Hřbitov a kostel sv. Máří Magdalény ve Velharticích

Hřbitov u kostela sv. Máří Magdaleny kdysi inspiroval básníka Karla Josefa Erbena k sepsání balady Svatební košile, v níž hlavní hrdinku unáší na hřbitov její zemřelý milý. Spisovatel zřejmě svůj námět čerpal z místních pověstí. Je na nich alespoň zrnko pravdy? Faktem je, že i dnes se na velhartickém hřbitově dějí zvláštní věci!

ZLO NA VELHARTICKÉM HŘBITOVĚ

Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?

Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.

"Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho! Do ciziny se obrátil, potud se ještě nevrátil."

Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.

Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. 

Co říká Erbenova balada? Milence rozdělí dálka, z které se on již živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.

Pohnul se obraz na stěně - i vzkřikla panna zděšeně; lampa, co temně hořela, prskla a zhasla docela. Možná, žeť větru tažení, možná i - zlé že znamení! A slyš! na záspí kroků zvuk, a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! "Spíš má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již! Hoj, má panenko, co děláš? a zdalipak mě ještě znáš, aneb jiného v srdci máš?"

Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.

A on tu napřed - skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvětřili; a vyli, vyli divnou věc: žetě nablízku umrlec! "Pěkná noc, jasná - v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů, a nežli zvíš, jsou tobě blíž - má milá, nic se nebojíš?"


DIVNÁ MÍSTA

Vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde měl podle pověsti umrlec svou dívku táhnout na hřbitov. Dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče (Bizarně pokroucené větve jakoby celý život s něčím bojovaly a byly svědkem zlých věcí). Strom jakoby uhýbal před nějakou mocou energií. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.

"Hoj, má panenko, na mě hleď a skoč vesele přes tu zeď!"

Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova „očistit“. Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné. Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi. Vzhledem k tomu, že však i jiná místa hřbitova podle všeho nesou negativní otisk dávné zombiezace, je problém přesného určení a následného odstranění zdrojů záporného vyzařování zřejmě poněkud složitější.

Podle pana Kozáka je velmi zajímavým místem kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela sv. Máří Magdaleny. V jeho horním rameni je silový bod (překvapivě nenachází ve středu kříže). Někdy za dob velké Moravy začalo být toto místo užíváno jako pohřebiště. Nedlouho na to bylo znesvěceno černou magií a došlo tu k ohrožení života jakési ženy, která však byla zachráněna vyšší mocí. Negace tu nicméně zůstala a bylo proto brzy několikrát po sobě odstraňována vysokou duchovní bytostí, zřejmě při zjevení. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat.

K obrázku vlevo pan Kozák píše: Jestliže nemusíte navštívit některý hrob v jihovýchodní části hřbitova, kde jsou za zdí modříny, nikdy tam nechoďte. No, je fakt, že v levé části snímku jsou při zvětšení a zesvětlení vidět podivné mlžné útvary, které v tomto případě nevznikly reflexy protisvětla v čočkách.

 

 


DÍVČÍ TVÁŘ

Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. 


POVĚSTI A LEGENDY

Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. Ve starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. 

- Kdysi dávno zde měli obřadní pohřebiště Keltové, kteří zde vykonávali kultovní oběti svým pohanským bohům a vyvolávali duchy zesnulých předků. Dále se tu satanisté pokoušeli o vyvolávání dábelských legií a Satana.
- V dobách, kdy bylo v Čechách křesťanství teprve v počátcích na místě stál dřevěný kostel božího těla. Tehdy velhartickým údolím projížděla karavana, kterou přepadli zbojníci ze šumavských lesů. Zatím co se muži bránili, jejich ženy a děti se ukryly ve zdejším kostele. Zbojníci kostel uzamkli, podpálili a nešťastníky nechali uhořeli zaživa. Na spálených základech byl postaven nový, kamenný kostel, zasvěcený svaté Maří Magdaléně.
Zdejší Kostel je údajně propojený s velhartickým hradem podzemní chodbou, který v 17. století vlastnil španělský šlechtic a dobrodruh Martin de Hoeff Huerta, který prý zdejší obyvatele obracel na katolickou víru velmi krutými způsoby a umučil desítky lidí.
- Podle pamětníků se roku 1896 pozdě v noci vraceli domů z hospody dva sedláci a když procházeli kolem hřbitova je náhle přepadli Nemrtví. Jeden ze sedláků tomuto smrtelnému zápasu podlehl.
- Na hřbitově se má také nacházet neoznačený hromadný hrob, kam byly naházeni mrtví sudetští Němci, kteří byli zabiti během divokého odsunu po druhé světové válce.
- Nejznámější pověst však vypráví, že někdy mezi 15. a 16. stoletím procházelo velhartickým údolím vojsko a na nějaký čas zde rozbilo ležení. Detaily byly sice ztraceny v čase, ale pravděpodobně se události odehrály takto:
Jeden z vojáků se tu zamiloval do místní dívenky, siroty, která byla údajně velmi krásná a vznikla mezi nimi veliká láska. Po čase vojsko táhlo dál na jih do bitvy, kde voják padl. Jeho kamarád se sem později vrátil, dívku vyhledal a oznámil jí smutnou zprávu. Protože byl do oné dívky sám zamilovaný, navrhl, aby si ho vzala. Dívka jej ale odmítla s tím, že už do smrti nebude milovat nikoho jiného. Jelikož byl ješitný, údajně pronesl větu: "Když ho tolik chceš, tak ho měj!"
- Zdejší husté lesy, sloužili tamním keltským pohanům jako azyl. Kamarád vyhledal mocnou keltskou kněžku, pověděl jí o svém trápení a také, jak se hodlá té dívce pomstít. Odešli na místo u kostela, kde se stále nacházel keltský posvátný kámen. A právě na tomto kameni vyvolali údajně ducha mrtvého vojáka (popravdě spíše zatracenou duši nebo démona), který dívku posedl a ta z toho velmi těžce onemocněla. Teprve až po exorcismu se jí podařilo vyléčit, ale od té doby, se na stěně kostela začala objevovat ženská tvář. Lidé si to vyložili jako zlé znamení a chtěli kostel zbourat. Nedostali ale povolení, tak alespoň osekali z kostela starou omítku a dali novou. Tvář se ale objevila znovu i na čerstvě ohozené zdi. A je tu vidět pořád, pouhým okem.
Touto pověstí se údajně nechat inspirovat Karel Jaromír Erben při psaní balady Svatební košile sbírky Kytice.

Jak to ale dopadlo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil. Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými rovy a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie.


OSOBNÍ ZKUŠENOST (moskyt.net)

Ve dvou a ještě pro jistotu v denní hodinu jsme se přeci jen jednoho letního parného odpoledne odvážili na Velhartický hřbitov vstoupit. Nevím, jestli to způsobilo to horko, nebo opravdu jakási negativní energie, vládnoucí tu od dob temného obřadu, ale příjemně nám tu nebylo. Už samotná stavba kostela působí poněkud tíživým dojmem. Není to klasický venkovský malebný kostelíček, ale spíš ponurá chátrající neforemná kaple. Hřbitovní zeď obklopuje neprostupná divoká vegetace, za rohem hřbitova, kde byl oživen umrlec a kam se nedoporučuje chodit, pak stojí řada vysokých, ale jaksi neduživých, na větve chudých modřínů. Necítili jsme tu sice přímo žádné intenzivní silové působení, ale dlouho se nám tu setrvávat nechtělo. Jakoby na tomto místě skutečně číhalo i za jasného letního dne cosi zneklidňujícího. Obešli jsme kostel, nahlédli do předsíně s křížem, přečetli pár náhrobků a pak jsme hřbitov zdánlivě bez úhony opustili. Umrlec nás nenapadl a do márnice nás nic nezavřelo. Zcela bez následků se však přeci jen naše návštěva tohoto divného místa neobešla. Mě chvilku po opuštění Velhartic totálně ochromila zatím nepoznaná míra dehydratace, můj kolega ještě toho dne onemocněl a dlouho se pak z agresivní choroby vzpamatovával. Snad to ale bylo opravdu jen z toho horka!?



ZDROJE A ODKAZY

http://www.moskyt.net/zlo-na-velhartickem-hrbitove
http://extrastory.cz/velharticky-hrbitov-dodnes-desi-navstevniky-sve-o-tom-vedel-i-karel-jaromir-erben.html
http://www.velhartice.cz/velhartice/fr.asp?tab=snet&id=8565&burl=&pt=RE
https://cs.wikipedia.org/wiki/Velhartice; 
http://druidova.mysteria.cz/TAJEMNO/HORROR_VELKY.htm


© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2016

Další obsah této kategorie

Léčivá síla druidů aneb možná původní evropské cvičení

Zajímavý a dle vlastních zkušeností plně funkční systém cvičení. Dle mého je úplně jedno, zda jakýsi cvičební systém zde v Evropě kdysi dávno byl (jak píše autor v úvodu) či nikoliv. Důležité je, že cvičení cosi zajímavého dělá s tělem i duchem. Cviky by se pro největší efekt měly provádět ve volné přírodě jak kvůli samotnému principu cvičení (kontakt se Zemí), tak z důvodu lepší uvolněnosti a možnosti doplnit cviky hlasitým zařváním, které cvik ještě více umocňuje. Doporučuji vyzkoušet. Dov.

Ikkjú Sódžun - Vrána bez úst

Ikkjú Sódžun (一休 宗純,1394 - 1481). Narodil se na okraji slavného města Kjóto jako nemanželský syn císaře Go-Macu. V pěti letech byl Ikkjú odloučen od matky a musel vstoupit jako mnich do kláštera Ankokudži v rámci zenové školy Rinzai. Učil se čínskou poezii, umění a literaturu. Ikkjú byl někdy trnem v oku druhých lidí. Hodně pil a svými poznámkami provokoval okolí. Poznal slepou zpěvačku Mori, s kterou navázal ve velmi pozdním věku erotický vztah.

Stopou velkého Tora

První čistokrevná heroická fantasy conanovského typu Stopou velkého Tora od malíře Karla Zemana. Otištěna ve dvou dílech v Kometě č. 19 a 20. Celý příběh svým skrytým poetickým způsobem sleduje cestu velké arkány tarotu. (Dóv)

Brána andělů

Legendární díl seriálu Strážce duší pojednávající o Faustově domě, henochiánské magii, a alchymickém Opus Magnum - kameni mudrců. Ke shlédnutí přímo zde, viz níže. 

Zlaté pravidlo

Zlaté pravidlo je jednoduchá zásada vzájemnosti v jednání mezi lidmi: "Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim." (Bible, Tob 4,15); "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi." (Bible, Lk 6,31, srov. Mt 7,12). Po vzoru tohoto Zlatého pravidla se někdy nazývají „zlaté pravidlo“ také základní zásady pro různé dílčí oblasti vědy, ekonomie atd.

Knižní vazby

Videa

Záhada pokladu na Oak Island

Fantastické představy o pokladech pirátů, které v nás v dětství probouzela kniha spisovatele R. L. Stevensona Ostrov pokladů, jsou možná zhmotněny na malém ostrůvku Oak Island v zálivu Mahone u pobřeží Nového Skotska v Kanadě. Tajemná šachta, hluboká mnoho desítek metrů, představuje jednu z největších záhad moderní doby. 

Crowley - šachová úloha

Aleister Crowley byl nejen jedním z nejvýznamnějších okultistů, ale též tvůrcem šachových hlavolamů. Toto je jeho první publikovaná práce. (The British Chess Magazine, Dec 1893 (no. 987). Zkuste si jí vyřešit. :-) Dov

 

 

Slovníček starověkých národů

Krásný abecední slovníček starověkých národů včetně ilustrativního zobrazení.

Galerie slavných mužů kolem písma a knih

Přehled slavných mužů historie, zabývajících se knižní kulturou. Tito, mnohdy nepříliš známí mužové se zasloužili o šíření kultury a vzdělanosti. Bez knih a znalosti tisku by to nešlo. Tímto článek jim vzdávám hold a doufám, že nebudou zapomenuti (ani ti, kteří v článku chybí). (Dov)

Měsíční jeskyně

Události pocházejí z diáře dnes už nežijícího kapitána, doktora Antonína Horáka, z nějž byl do 3 čísla bulletinu National Speeleological Society NSS News z roku 1965. Odtud byl přeložen do antologie Jacquese Bergiera „Le livre de l'inexplicable“, vydané v Paříži roku 1972. Autor textu se snažil přimět vědce k pátrání po něčem, co nositel Noobelovy ceny Jacques Bergier nazval „jednou z nejpodivnějších záhad naší planety“ .

Erben, Karel Jaromír - Svatební košile

Temná Erbenova báseň s magickými prvky (nekromancie), k níž se inspiroval na mýty opředemém a temném hřbitově ve Velharticích (viz článek).

Záhada Rennes-le-Chateau

Abbé v Rennes-le-Château údajně našel poklad. Dodnes je tento muž záhadou. Vykopávky zakázány – varují nápisy u vjezdu do vesnice Rennes-le-Château na úpatí Pyrenejí, asi šedesát kilometrů od Carcassonne. Jinak zde návštěvník na první pohled nepotká nic zvláštního: domy ohlodané zubem času s necelou stovkou převážně starších obyvatel. Jenom dům Villa Bethania, kde se dá také přenocovat, poněkud zvláštní věž jménem tour Magdala a ruiny zámku Hautpoul svědčí o tom, že místo již zažilo lepší časy. 

Supermasivní černá díra uprostřed Galaxie

Teprve ve třicátých letech našeho století zjistili astronomové, že naše sluneční soustava leží ve vnější části velké hvězdné soustavy, kterou nazýváme Galaxie. Její hlavní součást - Mléčnou dráhu - můžeme na obloze vidět očima, zejména v letních měsících.

Phurpa (základní mantra Bonu)

Rituální hudba tradice Bön, nejstarší (pre-)buddhistické tradice z Tibetu, s využitím ceremoniálních nástrojů a speciální tantrické techniky hrdelního zpěvu. Kromě svých hlasů používají škálu zmíněných nástrojů, mezi nimiž jsou pro našince i některé exotičtější, jako např. dungkar (trubka z obrovské lastury), dungchen (tři metry dlouhá trouba), damaru (buben z lidské lebky) nebo kangling (trubka z lidské stehenní kosti). Video i text níže.

Václav Cílek v Jihlavě

Václáv Cílek na svém putování tentokrát v Jihlavě! Video níže.

Obřadní písně Lakotů

Obřadní písně lakotů v lakotštině a překladem do angličtiny. K poslechu též po kliknutí na název písně. (Dov)

Řádová velikost

Řádová velikost podle délky je velikost délky, která je udána v číselných řádech, čili v rozmezí násobků deseti.

Qi Gong / Čchi-kung

Čchi-kung (také qigong, čtěte čí-kung) je obecně vnímán jako tradiční čínská cvičení, která pěstují čchi (qi) neboli „vitální energii“. Všeobecný název označuje praxi, která se zabývá kultivací (zušlechťováním) lidského těla. 

Robert Anton Wilson - Henryho prdel

Katolíci tvrdí, že Bůh existuje, i když ho nikdo se zdravým rozumem neviděl. Toho rána kdosi zaklepal na mé dveře.

Kniha Kazatel

1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, [a] všecko marnost.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

Martin Buber - Chasidské vyprávění

Nachman z Braclavi
"Esence člověka je vědomá, a proto platí, že je-li někdo vědomý, je celým člověkem. A podobně platí, že ten, kdo zná a dosáhne pochopení Boha, je skutečně v Bohu. Čím větší je jeho poznání, tím více je člověk vkořeněn do Boha"

Angelus Silesius - Cherubský poutník

Angelus Silesius (vlastním jménem Johannes Scheffler, někdy uváděn jako Johannes Scheffer 25. prosince 1624 Vratislav - 9. července 1677 tamtéž) byl slezský německy píšící barokní básník a mystik.

Židovské anekdoty

Starý obchodník Taussig umírá. Celá rodina postává kolem jeho lože a umírající sípavě povídá: "Sáro, ženo moje, jsi tu?"
"Jistě, Mojše, to víš, že jsem."
"A Arnošt, můj prvorozený syn, je tu taky?"
"Ano, tatjinku, jsem tady."
"A Icik, můj mladší syn, taky?"
"Ano, tatjinku, jsme tu všichni."
"A KDO JE VE KŠEFTĚ?!"