Jan Kefer (1906-1941)

PhDr. Jan Kefer ( 31. ledna 1906 Nový Bydžov - 3. prosince 1941 Flossenbürg) byl významný český astrolog, hermetik a publicista meziválečného období 20. století.

Narodil se v novobydžovské měšťanské rodině. Jeho otec pocházel z Bavorska. Narodil se jako nevidomý, ovšem ve třech letech se jeho vrozená vada zraku upravila. V Praze studoval na arcibiskupském gymnasiu ve třídě slavného mystika Jaroslava Ovečky. Absolvoval noviciát premonstrátského Strahovského kláštera, z řádu však odešel a vystudoval filosofickou fakultu Karlovy univerzity.
Pracoval jako knihovník Národního muzea v Praze, později jako knihovník Strahovského kláštera a ve Vatikánské knihovně. Byl dlouholetým sekretářem a později i předsedou společnosti československých hermetiků Universalie a redaktorem časopisu Logos. Zabýval se astrologií, kabalou, magií, alchymií a theurgií. Je autorem řady prací o astrologii a hermetismu, ve společnosti Universalia přednesl na tato témata řadu přednášek. Řadu významných děl přeložil do češtiny, např. Tibetskou knihu mrtvých a díla o magii Eliphase Léviho. Byl funkcionářem jedné velmi pravicově založené strany a přesvědčeným rasistou.
Byl zatčen 18. června 1941 gestapem za svoje projevy proti okupační moci na půdě Universalie. Zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg. Předtím mu byla nabídnuta spoluúčast v týmu astrologů Adolfa Hitlera, což však odmítl.

Tvorba

Syntetická magie - vycházela od roku 1935 v sešitech; celkem vyšlo 30 sešitů - nedokončeno.
Theurgie - soukromý tisk 1935.
Theurgie magické evokace - lóžový tisk 1937
Praktická astrologie aneb umění předvídání a boje proti osudu - 1939
Encyklopedie zapomenutého vědění - 1940 - vyšly pouze dva sešity
Astrologická diagnostika - 1940 -vyšel pouze jediný sešit).
Jeho kniha Praktická astrologie, která vyšla v roce 1939 s podtitulem „Umění předvídání a boje proti osudu“, je téměř klasická, i když dnes ji řada astrologů považuje za překonanou. Znovu vyšla v r. 1993 v nakladatelství TRIGON. Z dalších prací Jana Kefera vyšlo v nakladatelství TRIGON: Theurgie, Theurgie magické evokace, Syntetická Magie.

Zdroj: Wikipedia



Svéráznou postavou novodobého českého hermetismu, neúnavným a obětavým činitelem společnosti českých hermetiků Universalie, která byla organizačním vrcholem vývoje českého hermetismu, ale i neméně neúnavným a pilným spisovatelem významných hermetických děl, překladatelem a všestranným praktikem v hermetických vědách, to byl PhDr. Jan Kefer, knihovník knihovny Národního Musea v Praze, dlouholetý sekretář a posléze předseda Universalie, redaktor jejího časopisu Logos a především skvělý lektor na Svobodné škole věd hermetických, která byla jednou z nejvýznamnějších institucí českého universalistického hnutí. 
Jan Kefer se narodil 31. ledna 1906 v Novém Bydžově Ludvíku Keferovi, majiteli pily v Novém Bydžově a matce Bohumile Keferové, rozené Svobodové, dcery měšťana v Novém Bydžově. Keferův otec se narodil v bavorském Regensburgu (Řezně). Jeho otec, tj. Keferův dědeček, byl německé národnosti. Manželství Keferových rodičů nebylo šťastné, kromě Jana neměli jiné děti a sám malý Jan se narodil jako nevidomý a zůstal jím až do třílet věku, kdy se vrozená vada zraku upravila. O jeho dětství nemáme žádné bližší zprávy. Víme jen, že se s ním jeho matka přestěhovala do Prahy, kde s ním žila po smrti svého manžela osaměle. V Praze začal mladý Jan Kefer studovat na arcibiskupském gymnasiu, které bylo tehdy velmi slavné. Jeho třídním učitelem byl teolog a spisovatel vynikající knihy o mystice Jaroslav Ovečka. V červnu roku 1924 Kefer na arcibiskupském gymnasiu maturoval. Nějakou dobu prodléval v noviciátu strahovského kláštera a chtěl se zřejmě stát příslušníkem premonstrátského řádu, ale pak z noviciátu vystoupil a zapsal se na filosofickou fakultu Karlovy university. Studoval zde hudební estetiku a filosofii. Studium ukončil disertační prací na téma Problém melodie a jeho hudebně – estetické řešení a doktorátem. (Doctor in scientia artis musicae et aesthetica nec non in philosophia doctrinam probavit – tak zněla formule jeho diplomu.) 
Od dětství se učil hře na klavír, později sám komponoval, mimo jiné složil operu Paleček. Lze říci, že jako mladý muž měl vyhraněné zájmy estetické a umělecké, zejména hudební, a také filosofické. Nicméně neztrácel smysl pro praktický život. Po maturitě krátkou dobu praktikoval. Nejprve bezplatně v knihovně Národního muzea a jako nadšený skaut pracoval také ve skautském hnutí a stal se jeho funkcionářem. Vedl skupinu skautíků, jejímž členem byl pozdější spisovatel Václav Čtvrtek, který na Kefera s vděčností a láskou vzpomínal. K jeho vzpomínkám se ještě vrátíme. Na univerzitě navštěvoval Kefer také přednášky z psychologie a biologie a projevil tím smysl pro všestranou vudělávací orientaci. 
Jak se Kefer dostal ke svému tak hlubokému a zasvěcenému zájmu o hermetismus, není známo. Je však známo, že k místu muzejního knihovníka mu dopomohl dr. Čeněk Zíbrt a také svobodný zednář dr. Josef Volf. Oba se zajímali o esoterismus, Zíbrt byl v jistém smyslu i historikem některých jeho odvětví (napsal např. brožuru o “kouzelném proutku”, virguli a jiné práce na podobná témata). Pravděpodobnější však je, že se o Kefera zajímali již jako o člověka, který se studiem esoterismu zabýval. V roce 1933 složil Kefer knihovnické zkoušky a byl ustanoven odborným úředníkem a roku 1938 pak byl jmenován zemským muzejním komisařem. Jeho kvalifikace, jak vyplývá z jeho osobního spisu, který je uložen v archivu Národního musea byla vynikající, což, mimo jiné, prokazovala i jeho znalost následujících jazyků (jak je tu zaznamenáno): němčina, italština, francouzština, angličtina, latina, řečtina a arabština. V pRaze bydlel Kefer na několika místech, nejprve kdesi v Modřanech spolu s pozdějším sociologem K. Gallou, pak v Ovenecké ulici, pak na Letné v Malířské ulici č. 7 (č.p. 230) a naposled na Smíchově v ulici P. Švandy č. 11 (č.p. 580). 
Jak jsem se zmínil, jako mladík se velmi věnoval skautingu. S oddílem, který vedl podnikal výlety po LUžnici a po Vltavě. Ke svým svěřencům měl velmi pěkný přátelský vztah. Jeho mládenecký byt v Ovenecké ulici jim byl kdykoli přístupný, chlapci si zde mohli číst, mohli se zde i z Keferových zásob najíst. Václav Čtvrtek vzpomínal, jak se jich několik v Keferově bytě jednou sešlo, namazali si chleba s máslem a hledali sůl. Našli jakousi nádobu s něčím, co vypadalo jako sůl, a protože to i jako sůl chutnalo, chléb si tím osolili. Soli tam mnoho nebylo a protože chlapců bylo víc, zásoba byla téměř spotřebována. Kefer, který později přišel a viděl to, se velmi zarmoutil: “byla to sůl ze sedmi moří”, vyčítal chlapcům; Čtvrtek později poznal, že ji Kefer používal jako ingredience pro své magické experimenty. Magií, která byla Keferovi hlavní doménou zájmu, se tedy zabýval již jako mladík. Čtvrtek s ním později tento zájem sdílel, ale omezil se spíše jen na to, že překládal různé texty ze staré francouzštiny, přesněji ze starých francouzských grimoárů. 
Dne 7. července 1935 se Kefer oženil s mladičkou a půvabnou dívkou, o deset let mladší Dagmar Moosovou, jejíž otec, inženýr, byl významným pracovníkem v oblasti budování železnic a jejíž matka byla nadšenou posluchačkou Keferových přednášek pořádaných Universalií. Také Dagmar se zajímala o skvělého lektora i o hermetismus a chodila s matkou na Keferovi přednášky. Později s úspěchem a velkou akribií pěstovala astrologii. Manželům Keferovým se 27. července 1936 narodil syn Reginald, který byl po smrti Keferových vychováván svými prarodiči, manžely Moosovými. 
O Keferově mládí mi vyprávěla Eva Psíková, služebná rodiny Keferů a předtím i služebná Keferových rodičů. Podle ní žil Kefer v jakémsi stálém shonu a horečné činorodosti, neustále něco organisoval, psal, domů mnohdy přiběhl jen na chvíli, často prý míval i hlad, protože prostě neměl čas na jídlo, živil se prý hlavně rohlíky a burskými oříšky, kterých míval plné kapsy. Měl robustní, poněkud obézní postavu, čelní pleš a nebyl zcela zdráv. Dokázal však vyvinou obrovskou energii a činnorodě se angažovat v široké oblasti zájmů. 
V mužném věku se, kromě toho, že vykonával zaměstnání omezující jeho časové možnosti, věnoval hudbě, přednáškám, byl spiritus agens Universalie od jejího založení a ve všech oblastech její činnosti. Nejenže byl jejím nejagilnějším lektorem, ale často přednášel i za jiné, staral se o publikační činnost a chod společnosti, psal články a knihy, překládal z francouzštiny, zejména díla Éliphase Léviho, z latiny přeložil téměř celou třetí knihu Okultní filosofie H.C. Agrippy z Nettesheimu, sestavoval hesla pro kartičkové vydání Encyklopedie okultismu, filosofie a mythologie a dokonce byl funkcionářem malé pravicové strany, do jejíchž novin přispíval politickými články. Na dovolenou jezdívali Keferovi k přátelům do Plané nad Lužnicí u Tábora. Také zde Kefer, který nepromarnil ani chvilku, pracoval. 
Dne 11. září 1935 odjel Kefer na studijní cestu do Itálie a Francie, při které navštívil, jak uvádí ve zprávě ze služební cesty, knihovny a musea ve Vatikáně (proslulou Ambrosianu, uchovávající ve svých fondech řadu cenných hermetických rukopisů), Turině a Paříži. Není pochyb o tom, že této návštěvy využil ke studiu vzácných hermetických spisů. V Turině navštívil také egyptologické museum. Tato cesta navazovala na svatební cestu manželů Keferových, jejímž cílem byl Egypt a z níž se dochovalo několik pohlednic, které posílali paní Psíkové. 
Největší úsilí a nejvíce času věnoval Kefer rozvoji hermetického hnutí. Přál si, aby se Praha stala jakýmsi centrem tohoto hnutí a věřil, že k jeho rozvinutí je nyní povoláno Slovanstvo a zejména Čechy. Byl v tom nepochybně i kus Keferova vlastenectví, které se odvážně projevovalo v jeho přednáškách, konaných již v období nacistické okupace. Avšak v jeho neúmozné činnosti nešlo jen o osobní fyzické a psychické vypětí, ale i o velkorysou oběť vůbec. Kefer – a to bylo všeobecně známo – na účely šíření hermetismu obětoval celé, nemalé věno své manželky, nepochbně s jejím souhlasem, a navíc se zadlužil. Svědčí o tom několik exekucí na jeho plat, uložených v jeho osobním spise, z nichž zvláště neodbytná a povážlivá byla exekuce vyšlá z podnětu Grafických závodů Pour a spol. Praha 1 z 2. září 1940, která se týkala nezaplacených učtů za tisk pro Universalii. Svých finančních obětí, za nimiž ovšem stálo i nutné uskrovnění pro celou rodinu, však Kefer nikdy nelitoval a výtkám, které mu paní Psíková jako starý člen domácnosti činila, se prý Kefer jen smál. Nebyla to ale lehkomyslnost, nýbrž pevná víra, že se vše, co je vynaloženo na šlechetné účely, v dobré obrátí. 
Třicátá léta jsou pro Kefera nejplodnější, ale také nejnamáhavější a znamenají především usilovnou činnost ve znamení Universalie. Vedle intenzivní činnosti organizační je to také činnost publikační a přednášková. Kefer vydává řadu významných knih a přednáší ve Svobodné škole věd hermetických na témata, která pokrývají téměř celý rozsah hermetismu. Přednáší o magii, jejích dějinách, o výkladu Smaragdové desky, ale i evangelia sv. Jana, o mytologii, astrologii a dokonce i o vybavení alchymistické laboratoře a další. Nejvýznamnější je jeho cyklus přednášek o teurgii, který začal v politicky pohnutém období dne 7. července 1938 a pokračoval i následující rok již v období tzv. protektorátu. Stenograficky tyto nejcennější Keferovy přednášky, vedle dalších, zachytil a přepsal jeho věrný žák Ladislav Málek. Jsou opatřeny charakteristickým a výstižným podtitulem: “Od dob alexandrijských poprvé po dvou tisících létech přednáší theurgii doktor filosofie Jan Kefer”. Keferovo theurgické dílo je jedinečné v celé světové literatuře a ještě se k němu vrátíme. 
Kefer však není jen funkcionář a přednašeč, zabývá se také praktickou evokační magií, a to velmi intenzivně. Ale magie je mu jen přípravou pro theurgii, která je vlastním smyslem jeho činnosti a vrcholem jeho díla. 
Zmiňujíce se o Keferově rozsáhlé činnosti, tak neuvěřitelně bohaté a obětavé, nemohu zde opomenout ani to, že v dubnu 1924 je odměněm za literární práci cenou Zeyerova fondu při Československé akademii věd a umění. 
Tím nejplodnějším rokem 1938, kdy začal přednášek theurgii apsal své monumentální dílo Syntetická magie se však také začíná naplňovat Keferův tragický osud. Přichází nacistická okupace českých zemí a s ní i nabídka, aby požádal o německou národnost, podporovaná poukazem na to, že má z otcovy strany německé předky. Vlastenec Kefer však hrdě odmítá. Ve svých přednáškách, které pokračují, učiní občas protinacistické poznámky a vyslovuje přesvědčení o nesmrtelnosti českého genia a víru v lepší budoucnost své vlasti. A tak na gestapo přichází udáníod jisté paní L. P., datované dnem 2. prosince 1940. Ale teprve 9. června 1941 v 8. hodin ráno přijíždí gestapo do Švandovy ulice a Kefera zatýká. MEzi gestapáky je i muž, který si pozorně prohlíží Keferovu pracovnu, která byla současně sekretariátem Universalie, osobně zabavuje a odnáší nějaké spisy a zle se obořuje na gestapáka, který se předtím těchto spisů nešetrně dotknul. Keferova pracovna je zapečetěna a Kefera odvážejí na Pankrác. Zde je nejprve pověřen tím, aby pro jakéhosi vysokého funkcionáře SS z množství svezených knih vybíral vzácnou hermetickou literaturu. Pro tento úkol nemohl být vybrán lepší odborník, ale Kefer je také Čech, a tak “vybírá” tak, aby se to nejvzácnější do rukou esesáckého velmože nedostalo. 
Potom je transportován do jednoho z nejhorších nacistických koncentračnívh táborů, do Flossenbürgu. Jeho spoluvězněm je tam František Sobek, člen městského divadla v Olomouci, který po osvobození vydal jedinečné svědectví o posledních dnech Jana Kefera. Jako ostatní vězňové musí i zesláblý Kefer pracovat v pověstném kamenolomu a vláčet po nekonečném schodišti těžké balvany, které jsou zase nahoře shazovány dolů. Jednou, když je už na smrt unaven – v té době se mu prudce zhoršila jeho cukrovka – se snaží vzít si lehčí balvan, ale esesácký dozorce to zpozoruje a Kefera surově zbije. S pomocí spoluvězňů se Kefer ještě dovleče do tábora, ale to už umírá a ví, že zemře. Pomodlí se ještě za svého vraha a večer 3. prosince 1941 vydechne naposled. Rodina dostává krabici s jeho popelem – snad. Keferovy pozůstatky jsou uloženy v hrobě na hřbitově na malvazinkách. Nešťastným řízením osudu mu však na hrob místo “Jan” napíší “Josef”. 
Tragedie však pokračuje: Dagmar Keferová umírá 11. července 1942 náhle v Plané nad Lužnicí. Příčinou smrti prý byl tetanus. Měsíc předtím jí bylo dvacetšest let. Šestiletého Reginalda se ujímají dědeček a babička Moosovi a je z něj později významný hudebník, který dnes žije v Brně. 
Mezi okultisty existovaly různé dohady o příčinách Keferova zatčení a jeho smrti. Nechyběla zde ovšem ani hypotéza “zpětného odrazu”, související s několika magickými operacemi, které Kefer podnikl ve dnech krize československého státu, aby odvrátil nacistické nebezpečí. Nechyběla samozřejmě ani hypotéza, že byl obětí Smíchovského, hermetika, který ho navštěvoval a byl agentem sicherheitsdienstu. Nejpravděpodobnější je však výklad ten, že nacisté zatkli Kefera v souvislosti s tažením proti okultistům a do koncentračního tábora jej dopravili proto, že právě jeho pokládali za “Říši nebezpečného”, neboť, jak jsem už uvedl, měli zájem ho získat, ale nepodařilo se jim to. Jejich experti věděli, že je vynikající theurg. Udání, která na gestapo došla jen potvrzovala, že je nebezpečný, neboť svědčila o jeho bytostném národovectví. 
Ačkoli se Kefer dožil jen třicetipěti let, nedovedeme si představit život plnější a dynamičtější. Svědčí o tom již dílo, které po sobě zanechal. Jeho duchovním Mistrem byl Éliphas Lévi, jehož spisy překládal do češtiny (Dějiny magie, Klíč k velkým tajemstvím, Věda duchů, Kniha zasvěcení). Podobně jako Lévi byl přesvědčeným a praktikujícím katolíkem a katolictví pokládal za jediné “magické křesťanství” a stejně jako Lévi nedůvěřoval “indickým naukám”, které k nám v hojné míře pronikaly; odmítal jejich egocentrismus a odtržení od života. Avšak odmítal budovat moderní magii na staroegyptských rituálech, protože v jeho době byly již mrtvé. Byl, tak říkajíc, doma ve všech odvětvích hermetismu, byl nejen skvělým evokatérem a velmi poučeným spagyrikem, ale i vynikajícím astrologem; se svou vzácnou ženou věnoval mnoho času studiu horoskopů a byl novodobým představitelem astromagie, nauky boje proti osudu. Teurgii, v níž dosáhl výsledků nejvyšších, chtěl budovat na nové bázi a požadoval: “Použití extase tam, kde vládne rozum, a vykázat rozumu ony dráhy, jimiž se dosud ubírala extase”. To bylo velmi hluboce pochopené kabbalistické “přestavění světel”, vněmž se doshuje lidsky nejvyšší úrovně poznání transcendentních světů. 
Kefer napsal a v edici Universalie vydal následující spisy: 
Syntetická magie (vycházela od roku 1935 v sešitech; celkem vyšlo 30 sešitů – 488 stran – dílo však zůstalo nedokončeno). 
Theurgie (soukromý tisk 1935, 28 str.). 
Theurgie magické evokace (lóžový tisk 1937, 102 str.) 
Praktická astrologie aneb umění předvídání a boje proti osudu (1939, 338 str. –poprvé ve třech svazcích, potom v jednom). 
Encyklopedie zapomenutého vědění (1940, vyšly jen dva sešity). 
Astrologická diagnostika (1940, vyšel jen jediný sešit). 
Velkoryse pojatá syntetická magie nevyšla bohužel celá, podle plánované osnovy díla vyšla jen asi třetina toho, co Kefer původně zamýšlel vydat. Kefer chtěl toto dílo, o něž byl zájem i v Německu, vydat původně knižně, ale nenašel dostatečný počet subskribentů pro takové vydání, a tak je začal psát a vydávat nepravidelně v sešitech. Dílo vycházelo ještě na počátku protektorátu, ale když mu bylo oznámeno, že vydávání bude zastaveno, rychle je zhuštěním nejbližších kapitol dokončil. Celá rozsáhlá praktická část však nebyla vydána. Dílo nebylo, jak je dnes již s jistotou známo, dokončeno ani v rukopise. Je však známa jeho původní osnova. Kefer dovedl toto dílo jen ke zhuštěné IV. kapitole. 
Z osnovy je patrno, že pokud by byla tato kniha o magii napsána – a jen málokdo byl schopen ji v tomto pojetí napsat – bylo by to nejúplnější dílo o magii, dílo, jež dosud světová literatura nemá. Keferova kvalifikovaná aprobace k sepsání takového díla byla dána jednotou jeho velkého vědění a velkých praktických zkušeností. Avšak i torzo, jímž syntetická magie je, je velkým dílem, ve světové literatuře ojedinělým, obsahujícím pasáže nesmírné ceny a svědčícím o velkém rozsahu i hloubce Keferových znalostí i zkušeností. 
Po zatčení Kefera se dva odvážní členové Universalie, Keferovi blízcí spolupracovníci, s přispěním paní Keferové dostali do jeho zapečetěné pracovny tak, že pečeť opatrně sňali a posléze opět přiložili. Vynesli tehdy z této pracovny Keferův nedokončený rukopis překladu III. knihy Agrippovy Okultní filosofie a odnesli odtud i velké množství publikací vydaných Universalií, knih, jednotlivých čísel Logosu a lístkové Encyklopedie. Tyto publikace pak byly celou válku uschovány v Mnichovicíxh u Prahy. Přetrvaly protektorát, avšak, až na zmíněný rukopis a určitý zlomek původního množství uvedených publikací, nepřežily režim komunistický a byly na počátku šedesátých let zničeny. 
Keferovo dílo bylo velmi kladně přijato nejen zájemci o esoterismus. Tak např. o jeho Praktické astrologii byla v Nedělním listě (9. července 1939, s. 4) otištěna recenze, v níž bylo, mimo jiné, uvedeno: “Předností publikace je kritičnost a jasné podání... Kniha českého autora však se vyrovná nejlepším dílům cizím a je zajímavá i pro toho, kdo se k astrologii staví odmítavě”. Proto byly také za Keferovy spisy a zejména za jeho astrologii v období komunistického režimu nabízeny četnými zájemci obrovské sumy, byly rozšiřovány v strojopisných opisech a patřily k nejvyhledávanějším “sanizdatovým” publikacím. 
Kefer, jak jsem už poznamenal, chtěl pozvednout český hermetismus na světovou úroveň a vybudovat v Praze jeho světové středisko. První úkol se díky universalistické trojici Lasenic, Kefer, Kabelák podařilo splnit beze zbytku. Splnění druhého úkolu zabránila druhá světová válka, v jejímž průběhu Kefer a Lesenic zemřeli a po níž byl Kabelák odsouzen k osamocenému dalšímu bádání. Duchovně navazoval Kefer na svůj velký vzor Éliphase Léviho, na jeho pokus o syntézu esoterního katolicismu a hermetismu. Avšak zatímco Lévi akcentoval svou snahu studiem kabbaly, vycházel Kefer spíše z tradic Západu. Proto nejvyšší úsilí této syntézy spatřoval v theurgii. Evokativní magii, kterou se zabýval, pokládal jen za průpravu k praxi theurgické. Příklon k theurgii podporovalo u Kefera i jeho hudební založení. 
Zatímco však jeho velký historický předchůdce Martinez de Pasquylly (U1774) chápal theurgickou evokaci jako nezbytný předpoklad osobní reintegrace, a vedl proto své žáky k jejímu uskutečnění, chápal, vždy nadosobně, nadindivi-dualisticky myslící Kefer theurgickou evokaci jako tvoření nových “světů”, tj. nových idejí v nadsmyslovém světě, aby se pak tyto ideje mohly uskutečnit ve světě pozenském. Meboť vše pozemské je primárně dáno v transcendentnu, v němž jsou tedy obsaženy příčiny (činitelé) pozemského dění. To bylo velkou a ušlechtilou ideou Keferova díla: povznesení lidstva cestou theurgickou, cestou transcendentní re-evoluce. Proto také chtěl vybudovat v Praze středisko hermetismu, a proto se angažoval jako theurg v pokusech ovlivnit neblahý vývoj událostí ve své vlasti v roce 1938. Tím se však lišil i od svého přítele Lasenica, jak tu již bylo naznačeno. Zatímco tento usiloval o vývojindividuální, usiloval Kefer o vývoj celku. Proto se dal Lasenic posléze – a zřejmě nikoli náhodně právě roku 1938 – na cestu hermetismu lóžového, zatímco Kefer zůstal universalistou a usiloval o veřejné šíření hermetických nauk. 
“Magická evokace pracuje se silami vytvořenými, theurgická evokace je tvoří sama... Teprve theurgiedovede vytvořiti lidskému duchu nový svět a přiblížit nové světy lidskému životu a lidské myšlence” (Kefer: Theurgie magické evokace, s. 5, 6). Z úvodu této vynikající knihy jasně neplyne tento výše uvedený všelidský záměr, zřetel k lidstvu jako k celku, Kefer tu dokonce říká: “Účelem evokace theurgické je vytvořiti své osobnosti novou skutečnost vnímanou jiným způsobem, než vnímá většina lidí. Magie i theurgie obohacuje život, neboť člověk noří se do záhad bytí jemnými spoji, vnímá nádheru skutečnosti, okouší slasti života, jež není z tohoto světa, přičemž však zůstává v prostoru času, na půdě této země” (Theurgie magické evokace, s. 5). Tento všelidský aspekt západního esoterismu, tj. hermetismu, jehož vrcholem je theurgie, vyjadřuje Kefer výrazně zejména ve své Syntetické magii (s. 73, 184 a jinde), když srovnává esoterismus východní s křesťanským, tj. západním, kde říká: “Formule spasení a věčného života nepočíná slůvkem “já”, nýbrž “on”; nezáleží na tom, jak pomáhali jsme sami sobě na cestě k Bohu, nýbrž jak pomáhali jiným nésti břemeno života”. Tento sociální aspekt Keferova hermetismu, který nejen vyznával, ale i žil, je podstatným znakem jeho života a díla. 
Proto, snad až poněkud příkře, odsoudil i esoterismus indický, pro nějž bylo u nás více nadšení, než si objektivně zasloužil: “Indická kultura jest civilizace bez programu, bez logiky, bez vědy, bez dogmatu, bez naděje a lásky, indický zasvěcenec zná jen sebe a svým učením jen potvrzuje daný stav, zatím co se západ snaží aspoň o ideál dokonalosti, pravdy a humanity, a i když zoufá nad jeho dostižením, přece jen chce pracovati, aby se lidský duch přiblížil ke slunci ideálu, které nejlepší duchové viděli vznášeti se nad mlhou této země.” Snaží-li se “orientálec”, jak dále říká Kefer, uniknout utrpení tohoto světa, pak je třeba také vědět, že existuje utrpení, které “nutí člověka, aby se rozletěl k Absolutnu , které jitří hlubiny naší duše, aby ji koncentrovalo k veliké cestě osvobození, které nesmí býti útěkem ze světa a bytí, nýbrž překonáním světa a jeho zákonů” (Syntetická magie, s. 186). 
Dne 7. července 1938 začal v Praze Kefer s přednáškami o theurgii a hned v té úvodní řekl, že: “Magie je nauka o dokonalém zvládnutí světa dušebního neboli světa astrálního; theurgie je nauka o zvládnutí světa duchovního neboli božského... Klasické theurgie se obracído říše světa principů, do říše bohů, andělů, co říše první emanace.” Jejím předmětem jsou principy, ale lidsky pojaté, např. “lidský theurgický princip lásky”, tedy “existence ideálna”. Avšak “stopy nejvyšších duchovních podstat ztratil člověk téměř úplně...” Ve své theurgii pak napsal: “A proto chce-li zrozenec této země hleděti opět do klidných světel andělského světa, musí v sobě probuditi, to je evokovati ony duchovní složky, které mu umožňují, aby podstaty andělské vpramenily do podstaty lidské a aby člověk byl zaměřen k nadsvětným sférám natolik, že věci duchovní budou mu skutečnější než světy hmotné” (Theurgie magické evokace, s. 7). Tak lidé stejného duchovního založení tvoří v astrálu silný egregor určité ideje, jenž se nutně projeví v pozemském životě. Keferovým ideálem bylo vytváření žádoucích astrálních egregorů duchovního života. 
Svou přednášku dne 29. září 1938 začal Kefer konstatováním, že: “Původ všech zmatků kotví v tom, že byla otřesena autorita.” A dále řekl: “To znamená, že jakmile otřesete autoritou, musí povstati autorita nová, neboť svět bez autority nemůže existovat. Tuto obyčejně dává hrubá síla.” Nenechal nikoho na pochybách, že touto hrubou autoritou míní nacismus. Dále pak pokračoval takto: “Pro nás jediná autorita je autorita duchovní, koruna svatováclavská... Je to autorita, která v astrálu existuje tisíc let”. Nakonec vyslovil přesvědčení, že: “...tento velký egregor je tak silný, mocný a krásný, že nedá zahynouti nám ani našim dětem, kterým dá plnost života.” Toto proroctví se dosud nevyplnilo, neboť plně tento národ nežil ani za nacistické okupace, ani za bolševického protektorátu, ale Kefer jím vyjádřil důležitý theurgický ideál: žije-li národ velkými tradicemi a nezrazuje-li je, tj. nezeslabuje-li jejich astrální egregor, těší se kulturnímu vývoji ve směru těchto tradic. Tomuto vývoji, duchovně tak jedinečnému, se bude český národ těšit, až se vrátí ke své svatováclavské tradici, tj. ke skutečnému životu v bohu, tj. v pravdě, pokoře a lásce. 
Transmutace osobnosti je podmíněna úrovní jejího morálního vývoje; theurgická komunikace s génii je podmíněna osvojením vlastností, které personifikují. V magii intervenují “stíny”, je tu konflikt a strhávání k astrálním proudům démonického. V teurgii se operatér spojuje s pozitivními egregory, posiluje jejich astrální bytí, a to směřuje k působení “dolů”, na duši národů či lidstva. 
Kefer se velmi intenzivně věnoval praktické evokativní magii klasického typu. Průnik tehdy vlivných a módních směrů, zvláště těch, které byly pod vlivem díla Aleistra Crowleyho, se Keferovy činnosti nedotkly. Věděl však o nich a měl k nim velmi kritický vztah. Zůstal, tak jako jeho veliký mistr Éliphas Lévi, vždy věren svému osobitě pojatému katolictví: “Pamatujme, že za všechny květy evropské kultury děkujeme křesťanství... Kristovo učení, toť nejvyšší a nejušlechtilejší revoluce ducha, která přichází osvobozovati člověka a otřásati trůny tyranie a organizovaného otroctví. Úcta k člověku, sociální city, charita a humanita, to vše jsou názvy lidí, kteří se ke křesťanství nechtějí hlásit, kteří však přesto jsou jím ve svém podvědomí podmaněni” (Syntetická magie, s. 198). V téže citované knize (s. 38) pak Kefer vyjádřil své magické krédo těmito slovy: “Autorovi této knihy jest magie soustavou, která využívá a zužitkuje způsobem zcela jednoduchým nezměrný obzor viditelných i neviditelných sil, jest mu snůškou zkušeností a praktik celých věků a činností, ketré vedou daleko za práh našeho analytického chápání a zasluhují si proto, aby byly studovány. Magie není mu pouhou řadou naivních receptů, jak by se na první pohled zdálo. Recepty samy o sobě skrývají v tomto případě daleko více, než co v nich může nalézti povrchní badatel. Magie jest mu naukou, před kterou se skláněli velicí duchové, jasní a kultivovaní badatelé, svědomití experimentátoři a vážní spisovatelé. Antická věda, vysoká magie, kabbala a hermetismus tvoří v základě jeden celek... Jen v mozcích bláznů evokuje magie bizarní a banální historky čarodějů. Moudrého uvádí do vzrušující kapitoly intelektuálního dobrodružství lidstva, vysvětluje, pokud slova a písmo k tomu stačí, odvěké touhy lidského srdce a duše, jest napínavým výkladem vesmíru, života a kosmu, jest filosofií, která nezná překážek a omezení.” 
Kefer byl výrazným novodobým intelrktuálem v pozitivním slova smyslu, chtěl spojit své akademické vzdělání, nemalé rozsahem i hloubkou, se studiem starých foliantů hermetických věd. V tomto smyslu šel k pramenům. Množství vzácných knih si vypůjčoval zejména z knihovny strahovského kláštera, která byla pokladnicí hermetické literatury. Ale nezůstal jen u teoretických a praktických studií. Setkal jsem se v létě roku 1959 v podstatě náhodou se slovenským mágem prof. Jánem Okrouhlicou v Liptovském Podhradí, kde bydlel v jakési moderně postavené vilce či chatě, v níž měl vybudovánu magickou oratoř. Byl jsem tehdy v tomto místě na vojenském cvičení a chodíval jsem pana profesora, který byl také malířem a v místě měl pověst čaroděje, po večerech navštěvovat. Znal dr. Kefera osobně a vyprávěl mi, jak jednou v Bratislavě, kam byl Kefer pozván, před malou skupinou zájemců o magii, v níž byl tehdy i pan profesor, oživil Paracelsův obraz. Okruhlica byl přesvědčen, že Kefer patřil mezi nejvýznamnější představitele praktické magie své doby. 
Františku Kabelákovi jsem kdysi položil otázku po srovnání Kefera a Lasenica a dostal jsem tuto pozoruhodnou odpověď: ”Lasenic víc mohl, než chtěl a Kefer naopak, víc chtěl, než mohl”. Později jsem pochopil smysl této odpovědi: Lasenic se zabýval magií experimentálně a v určité fázi svého vývoje se jí už nezabýval, ačkoli mohl dospět dále; Kefer dospěl k theurgii, ale stanovil si nedostižný ideál theurgie jako činitele duchovního vývoje lidstva, kterého již nebyl s to dosáhnout. Zemřel mlád, ale zanechal velkolepé a rozsáhlé dílo, ale i velkolepý příklad esotericky pojatého a v životě uskutečňovaného entusiasmu, jehož obsahem byli jedinci, národ a lidstvo. 


Zdroj: Novodobý český hermetismus - Milan Nakonečný podle elektronické verse na Citadela

Další obsah této kategorie

Villiers de l'Isle-Adam

Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste, comte de Villiers de l'Isle-Adam (7. listopadu 1838 Saint-Breuc, Bretaň – 19. srpna 1889, Paříž) byl francouzský spisovatel, předchůdce symbolismu.

Jmenný slovník A - B

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník C - D - E - F

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník G - H - I - J

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník K - L - M

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník N - O - P

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník R - S - T

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník U - V - Z

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Baal Šem Tóv (zkr. Bešt, Israel ben Eliezer; 1699 až 1760)

Dosud žádné mystické hnutí si nepodmanilo lidovou představivost tak jako chasidismus. V době svého největšího rozkvětu mělo toto hnutí miliony stoupenců. O chasidismu bylo napsáno mnohé, jeho meditační aspekty však bývají opomíjeny, mezi jiným proto, že nejsou zjevné při prvním pohledu, bez důkladné znalosti nauky ranějších kabalistických škol. A přesto to byly právě meditační praktiky, které daly chasidismu mocný vnitřní impuls a přivedly do jeho řad mnoho význačných kabalistů.

Zoroaster (též Zarathustra; 6. stol. př.n.l.)

Perský esoterik s pověstí mága, tvůrce dualistického ná-boženského systému, tzv. zoroastrismu (v.), perského esoterismu, který je obsahem Avesty. Různí badatelé určují období Zoroastrova života různě (Plutarch je klade do doby pěti tisíc let před trójskou válkou). 
 

Smíchovský, Jiří Arvéd (1898-1951)

Jednou z nejvíce rozporuplných osobností českého hermetismu byl Jiří Arvéd Smíchovský. Jezuita, údajný zednář, černý mág, konfident nacistické tajné služby, konfident komunistické statní bezpečnosti. Člověk nadmíru vzdělaný, milovník knih... 
,,Pocházím z rodiny národnostně smíšené. Otec byl německého původu, s německým školním vzděláním, matka jest Češkou. Za prvního sčítání lidu v roce 1921 jsem přiznal národnost německou. Pokud jsem byl v Československu, pohyboval jsem se současně ve společnosti české i německé. De facto jsem neměl vůbec národního neb politického přesvědčení a zůstal jsem v tomto směru i později indiferentní. 

Rasputin, Grigorij Jefimovič (1869-1916)

Grigorij Jefimovič Rasputin (10. ledna 1869, Pokrovskoje, Rusko – 16. prosince 1916, Sankt Petěrburg, Rusko) byl ruský mystik, který měl velký vliv na poslední ruské vládce z dynastie Romanovců. Rasputin hrál důležitou roli v životě cara Mikuláše II., jeho ženy carevny Alexandry Fjodorovny a mladého careviče Alexeje.

Potocki, Jan (1761-1815)

... polský hrabě, známý jako autor jednoho z nejzvláštnějšího povídkového souboru XIX. století – pověsti „Manuscript trouvé a Saragossa“ – „Rukopis nalezený v Saragoze“. Je to nepravděpodobná směs historie o nejnezvyklejších událostech napsaná podobně jako arabské „Pohádky tisíce a jedné noci“. Bohatýr pověstí, mladý belgický důstojník, kapitán gardy valonské seňor Alfons van Worden vypráví o svých fantastických i podivuhodných příhodách, které zažil za 66 dní, a jsou spojené kabalisty, démony, oživlými mrtvolami, astrology i tajnými společnostmi. 

Lévi, Eliphas (1810-1875)

Největší postava novodobého hermetismu, jehož dogmata znovu objevil a zformuloval, významný kabalista, který mimo jiné provedl rekonstrukci Šalamounových klíčků. Tento „obnovitel hermetických tradic" byl původně katolickým knězem (jáhnem), ale pro své revoluční názory byl umístěn v klášterní klauzuře, kde se seznámil s hermetickou literaturou, a posléze byl zbaven kněžského svěcení. Svých svérázných názorů na podstatu katolicismu se nikdy nevzdal a pokoušel se o jistý smír mezi katolicismem a hermetisinem. 

Isis (Eset)

Egyptská bohyně Isis (Eset) byla man želkou a sestrou boha Osirida, ale je úzce spo jována též s ideou bohyně Maat, jejímž pánem byl Thoth. O bohyni Maat se praví, že se přátelí se všemi bohy a že přichází z nebes, ale „sjednocuje se s pozemským"...

 

Guaita, Stanislas De (1861-1897)

Francouzský básník symbolista, markýz, duchovní žák Eliphase Léviho (v.), přední martinista, zakladatel řádu Rose-Cro-ix-Cabbalistique (1882) a jeho velmistr, největší reprezentant hermetismu z konce minulého století. Zemřel mlád, údajně v důsledku zpětného odrazu v magickém souboji s abbém Boulanem (v.), ve skutečnosti na předávkování morfia. Autor vynikající, bohužel nedokončené trilogie Had Genese, Pojednání o prokletých vědách: S v. I.: Le temple de Satan (1891, čes. Chrám Satanův 1921), sv. IL: La clef de la magie noire (1896, čes. Klíč k černé magii. Sv. I. 1921, sv. II. 1934), sv. III.: Le problème du mal (dlouho po smrti v úpravě jeho sekretáře O. Wirtha, 1976). Dále napsal vynikající esej Au seuil du mystère (1896, čes. ve velmi zkráceném vyd. 1921). Své základní dílo koncipoval podle tarotového klíče a na fenoménech černé magie ilustroval dynamické principy astrálního světla. (Wirth O.: Stanislas de Guaita, Paris 1935.)

Cordovero, Rabbi Moše (1522-1570)

Slavný kabalista pocházející ze Španělska, posléze rabbi v Sa-fetu, autor díla Pardés rimmením (Zahrada granátových jablek), které „je systematickým úvodem clo kabaly a vý¬kladem četných míst Zoharu" (O. Eliáš 1938). Dále na¬psal mimo jiné Or Jak ar (Drahé světlo), v němž se zabý¬val komentováním Zoharu. Propracoval učení o sefirách (v.) a jejich působení v hmotném světě.

Dee, John (1527-1607)

Významný anglický příro¬dovědec a matematik, ale také jedna z největších postav renesančního hermetismu. Zabýval se prakticky magií a alchymií (také na dvoře císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka): v magii pracoval se zrcadly a s médiem Edwardem Kelleym a získal klíče k tzv. henochiánské-mu jazyku, tajemné řeči teurgických inteligencí. Jeho nejlepším dílem je Monas hieroglyfa (1564 - v.). Pro¬tokoly z jeho magické praxe byly publikovány (Casau-bon M.: Trne and faithfull relation of what passed for many years between Dr. John Dee and some spirits, London 1659). (Kiesewetter C: John Dee, ein Spiritist des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1893.)

Crowley, Aleister (1875-1947)

Nejvýraznější postava moderních dějin magie, sice velmi problematická, nicméně vlivná. Crowley hlásal příchod nového věku a nové pojetí lidského života v duchu jakéhosi novodobého libertinismu (čes.: Kniha zákona -Liber al vel legis, 1991). Zabýval se soustavně sexuální magií na základě dramatizace starověkých kultů spojené se sexuálními aktivitami (sicilská komunita Thelema vedená Crowleyem). Crowley se veřejnosti prezentoval nejen jako vynikající znalec magie, kabaly, tarotu, východních a západních esoterních systémů, ale také jako hypersexuální psychopat, narkoman, člověk bez morálních zábran, původce mnoha afér a pozér žijící na úkor druhých. Vystupoval pod příznačnými pseudonymy jako Mistr Therion (řecky zvíře) nebo Mega Therion (velké zvíře), „bestie 666" (z Apokalypsy) a v mnoha exhibicionistických postojích (lord Boleski-ne, ruský kníže atd.).

Cagliostro, Alexander (1743-1795)

Je sporné, zda byl tento hrabě, svobodný zednář vysokého stupně, zakladatel egyptského zednářství a legendární divo-tvůrce totožný s dobrodruhem a podvodníkem Josefem Bal samem, který zemřel ve vězení inkvizice; M. Haven (Le maítre inconnu Cagliostro: étude hisíorique et cri-tique sur la haute magie, 1964) tuto identitu na základě určitých důkazů odmítá. Cagliostro působil v mnoha evropských zemích, získávaje svými činy pověst mága a alchymisty, vystupuje jako Velký Kopta, zasvěcenec staroegyptského esoterismu, zakládaje četné lóže, ale také aféry. Na jeho egyptský zednářský ritus navazoval řád Memfis-Misraim. J. W. Goethe zpracoval jeho osudy v díle Grose Kophta (1791), A. Dumas v rozsáhlém románě Josef Balsamo psal spíše o druhém „Cagliostrovi".

Abulafia, Abraham Ben Samuel (1240-1291)

Abulafiovo dílo obsahuje bohatý autobiografický materiál, na jehož základě si o jeho životě můžeme udělat poměrně dobrou představu. Při čtení těchto životopisných pasáží před námi vyvstává portrét člověka přímého, neobyčejně nadaného, byť s mnoha lidskými chybami.
Abulafia se narodil roku 1240. Podle hebrejského kalendáře to byl rok 5000, tedy přesně počátek nového milénia. A právě tuto skutečnost Abulafia často uvádí na důkaz své předurčenosti ke zvláštnímu poslání.

Albertus Magnus (1193-1280)

Významný německý teolog, dominikán, profesor pařížské Sorbonny, učitel sv. Tomáše Akvinského, autor - mimo jiná díla - Compendium Theologiae veritatis (1473; sebr. spisy tvoří 38 sv.). Je mu přisuzována, zřejmě neprávem, řada spisů o magii a zejména alchymii, jakož i grimoáry Malý a Velký Albert, pověstná Egyptská tajemství Alberta Velikého, spis Liber de alchimia a další.

Becalel, Jehuda Low Ben - Rabbi Low (1512-1609)

... je zde zmíněn proto, že do rudolfinské doby a jejích legend, které ovšem mnohdy vznikaly a vyvíjely se mnoho desítek a často i stovky let po Rudolfově smrti, patří. Nikdy nevytvořil umělého člověka a nikdy se o to nejspíš ani nepokoušel. Byl to prostě jen významný učenec své doby, vzdělaný v teologii, filozofii, matematice, astrologii, astronomii. Byl to význačný znalec talmudu. Ví se, že císař ho minimálně jednou navštívil v ghetu. Setkání zorganizoval císařův bankéř. O čem si vzdělaný císař a vzdělaný rabín povídali ale nevíme. Nejpravděpobnější se zdá, že setkání bylo motivováno Rudolfovým zájmem o kabalu, ale můžeme se jen dohadovat.

Bruno, Giordano (1548-1600)

Jeden z největších filosofů v období renesance, italský dominikán, později pro kacířství z řadu vyobcovaný, činný na mnoha evropských univerzitách, posléze osm let vězněný inkvizicí a upálený jako „kníže kacířů". V rámci svého bytostně vyznávaného panteismu (bůh je nejvyšší vesmírný zákon a vesmír je oduševnělý živoucí celek, v němž vše svým způsobem žije v podivuhodných vztazích), silně ovlivněn dílem Mikuláše Kusánského a Paracelsem, se velmi přiblížil hermetickému pojetí duše světa. 

Blake, William (1757-1827)

William Blake (28. listopadu 1757 Londýn – 12. srpna 1827 Londýn) byl anglický malíř a básník.

Karel Weinfurter

Karel Weinfurter (27. května 1867, Jičín - 14. března 1942, Praha) byl překladatel, spisovatel a zakladatel novodobé české křesťanské mystiky. Jako badatel v oblasti okultismu dosáhl světového renomé především svým dílem Ohnivý keř (I. vyd. 1923). Vedl mystický spolek Psyché, vydával mystice a okultismu věnovanou revue Psyche a byl členem společnosti českých hermetiků Universalia. Spolu s Gustavem Meyrinkem byli prvními, kdo v Čechách začali koncem 19. století prakticky provozovat jógu. Napsal necelou stovku knih a kolem tří set jich přeložil.

Oldřich Eliáš (1895-1941)

Vyrůstal v Táboře, později žil v Praze, kde vystudoval právnickou fakultu. Současně navštěvoval přednášky o asyrologii a egyptologii a studoval hebrejštinu. Sbíral starou čarodějnickou literaturu a věnoval se i spiritismu a chiromantii. 
24.9. 1895 Tábor - 8.11. 1941 Osvětim

František Kabelák (1902-1969)

František Kabelák (8. listopadu 1902 - 5. září 1969) byl významný český hermetik, mág a kabalista. Podílel se na činnosti pražské společnosti Universalia.

Josef Louda (Theophanus Abba; 1901-1975)

Výrazná osobnost z kruhu českých universalistů, znalec Tarotu a alchymista Josef Louda, píšící pod pseudonymem Theophanus Abba. Níže celý životopis z pera prof. Nakonečného a pátrání po jeho hrobě v Terezíně, vč. fotek. 

Johannes Faust - podrobný životopis II.

Dvě písemná svědectví jsou zvláště významná, neboť pocházejí od hermetiků. Nechal jsem si je proto až nakonec. Sponnsheimský opat Johannes Trithemius sděluje ve svém dopise z 20. srpna 1507 matematikovi a dvornímu astrologovi kurfiřta falckého Johannu Virdungovi o Faustovi následující:

Johannes Faust - podrobný životopis I.

Doktor Faust, učenec, magik a čarodějník, který v touze po poznání upsal svoji duši ďáblu, je známou postavou. Jeho pohnutý osud byl v minulosti mnohokrát literárně ztvárněn. To, co se o Faustovi traduje, je z velké části jen legenda, v jejímž centru nicméně stojí skutečná historická postava. 

František Bardon (1909-1958)

Narodil se v Kateřinkách č.p. 314 jako prvorozený syn Viktora (Vítězslava) Bardona (*16. 5. 1885) , klempířského tovaryše v Hatschkově továrně na Jutu v Opavě, a jeho manželky Ludvíky (*27. 2. 1885), dcery Karla Herudka, podruha v Komárovských Chaloupkách, a jeho ženy Emilie Kubánkové. Rodiče byli sezdáni 12. 1. 1909 a měli celkem 12 dětí, z nichž dospělosti dožily syn František a dcery Štěpánka, Anna, Marie a Božena.