Historie přírodního léčitelství III.

Koření a mezinárodní obchod; Paracelsus a teorie znaků; Věk herbářů; Nicholas Culpeper - Robin Hood v bylinářství; Nemocní kolonisté a zdraví původních obyvatel Ameriky

Koření a mezinárodní obchod
Po pádu Říma obchod s kořením výrazně upadal; arabští kupci koření sice z Asie dováželi i nadále, ale prodávali je za astronomické ceny. Jedna libra (45 dkg) zázvoru se ve středověku prodávala za cenu pěkně tučné ovce, černý pepř se odvažoval po zrnkách a platily se jím daně, renty a věna. Libra pepře mohla nevolníkovi zajistit svobodu.
V období křižáckých válek (1095-1291 n. l.), kdy křesťanští rytíři táhli do Palestiny osvobodit Boží hrob z područí muslimů, přišla v Evropě do obliby koření asijského původu, která křižákům zachutnala na Středním východě a po jejich návratu domů jim chyběla.'
Po roce 1296, kdy vyšla kniha benátského cestovatele Marka Pola Milon, pojednávající o cestě do Číny, ovládla celou Evropu fascinace Orientem a orientálním kořením. V roce 1271 se benátští obchodníci Pólové, Markův otec a strýc, vypravili do Číny a tehdy sedmnáctiletého Marka vzali s sebou. Později se mladý Ital stal oblíbencem mongolského vládce Kublajchána. Když po svém návratu v roce 1295 vydal jmenovaný cestopis, sbíhaly se čtenářům sliny nad popisy tamějších jídel a koření.
Pod tlakem poptávky se staré stezky koření začaly znovu otevírat. Na přelomu 13. a 14. století dosáhli angličtí obchodníci panovníkova svolení sdružovat se do Cechu obchodníků s kořením (Guild of Pepperers). Dostali výhradní právo nakupovat pepř a další koření od velkoobchodníků v Benátkách, kteří obchodovali přímo s arabským světem. Kolem roku 1400 už činil objem dovozu zázvoru a černého pepře do Benátek dva a půl tisíce tun ročně a poptávka dále stoupala.
Když byli Mongolové, kteří obchod s Evropou podporovali, v 15. století vytlačeni Turky, došlo k zablokování obchodních cest. Kupci z Benátek a Janova, pro něž byl obchod s kořením základním zdrojem příjmů, zoufale hledali jiné přístupové cesty na východ. Je-li pravda, že je Země kulatá, pak by přece bylo možné vyplout Směrem na západ a dostat se tak do Indie z opačné strany.
Proto nebyla náhoda, že se úkolu ujal Kryštof Kolumbus, rodák z  velkého přístavu Janova. Do východní Indie sice nedoplul, ale objevil Nový svět a přivezl z něho kromě jiného i „nové koření" a pálivou papriku, tzv. indiánský kian, též nazývaný červený nebo kajenský pepř.
Když se konečně v roce 1498 podařilo Vasco da Gamovi obeplout Afriku a dostat se do "Indie, jeho první slova po přistání v Kajkatě byla: „Hledáme místní křesťany a koření".
V objevitelských plavbách hráli zpočátku prim Holanďané a Portugalci, kteří si přivlastnili cestu po moři kolem Afriky do Indie a dále do Indonésie (Ostrovy koření), stejně tak jako obchod se skořicí, hřebíčkem, čajem a pepřem. Španělé se zaměřili na Nový svět a jeho zlato.' Někdy ale přiváželi i jiné vysoce ceněné zboží.
I Španělé importovali z Nového světa leccos zajímavého. - Když Hernandu Cortezovi roku 1519 připíjel vládce Montezuma ze zlatého poháru, měřil dobyvatel závistivýma očima hlavně pohár - ale nápoj, který obsahoval, chocolatl neboli čokoláda, se stal postupem času důležitějším než všechno zlato Inků. Do Evropy přivezli španělští dobyvatelé kromě kakaa také kukuřici, tabák, brambory, mrkev, jahody, fazol měsíční, rajčata, sasafras, mučenku a nejvýznamnější rostlinný lék té doby, kůru chinovníku, první účinný lék proti malárii. Říkalo se jí také jezuitská či peruánská kůra. Malárie (též opakovaná horečka, bahenní nemoc nebo zimnice) sužovala Středozemí a Evropu už od starověku. O několik staletí později se kůra chinovníku měla stát základem prvního antimalarika, chininu.
Bohužel si Španělé z Nového světa přivezli ještě i něco jiného: syfilis. Podle sdělení jistého soudobého Španělského lékaře byla na tuto chorobu léčena Kolumbova posádka už v roce 1493. Kolumbovi muži se nakazili pravděpodobně na Haiti. Není také vyloučeno, že v důsledku rozvoje mezinárodního obchodu a větších přesunů lodních posádek se nemoc rozšířila z izolovaných endemických ohnisek nákazy, která ve Středomoří existovala už po staletí.
Každopádně v roce 1494 zachvátila Evropu epidemie neobvykle virulentní formy syfilidy, které padly za oběť tisíce životů. Protože panovalo přesvědčení, že nákaza přišla ž Nového světa, hledali na ni lék také tam. Pozornost se soustředila na přestup lékařský, který se tak dostal do lékopisů a zůstal součástí lékařských receptů až do 19. století. Bohužel se však ukázalo, že je tato rostlina proti syfilidě neúčinná.
Po dlouhou dobu byla oblíbeným lékem na syfilidu i rtuť. Spor mezi zastánci léčby rtutí, tzv. „profesionály", a jejími odpůrci, „eklektiky", obhájci přírodního léčení, rozdělil začátkem 19. století lékařský stav anglicky mluvícího světa na dvě poloviny.
Objev rostlin z Nového světa, např. kakaovníku, chinovníku a dalších, udržovali Španělé celá léta v tajnosti. Když byly uvedené rostliny konečně popsány v díle španělského botanika a lékaře Nicolase Monarda, stala se kniha rázem bestsellerem. Roku 1577 vyšla v Anglii pod názvem Radostná zpráva o nálezech z Nového světa (foyful Newes out of the Newe Founde Worlde). Ještě dvacet let po vydání Radostné zprávy hráli Britové v objevitelských plavbách jen podřadnou úlohu. To se změnilo až po roce 1599, kdy Holanďané nečekaně zvýšili prodejní cenu černého pepře na trojnásobek. Pro britské velkoobchodníky to byl šok. Osmdesát se jich proto spojilo a založilo Britskou východoindickou společnost, která začala dovážet pepř a koření přímo z Indie. V důsledku toho získali Britové nadvládu nad celou Indií i Cejlonem (Srí Laňkou). Východoindická společnost začala také dovážet čínský čaj, který se stal pro Brity málem tak důležitý jako jejich vlajka.
Východoindická společnost zásobovala čajem i severoamerické kolonie. Když v roce 1773 vydal britský parlament výnos o zdanění dováženého čaje do Ameriky, shodili na protest vzbouřenci v Bostonu několik tun čaje do moře. Tato událost později vstoupila do dějin jako „Bostonské pití čaje" a dala impulz k boji za nezávislost, Americké revoluci.


Paracelsus a teorie znaků
Někdy kolem roku 1500 začal razit italský matematik Giambattista z Neapole novou koncepci medicíny, nejpřevratnější od časů Galenových. Hlásal, že již zevní vzhled každé léčivé rostliny prozrazuje její účinky. Své učení nazval teorií znaků. Jak vysvětluje britský bylinář William Coles v díle O léčivých bylinách (Art of Simpling) z roku 1656, Bůh nejenže „...určil všem rostlinám jejich zevní tvar, ale obdařil je i zvláštními znaky - signaturami, z nichž může člověk poznat, k čemu se hodí..." Tak podle Colese „...ořech je dokonalým zobrazením lidské hlavy, kde tvrdá skořápka představuje lebku a vnitřek pak mozek. Proto jsou ořechové slupky obzvlášť vhodné k léčení poranění hlavy a podporují růst vlasů... Vnitřní tvrdá skořápka ořechu má podobu lebky... a jádro je velmi dobrým zobrazením mozku. Proto přikládání rozdrcených jader ořechů smíchaných s vínem na hlavu uklidňuje ve velké míře hlavu a mozek." Dodnes doporučují někteří bylináři na bolesti hlavy vlašské ořechy.
Nejhlasitějším zastáncem teorie znaků byl Phillippus Aureolus Theophrastus Bombastus z Hohenheimu (1493-1541), syn švýcarského lékárníka a alchymisty. Nadaný a arogantní student medicíny dělal čest jménu „Bombastus". Změnil si je ale na „Paracelsus" (tj. větší než Celsus) - na znamení, že předčí slavného římského lékaře Celsa (53 př. n. l.-7 n. l.) a vyrovná se i samotnému Galenovi.
Ve dvacátých letech 16. století vyučoval Paracelsus na lékařské fakultě Basilejské univerzity. V době, kdy veškeré studium medicíny plně spočívalo na učení Hippokrata, Galena, Celsa a Avicenny, Paracelsus veřejně spálil jejich spisy na znamení, že nesouhlasí sGalenovými dogmaty. Staré učení ò tělních tekutinách nahradil teorií znaků. Tato teorie měla jistý reálný základ postavený na zkušenosti léčitelů, ale její závěry byly přehnaně generalizované. Tak například česnek a cibule byly svými dutými listy předurčeny k léčbě orgánů dutých, v tomto případě dýchacích cest. Navíc se po staletí úspěšně používaly jako dekongestans, . prostředky snižující překrvení nebo otoky. Podle uvedené teorie měly mít stejný účinek všechny rostliny s dutými stonky či listy.
Teorie znaků se brzy stala novým medicínským dogmatem. Uveďme si příklad: Žluč je zbarvena žlutě a onemocnění jater (žloutenka) bývá provázeno zežloutnutím kůže. Podle jmenované teorie je tedy každá rostlina se žlutě zbarveným květem či kořenem vhodná a použitelná k léčbě onemocnění jater. Analogicky je rostlina s hadovitě stočenými dlouhými kořeny určena k léčení hadího uštknutí. Rostliny se srdcovitými listy byly předurčeny k léčbě chorob srdce a rostliny šťavnaté k povzbuzení vyměšování moči či sekrece mléka.
Navíc Paracelsus začal používat ve svých spisech rodný jazyk namísto latiny a tak otevřel cestu k poznání i lidem latiny neznalým, bez vysokoškolského vzdělání. Správně předpověděl existenci „aktivních (účinných) látek",v rostlinách a jako první začal extrahovat rostlinné silice
chemickou cestou.
K Paracelsovým zásluhám také patří objev principu závislosti účinku? na dávce. „Záleží jen na velikosti dávky," psal, „jestli se jed projeví jako jed či nikoli." Jeho objev však přišel příliš pozdě pro ty stovky „čarodějnic" upálených proto, že měly v držení „jedy". Jako první Paracelsus zavedl používání potenciálně jedovatých látek minerálního původu ve velmi malých dávkách k léčebným účelům. K léčení syfilidy a dalších chorob zkoušel používat sloučeniny arzenu, síry, olova, antimonu a zejména rtuti. Časem se pro lékaře stala rtuť (latinsky mercurius) všelékem.


Věk herbářů
Když s vynálezem knihtisku nastoupila éra herbářů, začali se lékaři v Anglii strachovat o svůj monopol na léčení lidí. Podle vzoru honů na čarodějnice usilovali o to, aby byli lidoví léčitelé postaveni mimo zákon. Využívali k tomu svého vlivu na významné pacienty, členy Britského nejvyššího soudu, aby zakázali činnost „všem podvodníkům, krysařům, idiotům a čarodějnicím" a svěřili péči o zdraví výhradně do rukou studovaných lékařů.
Výnosem z roku 1511 povolil Jindřich VIII. vykonávat medicínskou praxi jen lékařům s univerzitním vzděláním a ranhojičům s výučním listem. Každý jiný uchazeč se .musel podrobit přezkoušení vedenému v latině před komisí složenou z prominentních lékařů, jíž předsedal londýnský biskup.
Lidoví léčitelé samozřejmě latinsky neuměli, většina z nich neuměla ani číst a psát. Někteří s léčitelskou praxí přestali, jiní se stali dodavateli léčivých rostlin pro lékaře a první lékárníky či apatykáře; často přitom dále tajně provozovali svou praxi. 
Za čas se ale lidoví léčitelé vzepřeli a svůj protest vyjádřili anonymním vydáním dvou herbářů: Banckeho herbář {Bancke's Herbait) z roku 1525 byl první herbář vytištěný v Anglii, který shrnoval tehdejší medicínské vědění, a Grétin herbář (Grete Herball, 1526), druhý v pořadí, byl sestaven z překladů francouzských a německých herbářů.
Výnos Jindřicha VIII. brzy způsobil značný nedostatek lékařů. Proto byl tento výnos zrušen a roku 1543 nahrazen tzv. Chartou bylinářů (Herbalist's Charter): „Od této chvíle budiž v souladu se zákonem, že...každý králův poddaný mající znalosti a zkušenosti v...léčení bylinami a kořínky... může praktikovat, užívat a nabízet na každou ránu, otok nebo nemoc byliny, masti, koupele, obklady či náplasti, jaké uzná za vhodné podle svého důvtipu, zkušeností a znalostí... aniž by musel čelit žalobě, obtěžování, nesnázím, trestu či zabavení majetku."
Charta bylinářů byla vydána přesně jeden rok poté, kdy německý botanik Leonard Fuchs (1501-1566) uveřejnil své zásadní dílo De historia stirpium (Z historie rostlin), první originální práci zabývající se|vlastnostmi a užitím léčivých rostlin od dob Dioskoridových před téměř 1 500 lety. Kniha je hojně ilustrována detailními dřevoryty a zahrnuje na 500 rostlinných druhů s léčivými vlastnostmi, včetně stovky těch, které přišly z Nového světa.
K pokroku botaniky jako vědy nemalou měrou přispělo založení první botanické zahrady při Padovské univerzitě v roce 1546. Časem si svoje vlastní zahrady s bylinami zakládali i mnozí doktoři, lékárníci a všechny známé univerzity.
Zakladatel botaniky v Anglii William Turner byl přívržencem na svou dobu pokrokové Paracelsovy teorie znaků a také učení o závislosti účinku na dávce. Varoval před užíváním léčivých rostlin v nadměrném množit ví a v roce 1551 vydal dílo Nový herbář (New Herball).
Belgický lékař a botanik Rembert Dodoens (1517-1585) vydal v roce 1554 Holandský herbář, jenž byl opakovaně revidován, přeložen do latiny a znovu vydán roku 1583. Překladem do angličtiny byl londýnským vydavatelem pověřen Dr. Robert Priest, bohužel však ještě před dokončením práce zemřel a jeho překlad se nenašel.
Tehdy se objevuje na scéně John Gerard (1545—1612), původně lazebník-ranhojič, jehož koníčkem bylo zahradnictví. Založil botanickou zahradu v ulici Fetter Lane v Londýně, která zahrnovala přes 1 000 druhů rostlin, včetně prvních z Ameriky dovezených brambor vypěstovaných poprvé na anglické půdě. V roce 1586 byl Gerard ustaven správcem botanické zahrady při lékařské fakultě a brzy nato se Ital dvorním bylinářem krále Jakuba I.
Roku 1597 vydal vlastní Herbář neboli Obecnou historii rostlin (Herball or Generall Historie of Plantes), kde dal průchod i svému rozhořčení nad působením „nestydatých apatykářů a pošetilých ženštin", čímž promluvil z duše celému lékařskému stavu. Ale sám se zřejmě neštítil plagiátorství: jeho spis nápadně připomínal překlad doktora Priesta, se kterým se osobně znal, takže vzniklo podezření, že se zmocnil Priestova překladu Dodoensova herbáře, aby ho vydával za svou práci. Ačkoli se nařčení bránil, a přes jeho poměrně velký originální přínos k pěstování léčivých'! rostlin, přetrvává názor, že Gerard Priestův překlad ukradl.
Dalším průkopníkem v oboru botaniky léčivých rostlin byl John Parkinson (1567-1650). V roce 1640 vydal Botanické divadlo (Theatrum Botanicum) s podtitulem Universální a úplný herbář (The Universal and Complete Her balí). V díle o 1 800 stranách Parkinson představil na 3 800 rostlin, které rozdělil do sedmnácti „tříd" či „kmenů", včetně „jedovatých, uspávačích a škodlivých rostlin a jejich protijedů". Dále uvádí „byliny pálivé a palčivé" a také „neznámé a cizozemské". Parkinsonovo dělení rostlin nám dnes může připadat podivínské, ale v sedmnáctém století bylo bráno naprosto vážně. Rada učenců se pokoušela o klasifikaci rostlinné říše, ale žádná z nich nepřetrvala. Až v roce 1737 vypracoval švédský přírodopisec Carl Linné, známý též jako Carolus Linnaeus (1707-4778), klasifikaci podle rodů a druhů s použitím latinského dvouslovného pojmenování.
Jeho systém byl založen na způsobu rozmnožování. Po Darwinovi přijali představitelé přírodních věd jeho vývojovou teorii a začali druhy dělit podle ní, ale dodnes se používá ke klasifikaci druhů jak rostlinných, tak živočišných dvouslovné pojmenování podle Linného.
Jak se postupem času na univerzitách přednášená medicína orientovala více vědecky, přestávali si význační lékaři udržovat vlastní zahrady léčivých rostlin. Začali se stále více spoléhat na vzmáhající se cech lékárníků, kteří se zabývali jak pěstováním a sběrem bylin, tak jejich zpracováním, sušením, třením a roztloukáním. Dodnes je symbolem lékárenství hmoždíř s paličkou.
V roce 1673 byla londýnskými lékárníky založena nejznámější zahrada léčivých rostlin o rozloze 3,8 akrů, nazvaná Bylinná zahrada Chelsea (Chelsea Physic Garden). Najdeme ji tam dodnes a v ní na 5 000 druhů rostlin z celého světa. Leží 2 míle (cca 3,2 km) na západ od náměstí Picadilly a je přístupná veřejnosti.


Nicholas Culpeper - Robin Hood v bylinářství
Zdaleka nejvyhlášenějším bylinářem Anglie se stal Nicholas Culpeper. Jeho dílo Úplný herbář a anglický, lékař (Complete Herbal and English Physician), poprvé vydané v roce 1652, se dočkalo více než stovky vydání což je rekord, překonaný pouze Biblí a Shakespearem. Ještě sto let po Culpeperově smrti napsal přední kritik anglické literatury Dr. Samuel Johnson: „Culpeper...si nepochybně zaslouží vděk svých následovníků".
Culpeper byl - a dodnes je — stejnou měrou vynášen i zatracován. Jeho současník, bylinář William Coles, se o něm zmiňuje jako o „člověku v oboru léčivých bylin velice neznalém". A ještě po dvě stě padesáti letech v práci Staré anglické herbáře (Old English Herbalsjz roku 1922 lutorka Elinour Rohdeová píše: „Neblaze proslulý Nicholas Culpeper byl falešným prorokem léčivých rostlin... autor absurdně nesmyslného díla." Současní vědci navíc ohrnují nos nad jeho zájmem o astrologii.
Samolibý a neomalený Culpeper se objevil na scéně v období občanské války v Anglii (1642-1648), kdy puritánský parlament v čele s Oliverem Cromwellem vstoupil do konfliktu s panovníkem a aristokracií. Puritáni vyhráli, zrušili monarchii a král Karel I. byl popraven. Culpeper byl sice původem šlechtic, ale zároveň patřil mezi puritány a bojoval na straně Cromwella. Byl střelen do hrudníku, což mu na zbytek tívota podlomilo zdraví a zároveň ho to přivedlo ke studiu medicíny.
Medicínu začal studovat na privilegované univerzitě Cambridge, ale zamiloval se tam a plánoval únos své vyvolené. Jeho snoubenka však nešťastnou náhodou přišla o život, když byl její kočár cestou na tajnou schůzku zasažen bleskem. Culpeper ze žalu Cambridge opustil a nechal se zaměstnat jako lékárníkův pomocník, což byl pro univerzitního studenta značný pokles na společenském žebříčku.
Culpeper byl ale výjimečná osobnost. Díky svému studiu na Cambridge uměl řecky a latinsky stejně dobře jako studovaní lékaři. Navíc ho dráždila namyšlenost bývalých spolužáků, nyní lékařů, kteří na „apatykáře" shlíželi spatra. A k tomu ještě nesouhlasil s tím, že monarchii oddaná lékařská kolej a její absolventi ignorují potřeby širokých vrstev nižších tříd majících často puritánské vyznání. Culpeper se tudíž rozhodl stát se lékařským Robinem Hoodem, který by bohatým bral a chudým dával.
V roce 1649 Culpeper přeložil do angličtiny původně latinskou učebnici lékařské školy Pharmacopoiea Londinensis (Londýnský seznam léčiv) pod názvem The London Dispensatory andPhysical Directory (Londýnský seznam lékařských předpisů). V něm mohli lékárníci a další zájemci neznalí latiny najít přehled celkem 1600 jednoduchých rostlinných léčiv I jejich využití v 1100 receptech, které představovaly základ lékařského vědění 17. století.
Tato drzost Culpeperovi vynesla nesmiřitelnou nenávist lékařských  kruhů. Apatykáři, porodní báby a prostý lid na něj ale nedali dopustit. Culpeperova lékárna ve Spitalfields poblíž Londýna byla nesmírně populární. Často léčil chudé lidi zdarma. Na vytrvalé útoky ze strany lékařů
a lékařské koleje ale reagoval stále agresivněji. V pamfletech zvaných The Epistles (Listy) nepřestává tepat ziskuchtivost lékařů a vysmívat se jejich zastaralým názorům zdob Galena a Avicenny: „...(Máme tu) spolek nafoukaných, pánovitých doktorů, jejichž znalosti se zrodily o 500 let dříve než oni sami... Universito, universito, churavíš a já ti řeknu příčinu. Jméno tvé nemoci je Mamon. Á jaký je lék? Žij v bázni Boží, lásce ke všem svatým; věnuj se studiu, odvrhni chamtivost a ber ohled na chudé."    
Aby ještě více zpřístupnil širokým vrstvám léčení bylinami, vydal v roce 1652 vlastní herbář. Šlo o dílo na svou dobu velmi převratné, neboť v něm byla lidová moudrost a léčitelská zkušenost anglického; prostého lidu postavena na roven oficiální medicíně, která čerpala ze starých uznávaných autorů. Současným kritikům vadí ze všeho nejvíce] Culpeperova posedlost astrologií. Tak například česnek byl zasvěcen i planetě Mars, levandule Merkuru, rozmarýn Slunci ve znamení Berana/ Nesmíme ale zapomínat, že v Culpeperově době byla astrologie uznávanou vědou. Vyučovala se na všech univerzitách a diagnostika i léčba se běžně řídily astrologickými konstelacemi. Jedním z důvodů, proč byl Culpeper solí v očích autoritám, bylo i to, že jim vytýkal chybný astrologický výklad některých hvězdných konstelací.
Slabinou Culpeperova učení byl sklon pokládat kdejakou léčivou bylinu za všelék. Ve svém díle vyjmenovává desítky druhů jako „lék na bolesti vnitřní i vnější". Téměř třetina léčivých rostlin v jeho herbáři měla
podle něj účinkovat jako protijed na „kousnutí a uštknutí jedovatými tvory". Také celou řadu bylin charakterizuje jako „schopné navrátit ženský cyklus", uvádí je v počtu mnohem větším, než byl počet abortiv, která znaly báby kořenářky jeho současnosti.
Tyto nedostatky však lze Culpeperovi prominout: vždyť v 50. letech 17. století byly znalosti o složení a funkci lidského těla ještě nepatrné a tvrzení, která nám dnes připadají pochybená, nebyla možná ani tak vzdálená od přesvědčení tehdejší doby.
I dnes platí, že řada zdravotních problémů sama odezní, pokud necháme uplynout dostatečně dlouhou dobu. A tak i díky leckteré rostlince,  Culpeperem doporučené „na bolesti vnitřní i vnější", dojde k uzdravení, ke kterému by došlo tak jako tak. Totéž lze tvrdit i o napadení „jedovatými tvory". Jen málokteré uštknutí či bodnutí končí smrtí. Naprostá většina z nich zmizí sama od sebe.
Culpeperovo prohlašování, že téměř všechny byliny jsou univerzálním lékem, bohužel nadlouho poznamenalo přírodní léčitelství. Dokonce i někteří současní léčitelé slepě důvěřují Culpeperovým přehnaným závěrům, čímž dávají odpůrcům léčivých bylin do rukou snadno použitelnou a účinnou zbraň.
V dějinách přírodního léčitelství je Nicholas Culpeper postavou pokrokovou a inspirující, nicméně jeho dílo je třeba ve 21. století brát jako historii, nikoli jako praktický návod k léčení bylinami.


Nemocní kolonisté a zdraví původních obyvatel Ameriky
Pro dobyvatele Severní Ameriky byli indiáni jen nevědomými divochy, dokud nedošlo na otázky zdraví a léčení. Kolonizátoři byli až příliš dobře obeznámeni s epidemiemi, které odedávna sužovaly Evropu, a proto si rychle povšimli tělesné zdatnosti a zdravých zubů původních' obyvatel Ameriky. Žádný div, že se snažili přijít jejich tajemství na kloub, což mnohé z nich dovedlo k dychtivému studiu domorodého léčitelství.
Každý indiánský kmen měl svoje mýty vztahující se ke zdraví, nemoci a léčení; jednou z typických je pověst kmene Čerokíů. Podle ní se lidé kdysi dávno příliš rozmnožili, a lovci zabíjeli stále více zvěře, takže se zvířata začala strachovat o své přežití. Medvědi, jeleni, ptáci a ostatní zvířata se proto rozhodli seslat na lidstvo choroby, aby omezilo jejich lov. Ale rostliny považovaly jejich rozhodnutí za nespravedlivé, proto stromy, keře, traviny a květiny daly lidem k dispozici svoji léčivou moc proti chorobám, které na ně zvířata seslala.
Jacques Cartier, francouzský cestovatel a objevitel řeky Sv. Vavřince, byl jedním z prvních Evropanů, který měl prospěch z léčitelského umění indiánů. Bylo to v roce 1536, kdy doplul na místo, kde mělo později vzniknout město Quebec, a rozhodl se tam i s posádkou přezimovat. Během několika měsíců mu ale zemřelo 25 mužů ze 100 na kurděje (nemoc námořníků), většina zbylých byla vážně nemocná.
V období zámořských objevů a dlouhých plaveb představovaly kurděje nejobávanější metlu námořníků. Během své slavné plavby kolem Afriky ztratil Vasco da Gama 100 mužů ze 160. V 16. a 17. století nebylo vzácností potkávat na otevřeném moři opuštěné lodě, jejichž celá posádka zemřela na kurděje.
Nakonec Cartierovi pomohli indiáni: jeden z nich mu ukázal, jak připravit čaj z jehličí a kůry cypřišku nutkajského — po něm se všichni zbylí námořníci uzdravili. Jak bylo později ověřeno, obsahuje toto jehličí vitamin C, jehož nedostatek kurděje způsobuje.
Cotton Mather (1663-1728), pastor a lékař puritánů v Bostonu, ve svém deníku píše, že indiánští léčitelé disponují léky s „účinky vpravdě zázračnými". Po návštěvě Ameriky ve 30. letech 18. století napsal zakladatel metodizmu John Wesley (1703-1791), že indiáni trpí „jen velmi nepatrným" počtem nemocí a že jejich přírodní léky „účinkují rychle a spolehlivě". Ani zarputilí nepřátelé indiánů z řad amerických vojáků nemohli tuto skutečnost popřít. Proto se noví osídlenci začali léčení od původních obyvatel Ameriky učit.
Postupy indiánských šamanů byly ovšem vystaveny i kritice, zejména ze strany studovaných lékařů. Filadelfský lékař Benjamin Rush (1745-1813), jeden ze signatářů Prohlášení nezávislosti, píše: „Žádné významné objevy v oboru medicíny jsme... od indiánů nezískali. Bylo by hanbou našich vysokých škol, kdyby naši moderní lékaři nebyli v léčení úspěšnější než indiáni."
Jaký omyl! Vždyť to byli indiáni, kdo zasvětil bílé osadníky do tajemství léčivých vlastností celé řady rostlin - jenom pro příklad si zde můžeme několik vyjmenovat: samorostlík (Actaea racemosa), kalina slivoňovitá (Viburnum prunifolium), řešetlák (Rhamnus caroliniana), sadec tečkovaný (Eupatorium perfoliatum), třapatka nachová - echinacea (Echinacea purpurea), vodilka (Hydrastis canadensis), lobelka (Lobelia inflata, L. spicata, L. siphilitica), mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium), aralka (Aralia nudicaulis), jilm (Ulmus rubra), přestup (Smilax officinalis), střemeha pozdní (Prunus serotina) a vilín virginský (Hamamelis virginiaca).


ZDROJ
Castleman, Michael  - Velká kniha léčivých rostlin (Praha : Columbus, 2004)

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2/2017

---------------------------------------

Další obsah této kategorie

Ajurvéda (poznání života)

Snížení koncentrace alkoholu

Tabulka k výpočtu množství vody 15 °C teplé, které je nutno přidati ke 100 litrům koncentrovaného lihu o teplotě 15 °C, aby se obdržela lihovina požadované nižší koncentrace.

Thomé, Otto Wilhelm - Flora von Deutschland Osterreich und der Schweiz (1885)

Nádherná botanická kniha s celobarevnými listy téměř 700 rostlin střední Evropy. Níže krátké seznámení s autorem a velmi obsáhlá galerie botanických listů. (Dóv)

John, Jan - Atlas rostlin (I.L.Kobel v Praze 1899)

Skvěle zpracovaný botanický atlas, přehledné informace doprovázené četnými ilustracemi. Níže celá kniha v galerii. (Dóv)

Šír, Vladislav - Herbář (M. Knapp v Praze 1889)

Nauka o rostlinách, jejich skladbě a předvším seznam léčivých rostlin, jejich vlastnosti i léčivé účinky, využití a pěstování. Níže komplet kniha v galerii. Dóv

Už vím proč - Rostliny léčí

Jedna kapitola z legendární knihy manželů Škodových a kreslíře Vojtěch Kubašty - Už vím proč, tentokrát o léčivých rostlinách. Zmiňuje Kazi, Avicennu, Paracelsa, Hájka, glykosidy i alkaloidy...Nostalgická vzpomínka. 

Lékaři a kouzelníci starých Slovanů

Staré slovanské a germánské národy měly široké znalosti přírodní medicíny. Ošetřování zranění, zlomenin a sečných ran vyžadovalo speciální znalosti, trepanace byla ještě náročnější. Tyto dovednosti patrně doprovázelo kouzelnictví, zaříkávání a magie, které vnějším efektem přispívaly k zlepšení psychického stavu pacienta, jenž je pro uzdravení velmi důležitý. 

Zaklínání rostlin při sběru

Každý, kdo chce s rostlinami magicky pracovat by měl mít svůj vlastní rituál sběru s ohledem na osobnost a zaměření.  Níže prvky rituální sklizně magických rostlin v několika bodech a několik zaklínacích (modlitebních) použitelných textů. 

 

O moci Rosičky podle Jana Izáka Holanda

Když Petr Ondřej Mathioli dokončoval práci na svém později velmi proslulém Herbáři, dostal od Jana Izáka Holanda, dvorního učence Petra Voka z Rožmberka darem pojednání o rosičce, tedy naší baheništní rostlině rosnatce okrouhlolisté, protože si přál, aby se znalost této výjimečné rostliny rozšířila.

Texty, citáty a inspirace

Do tohoto článku budu postupně přidávat různé texty různých autorů, které považuji za klíčové a velmi inspirativní. Dobře formulovaná a napsaná myšlenka mnohdy vyjasní pohled posílí k další práci. Hlavně nepřestávat, jít dál, zkoušet, číst a pracovat. (Dóv)

Codex Medicina Antiqua

Jedna z nejobdivovanějších lékařských knih středověku. Kompendium textů z pozdní antiky z 6. století, vydaných v jižní Itálii v první polovině 13. století. Obsahuje spisy o léčivých rostlinách a Materiu Medicu od autorů vycházejících převážně z prací Plinia a Dioscorida. Kniha je plná nádherných ilustrací rostlin, živočichů a lékařských postupů v živých barvách. Fotky níže. Dov

Historie přírodního léčitelství I.

Prehistorický člověk; Zvířata a rostliny; Magie vůní; Metoda pokusu a omylu; Vzdálené civilizace - podobné léčivé rostliny; Pocta vědmám; Císař Šen-nung a Kniha klasických bylin; Dživaka a Védy; 10 000 léčivých bylin

Historie přírodního léčitelství II.

Imhotep a údolí Nilu; Od Aeskulapa k Hippokratovi; Římští bylináři: Dioskorides, Plinius, Galen; Byliny a travičství: od Mithridata k „theriakům"; Avicenna a počátek lékárnictví; Kláštery a léčivé likéry; Od léčitelek k čarodějnicím