Ikkjú Sódžun - Vrána bez úst

Ikkjú Sódžun (一休 宗純,1394 - 1481). Narodil se na okraji slavného města Kjóto jako nemanželský syn císaře Go-Macu. V pěti letech byl Ikkjú odloučen od matky a musel vstoupit jako mnich do kláštera Ankokudži v rámci zenové školy Rinzai. Učil se čínskou poezii, umění a literaturu. Ikkjú byl někdy trnem v oku druhých lidí. Hodně pil a svými poznámkami provokoval okolí. Poznal slepou zpěvačku Mori, s kterou navázal ve velmi pozdním věku erotický vztah.

 
Uslyšev bezústou vránu
zakřičet v hluboké
temnotě noci 
 
Zatoužil jsem
po mém ještě
nenarozeném otci
 
Ještě než byly stromy a kameny    byl jsem nic
až budu mrtvý a nikde    budu nic
 
všechny špatné věci které dělám    rozplynou se
jako dým a zrovna tak rozplynou se i já
 
takže když tu není žádné konečné spočinutí
jak mohu zabloudit na cestě ?
 
tento obraz malovaný tuší - vítr skučící
v korunách borovic    slyší to někdo ?
 
zrození zrození    všechno se stále rodí
když o tom přemýšlím
chci zkusit znova se nenarodit
 
básně    zatracený kecy    také jedna dobrá cesta
k utrpení    ale lidé to milují    lidé jsou
hloupí     jako koně krávy
 
bolest z připoutanosti k sexuální lásce je mnohem
hlubší než si mohu představit    vítr konejší
moje myšlenky      tato rozkoš je mým nepřetržitým
koánem     neuvěřitelně šťastným
 
odporné oči uši nos v chladu tichý
zvonící zvon jasný krásný rozhoupán větrem
jak je zavěšen na nablýskaném ochozu
 
hreš jako šílenec    tak dlouho až nemůžeš
nezbývá už místo pro něco jiného
 
noc za nocí zůstaň vzhůru celou noc
nic jiného jen tvoje vlastní noc
 
věř v člověka právě nyní přítomného
jen přivři oči a vnímej hloubku lásky
 
prší neprší
jdi   zvedaje těžké deštěm nasáklé rukávy
 
necítím žádnou vůni    nevidím jejich růžové lístky
ale oni najdou větvičky příštího jara
 
šoustání    lichocení    úspěch    peníze
ležím na zádech a cucám si palec
 
příliš mnoho slov kolem toho
jedinou řečí    je když vůbec neotevřeš ústa
 
bez stěn    bez střechy
můj dům    nezmokne neodnese jej vítr
 
slyšíš to když se nic nepohne
slyšíš to když se vítr prohání mezi skalami
 
mraky tak vysoko    podívej
ani jediné slovo jim nepomohlo dostat se tam nahoru
 
studna kterou nikdo nevykopal    naplněná vodou
nezčeřená hladina a nehmotný člověk pije
 
tento svět    tuto věc    ty a já    nazýváme věděním
těchto deset slov    těchto padesát čtyři let staré prsty
jsou vším
 
zkouším dostat se do tvé hlavy
ty si myslíš že ses narodil    že umřeš    jaká škoda
 
srpek měsíce bude v úplňku    pak zmizí zcela
ale teď svítá a měsíc je jako srpek
 
ó zelená zelená vrba    nádherně rudá květina
ale já vím že ty barvy tu nejsou
 
dlouhá   čistá   krásná   cesta bolesti
a krása smrti bez bolesti
 
nebudeš tu ani aby sis přečetl tato slova
jaká hloupost chtít je vyslovit
 
nikdo neřekl květinám aby rozkvetly    nikdo
poručíš jim odejít až jaro skončí ?
 
neviděl jsem na své cestě jedinou věc
ale dýchal jsema cokoliv jsem dýchal byl čas
 
moje šedá kočka vyskočila právě když jsem zvedl lžíci
narodili jsme se    zemřeme
 
ten kamenný Buddha si zaslouží bejt posranej od ptáků
mávám svými hubenými pažemi jako vysoká květina ve větru
 
to není tím že jsme sami nebo nejsme sami
čí hlas chceš    můj ?    tvůj ?
 
nezemřu    neodejdu    vždy tu budu
neptej se mě    neřeknu
 
ty ubožáku myslíš si že smrt je skutečná
všechno    samosebou
 
jenom laskavý smrtelně vážně upřímný člověk
ti může ukázat cestu tady v jiné světě
 
jsem v něm všude
jaký to zázrak    stromy    jezera    mraky    dokonce i prach
 
rád bych ti něco dal
ale co by ti to pomohlo ?
 
melouny    lilky    rýže    řeky   obloha
nabídnuti je v tento sváteční den
 
Ikkjú toto tělo není tvoje říkám si
kdekoli jsem    jsem zde
 
moje mysl nemůže odpovědět když zavoláš
kdyby mohla    ukradl bych z tebe tvůj život
 
ano    věci existují tak jako ozvěna    když zakřičíš
na úpatí obrovské hory
 
slyš tu krutou ne - odpověď    dokud krev neteče
bij hlavou o zeď
 
v čistém srdci radost a bolest jsou si rovny
žádná hora měsíc nezakryje
 
tato loďka je a není
když se potopí    oboje zmizí
 
taková ostuda
to co dělám s tím co říkám se nikdy neshoduje
 
ty můžeš být kýmkoli    jen sám sebou
proto jsi tím druhým    kterého miluješ
 
ne dřevěná chatrč s travnatou střechou v kopcích
ale tohle město    kde žiji tito lidé    jsou nemožní
...
zrcadlo zrcadlí zrcadlo
nikde jinde
 
na sytě zeleném listu lilie rosa
její barva není její vlastní
 
mysl je tímto stromem tamtou trávou
bez myšlenky nebo pocitu oba zmizí
 
manželka   dcery kamarádi   to je pro tebe satori
je to omyl za omylem
...
před narozením    po narození
to je tam    kde jsi právě teď
 
pokouším se být dobrým člověkem    ale jediné
co z toho plyne je    že se cítím ještě víc vinnen
 
ani dva ani jeden
na tuši namalovaném obraze je cítit chlad
nemalovaného vánku
 
miluji svůj hněv    svoji zuřivou lásku
je zvláštní jak krásné věci říkáme o mrtvých
 
tento cihlový dům ve kterém žiji je skutečná obloha
a právě tak k nezaplacení
...
ty já když o tom přemýšlím    skutečně přemýšlím
jsou jedno
 
padni na svá pitomá kolena    modli se
proč ?    zítra je včera
 
žadné starosti    prosím prosím    kolikrát to musím říct
tady neexistuje žádná možnost    nebýt tím kým jsi a kde
 
všechny kóany tě pouze vedou dál
ale ne rozkošná kočička mladých holčiček     jdu dolů dál
...
žízníš     sníš o vodě   je ti chladno   chceš oheň
já ne    já chci pevná teplá ňadra a vlhkost ženy
 
svého špačka Sonrin jsem našel mrtvého jednoho rána
a pochoval jsem jej tak něžně jako bych pochovával svou
vlastní dceru
 
ty nemůžeš otrháním lístků třešňových květů změnit je
v plody    jen jaro to umí
 
mraky    nekonečné mraky šplhají někam do neznáma
nechtěj nic od slov na stránce
 
pokračuj v psaní těchto hlubokých otázek   spi dál
až se probudíš dokonce i ty zmizíš
 
někdy všechno co jsem    je temná prázdnota
takže ani rukávy své vlastní róby nemůžu dovnitř chovat
 
říjnový vítr se žene světem
na poli mokrá tráva se klaní sobě i moři
 
jsem živ! dobře? neříkáme to ?
nevidíme kosti   jdeme dál
 
náhrobní kameny roztály na hromady kamenných knoflíků
použij je na rozdrcení lístků čaje
 
osamělý měsíc   nebe bez mraků    klopýtáme nocí
dlouhý život
divoké borovice jej také chtějí
 
nenávidím jej    vím že to není ničím jiným než mnou
vysaj tu sladkou šťavnatou slívu světa
 
proč je to všechno tak krásné    tenhle falešný sen
toto bláznovství    proč ?
 
nikdo přede mnou a nikdo po mě
nenapíše jej
 
nikdo neví     hovno     nikde nikdo nežije
buď zdráv prachu !
 
mnoho cest vede nahoru na úpatí
ale jen jeden měsíc osvětluje vrchol
...
je to logické : když nejdeš nikam
žádná cesta není ta pravá
 
déšť     kroupy     sních     led
mám rád     pozorovat řeku
 
jehlice borovic na palce hluboko objímají zemi
nikdo tu nebydlí
 
pohřeb mého přítele dnešního rána
 
a moje srdce zraňuje tak lehce
kouř stoupá dnešní nocí jako myšlenka o něm
 
panenku mohli dát do urny
ale to byl popel
mého otce
 
nic nevědět     nic nevím    nikdo nic neví     můžeš se
na mě podívat a nic nevědět     vědět
 
ledové květy na oknech     vířící sníh     měsíc uvázán mezi
černé květy     mysl je voda     obtékající to kde právě je
tekoucí kolem     čeho     čeho
nikdy to není stejné
 
ó večerní vítr žene kouř     náš kouř
k obloze
...
zírej na to     dokud ti oči nevypadnou
tento stůl     tato stěna     tato neskutečná stránka
 
Josó zavěšuje dřevěné naběračky     zbytečné milodary v chrámu
můj styl je slaměný plášť do deště procházky podél řek
a jezer
 
deset zbytečných rušných dní spravováním tohoto kláštera
jaká otrava     vyhledej mě     jestli chceš ve výčepu
v bordelu     na rybím trhu
 
příroda zabíjí     nebudu ji opěvovat
zadržuji dech a naslouchám mrtvým zpívajícím pod zemí
 
žiji v chatrči na samém konci uličky s bordely
já     podzim     svíčka
 
píseň o lásce bez vášně     nevlídná jako noc jež trvá
můj život je nesmyslný a teď tato ostudná purpurová róba
 
mluv o rodině zákonech ideálech nemohu vystát své mlčení
bez požitku a nevědomosti nic z toho neplatí
...
celonoční bdění v rybářské chatrči     pití     mluvení
jeho žena mě nenávidí     tluče lžící do konvice
 
sekám byliny     krev stéká z mé ruky na špalek
žádné jídlo     popichje mě můj učitel s úsměvem
 
prohrabujíc vychladlý popel s očima pevně zavřenýma
jiný žák pláče do jisker
...
některý dům má svoji vlastní pěšinu temnotou
a jinde zarůstá srdce mechem
...
můj umírající učitel se nemohl sám utřít tak jako vy
žáci kteří používáte bambusu utíral jsem jeho milostivý
zadek holýma rukama
...
deset blbých let jsem chtěl aby to všechno bylo jinak
nepříčetný     pyšný     stále si ten pocit umím vybavit
...
jednoho léta půlnoc v malém člunu na jezeře Biwa
krrrááááá
otče     když jsem byl kluk     opustil jsi nás teď ti
odpouštím
...
ostří meče jsou život a smrt
nikdo neví které je které
...
dokonce i v pochvě tě můj meč vidí
...
nevlastním jehlu ale schovávám si kaligrafie
ve zvláštní krabičce kterou mi daroval můj umírající přítel
...
v blyštící se pochvě dřevěný meč 
 
nemůže zabít     ale ani ti nepomůže žít
... 
 
náhle mě přepad lžal
tak jsem si olékl otcův starý roztržený plášť do deště
... 
 
klikatá čára ohně se žene bílým papírem mého diplomu
proč uvazovat osla
...
když mi  bylo 47 let     všichni ke mně začali chodit
tak jsem odešel navždy
...
její  ústa si hrála s mým údem
tak jako si mrak hraje s oblohou
...
jsem tady nahoře v kopcích a trápím sám sebe
ale přijdu si dolů pro tebe
...
vím že jeden z vás zachránil můj satori diplom
kousek po kousku jej slepil     teď se dívej jak jej spálím
jednou provždy
...
tato duše     pochodeň kterou držím     osvětluje oblohu
představ si ty noci     mrzne     bez pohnutí zíráš na řeku
...
můj přítel mnich má půvabný zvyk 
 
plete sandály a pak je tajně zanechává podél cest
...
podívej se nahoru nebe     podívej se se kolem sebe   země 
 
růžové maso     bílé kosti     rozdrceny
mezi obojím skutečné já přežije
...
mám rád bambus     jak vypadá
a také proto že  člověk z něj vyřezává flétny
...
Ikkjú blízek smrti     vrátí ti tvůj plašť
rozetni jej vejpůl     stále je tvůj
...
kde jsi     cokoliv děláš
uslyšíš-li       ránu bambusovou holí     pamatuj že bambus
nepamatuje nic
...
aby mohl růst bambus     potřebuje koňské hovno
a ten také touží pláče do větru
noc květy slív rozprostřeny pod větví
mezi jejími stehny narcis se otáčí     cítíš to ?
...
bláznivý zvrhlík potácející se mezi bordelem a výčepem
tento bývalý Mistr maluje jih sever východ západ
svým pyjem
...
dělají to na ulici za bílého dne jako koně a krávy
je pozdě      měsíc zapadá na západ od Chang-an 
všichni staří mistři chtějí peníze a slávu
udeř jako peříčko     ale kdy
...
šoustají v klášteře lákají žáky na ,, záhadné satori ,,
jenom já učím tak jako čtvero ročních období
...
chorý Zen z těch tří slavných     ty víš koho myslím
já můžu změnit tvůj život jediným pohledem
... 
 používají holí výkřiků a dalších laciných triků     taková faleš
ale Ikkjú dosáhne všude     tak jako paprsky slunce
...
květiny mlčí     ticho je mlčící mysl
je mlčící květina     mlčící květina světa se rozvila
...
šest let o hladu sedí jako tajemství v koutě
je ho méně a méně     skoro nic jen jeho kosti zbyly
...
lidské prsty otáčejí květinu vystavenu na obdiv
úsměv sotva znatelný
...
žáby na dně studny     tak jako ty idiote
válejí se v bahně    směšné     tak moc dobře je jim
...
něco v nás chce vždycky vykřiknout
ten někdo koho milujeme ví že ona slyší
...
tento zbytečný umírající kóan     tělo zpívá svou rozkoší
plevel ještě není všude vytrhán
...
teď posedlý     hladový po tom
vrány víří vzduchem     prach se nezvedá
...
nic    jen tyhle zimní vrány
černě se lesknoucí na slunci
...
poslouchej     čí obličej to je     ten kus slonoviny
sluncem ozářený     trylkující     smějící se
...
pauza mezi každým neposedným zakrákáním vrány
Ikkjú     Ikkjú     Ikkjú
...
v mém hrnci s rozbitým dnem vaří rýže
je to vším     ale nemůže To ochutnat
...
klidná mysl není náhoda     šest let bez pohnutí hledíc
na tichou stěnu     dokud Ty     tvého obličeje
neroztaje jako svíčka
...
nečekej až muž stojící ve sněhu     si usekne ruku
pomoz mu hned teď
...
někteří mniši žijí v jeskyních     stavějí si chatrče
na horách
...
právě teď mraky letí přes zářící měsíc mého srdce
...
jsme ztraceni     narozeni do klamu     vězíme  v něm hlouběji
než jaká koliv mysl     kdyby jsi mohl uniknout osvícení
dozrál bys jako hruška     sám od sebe
...
tři stopy dlouhá sekera opřena o popravčí špalek
rozetne hluboce pociťovaný duben
...
neuvěřitelně smutné jak její čepel zrcadlí roky
jak se smutek rozpíná do dáli     tak jako kopce a řeky
...
ohnivost je věděním a to nejsem ani opilý z vína
ponoř se do ohnivé reality     je jen nekonečná bolest
...
jeden bílý      sníh
horské hřbety ostré jako břitvy mi rozřezávají břicho
...
musím se přiznat že moje vášeň nikdy nekončí
oheň je mistr     mladá tráva se objeví každé jaro
...
neváhej a vyspi se s někým     v tom je moudrost
jen sedět a přeříkavat sútry - taková hloupost
...
zabloudily jsme až tam     kde nás mysl nemůže najít
tam jsme úplně ztraceni
...
Lin-či    zařval KACU ! - v tom okamžiku daroval život
a smrt KACU !
oči všude zářící     zářící oči     Slunce Měsíc     KACU ! KACU !
...
milovaný Wei- šan se chtěl navrátit jako kráva
pasoucí se v hlubokém údolí
cožpak jej nevidíš     přežvykujícího květiny     bezcílně
se potulujícího pod hvězdami za větrné noci
...
život je jako šplhání na hory kde místo stromů rostou
meče     dnem a nocí     stále tě něco bodá
...
žijeme v kleci plné světla     neuvěřitelné kleci
zvěř     zvěř     bez konce
...
jsem nemocen       nemohu myslet na nic jiného než na lásku
a šoustání     píseň lásky mumlá v mých slabinách poslouchej
můj vlas je bílý     divoká tráva na mé louce neposečena
...
chrysantény vykovány ze surového železa
mrak zmizel     tak jako můj otec
...
přesycen vším     jakkoliv je to pojmenováno     otráven názvy
každý můj pór zasvětím tomu co zde právě je
...
čichal bych k tobě     ochutnával bych tě
potom bych do nekonečna líbal tvoje druhá ústa
kdybych jen mohl     bez ohledu na můj bílý už vlas
...
přívrženci Lin- čiho neví co to je Zen     já Slepý Osel
to vím     můj jazyk a něžné prsty     tlustý tvrdý pyj
jedna podzimní noc je tisíc století
...
nikdo se nestará o mé hladovění a žíznění
rozdrť ledový příkrov z jedné noci jenž je usazen
na květu švestky
bez peněz     ve snu     švestky na dosah ruky
pět tisíc mincí v řadě     ve snu o moci
...
,,uvnitř,, kóanu jasná mysl 
rozetíná Velikou temnotu
...
uprostřed zimy píši básně     opíjím se     číše je těžší Měsíce
šeptání celou noc     ještě v šedesáti tvrdý v ní znovu
a znovu
...
Ikkjú zpívá celou den     chlastá     tak skvělý     cele tady
postavil most který nikdo nepoužívá     10 000 mil dlouhý
...
skoro jsem se sešílel seděl po mnoho dní studoval
nyní jedním je pro mne západ slunce     písně rybářů déšť
mraky     řeka noc za nocí
...
deset let radostí v bordelu     nyní jsem sám v horách
borovice jsou my vězením     vítr drásá moji kůži
...
jsem jako vítr který se z hor vlévá do města
cokoliv dělám     je více než  co  bylo kdy uděláno
...
zakrákání vrány bylo dobré ale noc s prostitutkou
mi odhalila cestu k vědění     mnohem hlubšímu než to
co mi řekl ten pták
...
laciný čaj     řídká ovesná kaše     bledé lístky     když zima
začíná - tato ošumělá róba je příjemná v prvním ranním
mrazíku
...
se Zenem je konec     vbodni svoji mysl do větvičky broskvoně
pij saké     zpívej až do úplného ochraptění     pak slova
jdou sama od sebe
...
štetec     tuš     máchni před sebe jako slepec který zná
každý krok v temnotě 
...
osuš štětiny     znovu namoč     maluj slepě až zmizíš
...
podívej se na třešňový strom     kde skrývá svůj květ
jaro to umí
...
ve válce není čas se učit Zen
lépe je nosit s sebou klacek a bít útočníky
...
kdo přinesl tyhle ryby poskakující na pánvi     nikdy
nepřestanu myslet na ženy - bílé vlasy rozkoš zpívá
v mém těle     plevel je všude
...
hubené nohy     toulám se bez přátel     ne já ale pouliční
lampy se kývají jak jdou za mými písněmi
peníze jsou mocné     jaro     kukačka pláče     krev v mých
žilách
...
sleduji moji čtyřletou dcerku jak tančí
nemohu se zbavit závislosti na ní
...
znamená to pro mne hladové ráno když ji nemohu vidět
více a více ji miluji a piji více vína
...
spálil jsem všechny posvátné stránky které jsem s sebou
nosil     ale verše plápolají v mém srdci
...
moudří nevědí vůbec nic
dobrá     snad jednu píseň
...
prázdné břicho     žádné víno     mrzne
melodie - andělsky zářící plášť potřísní průzračný vzduch
...
sám s ledovým měsícem     bez vášně
tyto stromy     tahle hora     nic jiného
...
nikdo nerozumí mému ne ne Zenu Zenu
není porozumění ani v tamto třesoucím se pochmurném
výkřiku vrány
...
když prorazíš jednu slepou uličku je tu další
nech sladký plod laj - čí sklouznout po jazyku dolů
...
krásné ženy     vášnivá vagina plná lásky
přestal jsem zkoušet uhasit oheň mého těla
...
jestliže neporušuješ zákony     jsi osel     ne člověk
ženy nás počaly     vášeň přichází a odchází až do smrti
...
rád beru svou novou dívku Mori na jarní piknik
rád pozorujijejí jemnou svobodnou tvář z níž vyzařuje
vlhkost sexuálního žáru
...
tvé jméno Mori     znamená les     tak jako nekonečně svěží
zelené dálky tvé slepoty
...
jaká je moje ruka     jako Mori ?
je to její svoboda     to co miluji     když jsem nemocen
...
udělá ho tvrdým     prsty     rty     toulají se všude
přinesou radost pro mé následovníky
...
jsem celý pokud tě slyším zpívat
když přestaneš je jen prázdnota
...
žena je osvícení když si s ní     a červená nit obou
vašich slastí plápolá uvnitř vás a ty to vidíš
...
vzpomínám na jedno tiché odpoledne     vylovila můj pyj
sklonila se     hrála si s ním svými ústy aspoň hodinu
...
pro nás není rozdílu mezi čtením jedením zpíváním
šoustáním     nerozlišuji jedno od druhého
jednou když vařila     klekl jsem si a dal jsem hlavu mezi
její stehna     pod sukní jsem ji líbal a lízal až byla
hotová
dnem i nocí si s ním mohla hrát - skoro kdekoliv
dotýkajíc se ho z hlubin svého nitra
...
noci v tobě     pohybujíc se sem a tam
čichat vůni tvých stehen     to je vším
...
myslím na tvoji smrt     myslím na tvůj dotek
moje hlava tiše v tvém klíně
...
byl jsem jako starý bezlistý strom než jsme se potkali
zelené pupeny vyrašily a rozkvetly
teď     když tě mám     nikdy nezapomenu jak mnoho ti dlužím
...
květ švestky těsně nad zemí     její černý klín se otevře
zvlhlý rosou její vášně     vlhký rozkoší mého jazyka
...
bělovlasý mnich ve svých osmdesáti     Ikkjú
pořád zpívá nahlas celou noc každou noc     nahlas sobě obloze mrakům
protože ona dala sebe dobrovolně
své ruce     svá ústa     svá ňadra     svá dlouhá vlhká stehna
...
někteří zemřou meditujíce     jiní ve stoje     ale on udělal
obojí     ne černá    ne bílá
ten statý blázen P'o-K'o
jako pták v dáli    sotva slyšitelný
...
Š'u-T'ang ze sebe sebe strhl róbu     jako rozbitý střevíc
...
Zen  nemá středu     mraky uhrabávají měsíc
nějaký hlas drápe mé srdce
...
kóan dnešního rána je básní     zveřera nahrnou se lidé
do těchto hor
žiji Zen problém     ignorujíc ubohé ptáky
prosící o jídlo
...
jenom jeden kóan má smysl
ty
...
skládat básně je směšné    piš je     ciť se důležitým
důstojný pohled v zrcadle     věř sobě teď
...
sútry básně     zastrčím pod róbu     spálím je všechny
ale ne slova vepsaná do mého srdce
...
tóny flétny přináší bohy démony     jen tato hudba
to dokáže
největší osel      člověk nemá na světě jediného  přítele
hudba je jeho samotou
...
prošel jsem branou smrti
vrátil se     odešel a jsem zde
ostrý vítr     teplý déšť svítá     blednoucí měsíc
...
stojíš ve mně nahá     nekonečná láska
svítá    ranní zvon přetrhává snění mého srdce
...
knihy kóany meditace v sedě     tomu chybí srdce
ale ne písním rybářů
déšť bubnuje na řeku     zpívám mimo to vše
...
kdo učí pravdu?  dobrý     špatný     nesprávná cesta
...
Bláznivý mrak ví jak chutná jeho vlastní hovno
dlouhé milostné dopisy    krátké vášnivé básně
...
tento hladový mnich přeříkávající ve světle lucerny
je Buddha    a on stále ještě myslí na tebe
...
motýl se třepotá kolem jejího obličeje
jak dlouho bude spát
...
těžko uchopitelné   bez opory   posunující se bod
na modré obloze   pochop
...
kdokoliv může vstoupit do Buddhova světa
tak málo jich může vkročit do světa Ďáblova
...
ptám se odpověz   já neodpovím a ty také ne
ó   Pane Bodhidharmo   co je v tvém nepoznaném srdci
...
a co JE TO srdce
vánek v korunách borovic   hlas v zapomenutém obraze
...
tahle kráva tě přišla učit:   to co děláš je to kde jsi
kde právě jsi je to co právě děláš:   nikdo neví jaký
mnich jsem byl
...
dost Zenu   napiš jedinou skvělou řádku
jako jehla propichující hnisavé místo na tvém rameni
...
jedné noci ve vymrzlé hale   ve vlající róbě halucinoval
jsem o látce tkané zlatou nití   visela ve vzduchu
nepotřebná
...
tyhle staré kóany jsou jen cesta jak zastírat mravnost
ta úžasná mladá děvka nosí hedvábný šat jenž lecos poodkrývá 
...
Blaznivý Mrak má rád svou vlastní mysl
její touhu po písních flétny za deštivých nocí
pití   šeptání po boku své ženy
...
dívka naslouchající básníku   jenž chrlí básně
si nemyslí nic   ale on na to   jak moc by ji chtěl
zatímco poslouchá a opírá se o bránu
...
je mi osmdesát   stále živ   každé noci koukám na oblohu
čas od času lusknu prsty    je-li tu ještě naděje na lásku
...
při koupeli drhla svoji tvář a tělo
a já jsem vystříkl vodu těšíc se z jejího těla
...
stovky vrcholů hor ale jen jeden osamělý strom
znějící odnikud    javorové háje jichž se dotýkají
jejich hvězdy stojící nad zátokou
...
nikdo neví   že já jsem bouře   já jsem svítání
v horách   soumrak nad městem
...
básně by měly vyjít z holé země
noc za nocí se snáší na potemnělou krajinu
...
Rinzai to udělal aniž by si dělal starosti
ne mraky   vítr   obloha   srdce které prostě jen zpívá
...
jez vítr   jez vodu   nikdo neumí říct jak
znám muže který stál dvacet let na mostu Godžo
...
stoupni si na špičky na špičce jehly
jako zrníčko písku blyštící se na slunci
...
mé jméno Íkkjú je odporné   ještě není prachem
mělo by být smeteno    a bude
...
nikdo nechápe proč děláme to co děláme
tahle číše saké tomu rozumí
...
věk osmdesát    slábnu
vyseru se a obětuji to Buddhovi
...
i kdyby sám Buddha poklekl u mého smrtelného lože
neměl by větší ceny než hovno
...
já   ostatní   dobro    zlo    ztrácej svůj život ve sporech
jsi šťasten   skutečně   jsi šťasten
...
zapomeň co mistři psali    pravda je jako skalpel
každá okamžitá meditace   tady   já a ty
existující v přítomnosti
...
žádní mistři   jen ty   mistr jsi ty
skvělé ne?
...
lidé jsou jako krávy   koně   šoustání    básnění
podívej se na svou dlaň    čti si v ní
 
ani Rinzaiovi žáci neví
kolik obyčejných lidí ví   ale neví že ví
když jdou do práce a povídají si sami se sebou
 
stále se starám o to jak vypadám   moje bílé vlasy
stáří chce šoustat   ale já budu zpívat bez ohledu na to jak věci jdou
déšť kape z okraje střechy samota zní také tak
...
červená nit vášně je nekonečná
tak jako země vždy pode mnou
 
tenhle osel klopýtá přes kameny   vráží do zdí  padá do děr
není slov pro smutek nebo radost   není slov pro jeho
zdrcené srdce
odhoď vše od všeho   stůj zde   chodidla tvých nohou
na zemi   tvůj mozek v černém nic mezi tím
 
procitl jsem ze sna o smrti do dne úžasu
smrt tráva   smrt rýže   smrt  smrt   spím nebo bdím
 
beze slov sedím sám   noc v mé chatči   zavřené ruce
 
MOJE smrt?   stejně kdo to byl   vždy tam kde byl 
nikdy se to nedozvím   ani jednou neviděl sebe   oční bulva pravila

 

Další obsah této kategorie

Léčivá síla druidů aneb možná původní evropské cvičení

Zajímavý a dle vlastních zkušeností plně funkční systém cvičení. Dle mého je úplně jedno, zda jakýsi cvičební systém zde v Evropě kdysi dávno byl (jak píše autor v úvodu) či nikoliv. Důležité je, že cvičení cosi zajímavého dělá s tělem i duchem. Cviky by se pro největší efekt měly provádět ve volné přírodě jak kvůli samotnému principu cvičení (kontakt se Zemí), tak z důvodu lepší uvolněnosti a možnosti doplnit cviky hlasitým zařváním, které cvik ještě více umocňuje. Doporučuji vyzkoušet. Dov.

Stopou velkého Tora

První čistokrevná heroická fantasy conanovského typu Stopou velkého Tora od malíře Karla Zemana. Otištěna ve dvou dílech v Kometě č. 19 a 20. Celý příběh svým skrytým poetickým způsobem sleduje cestu velké arkány tarotu. (Dóv)

Brána andělů

Legendární díl seriálu Strážce duší pojednávající o Faustově domě, henochiánské magii, a alchymickém Opus Magnum - kameni mudrců. Ke shlédnutí přímo zde, viz níže. 

Zlaté pravidlo

Zlaté pravidlo je jednoduchá zásada vzájemnosti v jednání mezi lidmi: "Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim." (Bible, Tob 4,15); "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi." (Bible, Lk 6,31, srov. Mt 7,12). Po vzoru tohoto Zlatého pravidla se někdy nazývají „zlaté pravidlo“ také základní zásady pro různé dílčí oblasti vědy, ekonomie atd.

Knižní vazby

Videa

Záhada pokladu na Oak Island

Fantastické představy o pokladech pirátů, které v nás v dětství probouzela kniha spisovatele R. L. Stevensona Ostrov pokladů, jsou možná zhmotněny na malém ostrůvku Oak Island v zálivu Mahone u pobřeží Nového Skotska v Kanadě. Tajemná šachta, hluboká mnoho desítek metrů, představuje jednu z největších záhad moderní doby. 

Crowley - šachová úloha

Aleister Crowley byl nejen jedním z nejvýznamnějších okultistů, ale též tvůrcem šachových hlavolamů. Toto je jeho první publikovaná práce. (The British Chess Magazine, Dec 1893 (no. 987). Zkuste si jí vyřešit. :-) Dov

 

 

Slovníček starověkých národů

Krásný abecední slovníček starověkých národů včetně ilustrativního zobrazení.

Galerie slavných mužů kolem písma a knih

Přehled slavných mužů historie, zabývajících se knižní kulturou. Tito, mnohdy nepříliš známí mužové se zasloužili o šíření kultury a vzdělanosti. Bez knih a znalosti tisku by to nešlo. Tímto článek jim vzdávám hold a doufám, že nebudou zapomenuti (ani ti, kteří v článku chybí). (Dov)

Měsíční jeskyně

Události pocházejí z diáře dnes už nežijícího kapitána, doktora Antonína Horáka, z nějž byl do 3 čísla bulletinu National Speeleological Society NSS News z roku 1965. Odtud byl přeložen do antologie Jacquese Bergiera „Le livre de l'inexplicable“, vydané v Paříži roku 1972. Autor textu se snažil přimět vědce k pátrání po něčem, co nositel Noobelovy ceny Jacques Bergier nazval „jednou z nejpodivnějších záhad naší planety“ .

Hřbitov a kostel sv. Máří Magdalény ve Velharticích

Hřbitov u kostela sv. Máří Magdaleny kdysi inspiroval básníka Karla Josefa Erbena k sepsání balady Svatební košile, v níž hlavní hrdinku unáší na hřbitov její zemřelý milý. Spisovatel zřejmě svůj námět čerpal z místních pověstí. Je na nich alespoň zrnko pravdy? Faktem je, že i dnes se na velhartickém hřbitově dějí zvláštní věci!

Erben, Karel Jaromír - Svatební košile

Temná Erbenova báseň s magickými prvky (nekromancie), k níž se inspiroval na mýty opředemém a temném hřbitově ve Velharticích (viz článek).

Záhada Rennes-le-Chateau

Abbé v Rennes-le-Château údajně našel poklad. Dodnes je tento muž záhadou. Vykopávky zakázány – varují nápisy u vjezdu do vesnice Rennes-le-Château na úpatí Pyrenejí, asi šedesát kilometrů od Carcassonne. Jinak zde návštěvník na první pohled nepotká nic zvláštního: domy ohlodané zubem času s necelou stovkou převážně starších obyvatel. Jenom dům Villa Bethania, kde se dá také přenocovat, poněkud zvláštní věž jménem tour Magdala a ruiny zámku Hautpoul svědčí o tom, že místo již zažilo lepší časy. 

Supermasivní černá díra uprostřed Galaxie

Teprve ve třicátých letech našeho století zjistili astronomové, že naše sluneční soustava leží ve vnější části velké hvězdné soustavy, kterou nazýváme Galaxie. Její hlavní součást - Mléčnou dráhu - můžeme na obloze vidět očima, zejména v letních měsících.

Phurpa (základní mantra Bonu)

Rituální hudba tradice Bön, nejstarší (pre-)buddhistické tradice z Tibetu, s využitím ceremoniálních nástrojů a speciální tantrické techniky hrdelního zpěvu. Kromě svých hlasů používají škálu zmíněných nástrojů, mezi nimiž jsou pro našince i některé exotičtější, jako např. dungkar (trubka z obrovské lastury), dungchen (tři metry dlouhá trouba), damaru (buben z lidské lebky) nebo kangling (trubka z lidské stehenní kosti). Video i text níže.

Václav Cílek v Jihlavě

Václáv Cílek na svém putování tentokrát v Jihlavě! Video níže.

Obřadní písně Lakotů

Obřadní písně lakotů v lakotštině a překladem do angličtiny. K poslechu též po kliknutí na název písně. (Dov)

Řádová velikost

Řádová velikost podle délky je velikost délky, která je udána v číselných řádech, čili v rozmezí násobků deseti.

Qi Gong / Čchi-kung

Čchi-kung (také qigong, čtěte čí-kung) je obecně vnímán jako tradiční čínská cvičení, která pěstují čchi (qi) neboli „vitální energii“. Všeobecný název označuje praxi, která se zabývá kultivací (zušlechťováním) lidského těla. 

Robert Anton Wilson - Henryho prdel

Katolíci tvrdí, že Bůh existuje, i když ho nikdo se zdravým rozumem neviděl. Toho rána kdosi zaklepal na mé dveře.

Kniha Kazatel

1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, [a] všecko marnost.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

Martin Buber - Chasidské vyprávění

Nachman z Braclavi
"Esence člověka je vědomá, a proto platí, že je-li někdo vědomý, je celým člověkem. A podobně platí, že ten, kdo zná a dosáhne pochopení Boha, je skutečně v Bohu. Čím větší je jeho poznání, tím více je člověk vkořeněn do Boha"

Angelus Silesius - Cherubský poutník

Angelus Silesius (vlastním jménem Johannes Scheffler, někdy uváděn jako Johannes Scheffer 25. prosince 1624 Vratislav - 9. července 1677 tamtéž) byl slezský německy píšící barokní básník a mystik.

Židovské anekdoty

Starý obchodník Taussig umírá. Celá rodina postává kolem jeho lože a umírající sípavě povídá: "Sáro, ženo moje, jsi tu?"
"Jistě, Mojše, to víš, že jsem."
"A Arnošt, můj prvorozený syn, je tu taky?"
"Ano, tatjinku, jsem tady."
"A Icik, můj mladší syn, taky?"
"Ano, tatjinku, jsme tu všichni."
"A KDO JE VE KŠEFTĚ?!"