Jalovec obecný (Juniperus communis)

Jalovec obecný (Juniperus communis) je keřovitá až stromovitá dřevina z čeledi cypřišovité (Cupressaceae) rostoucí jako podrost jehličnatých (obzvláště borových) lesů, na pastvinách a stráních. Na území České republiky je vinou úbytku přirozených stanovišť a brutálního sběru jalovcových šištic (nepravý plod) dnes již v některých krajích velice vzácný a je proto řazen mezi ohrožené druhy flóry ČR. Jeho aromatické plody se nazývají jalovčinky.

Jalovec obecný (Juniperus communis) 

Dle Wendys:
ROD
Juniperus zahrnuje přibližně 60 druhů, kterém rostou převážně na severní polokouli od hor subtropů až po subarktické pásmo, na jižní polokouli pouze v horách východní Afriky.
POPIS:
Neopadavý, dvoudomý, pomalu rostoucí, až 10 m vysoký keř nebo strom rozmanitého tvaru (kuželovitý, sloupcovitý, rozložitý, často s více kmeny). Borka šedá až hnědočervená, podélně brázditá, tenká, snadno se odlupující. Jehlice v 3četných přeslenech, 1 až 1,5 cm dlouhé, na svrchu žlábkovité, s bělavým proužkem, opadávají ve věku 3 až 4 roky. Samčí květy 4 až 5 mm velké,vejcovité, žluté, samičí cca 2 mm velké, zelené. Plody (jalovčinky) kulovité, 6 až 10 mm v průměru, zprvu zelené, později modré až černé a ojíněné, dozrávají po 2 letech, 3. rokem opadávají. Kvete v IV až V.
STANOVIŠTĚ:
Pastviny, skaliska, okraje a světliny borových, dubových nebo březových lesů, vřesoviště, rašeliniště, stanoviště slunné, na půdách suchých nebo střídavě vlhkých, písčitých, často málo výživných, obvykle nevápnitých.
ROZŠÍŘENÍ:
V ČR dříve poměrně hojně od nížin po nižší horské polohy, v současnosti roztroušeně až vzácně. Celkově roste v mírných a subtropických oblastech severní polokoule, v teplých krajích však jen v horách.
LÉČITELSTVÍ:
Sbírají se plody čili jalovčinky čili Fructus juniperi a to v době plné zralosti, tedy na podzim 2. roku, když jsou zbarveny do modra. Suší se v tenkých vrstvách na suchém a vzdušném místě. Vedle plodů se v době od podzimu do zimy sbírá i dřevo, jehož účinek je však slabší nežli plodů.
Droga obsahuje asi 0,5 až 2% silice (např. pinen, terpinolen, kamfen, kafr, borneol, geraniol, sabinen aj.), asi 30% sacharidů (glukosa, fruktosa), asi 9% pryskyřice, katechinové třísloviny, flavonoidy, hořčinu juniperin, leukoanthokyaniny, vitamín C, organické kyseliny, soli vápníku a draslíku, kaučuk, terpinol, prchavý olej aj.
Jalovec působí výrazně diureticky a zároveň antisepticky, takže bývá využíván při zánětlivýchchorobách močových cest nebo při zadržení tekutin v těle (jalovcová silice zrychluje zpracování tekutin v ledvinách). Vedle toho při vnitřním použití zlepšuje trávení, povzbuzuje chuť k jídlu, působí proti nadýmání a pomáhá při revmatismu. Vnitřní užití jalovce je však poněkud problematické, neboť vedle příznivých účinků zároveň poněkud dráždí ledviny. Zevně se užívá na bolestivé klouby či při bolestech páteře (zvyšuje prokrvení pokožky a působí hojivě).
Vnitřně se podává buď ve formě nálevu z drcených jalovčinek (1 čajová lžička jalovčinek na šálek vody se přivede k varu a nechá se 10 až 20 minut luhovat, podává se 2x denně, nejdéle však po dobu 6 týdnů) nebo se podávají přímo syrové plody (při revmatismu se podává první den 3x denně 1 jalovčinka, druhý den 3x denně 2 jalovčinky atd. atd. až 21. den 3x denně 21 jalovčinek a pak se jde zpět tak, že se naopak každý den jedna jalovčinka ubírá, při poruchách trávení se vrací zpět 15. den, tedy při dávce 3x denně 15 jalovčinek. První kůra by měla být aplikována nejvíce 1x za rok, druhou (menší) kůru lze brát 2x ročně. Zevně se jalovec aplikuje nejčastěji ve formě masti nebo oleje.
POZOR: Jalovec by nikdy neměli užívat lidé, kteří mají nebo v minulosti měli nemocné ledviny a dále kojící a těhotné ženy (jalovec pravděpodobně podporuje děložní stahy). Nikdo by jej pak neměl užívat dlouhodobě, tedy déle než 6 týdnů. Podle některých autorů rovněž zhruba u 30% nemocných sennou rýmou se po jeho užití objevují různé, zejména kožní alergické reakce. Vzácně se může vyskytnout i alergie projevující se bolestí ledvin. V takovém případě je třeba terapii okamžitě ukončit a ani v budoucnosti ji raději již nikdy neopakovat. 
Informace v tomto odstavci čerpány převážně z: J. Janča, J.A.Zentrich: Herbář léčivých rostlin, díl 2.
DALŠÍ UŽITÍ:
Jalovčinky se užívají jako koření zejména ke zvěřině, ale i k dalším pokrmům nebo při uzení masa (zlepšují trávení a potlačuje nadýmání, což může být docela užitečné, že?)
Z jalovce se vyrábí řada alkoholických nápojů, jako např. jalovcová, borovička a zřejmě nejznámější z nich je gin, jenž "vynalezl" v 17. století holandský lékař Franciscus Sylvius, když se snažil vyrobit močopudnou tinkturu. Jalovcový olej se také přidává do některý aperitivů (např. do jeneveru)
Jalovcové vonné a velmi odolné dřevo se používá v řezbářství, v minulosti se z něj vyráběly i hole a dýmky.
PĚSTOVÁNÍ:
Pěstuje se v několika kultivarech lišících se zejména vzrůstem a celkovým tvarem. Jalovci vyhovuje slunné stanoviště a spíše písčité, suché, málo výživné půdy. Množí se semeny nebo řízky. Pokud chcete sklízet i jalovčinky, musíte zasadit jak samčí, tak i samičí rostlinu.
JALOVEC V ČESKÉM HERBÁŘI Z ROKU 1899:
Jalovec (Juniperus), známý keř rostoucí u nás všude v lesích. Plody malé zrají teprv v druhém roce, mají chuť hořkou a vůni příjemnou, zvláště na uhlí rozpáleny. Obsahují zvláštní olej a působí mírně na ústrojí zažívací. Připravuje se z nich břečka, odvar, líh, a olej užívá se co lék. Při dně a hostci užívá se jahod co kadidla. Roztlučeny dávají se co obkladek proti bolení hlavy; žvýkají se také, by ústrojí zažívací povzbudily k větší činnosti.
Zvláštní druh jalovce, chvojka (Junip. sabina), rostoucí v jižní Evropě, náleží mezi nejprudčí, nejnebezpečnější jedy.
Roste vůbec v jižní Evropě jakožto keř, nebo nízký strom, jenž pro okrasu se pěstuje; má tupé listy, rýhované, žlázovité. Keř ten zelená se po celý čas; vrcholky větví, zvláště čerstvé, kdežto vydávají vůni ostrou, kořenatou, pryskyřnatou a odpornou, užívají se k účelům lékařským. Rozmačkány a položeny na kůži, dráždí a spůsobují červené skvrny. Užije-li se šťávy té jako léku, má týž účinek a větší dávka způsobí zánět střev. Osvědčuje zvláštní působivost na ústrojí močové a plodidla ženská; odstraňuje vady, jež objevují se následkem ochablosti nebo nečinnosti ústrojí při čmýře a spojen-li tento zjev s přílišnou podrážděností, pomine tato. Všeobecně jest známo, že užití chvojky u těhotných ženštin způsobuje potracení (abortus). Při bělotoku, vředech rakovitých v děloze, neplodnosti osvědčuje se méně chvojka.
Naproti tomu působí dobře při vodnatelnosti a zastavení čmýry nebo při špatném odměšováni moče. Dává se také na vředy a vyraženiny hnisající, na fíky (sifilis), na rány způsobené přílepem zpryšťovacím (vesicatorem). K účelu tomu hodí se nejlépe odvar 1—3 drachem na 3 unce denně; olej překapovaný ½ — 1 kapka na cukr.
Z 2 částí sádla a 1 části chvojky dělá se masť, k níž přidá se ½ částky vosku a pak se masti té užije jako shora uvedeného odvaru.
Zvěrolékař užívá chvojky způsobem rozličným. Ona působí prudce a ruší pletivo, s kterým přijde do styku, zvláště jest-li ono chorým; u skotu, ovcí a jmenovitě u psů způsobí větší dávka špatné zažívání, zánět střev, ba i smrt; koně pak snesou větší částku, ba i ½ klg. beze škody na zdraví. Mírná dávka léku toho uvnitř působí na ústrojí životní, zlepšuje zažívání a podporuje vyměšování moče.
U zvířat březích způsobiti může pometání. Hodí se za lék proti neduhům zastaralým, proti vodnatosti, slizotoku, proti škrkavkám, též proti neduhům dělohy. Dává se uvnitř koním a skotu po 15— 45 gr., ovcím a prasatům po 1—3 gr., psům 0,1 — 0,2 gr. častěji se solí neb moukou neb jinou látkou, jako pilule neb lektvař.
Také odvar se užívá; zevně pak léčí se chvojkou vředy a různé kožní neduhy; dává se bud prášek nebo šťáva z listí, samy neb smíšeny s jinými věcmi, a slouží obyčejně k omývání.

Zdroj: http://botanika.wendys.cz/

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2014

Další obsah této kategorie

Parcha saflorová - Maral (Leuzea carthamoides, Rhaponticum carthamoides)

Maralí kořen je tradiční posilující a omlazující bylina pocházející z Altaje. Bylina působí především jako: adaptogen - zvyšuje fyzickou i psychickou odolnost a odstraňuje únavu a afrodiziakum - posiluje pohlavní orgány a prohlubuje milostný prožitek

Šišák bajkalský (Scutellaria baicalensis)

Šišák je nenápadná léčivá bylinka, která pochází z Dálného východu. Bylina šišák je velice oblíbená v tradiční čínské medicíně. Léčivých účinků se využívají v tibetské medicíně a taková tradiční ruská přírodní medicína si ji velmi považuje. 

Rozchodnice růžová (Rhodiola rosea)

Zlatý kořen je naprosto výjimečná rostlina. Po dlouhých výzkumech došli odborníci k závěru, že jako adaptogen je Rhodiola rosea mnohem účinnější než jiné adaptogeny, včetně sibiřského žen-šenu – Panax ginsengu, Shiandry a Aralii. 

Kapradí (Dryopteris Filis-mas)

"O Beltainu utrhněte listy kapradí, které jsou ještě svinuté do spirál a usušte je nad beltainovým ohněm. Získáte mocný talisman pro následující rok." Slované věřili v zázračný květ kapradí, který činil svého majitele neviditelným a zprostředkoval mu všechna tajemství přírody. 

Zásady práce s magickým drogami

H. E. Douval, který se intenzivně zabýval prací s magickými drogami, stanovil následující základní pravidla pro jejich používání.

Mochomůrka červená (Amanita Muscaria)

Posvátná houba muchomůrka červená se nejčastěji spojovala s rituály sibiřských šamanů. Nové výzkumy ale ukazují, že psychotropní účinky muchomůrek byly známy již od doby kamenné v celé Asii i Evropě, odkud se znalost rituálního použití muchomůrek rozšířila do mnoha oblastí Ameriky. Podle legendy Korjaků vznikly muchomůrky ze slin nejvyššího boha, a proto je prý na místě je jako boží dar přijímat. Po požití čerstvých, sušených nebo vařených muchomůrek upadne šaman do jasnovidného transu během kterého je schopen cestovat jinými světy, komunikovat s duchy předků nebo navázat kontakt s těmi entitami, jejichž pomoc potřebuje. Může nahlédnout do budoucnosti nebo minulosti, najít východisko z ohrožující situace a podobně.

Chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea)

Phalaris arundinacea (dříve nazývaná Baldigera arundinacea) je vlhkomilná travina. Má sivozelený oddenek plazivý, článkovaný, šupinatý. Stébla jsou přímá, 0,5-2m (výjimečně až 3m) dlouhá, pevná, hladká, na bázi šupinatá. Tmavozelené listy mají 10-35 cm dlouhé a 0,6-2 cm široké, ploché a dlouze zašpičatělé čepele. 

Pelyněk pravý (Artemisia absinthium)

Pelyněk pravý (Artemisia absinthium) je vytrvalá, až 120 cm vysoká dřevnatějící bylina s listnatými lodyhami, zakončenými volnými latami žlutých úborů, náležející do čeledi hvězdnicovité (Asteraceae).

Podběl lékařský (Tussilago farfara)

Podběl lékařský (Tussilago farfara), někdy také podběl obecný, je vytrvalá léčivá rostlina s dlouhým plazivým oddenkem. Listy začínají růst až po odkvětu. Vyskytuje v celé Evropě a v Asii. U nás se roste převážně na vlhkých místech, na polích, u vody, na loukách, na březích potoků a v příkopech.

Bolehlav plamatý (Conium maculatum)

Jednoletá až dvouletá, až 2,5 m vysoká bylina páchnoucí při vadnutí po myšině. Lodyha přímá, bohatě větvená, rýhovaná, dutá, lysá, ojíněná, v dolní části červeně skvrnitá. Listy zpeřené, v obrysu trojúhelníkovité, až 50 cm dlouhé, dolní řapíkaté, horní pochvovitě přisedlé, lístky řapíčkaté. 

Blín černý (Hyoscyamus niger)

Jednoletá až dvouletá, žláznatě chlupatá, nepříjemně páchnoucí, 20 až 90 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, téměř oblá, hustě chlupatá, zelená. Listy v přízemní růžici dlouze řapíkaté, v obrysu vejčité, chobotnatě peřeně zubaté, záhy odumírající, lodyžní listy střídavé, sbíhavou bází přisedlé, poloobjímavé, žláznatě chlupaté, tvarem podobné listům přízemním. 

Rulík zlomocný (Atropa Bella-Donna)

Vytrvalá, 50 až 180 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, větvená, oblá, plná, kratičce pýřitá, fialově naběhlá. Listy střídavé, na květonosných větvích zdánlivě vstřícné, kopinatě vejčité, vejčité nebo eliptické, klínovitě zúžené v řapík, celokrajné, zejména na žilkách krátce pýřité. 

Durman obecný (Datura stramonium)

Jednoletá bylina rozložitého vzrůstu. Lodyha 20 až 140 cm vysoká, bohatě větvená. Listy řapíkaté, čepel vejčitá, chobotnatě laločnatá, nepříjemně páchnoucí. Jednotlivé květy vyrůstají v místech větvení lodyhy, koruna nálevkovitá, bílá nebo světle fialová, otvírá se večer mezi 19. a 20. hodinou, za deště zůstávají zavřené. 

Čarodějná mast (Unguentum sabbati)

Šalvěj lékařská (Salvia officinalis Linné)

Původním domovem šalvěje je Středomoří. Šalvěj byla odpradávna velmi ceněna bylinka, což je patrné již z latinského „salve“, tedy léčit. Sypala se také na hroby, nebo se vysazovala na znamení upřímné vzpomínky. Používá se také v mnoha kulturách jako velmi silný purifikační činitel. Součástí fluidických kondenzátorů. (Dov)

Andělika lékařská (Angelica archangelica)

Tato vysoká bylina se řadí k nejcennějším léčivým rostlinám. Jejich léčebných vlastností využívali již starověcí mniši, kteří ji pěstovali v klášteře jako lék proti moru. Přidávala se také do koupelí proti cizí kletbě či uřknutí. Používá se do fluidických kondenzátorů. (Dov)