovat. Pokud by to byla pravda, šlo by o nejstarší zaznamenanou stávku v historii lidstva.
Poptávce po česneku a cibuli nemohlo egyptské zemědělství stačit, takže je Egypťané začali dovážet od Filištínských, žijících v nedaleké zemi Kanaán (dnešní Izrael). Hlavním střediskem obchodu s česnekem a cibulí se stalo filištínské město Askelón, které kromě Egypta zásobovalo i Řecko a Řím. Římané si oblíbili malé zelené cibulky, jimž se podle místa původu říkalo ascalonia. Postupně z toho vznikl výraz escallon a nakonec současné scallion, anglické označení pro cibuli šalotku.
Kolem roku 500 př. nl. l. už si Egypťané získali věhlas jako nejlepší přírodní léčitelé Středomoří a vládci od Říma po Babylon se je snažili získat jako dvorní lékaře. Lékaři z celého tehdejšího světa se jezdili do Egypta učit k mistrům Nilu, mezi jinými i Galen.


Od Aeskulapa k Hippokratovi
Staří Řekové věřili, že nemoc je prokletím seslaným bohy a za uzdravení je třeba se modlit k bohu lékařství, Apollónovi. Podle řecké mytologie měl Apollón syna Aeskulapa, zbožštělého léčitele podobného egyptskému Imhotepovi, jenž léčil nemocné za přispění svých dvou dcer, Hygieie a Panaceie. Bohyně Hygieia představovala zdravý způsob života a od jejího jména je odvozený i náš výraz hygiena, nesoucí význam „žít zdravě"; Panaceia, jejíž jméno znamená „všelék", měla na starosti léčení nemocí.
Když ve starém Řecku někdo onemocněl, odebral se do svatyně zasvěcené Aeskulapovi, jehož kněží léčili poutníky koupelemi, cvičením, masážemi, půstem, modlitbami, vdechováním výparů vonných bylin a radami ohledně životosprávy. Léčebná kůra bývala zakončena zvířecí obětí Aeskulapovi; ta měla přimět boha, aby vstoupil do snů pacienta a poradil mu, jak se uzdravit. Léčebný program v mnohém připomíná naši dnešní lázeňskou léčbu - snad až na ty oběti - a všudypřítomné hady, které kněží ve svatyních chovali. Hadi byli zasvěcení Aeskulapovi a v prostorách jeho chrámu se pohybovali volně. Když had olizoval pacientovi rány, bylo to považováno za příznivé znamení, věštící brzké uzdravení. Hadí jazyk tak zůstal symbolem uzdravení až hluboko do středověku a také figuroval jako nepostradatelná součást léčivých lektvarů.
Pověst hada-uzdravovatele přežívá dodnes. Aeskulap byl často zobrazován s holí obtočenou hadem; hůl s hadem, Aeskulapova hůl, je i dnes symbolem lékařství.
Povolání Aeskulapova kněze bylo dědičné, syn přebíral chrámovou funkci po otci. Z jedné takové rodiny na ostrově Kós poblíž pobřeží Malé Asie vzešel otec medicíny - Hippokrates (460-377 př. n. l.). Hippokratův přínos spočíval v tom, že odvrhl Aeskulapovo dědictví a řeckou medicínu zesvětštil. Nepovažoval nemoc za trest bohů, nýbrž za následek přirozených příčin, na vině podle něho byly vlivy prostředí, podnebí a složení potravy.
Jak zmiňuje už Homér v Iliadé, původ řeckého lékařství je třeba hledat v Egyptě. Ostrov Kós neleží daleko od vlasti Imhotepovy. Hippokrates sice založil svoje učení na moudrosti starého Egypta, ale široce je rozpracoval. Ordinoval ze svého sedátka pod platanem, byl prvním lékařem, který nemocné podrobně zblízka vyšetřoval, a také jako první zavedl učení na skutečných případech, metodu uplatňovanou ve vědecké medicíně dodnes. Hippokrates sám nikdy nic nenapsal, ale jeho žáci vytvořili úctyhodný soupis jeho učení v 72 svazcích nazvaných Corpus Hippocraticum. Uvádí se v něm na 350 druhů léčivých rostlin, mezi jinými máta, rozmarýn, tymián, anýz, hřebíček, skořice a lopuch.
Podle Hippokratova učení závisí zdraví člověka na rovnováze čtyř tělních tekutin, jimiž jsou krev, lymfa, žlutá a černá žluč. Hippokratova humorální teorie nemoci zůstala základem evropského lékařství až do poloviny devatenáctého století, kdy ji nahradila Pasteurova teorie choroboplodných zárodků.
Tělní tekutiny se vyznačují podle Hippokrata čtyřmi základními kvalitami: jsou buď horké, nebo chladné, suché, nebo vlhké. Na choroby vyvolané chladem předepisoval Hippokrates byliny zahřívající, jako např. zázvor, na choroby vzešlé z přehřátí zas byliny chladící, např. mátu. Všechny klasické herbáře uváděly u každé rostliny její vlastnost podle Hippokrata - zahřívající, chladící atd. - a výčet „zkažených šťáv", proti nimž měla ta která rostlina účinkovat. 
Aeskulapovi kněží a později i řečtí lékaři používali celou řadu léčivých rostlin, které si buď sami pěstovali nebo sbírali, popřípadě kur pováli od tzv. rhizomistů, kořenářů. (V botanice se výrazem rhizom označuje podzemní, část rostliny.) Rhizomisté byli venkovští sběrači léčivých rostlin, kteří nasbírané byliny prodávali ve městech na tržištích.     '    '
Hippokrates neměl žádné studentky; ale mnoho porodních bab zároveň sbíralo byliny. O jedné z nich, Agamédé, proslulé svou znalostí léčivých rostlin, se dokonce zmiňuje i Homér.
Theophrastus (372-285 př. n. l.) se narodil těsně po Hippokratově smrti a je znám jako zakladatel botaniky. Byl autorem spisů Historiaplantarum (Úvod k rostlinám) a De causis plantarum (O pěstováni rostlin), které zůstaly základním zdrojem informací pro jmenovaný obor po příštích 1 000 let. Většina z 550 rostlinných druhů uváděných Theophrastem měla své využití v lékařství. Theophrastus vlastnil v Athénách vyhlášený obchod rostlinami a přátelil se s filosofem Aristotelem, jenž mu po své smrti odkázal svoji zahradu.


Římští bylináři: Dioskorides, Plinius, Galen
Jako první se zabýval botanikou léčivých rostlin Pedanios Dioskorides (40-90 po Kr.), význačný lékař starého Říma. Narodil se v dnešním Turecku, ale za císaře Nerona sloužil jako lékař římských legií. Účastnil se jejich tažení z území dnešního Německa až na Střední východ. V roce 78 n. 1. vydal dílo De materia medica (O předmětu lékařství), první skutečný evropský atlas léčivých rostlin.
Uvádí v něm na šest set druhů rostlin, mezi jinými i léčivé byliny a koření jako aloe, anýz, heřmánek, skořice, kopr, majoránka, mák setý, rebarbora a tymián.
Dioskorides se jakožto vojenský lékař musel zabývat především léčbou poranění. Jeho dílo však zahrnuje i značnou část poznatků lidového léčitelství, z čehož vyplývá, že na svých cestách musel tyto znalosti shromažďovat. De materia medica zůstala základem lékařského vědění plných 1 500 let. Prakticky každý herbář vydaný do 17. století se na ni odvolává. Když byl v roce 1450 vynalezen knihtisk, byla De materia medica jednou z prvních vydaných knih. Exemplář z roku 1547 je majetkem Lloydovy knihovny v Cincinnati ve Spojených státech (o bratrech z rodiny Lloydů si řekneme více později).
Je vcelku pochopitelné, že největší bylinář římské říše byl lékařem legií, jejichž jedním z hlavních úkolů bylo chránit stezky pro obchod si kořením před nájezdníky a důsledky nepokojů. Obchod s kořením a bylinami patřil v prvním století našeho letopočtu k pilířům římského hospodářství. Požadavky Říma co do objemu dovážených léčivých rostlin, koření a surovin pro výrobu voňavek neznaly mezí.
Těsně před vydáním díla De materia medica objevili římští obchodníci tajemství monzunových větrů v Indickém oceánu, které po jistou část roku vanou směrem k Indii, po zbytek roku pak vanou směrem k Egyptu a Středomoří. Díky tomuto objevu dokázali řečtí kapitáni zkrátit cestu z Itálie do oblasti Malabar, kde se pěstuje černý pepř, a zpět ze dvou let najeden rok. Výsledkem byl pokles ceny pepře asi na 100 dolarů za 3 dkg (přepočítáno na současnou měnu). Dnes se to zdá neuvěřitelné, avšak i jiné rostlinné produkty byly podobně drahé.
Zatímco Dioskorides, cestoval po impériu, Gaius Plinius Secundus (zvaný též Plinius Starší, žijící v letech 23-79 n. l.) v Římě pilně shromažďoval poznatky starověkého vědění do 37svazkového díla Naturalis historia (Dějiny přírody). Svazky 12 až 19 se zabývají botanikou a svazky 20 až 27 jsou věnovány jednotlivým léčivým rostlinám. Pliniovy rady občas znějí divoce - při nachlazení třeba doporučoval „políbit chlupatou myší tlamičku". Přesto se jf ho radami ohledně využití léčivých vlastností rostlin řídili lékaři po staletí. V dubnu roku 79 se Plinius odebral do Pompejí, aby sledoval soptění Vesuvu. Když 24. srpna sopka vybuchla, zdržoval se na svahu nedalekého pahorku, kde si psal poznámky; sopečnými plyny se zadusil.
Padesát let po Pliniovi si v Římě získal proslulost Řek z Malé Asie — Claudius Galenos (žil v letech 131-200 po Kr.), známější pod jménem Galen. Pocházel z bohaté rodiny z města Pergamu (dnes Bergama) v Turecku, medicínu studoval v Řecku a v Alexandrii. Několik let pracoval v Pergamu jako lékař gladiátorů. Ve třiceti letech se přestěhoval do Říma a později se stal osobním lékařem císaře Marka Aurelia.
Galen byl známý svou arogancí, chvástavostí a zkostnatělým myšlením. Vystupoval proti Hippokratovu učení, odmítal stanovit diagnózu na základě vyšetření nemocného a medicínu provozoval hlavně spekulativně. Přesto jeho učení ovládlo vzdělávání lékařů v Evropě přinejmenším na neuvěřitelných 1 000 let.
V době, kdy báby kořenářky používaly byliny především jednotlivě, razil Galen „polyfarmacii": léky se vyráběly z celé řady ingrediencí rostlinného, živočišného či nerostného původu; tyto směsi se nazývaly „galenika". Bohatí Galenovi pacienti si na galenika potrpěli, neboť byla drahá, a tudíž exkluzivní. Zatímco tedy v průběhu staletí vyšší třídy upřednostňovaly drahá galenika, prostý lid se držel jednoduchých osvědčených receptů bab kořenářek - založených na jedné nebo nanejvýš několika léčivých rostlinách. Říkalo se jim „jednoduchá léčiva", v angličtině simples.
Sídlem kramářů obchodujících s léčivými rostlinami, jinak též herbariů, byl v Římě kopec Kapitol. Tito kramáři byli cháska dosti pestrá: lékaři je vinili z falšování směsí a úmyslného špatného označování jednotlivých bylin, Plinius i Galen se jim vyhýbali a lékařům radili, aby si rostliny pěstovali a sbírali raději sami. Časem se herbariové stali natolik obtížnými, že se římští císaři vícekrát pokusili omezit jejich činnost udělováním licencí, což se ale opakovaně minulo účinkem.


Byliny a travičství: od Mithridata k „theriakům"
Bylináři starého Říma dokázali svým umem nejen uzdravovat, ale i trávit. Před císařský soud stále častěji přicházely travičské aféry, vraždy i vražedné pokusy. V tehdejší době připadalo v úvahu jen několik druhů vražedného útoku: útok nožem, „nehoda" a otrava. Z nich nejpopulárnější bylo travičství. Význačné osobnosti bývaly obklopeny tělesnými strážci, což ztěžovalo jak útok nožem, tak zinscenování „nehody", navíc byl fyzický útok pro útočníka spojen s rizikem. Otrava jedem se naproti tomu dala provést na bezpečnou vzdálenost; úmrtí následovalo až po uplynutí jisté doby po činu, takže pachatel měl šanci utéci a popřípadě si i zajistit alibi. V době, kdy se neprováděla soudní pitva a náhlé úmrtí na první pohled zcela zdravých lidí bylo časté, mohl mazaný travič snadno uniknout podezření.
Výsledkem byla posedlost římských vládců jak identifikací všemožných jedů, tak výrobou protijedů. Těm se říkalo theriaka; výraz pochází z řeckého theriakon, což byl protijed proti uštknutí jedovatým hadem.
Nejvíce pronásledoval strach z otravy jedem vládce Pontu na břehu Černého moře, Mithridata Eupatóra (žil 120-66 př. n. l.). Mithridatés byl krutý, vládl terorem, a tedy - zřejmě oprávněně - věřil, že je mu souzeno být otráven jedem. Vrhl se proto na studium botaniky v přesvědčení, že ho může zachránit jen znalost všech jedů, protijedů a léčivých rostlin. Své vědomosti nakonec shrnul v díle nazvaném Eupatorium (což je rodový latinský název léčivé byliny sadec).
Ve svém díle Mithridatés popsal desítky jedů i protijedů, theriak. Svého lékaře Kratea navíc pověřil vymyšlením a výrobou nejúčinnějšího smrtelného rostlinného jedu, který pak sám začal užívat ve stoupajících dávkách, aby si vypěstoval proti jedům odolnost. V roce 66 př. Kr. napadli Mithridatovo království Římané. Ze strachu, že bude zajat a popraven, se Mithridatés pokusil otrávit, ale jeho tělo bylo na jedy již tak zvyklé, že žádný neúčinkoval. Nakonec se musel nechat probodnout svým otrokem. Dodnes výraz mithridatizmus označuje získanou odolnost vůči jedům.
Mithridatův příklad udělal na vznešené Římany velký dojem; začali nabízet horentní sumy za antidotum, jež král Pontu užíval. Není třeba ani říkat, jaká žeň to byla pro římské herbarie, kteří se nerozpakovali kdejaký falešný roztok či tinkturu vydávat za pravé „Mithridatovo theriakům".
O století později dohnal strach z otravy jedem císaře Nerona málem k šílenství — částečně proto, že se zbavil vlastního bratra tak, že ho sám jedem otrávil. Nařídil tedy dvornímu lékaři Andromachovi z Kréty, aby pro něho sestrojil Mithridatovo theriakům. Andromachos vyrobil ze sedmdesáti osmi ingrediencí, včetně opia, ještěrčích ocásků a hadího masa (z úcty k Aeskulapovi), tzv. Andromachovo theriakům, které se v Římě stalo velmi populární.
Otrokyně zabývající se porodnictvím a bylinářstvím, které se vyznaly v jedech, byly ve starém Římě velice ceněny. Často bývaly vysílány jako konkubíny ke svým příštím obětem, protože se tak mohly pohybovat mimo dosah osobních strážců i „ochutnávačů", kteří museli každé pánovo jídlo okusit pro případ, že by bylo otrávené. Otrokyně Lokusta sc proslavila jako travička: jako odměnu za jistou důležitou vraždu jedem obdržela svobodu a významný díl půdy.
Ze žárlivosti na Andromacha začal Galen rovněž sestavovat theriaka a napsal knihu obsahující přes 100 receptů. Dokonce vyvinul i svoje vlastní „univerzální antidotum", protijed sestávající ze 70 přísad převážně rostlinného původu, s příměsí medu, vína, a živočišných i nerostných ingrediencí; příprava trvala plných čtyřicet dní.
Po pádu,Říma padly do rukou barbarů kromě nesmírného bohatství a rozsáhlého území i ohromné sklady koření a léčivých bylin. Bylo zaznamenáno, že při jednom z nájezdů barbaři požadovali jako výkupné koně, peníze - a tři tisíce liber (1 360 kg) černého pepře.
Výraz theriacum přešel časem i do angličtiny - v podobě slova treacle, sirup nebo také všelék. Za vlády Alžběty I. se používal česnek jako lidový prostředek „na všechno", i jako protijed, a jeho označení přešlo do jazyka jako „poor man 's treacle"- všelék chudých.


Avicenna a počátek lékárnictví
Po pádu Říma vyplnila intelektuální vakuum v Evropě a Asii arabská kultura. V letech 600 až 800 n. l. vzniklo islámské impérium, sahající od Španělska přes severní Afriku až po Indii. Na rozdíl od barbarů, jež se zmocnili Evropy, měli Arabové antickou kulturu a vzdělanost v úctě. Mezi jejich kořist patřily i starořecké a latinské spisy, které byly po desetitisících dopravovány do Bagdádu, aby tam byly překládány do arabštiny a studovány.
Nejvýznačnějším arabským lékařem této éry byl Ibn Sina, zvaný též Avicenna (980-1037 po Kr.). Jako mladý lékař vyléčil arabského prince z vážné nemoci; tím si získal věhlas a jeho služby byly pak velice žádány. Podle Galenova vzoru sepsal Kánon medicíny, který se stal biblí západních lékařů na příštích šest set let. V knize druhé, věnované léčivým rostlinám, zmiňuje kromějiného muškátový oříšek, sennu (kasii pravou), santalové dřevo, rebarboru (reveň lékařskou), myrhu (balzámovník pravý), skořici, hřebíček a růžový olej. Arabští učenci sice Galena uznávali a čerpali z něho, polyfarmacii však nepropadli. Jeho převratné recepty zjednodušili a položili tak základy farmacii, neboli lékárnictví, jako samostatnému oboru. První moderní lékárny se v Bagdádu objevily už v devátém století našeho letopočtu.
Galenika nahradili arabští lékárníci sirupy, mastmi a tinkturami (což byly vlastně alkoholové extrakty). Arabové jako první na světě destilovali čistý alkohol - jeho pojmenování pochází z arabského al-kohl, znamenajícího totéž co „kvintesence". — Z arabštiny též pochází výraz alkalai, základ dnešního slova alkalický neboli zásaditý (původně psané jako al-qali, což označovalo „popel"), a sukkar, cukr (původně znamenající „zrnko či oblázek").
V období od roku 800 n. l. až do doby vypuzení Maurů ze španělského poloostrova v 15- století bylo hlavním konkurentem Bagdádu v oboru léčitelství právě Španělsko. Jako jeden z nejvýznačnějších tamních lékařů se do historie zapsal bylinář Abul-Kasim ChalefibnAbbas, španělsky Abulcasis z Cordoby (936-1013 po Kr.). Je autorem spisu Liber servitoris (Kniha bylin), důležitého předchůdce a vzoru středověkých herbářů.
Jinou významnou osobností arabské farmacie byl Ibn al-Baitar (1197-1248 po Kr.), botanik z Malagy, jenž pořídil soupis 1 500 rostlin vyskytujících se na rozsáhlém území od Španělska až po Sýrii. Je autorem největšího arabsky psaného herbáře — Kniha léčivých bylin —, v němž uvádí na 200 druhů nových léčivých (a jedovatých) rostlin; zmiňuje například tamarind, oměj a kulčibu dávivou obsahující strychnin.


Kláštery a léčivé likéry
Po pádu Říma přešlo v Evropě léčení a lékárnictví do kompetence katolické církve, která zastávala názor z dob ještě před Hippokratem, že nemoc je trest boží, jenž může být léčen pouze modlitbami a pokáním. Ale katoličtí mniši uchovali dědictví staré antiky tím, že opisovali antické herbáře a jiné texty. Přírodní léčitelství a pěstování bylin se staly doménou hlavně mnichů benediktinů. Ti také jako první začali podle arabských receptů vyrábět léčivé tinktury. Přidávali aromatické byliny do vína, aby usnadnili trávení, a tak se stali prvními výrobci likérů, z nichž jeden dodnes nese jméno „Benediktinka". Při klášterech benediktinů byly zakládány zahrady léčivých bylin, což na císaře Karla Velikého (742-814 n. l.) tak zapůsobilo, že nařídil všem klášterům ve své říši tyto „zahrady léčivých bylin" zakládat a pěstovat. Ve svých spisech léčivé rostliny nazval „přátelé kuchaře i lékaře".
Kolem roku 820 n. l. byl v benediktinských klášterech vypracován vzorový stavební plán kláštera, tzv. Pian de St. Gall, který se stal závazným pro výstavbu po celé tehdejší Evropě. Jedno rohové křídlo bylo určeno pro léčení: bylo v něm pamatováno na nemocnici, lázeň, místnost pro lékaře a jinou určenou pro pouštění žilou. Ke klášteru patřila zahrada léčivých bylin o rozloze tisíc čtverečních stop (cca 93 m2), kde pěstovali na dva tucty předepsaných rostlinných druhů. Mezi jinými např. fenykl, kmín, řecké seno, mátu, mátu polej, růže, rozmarýnu, routu, šalvěj, saturejku a řeřichu.
V jiném rohu zahrady bylo předepsáno založit zahrádku kuchyňskou, která také obsahovala mnoho bylin. Důležitý byl kopr, jenž se smíchaný se solí používal ke konzervaci zeleniny, hlavně okurek. Odtud zároveň pochází první recept na nakládané okurky.
Nejvíce se jako přírodní léčitelka raného středověku proslavila benediktinská mniška Hildegarda z Bingenu (1098-1179), abatyše kláštera v Rupertsburgu v Porýní. Hildegarda byla vlastně takovou renesanční osobností, která značně předběhla dobu: jeptiška, správkyně kláštera, skladatelka, spisovatelka a bylinářka. Některé její náboženské skladby se hrají dodnes.
Hildegarda tvrdila, že sejí zjevuje Bůh a ukládají léčit nemocné a sestavovat léčivé recepty. Ve svém díle Léčení podle Hildegardy spojila mystickou katolickou víru s poznatky tehdejšího německého lidového léčitelství a k tomu přidala i své nezanedbatelné zkušenosti s léčivými bylinami. Mezi její oblíbené rostliny patřila aloe, jabloň, bazalka, vavřín, ostružiník, kmín, celer, hřebíček, kopr, fenykl, česnek, yzop, lékořice, majoránka, myrha, kopřiva, hluchavka, muškátový oříšek, cibule, dobromysl, petržel, maliník, rozmarýna, routa, tymián a řeřicha.
Hildegardin herbář je výjimečné dílo. Byl sestavený na základě osobní zkušenosti v době, kdy se někteří vzdělaní Evropané, zejména mniši, spokojovali s nekonečným opisováním antických autorů a Avicenny. A navíc nám Hildegarda jako jediná středověká „baba kořenářka" zanechala písemné svědectví o znalostech lidového léčitelství. Některé návody nám sice dnes připadají pošetilé, jako např. rada třít slabé oči topasem namočeným ve víně, ale většina jejích doporučení byla opravdu účinná. Nabádala stravovat se vyváženě, čistit si zuby aloí a myrhou (u obou byl prokázán antibakteriální účinek a preventivní působení proti zubnímu kazu).
Zatímco Hildegarda léčila lid jednoduchými prostředky, přetrvávala u vyšších společenských tříd, které si mohly dovolit platit za drahé služby lékařů, obliba složitých galenik. - Nelze se divit, že se z výrobců galenik později stali první alchymisté.
Přibližně v době, kdy benediktini vynalezli likéry, se v Británii osídlené Kelty začaly usazovat germánské kmeny Anglů a Sasů. Tyto kmeny s sebou přinesly znalosti léčivých bylin a přírodního léčitelství, které následně obohatily o znalosti keltských kněží, druidů.
Kolem roku 950 n. l. nechal král Alfred na popud šlechtice Balda sepsat první anglický herbář. Ten shrnul jak vědomosti Anglů a Sasů, tak léčebné praktiky Keltů a k tomu i lékařské znalosti starého Řecka a Říma obohacené o poznatky arabských lékařů, které králi zaslal jeruzalémský vládce. Dílo se jmenovalo Baldova lékařská kniha (Leech Book ofBald, kde „leech" pochází z „laece", což je staroanglický výraz pro lékaře). Uvádí na 500 druhů léčivých rostlin, mezi nimi i posvátné rostliny druidů, sporýš lékařský a jmelí. Jedna kopie tohoto herbáře je k vidění v Britském národním muzeu v Londýně.
S příchodem renesance přestalo být lékárenství monopolem církve a přešlo do světských rukou. Po nástupu knihtisku přestali mniši opisovat herbáře, ale o své bylinné zahrady se starali i nadále. V roce 1868 vydal rakouský mnich Gregor Mendel knihu Křížení rostlin, popisující jeho zkušenosti s křížením hrachu. Tím položil, základy genetice, jedné ze současných vědních disciplín.


Od léčitelek k čarodějnicím
Hildegarda z Bingenu měla opravdu štěstí, že žila ve 12. století n. l. Kdyby sc narodila v období od začátku 14. do poloviny 17. století, byla by s velkou pravděpodobností nejspíše upálena jako čarodějnice.
Dodnes není jasné, co vlastně spustilo hony na čarodějnice, které ovládly Evropu na celých 350 let. Feministky to zdůvodňují konkurenčním bojem pohlaví v medicíně, protože po jejím zesvětštění se lékařství a léčení staly doménou mužů. Jiná domněnka viní masovou hysterii, která ovládla Evropu v důsledku opakovaných velkých epidemií černého moru (černé smrti), jež měly za následek pokles počtu obyvatelstva na polovinu. Podle nejnovějších teorií je pravděpodobné, že výrazný pokles populace způsobený epidemií vyvolal u vládnoucích tříd a katolické církve obavy ze zmenšení příjmů, a tudíž se hledal viník.
Lidové léčitelky byly obviňovány, že přispívají antikoncepčními prostředky ke snížení populace. Ve středověku se dala porodnost kontrolovat zejména léky vyvolávajícími potrat, tzv. abortivy. V našem dnešním pojetí by se tyto prostředky daly nazvat jako „bylinky den poté". Nejvíce se používaly máta polej, routa vonná a pelyněk pravý. Jak potvrdil moderní výzkum, všechny tři vyvolávají děložní stahy, čímž způsobují potrat.
Ať už byly důvody jakékoli, jisté je, že se od roku 1300 najednou, změnilo obecné nazírání na báby kořenářky; místo toho, aby byly nadále brány jako léčitelky a pomocnice v nouzi, začalo se na ně hledět jako na zlé čarodějnice.
Hony na čarodějnice začaly v Německu a postupně se rozšířily po celé Evropě.
Obžaloba z „obcování s ďáblem" bývala pravidelně podpořena svědectvím, že se dotyčná čarodějnice zabývala sběrem bylin, výrobou mastí, léčivých směsí, zkrášlovacích prostředků, nápojů lásky, afrodiziak, prostředků k vyvolání potratů či jedů. Obžaloba z travičství byla obzvláště přitěžující, rovnala se totiž rozsudku smrti. Není vyloučeno, že některé bylinářky mohly pokračovat v římské tradici travičství, nicméně to bylo v období před objevením souvislosti mezi dávkou a reakcí: čím větší dávka, tím větší účinek. Některé rostliny mohou ve velkých dávkách vyvolat otravu, ale v malé dávce, jako léky nebo kosmetické přípravky, působí příznivě. Organizátoři čarodějnických procesů je však šmahem označovali za jedovaté a podle toho soudili.
Čarodějná moc byla přičítána hlavně jedné z rostlin, které se dokonce říkalo ďáblova bylina - byl to rulík zlomocný (Atropa bella-donna).
Požitý ve větším množství je smrtelný. Jeho šťáva nakapaná do očí rozšiřuje zorničky, a středověké krásky ho proto používaly ke zvýraznění očí - odtud jeho pozdější jméno „bella-donna", což znamená „krásná paní".
Jinou takovou rostlinou byly „čarodějné zvonky". Ve velkém množství je tato rostlina jedovatá, v malém má příznivý účinek na srdce. Později byla přejmenována na náprstník (Digitalis) a její účinná látka, digitalis, se používá v kardiologii dodnes.
Rozsudek v čarodějnickém procesu znamenal zpravidla smrt! V období největší hysterie bylo v některých krajích v Německu odsouzeno a upáleno až šest set žen za rok, což činí dvě denně. Ve francouzském Toulouse bylo dokonce upáleno 400 „čarodějnic" za jediný den!
Psychóza pronásledování čarodějnic poznamenala i Severní Ameriku. Proces s „čarodějkami ze Salemu" v roce 1692 v Massachusetts skončil popravou 20 žen. Podle dochovaných informací to také byly báby bylinářky.
Pod vlivem čarodějnických procesů byl v povědomí národů vystřídán obraz svaté Hildegardy z Bingenu zlověstnou postavou čarodějnice, tak jak ji ztělesnil Shakespeare v Macbethovi, jak vaří v kotli rulík; mandragoru a jiné zkázonosné jedy. Postava zlé čarodějnice přešla i do pohádek. V pohádce o Sněhurce zlá královna-čarodějnice máčí v jedu osudné jablko, po němž Sněhurka upadne do komatu - což silně připomíná antické vraždy jedem. Hony na čarodějnice provozování přírodního léčitelství a bylinářství nevymýtily, avšak musely být nadále provozovány tajně. Ještě sto let po posledních čarodějnických procesech jistá stará žena, která seznámila lékaře s účinky náprstníku, nezapomněla podotknout, že jde o „tajný rodinný recept". Její předchůdkyně měly věru dobré důvody uchovávat ho v tajnosti.

pokračování ..... 


ZDROJ
Castleman, Michael  - Velká kniha léčivých rostlin (Praha : Columbus, 2004)

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2/2017

---------------------------------------

Další obsah této kategorie

Ajurvéda (poznání života)

Snížení koncentrace alkoholu

Tabulka k výpočtu množství vody 15 °C teplé, které je nutno přidati ke 100 litrům koncentrovaného lihu o teplotě 15 °C, aby se obdržela lihovina požadované nižší koncentrace.

Thomé, Otto Wilhelm - Flora von Deutschland Osterreich und der Schweiz (1885)

Nádherná botanická kniha s celobarevnými listy téměř 700 rostlin střední Evropy. Níže krátké seznámení s autorem a velmi obsáhlá galerie botanických listů. (Dóv)

John, Jan - Atlas rostlin (I.L.Kobel v Praze 1899)

Skvěle zpracovaný botanický atlas, přehledné informace doprovázené četnými ilustracemi. Níže celá kniha v galerii a ZDE odkaz ke stažení v pdf. (Dóv)

Šír, Vladislav - Herbář (M. Knapp v Praze 1889)

Nauka o rostlinách, jejich skladbě a předvším seznam léčivých rostlin, jejich vlastnosti i léčivé účinky, využití a pěstování. Níže komplet kniha v galerii. Dóv

Už vím proč - Rostliny léčí

Jedna kapitola z legendární knihy manželů Škodových a kreslíře Vojtěch Kubašty - Už vím proč, tentokrát o léčivých rostlinách. Zmiňuje Kazi, Avicennu, Paracelsa, Hájka, glykosidy i alkaloidy...Nostalgická vzpomínka. 

Lékaři a kouzelníci starých Slovanů

Staré slovanské a germánské národy měly široké znalosti přírodní medicíny. Ošetřování zranění, zlomenin a sečných ran vyžadovalo speciální znalosti, trepanace byla ještě náročnější. Tyto dovednosti patrně doprovázelo kouzelnictví, zaříkávání a magie, které vnějším efektem přispívaly k zlepšení psychického stavu pacienta, jenž je pro uzdravení velmi důležitý. 

Zaklínání rostlin při sběru

Každý, kdo chce s rostlinami magicky pracovat by měl mít svůj vlastní rituál sběru s ohledem na osobnost a zaměření.  Níže prvky rituální sklizně magických rostlin v několika bodech a několik zaklínacích (modlitebních) použitelných textů. 

 

O moci Rosičky podle Jana Izáka Holanda

Když Petr Ondřej Mathioli dokončoval práci na svém později velmi proslulém Herbáři, dostal od Jana Izáka Holanda, dvorního učence Petra Voka z Rožmberka darem pojednání o rosičce, tedy naší baheništní rostlině rosnatce okrouhlolisté, protože si přál, aby se znalost této výjimečné rostliny rozšířila.

Texty, citáty a inspirace

Do tohoto článku budu postupně přidávat různé texty různých autorů, které považuji za klíčové a velmi inspirativní. Dobře formulovaná a napsaná myšlenka mnohdy vyjasní pohled posílí k další práci. Hlavně nepřestávat, jít dál, zkoušet, číst a pracovat. (Dóv)

Codex Medicina Antiqua

Jedna z nejobdivovanějších lékařských knih středověku. Kompendium textů z pozdní antiky z 6. století, vydaných v jižní Itálii v první polovině 13. století. Obsahuje spisy o léčivých rostlinách a Materiu Medicu od autorů vycházejících převážně z prací Plinia a Dioscorida. Kniha je plná nádherných ilustrací rostlin, živočichů a lékařských postupů v živých barvách. Fotky níže. Dov

Historie přírodního léčitelství I.

Prehistorický člověk; Zvířata a rostliny; Magie vůní; Metoda pokusu a omylu; Vzdálené civilizace - podobné léčivé rostliny; Pocta vědmám; Císař Šen-nung a Kniha klasických bylin; Dživaka a Védy; 10 000 léčivých bylin

Historie přírodního léčitelství III.

Koření a mezinárodní obchod; Paracelsus a teorie znaků; Věk herbářů; Nicholas Culpeper - Robin Hood v bylinářství; Nemocní kolonisté a zdraví původních obyvatel Ameriky

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter