Isis (Eset)

Egyptská bohyně Isis (Eset) byla man želkou a sestrou boha Osirida, ale je úzce spo jována též s ideou bohyně Maat, jejímž pánem byl Thoth. O bohyni Maat se praví, že se přátelí se všemi bohy a že přichází z nebes, ale „sjednocuje se s pozemským"...

 

Symbol Isis

Pojem symbolu nemá zcela jednotný význam. Obvykle se chápe jako zástupný pr vek, tj. jako element poukazující na něco či něco zastupující. V psychoanalýze je mu připi sován zakrývající a obranný charakter (např. určité způsoby chování, nebo i tělesné přízna ky symbolizující potlačená sexuální přání, která se nej výrazněji projevují jako určité druhy snů, které se tak stávají jejich symboly). Hlubší význam mají symbo ly v analytické psychologii C. G. Junga, kde jsou chá pány jako projevy archetypů, jako jejich „dynamická jádra"; s archetypy se setká váme jen prostřednictvím jejich symbolů a to opět především ve snech. Jejich vystupování spojuje Jung s „tvořivou obrazivostí lidské duše". Jungovo pojetí sym bolu je bližší esoterickému pojetí než Freudovo; zna mená posun od pojetí sym bolu jako metafyzického činitele usměrňujícího pro ces individualizace, tj. po stupného sjednocování pro tikladů. Symboly jsou zde chápány jako určité signály doprovázející proces indivi dualizace. Původní řecké slovo „symbolon" znamená přeneseně, mimo jiné, zejména „dávat znamení"'. Jiné významy má slovo symbol v li terární vědě, v lingvistice a filosofii, zejména v gnoseologii, kam pojem symbolu zavedl Leibnitz. Obecně poukazuje symbol téměř vždy na něco esenciálního, a to ve smyslu transcendentálním či transcendentním.

Esoterické pojetí

Esoterické pojetí symbolu rozpracoval v populární rovině zejména A. Rosenberg (1984). V esoterních systémech hraje totiž symbol klíčovou roli v komunikaci obsahů, kte ré nelze plněji vyjádřit slovy, ale také v esote rických praktikách, kde je symbolu přisuzová na dynamizující funkce. Proto je jejich důležitou součástí rituál a ceremoniální magie bez chápání, ale také použití symbolů nemyslitel ná. Hovoří se zde o „řeči" a o „působeni"' symbolů. Příkladem takového působení je užití pentagramu nebo slova „agla", které je analo gické užívání kříže a „jmen svatých" a xecismu. V tomto smyslu není symbol pouhé abstraktum, ale skutečná síla (dyna mický činitel), působce, je hož účinky jsou zesilovány v kontextu určitých rituálních úkonů, posismem, užitím příslušných korespondencí a pod. Symbol zde poukazuje k „prazjevení", tj. k „magic kému vědomí" a také k magickému aktu komuni kace a působení na síly em pirickému vědomí dnes již zcela skryté. Chápání a uží vání symbolů je tak dnes zá ležitostí určitého výcviku ni koli jen studia konvenčními formami poznávání. V symbolech se vykazuje skryté „prazjevení" a skryté inter akce člověka a světa. Proto E. Dacqué (1929) poukazuje na to, že: „symbolické je zcela obecně ono vědění, onen stav lidského bytí, v němž je smyslově-empirické živoucím výrazem jemu immanentni vyšší skutečnosti". Symbol se podle Dacquého vztahuje vždy k „transcendentnímu, nepojmenovatelnému, ne pochopitelnému, nepopsatelnému, co se v něm vždy z nitra objektivuje jako živoucí". „Vlastní symbol má svou vlastní immanentni zivoucnost, neboť obsahuje mimoempirické („Jenseitiges") -znamená čisté zobrazení prapočátku („des Urquells")". Symbol je v tomto smyslu vždy ně čím zcela odlišným od pojmu a má také jinou funkci: pojmy slouží konvenčnímu poznávání a sdělování; symboly evokují vnitřní stavy, které bychom s použitím současné terminologie mohli označit jako stavy rozšířeného vědomí. V tomto smyslu je symbol dynamickou relací mezi trans cendentálnem a transcendentnem. Symboly stimulují archetypické prastavy, které vyjadřují původní jednotu magického vědomí a magi ckého činu. „Magický obraz světa a symboli cké myšlení mají to společné, že se oba vzda lují racionální pojmovosti" (teolog A. Kóberle 1962, zde podle A. Rosenberga 1984).

Bohyně Isis

Nepochybně jedním z nejstarších symbolů lidstva je postava bohyně Isis staro egyptských mystérií a mýtů. Aplikujeme-li na exegezi to hoto symbolu výše uvedenou ideu esoterického chápání symbolu, vynořuje se otázka, co Isis jako esotericky chá paný symbol vyjadřuje. Přesněji: k jaké transcenden-tální zkušenosti, či k jaké transcendentní entitě pouka zuje. Zodpovězení této otáz ky není nijak jednoduché, neboť mytologický obraz Isi-dy je mnohostranný, mnohovrstevnatý a poukaz hermetiků na to, že vyjadřuje „skry tou stránku přírody", či její „velké tajemství"' je příliš obecný. V dalším se pokusí me tuto tezi poněkud kon kretizovat. Důležitým pra menem dalšího výkladu je nám dílo švédského egyptologa J. Bergmana (1968), publikované v německém ja zyce, jakož i Plutarchovo klasické pojednání o Isidě a Osiridovi, které se, mimo ji né badatele, pokusil interpre tovat historik Diodorus Sicu-lus, který v době 60-56 r. př.n.l. pobýval v Egyptě. Jeho dílo vydal C.H.Oldfather (1933) a nejvýznamnější z něho je první kniha, nazvaná Aigiptiaká.

Sestra boha Osirida

Egyptská bohyně Isis (Eset) byla man želkou a sestrou boha Osirida, ale je úzce spo jována též s ideou bohyně Maat, jejímž pánem byl Thoth. O bohyni Maat se praví, že se přá telí se všemi bohy a že přichází z nebes, ale „sjednocuje se s pozemským", sestupuje a „objímá krále". Podle Bergmana: „Nejvýše komplexní pojem Maat zahrnuje stvořením daný pořádek a podle povahy věcí správný stav ve zcela rozličných oblastech. Maat před stavuje normu jak pro přírodu, tak i pro spo lečnost. Má vládnout kosmickému dění a živo tu přírody, ale také sociálním a morálním po měrům. Bez Maat není podle egyptského způ sobu pojetí vůbec žádná existence možná". Maat je tedy spojována s řádem, pravdou, spravedlností, skutečností, správností. Ale je také spojo vána s lidským srdcem a hrd lem, orgánem, který leží mezi srdcem a jazykem. V jednom s Ptahotepových maxim se ří ká, že srdce a jazyk mají být dobře vyváženy. Již z tohoto fragmentu vyzařuje důležitá esoterická idea univerzálnosti jsoucna, tj. všeho, co jakým koli způsobem je. Maat jako „paní řádu" znamená abso lutní jednotu jsoucna, zname ná, že přírodní, sociální, ale i morální jsou různé aspekty téhož řádu, vzájemně propo jené a působící v rámci téže přirozenosti, tedy, striktně vzato, že např. každý indivi duální čin jaksi vibruje ve struktuře tohoto řádu a uvol ňuje jeho dynamické zákoni tosti, které, mimo jiné, vyja dřují i nadčasový etický řád, který každý lidský čin soudí a sankcionuje nadlidským způ sobem. Avšak vraťme se k Maat, která se sama předsta vuje takto: „Jsem paní mořské plavby", resp. jinde jako „paní sluneční bárky" či ve tvaru bo hyně Hathor. To, podle Berg mana, poukazuje na to, že existuje úzký vztah mezi triadou Isis - Maat -Hathor, neboť tyto bohyně se často zastupují a to zejména v souvislosti se sluneční bárkou „Mesektet" (H. Brugsch 1891), v „lodi mili onů": „Maat, která rozděluje obě země na přídi sluneční bárky ...ctnostná, silná, jediná, paní kráčení v lodi milionů". Bergman dále pouka zuje na to, že tato formulace se nachází i v assuánském hymnu na Isidu, kde je toto doplně ní: „Isis, která v boží bárce uděluje příkazy". Podobně je tomu v epitetu bohyně Isis - Maat v Dendeře: „volným krokem v lodi milionů, Maat, veliká na přídi sluneční bárky". Bergman, který je, jako akademický egyptolog, zaměřen zejména na filologické rozbory to nicméně komentuje takto: „Zde vystupující paní lodní plavby" je tedy Isis, která jako Maat na přídi sluneční lodi svými plány, příkazy a pokyny řídí celý běh světa. Její dobrá plavba je uzavřena už v jejím jméně: „pluješ pod plach tami sluneční bárky s dobrým větrem v tomto tvém jménu". Jde tu o filologicky objevené analogie egyptských slov „plout pod plachtami s dobrým větrem" a „Maat" (přepis jejich egyptských struktur zde neuvádíme). Bergman dále upozorňuje na to, že tu výrazně vystupuje „kosmická dimenze" a že Isis - Maat řídí jak denní bárku „Manezet", tak i noční loď „Mesektet", což souvisí s hymnem na Rea: „Ó Re, který se třpytíš s Maat, ó Re, který zachá zíš s Maat". V jednom koptickém textu říká Isis o svém „pravém jménu, které nese slunce k západu a měsíc k východu a nese šest hvězd usmíření, které stojí pod sluncem" (též A. Erman 1895). Nyní následuje důležitý Bergmanův výrok: „Isis - Maat na přídi sluneční bárky neřídí jen nebeskou a podsvětní lodní plavbu, nýbrž také životní proměnu lidí ...tak se také zde spojují transcendence a immanence, slu neční běh a životní běh člověka". Citovaný autor poukazuje výslovně na „magický kon text" těchto souvislostí, který plyne i z Metternichovy stély: „Sluneční lod" stojí klidně a Aton se nepohne ze svého včerejšího místa, dokud Horus nebude pro svou matku Isis zdráv, dokud každý nemocný pro svoji matku právě tak nebude zdráv". Doplňme stručně: „být zdráv" zde znamená být v souladu s řá dem. Avšak pokračujme v charakteristikách Isidy, ta o sobě říká následující: „Jsem v pa prscích slunce ... konejším a vzněcuji moře" a na jiném místě: „Jsem ta, která je nazývána Thesmophoros" (tj. vydávající zákon - podob ně byla označována její řecká obdoba, bohyně Demeter). Isis tak byla označována Řeky v Egyptě, ale toto epiteton nepoukazuje jen na spojování Isis s Demeterou, poznamenává Bergman a říká: „V Isidě - Thesmophoros vě říme, že poznáváme Isidu jako nositelku Maat".

Význam Maat - Egypt

Význam Maat byl ve starém Egyptě zvýrazňován při velkých náboženských slav nostech a tak zaujala Maat centrální pozici v egyptském životě, kultu a víře. Maat přichá zela při korunovaci faraóna, aby se spojila s králem, který pak vystupoval jako „pán Maat". Tuto vazbu mezi králem a Maat potvr zují korunovační písně. Králem byl ten, kdo „vyhnal chaos" a upevnil v sobě Maat - proka zuje to opět filosofický rozbor těchto slov. „Vyhnat chaos" pak znamená spojit se s pra dávným tvořivým řádem: Maat tu představuje boží řád a úkolem krále je „uskutečnit Maat", zdůrazňuje Bergman a dodává, že proto idea Maat vystupuje téměř v každém kultovním aktu. Korunovace se odehrávaly v Ptahově svatyni v Memfisu (Menoferu). Ve velkém pařížském hymnu na Osirida lze v pasáži o ko runovaci Hora číst: „Zlé zmizelo a špatné odešlo. Země je pod svým pánem v míru. Maat stojí pevně pro svého pána a k chaosu byla ob rácena záda". Maat, dcera Rea, vyjadřuje ideu božího pořádku, kterou ztělesňuje faraón, ne soucí tento řád v sobě. A tak faraón není jen zástupcem národa před božstvem, ale ztělesňu je také zemi a lid (Bergman); přesněji člověka, který v sobě uskutečnil řád, tj. vrátil se z cha osu svého pozemského bytí ke svému trans cendentnímu údělu, k reintegraci.

Paní čarovné síly

Jedna z dalších Isidiných vlastních charakteristik zní: „Jsem Isis, čarovnější a vznešenější, než ostatní bohové a bůh, který je v mém těle, je Osiridovo semeno", tj. Horus. A další:„Jsem Isis, božská, paní čarovné síly, která vykonává kouzelný vliv, čarovně na za klínáních ...". A Kniha mrtvých (kap. 78, 30 n.) uvádí „Isidin dům" a říká: „Viděl jsem posvátná tajemství, byl jsem uveden do po svátných skrytých věcí, když mi bylo dovoleno spatřit zrození boha, velkého". „Isidin dům" je svatyně plná tajemství, kde se rodí bůh. Isis (v nápisu z Kawy) o sobě říká: „Jsem matka Hora, krále" (A. Moret 1902). Jinde o sobě prohlašuje: „Založila jsem zdi měst"; D. Miiller (1961) to interpretuje jako „založila jsem Menofer" (Memfis), které bylo označováno ja ko „město zdi"; Bergman k tomu dodává, že ostatní města byla jeho filiálkami a že s mem-fidským Ptahem je spojován výraz: „jižně svých zdi"'. S tím dále souvisí korunovační ri tuál „obcházení hradeb" (K. Sethe 1905) vyja dřující „sjednocení obou zemí", tj. symbolicky nebe a země, života a smrti. Isis jako „paní hradeb" je vlastně „paní Memfidy". Téma měst, hradeb a chrámů poukazuje též k sym­bolice svobodných zednářů, kteří se označují za „stavitele chrámu". Podle Bergmana téma hradeb v pravěké ideologii poukazuje na „rajský prastav": v jednom papyru říká Isida, že je ve městě, které nemá hradby a to v kon textu, že zde panuje chaos. K tomu pozname nejme, že Memfis bylo město Ptahovo s Isidi-ným chrámem a kultem a že sem P. de Lasenic (podle osobního sdělení tajemníka Horev -klubu) kladl centrum staroegyptského esoterismu. Totéž uvádí papyrus Wilbour a také Hérodot (II., 176) vypráví o Isidině svatyni, kte rou tam vybudoval Amasis. Demotický papy rus leydenský (379 - podle H. Keese 1941) se zmiňuje o blízkosti nekropole („města mrtvých", tj. hřbitova). Isidina svatyně byla též v blízkosti Cheopsovy pyramidy v Gize a Isis je též nazývána „vládkyně pyramid". Dále vy stupuje Isis ve spojení se starými memfidskými kultovními místy - tzv. „místa povzneseni"' („tenent"). Podle Keese (1926) jde o „dávné memfidské pahorky a o korunovační místa praboha". Tato místa „tenent" byla označována jako „Osiridův hrob", tj. přeneseně jako „říše mrtvých", což poukazuje také na kult Isidy ja ko memfidské bohyně mrtvých; v pasáži o intronizaci faraóna se o ní uvádí: „v Memfidě uvádíš do nejsvětějšího".

Lví podoba Isis

Isis má mnoho podob, např. Isis - Sachmet je lví podoba Isidy a lvi vystupují jako strážci chrámu a sfinga má lví tělo; další je Isis - Bastet („duše Isidy" - Bastet byla v Bubastis uctívaná bohyně zobrazovaná rovněž se lví hlavou), avšak „hněvivá je Sachmet, radostná je Bastet". Mezi četná Isidina epiteta náleží pak zejména tato: „paní obou zemí", „paní trů nu", „ přítelkyně obou bohů", „paní paláce", „milenka Ptahova", „vládkyně domu života" a další. V různých textech je Isis charakterizová na jako čarodějka, držitelka tajemných tvůr čích sil („hike"), jako prasíla všech věcí, je oslovována ,jsi starší než tvá matka" (tj. Nut). V denderském nápisu je označována jako: „Královna Horního a Dolního Egypta, prapočáteční, která povstala nejprve, jediná, nejstar ší, panovnice nad bohy, jako „pramáti" spojo vaná s pravodstvem Nun. Pozoruhodná je zmínka o Isidině přímém vztahu k magické síle „hike". Bergman upozorňuje na jistý náhrobní nápis, který zní: „Proměnit se v hike". A Isis sama o sobě říká: „Jsem hike a byla jsem zde ještě než v této zemi povstala dvojnost". Jinde je Isis označována jako „velká v kouzlech" a londýnský papyrus (Chester Beatty XI) o Isidě uvádí, že je to „ta, která zplodila bohy" (Munster 1968). Důležitý je pak zejména Isidin výrok: „Jsem Isis, která je božská skrze formu le mých úst a skrze moudrost mého srdce, kte ré mi dal můj otec, bůh" (G Roeder 1915). V turinském papyru se uvádí:

„Isis byla moudrou ženou Její srdce bylo stivější než srdce milionů lidí Převyšovala miliony bohů a měla hlubší vhled než miliony duchů Není nic, co by nevěděla v nebi a na zemi jako Re, který udržuje zemi".

Regina Isis

Apuleius "označuje Isidu jako „regina Isis" (královna Isis), jejímž astrálním symbo lem byl Sírius, byla uctívána jako „velká v kouzlech" a jako bohyně „Reova oka", v helénistické době jako „ochránkyně mořské plavby", jejímž atributem bylo kormidlo, Plutarch jí označuje jako „měsíční bohyni" (M. Lurker 1974), v mytologii je aktivním činitelem Osiridových osudů a vystupuje jako Horova matka, v Memfidě městě, které jí bylo zasvěceno, nastolovala Hora jako krále a no vého člověka, byla spojována s bohyněni Maat, Hathor, Bastet.

Vše, co bylo dosud o Isidě uvedeno, jsou v podstatě její symboly a vynořuje se nyní otázka, zda tyto symboly vyjadřují něco spo lečného či podstatného, a to ve smyslu esoteri ckém. Není zde však dosti místa, aby bylo možno zkoumat tuto otázku v širokém kontex tu egyptského pantheonu a zejména mýtu o Isidě a Osiridovi, ačkoli by to bylo nepochyb ně žádoucí. Obecně vzato je Isis nepochybně personifikací jakéhosi okultního principu, kte rý má význam v rovině ontologické a zejména pak v rovině esoterní antropologie. A vyjdeme-li pak z faktu, že všechny esoterní systémy jsou ve své podstatě antropocentrická mystéria, zužuje se náš problém na otázku co v této ro vině Isida symbolizuje. Esenciální vztahy, do nichž Isis vstupuje, lze vyjádřit dvěma a její esenciální epiteta pak dalším trigonem:

* OSIRIS
* HORUS
* ISIS

* MAAT
* HATHOR
* ISIS

Tyto trigony jsou, podle našeho mínění, klíčem k esoterické interpretaci Isis jako symbolu okultní dimense lidského života. Dříve, než se pokusíme o stručnou analýzu výše uvedených trigonů, uvedeme zde ještě pozoruhodný genealogický pantheon egyptských bohů.

Ankh

Atum, tvůrce sebe sama tvoří ze sebe sama a dává vzniknout prvnímu páru, Šof a Tefnut (povětří a vlhkosti), který pak plodí nový pár, Geba (zemi) a Nut (nebesa). Naproti tomu memfidská teologie vychází z boha Ptaha, který stvořil svět prostřednictvím svého srdce, které obsahuje poznání tvořivosti („sia") a vyslovením nechal povstat elementy vesmíru (vyslovení „hu"). Za vnějším obrazem takto pojaté geneze se ovšem skrývají okultní kosmogonické prvky, které lze předběžně identifikovat jako lásku a tvůrčí slovo. Socha boha Ptaha z chrámu v Karnaku (dnes v turinském museu) drží v každé ruce smyčkový kříž („anch") a k tělu tiskne pověstný sloup „djed"; jeho ženským protějškem je „lví bohyně" Sachmet. „Djed", považovaný za prehistorický fetiš, má patrně svůj původ právě v Memfidě, kde byl považován za symbol Osirida. Velmi připomíná strukturu „čaker", okultních center lidského těla indického esoterismu. „Anch" („crux ansata", kříž se smyčkou) je symbolem života, resp. nadpřirozené síly. Kolem r. 700 př. n. 1. přišel do Memfidy etiopský král Šabako a byl mu zde ukázán „memfidský kámen", který zde byl celá staletí uchováván jako chrámový poklad. Šabako nechal zbytky textu přenést na granitovou desku. Podle H. Stobera (1987) tento text dokazuje, že staroegyptská teologie je původně monoteistická a že tedy Ptah reprezentuje jednotný prvopočátek stvoření, ale současně jeho polarizaci na „lásku" a „slovo". To jsou současně dvě stránky „Ka", plodivé životní síly, která je u lidského jedince spojována s jeho smrtí, chápané jako „jít ke svému Ka". Ve starém Egyptě je ovšem představa smrti zcela specifická, je to vlastně cesta k „vyššímu životu", která je v iniciačních aktech také chápána jako symbolická „smrt" (výrazně např. u svobodných zadnářů) a jíž byli podrobováni adepti zasvěcení ve starém Egyptě. Strober uvádí, že v tomto, nejméně pět tisíc let starém dokumente (memfidské desce) nacházíme spojení božského srdce a jazyka s „Ka v těle pozemských lidí". To poukazuje na další základní ideu esoterních systémů, totiž na to, že v člověku je přítomna božská tvůrčí síla, která má být probuzena, aby vedla člověka k nesmrtelnosti. Za klíčový lze pak považovat nápis: „Ka je srdce Ptahovo", či jiný: „Ka je Ptah". Šabakův text je považován za nejzákladnější pramen egyptského náboženství, píše Strober a dodává, že memfidské učení nemá význam jen pro dějiny staroegyptského náboženství, ale i pro „duchovní dějiny celého lidstva". 

Obrátíme-li nyní pozornost k výše uvedeným trigonům, charakterizujícím Isidu, můžeme jejich obsah vyjádřit v následující syntéze: (1) Isis jako Maat a Hathor = řád a láska; (2) Isis jako matka Hora = zdroj individuální transcendence a (3) Isis jako paní „plavby" a „korunovace" = transcendentální magická síla. 

Tuto syntézu lze dále v rovině esoterní antropologie redukovat na tezi: reintegrace se uskutečňuje ve znamení Isidy. Symbolem reintegrace je pak Hor. Oba trigony vyjadřující vztahy Isidy k bohům a bohyním a podávají obraz, který vyjadřuje esenciální význam lásky jako metafysické tvořivé síly a řádu jako jejích forem. Třetí trigon, podávající Isidina epiteta, pak tuto lásku, „kosmický éros" (jak ji nazval L. Klages 1930), konkretizují, a to lásky jako zdroje magické tvůrčí síly. Idea reintegrace je, podle našeho soudu, vyjádřena výrazně již v mýtu o Isidě a Osiridovi, kde Isis, shledávající kousky Osiridova těla, roztrhané a rozházené Sethem, hraje vysloveně aktivní roli. V druhé tématické části mýtu Isis pomáhá Horovi v boji se Sethem (Sutechem) a Hor se díky její pomoci stává stále silnějším. Hor ztrácí v boji oči, ale Isis mu je kouzlem vrací. Seth se posléze pokouší zničit Hora ve svém „domě", kam ho vyláká, ale vyvolá tím pohoršení a od souzení bohů a Re uznává Hora Osiridovým dědicem. V celém tomto zápase o Hora získá vá Isis podporu boha Thovta. K tomu není tře ba mnoho dodávat: Isis je nejen fyzickou mat kou Hora, ale i tou, která ho „korunuje" a činí Osiridovým dědicem, tj. vystupuje jako zdroj transcendence.

Transmutace člověka

Zbývá nyní konkretizovat zdroj této transmutace člověka v Hora, nebo, snad lépe řečeno, jeho metodu. Je možno konstatovat, že touto metodou západního esoterismu je extáze, jíž se dosahuje různými technikami, které -obecně vzato - jsou založeny na zvyšování vnitřní excitace až po určitou kritickou mez, za níž vystupuje rozšířené vědomí. Otázkou tedy nyní je, zda je tento extatický prvek v Isidině symbolice nějak doložen. Můžeme jej doložit celou řadou výše uvedených charakteristik, ale omezíme se jen na zopakování některých z nich.

Isidin dům - zrození bohů

Z uvedených symbolů je to především „Isidin dům", v němž se zjevuje, mimo jiné, „zrození bohů", tj. vnitřní stav, v němž vystu puje nadvědomí řádu. S tím souvisí symbol „obcházení hradeb", rozumí se Memfidy, kde Isis „uvádí do nejsvětějšího", tj. pohybování se na prahu rozšířeného vědomí, v němž se již vstupuje do „Isidiny svatyně". Město (Mem fis), obehnané hradbami, tj. bariérou empiri ckého vědomí a v jeho lůně „Isidin dům" jako něco ještě vyššího, tajemnějšího, ale již v okolí Memfidy je plno „míst povzneseni"' („tenent"), která jsou chápána jako „Osiridův hrob" a symbolizují tak druhý směr „cesty", sestup do „hrobu" hromadného nevědomí. Jde tu zásadně o dva směry extatického pohybu, nahoru a dolů - ostatně „cesta nahoru a dolů je táž" (Herakleitos). Velmi výrazným symbolem extatické metody je také ,jít ke svému Ka", ke své archetypické duši, v níž je spojeno srdce a jazyk, ovšem ten, který esoterikové nazývají „řečí ptáků", tj. jazyk zvláštní vokalizace, kte rý komunikuje slovy nevyj ádřitelné. Všechny tyto symboly vyjadřují jistý paradox, totiž ten, že řád nepostihuje každodenní vědomí, které je díky své abstraktnosti plno protikladů (chao su), ale že řád se zjevuje v extázi, konvenčně chápané jako iracionální, resp. iluzivní duševní stav. 

Ve výčtu symbolů a jejich analýze by bylo možno pokračovat, ale cílem naší práce bylo spíše jen řešení problému naznačit. Také oba symboly, denní bárky Maneset a noční Mesektet, poukazují na praktický esoterní smysl, totiž na „cestu" v obou výše uvedených směrech.

Mýtická bohyně

Bohatá symbolika nakupená kolem obrazu Isidy nasvědčuje tomu, že tato mýtická bohyně starého Egypta je klíčovým komplex ním symbolem esoterního učení i esoterní pra xe a že v tomto smyslu vyjadřuje skryté propo jení transcendentálních i transcendentních sfér, jak ve smyslu teoretickém, tak i praktickém. V tomto smyslu je symbol Isidy nevyčerpatel ným zdrojem esoterického poznávání.

Zdroj: PhDr. Milan Nakonečny

Další obsah této kategorie

Villiers de l'Isle-Adam

Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste, comte de Villiers de l'Isle-Adam (7. listopadu 1838 Saint-Breuc, Bretaň – 19. srpna 1889, Paříž) byl francouzský spisovatel, předchůdce symbolismu.

Jmenný slovník A - B

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník C - D - E - F

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník G - H - I - J

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník K - L - M

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník N - O - P

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník R - S - T

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník U - V - Z

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Baal Šem Tóv (zkr. Bešt, Israel ben Eliezer; 1699 až 1760)

Dosud žádné mystické hnutí si nepodmanilo lidovou představivost tak jako chasidismus. V době svého největšího rozkvětu mělo toto hnutí miliony stoupenců. O chasidismu bylo napsáno mnohé, jeho meditační aspekty však bývají opomíjeny, mezi jiným proto, že nejsou zjevné při prvním pohledu, bez důkladné znalosti nauky ranějších kabalistických škol. A přesto to byly právě meditační praktiky, které daly chasidismu mocný vnitřní impuls a přivedly do jeho řad mnoho význačných kabalistů.

Zoroaster (též Zarathustra; 6. stol. př.n.l.)

Perský esoterik s pověstí mága, tvůrce dualistického ná-boženského systému, tzv. zoroastrismu (v.), perského esoterismu, který je obsahem Avesty. Různí badatelé určují období Zoroastrova života různě (Plutarch je klade do doby pěti tisíc let před trójskou válkou). 
 

Smíchovský, Jiří Arvéd (1898-1951)

Jednou z nejvíce rozporuplných osobností českého hermetismu byl Jiří Arvéd Smíchovský. Jezuita, údajný zednář, černý mág, konfident nacistické tajné služby, konfident komunistické statní bezpečnosti. Člověk nadmíru vzdělaný, milovník knih... 
,,Pocházím z rodiny národnostně smíšené. Otec byl německého původu, s německým školním vzděláním, matka jest Češkou. Za prvního sčítání lidu v roce 1921 jsem přiznal národnost německou. Pokud jsem byl v Československu, pohyboval jsem se současně ve společnosti české i německé. De facto jsem neměl vůbec národního neb politického přesvědčení a zůstal jsem v tomto směru i později indiferentní. 

Rasputin, Grigorij Jefimovič (1869-1916)

Grigorij Jefimovič Rasputin (10. ledna 1869, Pokrovskoje, Rusko – 16. prosince 1916, Sankt Petěrburg, Rusko) byl ruský mystik, který měl velký vliv na poslední ruské vládce z dynastie Romanovců. Rasputin hrál důležitou roli v životě cara Mikuláše II., jeho ženy carevny Alexandry Fjodorovny a mladého careviče Alexeje.

Potocki, Jan (1761-1815)

... polský hrabě, známý jako autor jednoho z nejzvláštnějšího povídkového souboru XIX. století – pověsti „Manuscript trouvé a Saragossa“ – „Rukopis nalezený v Saragoze“. Je to nepravděpodobná směs historie o nejnezvyklejších událostech napsaná podobně jako arabské „Pohádky tisíce a jedné noci“. Bohatýr pověstí, mladý belgický důstojník, kapitán gardy valonské seňor Alfons van Worden vypráví o svých fantastických i podivuhodných příhodách, které zažil za 66 dní, a jsou spojené kabalisty, démony, oživlými mrtvolami, astrology i tajnými společnostmi. 

Lévi, Eliphas (1810-1875)

Největší postava novodobého hermetismu, jehož dogmata znovu objevil a zformuloval, významný kabalista, který mimo jiné provedl rekonstrukci Šalamounových klíčků. Tento „obnovitel hermetických tradic" byl původně katolickým knězem (jáhnem), ale pro své revoluční názory byl umístěn v klášterní klauzuře, kde se seznámil s hermetickou literaturou, a posléze byl zbaven kněžského svěcení. Svých svérázných názorů na podstatu katolicismu se nikdy nevzdal a pokoušel se o jistý smír mezi katolicismem a hermetisinem. 

Guaita, Stanislas De (1861-1897)

Francouzský básník symbolista, markýz, duchovní žák Eliphase Léviho (v.), přední martinista, zakladatel řádu Rose-Cro-ix-Cabbalistique (1882) a jeho velmistr, největší reprezentant hermetismu z konce minulého století. Zemřel mlád, údajně v důsledku zpětného odrazu v magickém souboji s abbém Boulanem (v.), ve skutečnosti na předávkování morfia. Autor vynikající, bohužel nedokončené trilogie Had Genese, Pojednání o prokletých vědách: S v. I.: Le temple de Satan (1891, čes. Chrám Satanův 1921), sv. IL: La clef de la magie noire (1896, čes. Klíč k černé magii. Sv. I. 1921, sv. II. 1934), sv. III.: Le problème du mal (dlouho po smrti v úpravě jeho sekretáře O. Wirtha, 1976). Dále napsal vynikající esej Au seuil du mystère (1896, čes. ve velmi zkráceném vyd. 1921). Své základní dílo koncipoval podle tarotového klíče a na fenoménech černé magie ilustroval dynamické principy astrálního světla. (Wirth O.: Stanislas de Guaita, Paris 1935.)

Cordovero, Rabbi Moše (1522-1570)

Slavný kabalista pocházející ze Španělska, posléze rabbi v Sa-fetu, autor díla Pardés rimmením (Zahrada granátových jablek), které „je systematickým úvodem clo kabaly a vý¬kladem četných míst Zoharu" (O. Eliáš 1938). Dále na¬psal mimo jiné Or Jak ar (Drahé světlo), v němž se zabý¬val komentováním Zoharu. Propracoval učení o sefirách (v.) a jejich působení v hmotném světě.

Dee, John (1527-1607)

Významný anglický příro¬dovědec a matematik, ale také jedna z největších postav renesančního hermetismu. Zabýval se prakticky magií a alchymií (také na dvoře císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka): v magii pracoval se zrcadly a s médiem Edwardem Kelleym a získal klíče k tzv. henochiánské-mu jazyku, tajemné řeči teurgických inteligencí. Jeho nejlepším dílem je Monas hieroglyfa (1564 - v.). Pro¬tokoly z jeho magické praxe byly publikovány (Casau-bon M.: Trne and faithfull relation of what passed for many years between Dr. John Dee and some spirits, London 1659). (Kiesewetter C: John Dee, ein Spiritist des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1893.)

Crowley, Aleister (1875-1947)

Nejvýraznější postava moderních dějin magie, sice velmi problematická, nicméně vlivná. Crowley hlásal příchod nového věku a nové pojetí lidského života v duchu jakéhosi novodobého libertinismu (čes.: Kniha zákona -Liber al vel legis, 1991). Zabýval se soustavně sexuální magií na základě dramatizace starověkých kultů spojené se sexuálními aktivitami (sicilská komunita Thelema vedená Crowleyem). Crowley se veřejnosti prezentoval nejen jako vynikající znalec magie, kabaly, tarotu, východních a západních esoterních systémů, ale také jako hypersexuální psychopat, narkoman, člověk bez morálních zábran, původce mnoha afér a pozér žijící na úkor druhých. Vystupoval pod příznačnými pseudonymy jako Mistr Therion (řecky zvíře) nebo Mega Therion (velké zvíře), „bestie 666" (z Apokalypsy) a v mnoha exhibicionistických postojích (lord Boleski-ne, ruský kníže atd.).

Cagliostro, Alexander (1743-1795)

Je sporné, zda byl tento hrabě, svobodný zednář vysokého stupně, zakladatel egyptského zednářství a legendární divo-tvůrce totožný s dobrodruhem a podvodníkem Josefem Bal samem, který zemřel ve vězení inkvizice; M. Haven (Le maítre inconnu Cagliostro: étude hisíorique et cri-tique sur la haute magie, 1964) tuto identitu na základě určitých důkazů odmítá. Cagliostro působil v mnoha evropských zemích, získávaje svými činy pověst mága a alchymisty, vystupuje jako Velký Kopta, zasvěcenec staroegyptského esoterismu, zakládaje četné lóže, ale také aféry. Na jeho egyptský zednářský ritus navazoval řád Memfis-Misraim. J. W. Goethe zpracoval jeho osudy v díle Grose Kophta (1791), A. Dumas v rozsáhlém románě Josef Balsamo psal spíše o druhém „Cagliostrovi".

Abulafia, Abraham Ben Samuel (1240-1291)

Abulafiovo dílo obsahuje bohatý autobiografický materiál, na jehož základě si o jeho životě můžeme udělat poměrně dobrou představu. Při čtení těchto životopisných pasáží před námi vyvstává portrét člověka přímého, neobyčejně nadaného, byť s mnoha lidskými chybami.
Abulafia se narodil roku 1240. Podle hebrejského kalendáře to byl rok 5000, tedy přesně počátek nového milénia. A právě tuto skutečnost Abulafia často uvádí na důkaz své předurčenosti ke zvláštnímu poslání.

Albertus Magnus (1193-1280)

Významný německý teolog, dominikán, profesor pařížské Sorbonny, učitel sv. Tomáše Akvinského, autor - mimo jiná díla - Compendium Theologiae veritatis (1473; sebr. spisy tvoří 38 sv.). Je mu přisuzována, zřejmě neprávem, řada spisů o magii a zejména alchymii, jakož i grimoáry Malý a Velký Albert, pověstná Egyptská tajemství Alberta Velikého, spis Liber de alchimia a další.

Becalel, Jehuda Low Ben - Rabbi Low (1512-1609)

... je zde zmíněn proto, že do rudolfinské doby a jejích legend, které ovšem mnohdy vznikaly a vyvíjely se mnoho desítek a často i stovky let po Rudolfově smrti, patří. Nikdy nevytvořil umělého člověka a nikdy se o to nejspíš ani nepokoušel. Byl to prostě jen významný učenec své doby, vzdělaný v teologii, filozofii, matematice, astrologii, astronomii. Byl to význačný znalec talmudu. Ví se, že císař ho minimálně jednou navštívil v ghetu. Setkání zorganizoval císařův bankéř. O čem si vzdělaný císař a vzdělaný rabín povídali ale nevíme. Nejpravděpobnější se zdá, že setkání bylo motivováno Rudolfovým zájmem o kabalu, ale můžeme se jen dohadovat.

Bruno, Giordano (1548-1600)

Jeden z největších filosofů v období renesance, italský dominikán, později pro kacířství z řadu vyobcovaný, činný na mnoha evropských univerzitách, posléze osm let vězněný inkvizicí a upálený jako „kníže kacířů". V rámci svého bytostně vyznávaného panteismu (bůh je nejvyšší vesmírný zákon a vesmír je oduševnělý živoucí celek, v němž vše svým způsobem žije v podivuhodných vztazích), silně ovlivněn dílem Mikuláše Kusánského a Paracelsem, se velmi přiblížil hermetickému pojetí duše světa. 

Blake, William (1757-1827)

William Blake (28. listopadu 1757 Londýn – 12. srpna 1827 Londýn) byl anglický malíř a básník.

Karel Weinfurter

Karel Weinfurter (27. května 1867, Jičín - 14. března 1942, Praha) byl překladatel, spisovatel a zakladatel novodobé české křesťanské mystiky. Jako badatel v oblasti okultismu dosáhl světového renomé především svým dílem Ohnivý keř (I. vyd. 1923). Vedl mystický spolek Psyché, vydával mystice a okultismu věnovanou revue Psyche a byl členem společnosti českých hermetiků Universalia. Spolu s Gustavem Meyrinkem byli prvními, kdo v Čechách začali koncem 19. století prakticky provozovat jógu. Napsal necelou stovku knih a kolem tří set jich přeložil.

Oldřich Eliáš (1895-1941)

Vyrůstal v Táboře, později žil v Praze, kde vystudoval právnickou fakultu. Současně navštěvoval přednášky o asyrologii a egyptologii a studoval hebrejštinu. Sbíral starou čarodějnickou literaturu a věnoval se i spiritismu a chiromantii. 
24.9. 1895 Tábor - 8.11. 1941 Osvětim

Jan Kefer (1906-1941)

PhDr. Jan Kefer ( 31. ledna 1906 Nový Bydžov - 3. prosince 1941 Flossenbürg) byl významný český astrolog, hermetik a publicista meziválečného období 20. století.

František Kabelák (1902-1969)

František Kabelák (8. listopadu 1902 - 5. září 1969) byl významný český hermetik, mág a kabalista. Podílel se na činnosti pražské společnosti Universalia.

Josef Louda (Theophanus Abba; 1901-1975)

Výrazná osobnost z kruhu českých universalistů, znalec Tarotu a alchymista Josef Louda, píšící pod pseudonymem Theophanus Abba. Níže celý životopis z pera prof. Nakonečného a pátrání po jeho hrobě v Terezíně, vč. fotek. 

Johannes Faust - podrobný životopis II.

Dvě písemná svědectví jsou zvláště významná, neboť pocházejí od hermetiků. Nechal jsem si je proto až nakonec. Sponnsheimský opat Johannes Trithemius sděluje ve svém dopise z 20. srpna 1507 matematikovi a dvornímu astrologovi kurfiřta falckého Johannu Virdungovi o Faustovi následující:

Johannes Faust - podrobný životopis I.

Doktor Faust, učenec, magik a čarodějník, který v touze po poznání upsal svoji duši ďáblu, je známou postavou. Jeho pohnutý osud byl v minulosti mnohokrát literárně ztvárněn. To, co se o Faustovi traduje, je z velké části jen legenda, v jejímž centru nicméně stojí skutečná historická postava. 

František Bardon (1909-1958)

Narodil se v Kateřinkách č.p. 314 jako prvorozený syn Viktora (Vítězslava) Bardona (*16. 5. 1885) , klempířského tovaryše v Hatschkově továrně na Jutu v Opavě, a jeho manželky Ludvíky (*27. 2. 1885), dcery Karla Herudka, podruha v Komárovských Chaloupkách, a jeho ženy Emilie Kubánkové. Rodiče byli sezdáni 12. 1. 1909 a měli celkem 12 dětí, z nichž dospělosti dožily syn František a dcery Štěpánka, Anna, Marie a Božena.

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter