Johannes Faust - podrobný životopis II.

Dvě písemná svědectví jsou zvláště významná, neboť pocházejí od hermetiků. Nechal jsem si je proto až nakonec. Sponnsheimský opat Johannes Trithemius sděluje ve svém dopise z 20. srpna 1507 matematikovi a dvornímu astrologovi kurfiřta falckého Johannu Virdungovi o Faustovi následující:


„Ptáš se mě na člověka jménem Georg Sabellicus. Opovážlivě se nazývá knížetem nekromantů, ale je to jen pouhý tulák, jalový tlučhuba a šejdířský pobuda. Nezaslouží si nic jiného než pořádný výprask, aby ho už nadále přešla chuť šířit nauky hodné opovržení a nepřátelské svaté církvi. Neboť co jiného jsou tituly, které si osobuje, než příznak nejhloupějšího a nejpošetilejšího ducha, který ukazuje, že je jen pouhý blázen a žádný filosof? Ano, vymyslel si pro sebe, a zřejmě ke své plné spokojenosti, následovnou titula-turu: magistr Georg Sabellicus, Faust mladší, studnice nekromantů, astrolog, druhý mezi mágy, chiromant, aeromant, pyromant a druhý mezi hydromanty. - Viz bláznovskou opovážlivost toho člověka; jaké je to šílenství, nazývat se pramenem nekromancie! Kdo je ve skutečnosti ve všech dobrých vědách nevědomý, měl by se raději nazývat bláznem než magistrem. Jeho darebnosti mi nejsou tak docela neznámé. Když jsem se loni vracel z Braniborské marky, potkal jsem ho poblíže města Gelnhausenu. V tamější krčmě mi vyprávěli, co různých ničemných kousků se už navyváděl. A také jakmile se dozvěděl o mém příchodu, okamžitě se vytratil z hostince a marné bylo všechno přemlouvání, aby se mi šel představit. (...) Ve zmíněném městě mi vyprávěli kněží, že se před větším počtem lidí šířil o svých velkých vědomostech a znalostech veškeré moudrosti: dokonce by prý byl schopen jako druhý židovský Ezdráš svým géniem znovu sepsat všechna díla Plató-nova a Aristotelova, včetně jejich filosofie, pokud by upadla v zapomnění, a došel by prý ještě znamenitějších výsledků než oni. Když jsem po čase pobýval ve Špýru, objevil se ve Würzburgu a tam se před mnoha lidmi se stejnou samolibostí honosil, že zázraky našeho spasitele Krista nejsou hodny žádného obdivu: on sám prý je schopen vykonat všechno, co konal Pán Ježíš, kdykoli se mu zamane. O letošním půstu dorazil do Kreuznachu, a tam se s nemenším chvastounstvím chlubil dalšími náramnými věcmi. Vykládal, že je nejdokonalejší ze všech alchymistů, které poznal svět, a že zná a ví všechno, co je komu libo. Tehdy neměli ve zmíněném městě obsazeno učitelské místo; na přímluvu Franze von Sickingen, správce tvého knížete a muže nadmíru lačného všech mystických jevů, mu řečený úřad svěřili. Ale brzo nato počal s chlapci provozovat nejhanebnější smilstva, a když vyšla pravda najevo, uprchl před hrozícím trestem. To všechno je mi tedy bezpečně a podle nepochybných svědectví známo o člověku, kterého tak toužebně očekáváš."

Faustův přídomek Sabellicus nejspíše souvisel s názvem starořímského kmene Sabinu, známých kouzelníků. Pokud jde o květnatý titul, přiznával Faust první místo v magii patrně staroperskému mudrci Zarathuštrovi a v hydromantii přičítal prvenství zřejmě římskému králi Numovi Pompiliovi, který prý dovedl ze znamení ve vodě předpovídat budoucnost.
Trithemius, který měl sám pověst člověka zabývajícího se „černým uměním" (Luther o něm běžně mluvil jako o čarodějníkovi) se z pochopitelných důvodů od černé magie distancoval. Zabýval se sice, podobně jako řada jiných tehdejších učenců, zkoumáním nadpřirozených sil, ovšem výhradně v mezích tzv. bílé magie. Odtud patrně pramení opatův odpor k Faustovi.
Trithemiův hněv však mohl být motivován i jistým druhem závisti. Opat navzdory své intenzivní spisovatelské činnosti nesklidil žádný vděk: sponnsheimští mnichové ho odmítali a lid ho vůbec neznal. Učený Trithemius byl zatrpklý a v podstatě zneuznaný člověk, zatímco „šarlatán" Faust se těšil značné popularitě, kterou zřejmě dokázal i finančně zhodnotit. Dovedl obratně vystupovat na veřejnosti a uměl vzbudit zájem svými přednáškami - např. když v Gelnhausenu přednášel o Platónovi a Aristotelovi, nebo ve Wurzburgu o zázracích Kristových. Trithemiovi se Faust musel jevit jako vetřelec do sfér, které opat pokládal za posvátné a vyhrazené pouze těm nejvyšším a nejušlechtilejším lidským duchům. Podobně jako Faust pil Trithemiovi krev jeden jeho bývalý žák, mnich Johannes Steinemoel z Mechelnu, který „vynášel tajemství mezi lidi, a sice za peníze", jak si opat v jenom svém dopise stěžuje. Trithemius to označuje za házení perel sviním. Stejný biblický slovní obrat užívá i renesanční učenec Giovanni Pico della Mirandola, když varuje, aby tajemství nejvyššího božství nebyla zjevována lidu. Magie je zkrátka vyhrazena jen pro hrstku vyvolených. Jak vidět, má elitářství v magii a v hermetismu vůbec úctyhodnou tradici. Opatovo rozhořčení však dává smysl jen v tom případě, že Faust byl něčím víc než jen pouhým tuctovým kejklířem. Znamená to, že Faust musel být držitelem vědění, které by takoví jako Pico della Mirandola a Trithemius rádi vyhradili jen pro prominenty. V tehdejší době - ostatně nejen v tehdejší době - existovala značná propast mezi učenci a prostým lidem. Faust se podle všeho ve snaze tuto propast překlenout pokusil určité vědomosti zpopularizovat a zpřístupnit širším vrstvám.^ Jiní mu za to nemohli přijít na jméno. Je to známá modelová situace, která se opakuje snad co svět světem stojí až do současnosti.


Agrippa z Nettesheimu ve svém dopise z 13. února 1528 píše, že se u francouzského dvora objevil jistý čaroděj, který přišel z Německa. Pověsti, které kolovaly o jeho umění, mohou být připisovány pouze Faustovi. Tato informace je v souladu se Spiessovým tvrzením, že Faust byl ve službách jednoho vladaře, který válčil s Karlem V. Agrippa píše: „Slyš také tuto věc, která je právě tak pošetilá jako bezbožná. Nedávno byl sem objednán z Německa s velikým nákladem jistý čarodějník, kterého prý poslouchají duchové, a od něhož se očekává, že bude císaři klást odpor, jako to kdysi činili Jamnes a Jambres Mojžíšovi. Otec lži (tj. ďábel) namluvil těmto lidem, že tento černokněžník vidí do budoucnosti, že ví o nejtajnějších úmyslech a plánech, že má dost moci, aby mohl královské prince přinést vzduchem zpět, že dovede vyčarovat kopce plné vojska, vozů a koní, poklady vynášet na světlo, manželství a lásku svazovat a rozvazovat a léčit veškeré nevyléčitelné nemoci, jako zastaralé souchotiny, pokročilou vodnatelnost a zanedbanou příjici svými stygickými prostředky."


Agrippa sice Fausta přímo nejmenuje, ale v té době nežil v Německu žádný jiný slavný magik, na nějž by bylo možné uvedené údaje vztáhnout. Také kouzla, která měl tento nejmenovaný německý čaroděj provádět, se v knihách vesměs připisují Faustovi. Tak např. se vypravuje, že Faust letěl vzduchem do Salzburgu, Mnichova, Erfurtu, Heidelbergu a do Prahy, že přinesl do Německa zpět vzduchem jednoho rytíře ze zajetí v Cařihradě, že postavil proti šlechtici z Hardtů, jenž mu usiloval o život, přízračné zástupy vojska, že v jedné polozbořené kapli u Wittenbergu vyzvedl poklad, že pro potěšení jednoho šlechtického studenta ve Wittenbergu vyvolával magicky lásku a konečně, že vyléčil v Brunšviku jednoho maršála ze souchotin. Rovněž nelze pochybovat o tom, že se Agrippova zpráva vztahuje na francouzský dvůr, neboť tam Agrippa žil až do července 1528. Královští princové, jež měl onen kouzelník přinést nazpět, jsou oba synové Františka I., které dal jmenovaný vladař po uzavření madridského míru dne 14. ledna 1526 Karlu V. jako rukojmí.
Faust zemřel asi v roce 1540. Když o padesát let později přijel do Německa anglický cestovatel Fynes Moryson, ukázali mu ve Wittenbergu dům, v němž prý „pobýval doktor Faustus, slavný mág", a „v přilehlém lese strom ... celý poničený a sežehnutý, neb u něho provozoval své magické umění."
První kniha o Faustovi vyšla roku 1587 u frankfurtského tiskaře Johanna Spiesse. Podle ní odešel Faust po získání doktorského diplomu do Krakova, kde se pustil do studia magických věd, jež se tehdy přednášely na tamní univerzitě. Faust pilně studoval, ale žil i světským životem a pomohl mnoha lidem svými léky. Zabýval se i studiem astrologie a záhy se u něj objevily - jak bychom dnes řekli - parapsychologické schopnosti. Widmann uvádí jako Faustova učitele magického umění slavného jasnovidce Krištofa Haylingera. Faust potom odešel do Ingolstadtu, kde byl povýšen na doktora medicíny. Pak se vrátil do Wittenbergu a bydlel zde u svého ujce. V okolí Wittenbergu provedl Faust na křižovatce pěti cest svoji první velkou evokaci. Zaklínání trvalo tři hodiny a mělo poměrně dramatický průběh. Hned následujícího dne vyvolal Faust ducha znovu a uzavřel s ním smlouvu, jejíž text, údajně nalezený po Faustově smrti v jeho obydlí, zněl takto:


       Já, doktor Johannes Faust, doznávám svojí vlastní rukou veřejně na potvrzenou a z moci tohoto listu: Když jsem si umínil studovati Elementy a nalezl jsem, že by mně z darů, jež mně byly poskytnuty shůry a milostivě sděleny, nebyla dosažitelná takováto dovednost z mé vlastní hlavy a že se jí nemohu také naučiti od jiných lidí, tu jsem učinil přítomného a poslaného mně ducha, jenž sluje Mefistofiel, a jenž je sluhou pekelného knížete v Orientu, sobě podřízeným, aby mne těmto uměním naučil a podával mně o nich zprávy, a zvolil jsem ho, kterýž se mně zase navzájem zavázal, že mne bude ve všem poslušen a podřízen. Naproti tomu se zase já jemu zavazuji a slibuji, že mne mapo době dvacetičtyř let od data tohoto listu míti dle svého způsobu a vědění a se mnou naložiti dle své libosti, se vším, ať jest to tělo, duše, maso, krev a statky, a to až na věky. Načež odříkám se všech, kteří žijí, svého nebeského Otce a všech lidia tak se staň. K doložení pevné smlouvy a k většímu jejímu potvrzení napsal jsem tento zápis vlastní rukou, podepsal jej a zapečetil svou vlastní krví ze své vůle, při svých myšlenkách a při dobrých smyslech, na svědectví čehož se podepisuji.
Johannes Faust, zkušený v Elementech doktor duchovních věcí

Večer téhož dne, kdy byla smlouva uzavřena, zaklepal někdo na Faustovy dveře a vstoupil mnich dlouhé postavy, dosti starý a se zcela šedivými vousy, který se Faustovi představil jako jeho sluha. Pekelný služebník se vzorně staral o uspokojování Faustových duchovních, materiálních i sexuálních potřeb. Faust žil rozmařilým životem a hodně cestoval. Navštívil prý Itálii, Turecko, Anglii, Španělsko, Francii, Švédsko, Polsko, Dánsko, Indii, Afriku a Persii. Často čaroval pro zábavu korunovaných hlav a šlechticů, ale zřejmě měl i problémy se světskou mocí. Známá je Faustova nekromantická evokace Alexandra Velikého, kterou předvedl před císařem Karlem V. Rytíři z Hardtů prý přičaroval ve spaní jelení parohy, a traduje se, že podnikal i cesty vzduchem na plášti. Pozoruhodná je historka o hraběnce z Anhaltu, pro jejíž potěšení přičaroval Faust hrozny a čerstvé ovoce: vzal několik talířů a postavil je před okno; talíře byly záhy plné ovoce. Na dotaz, odkud se v zimě vzalo čerstvé ovoce, poučil Faust společnost, že „rok je rozdělen na zemi ve dva kruhy, takže když je u nás zima, je na východě a na západě léto", takže vždy je na zemi nějaké místo, kde se vyskytuje čerstvé ovoce, a on že učinil pouze to, že poslal svého služebného ducha do krajiny, kde toto ovoce momentálně roste, aby je přinesl. Pro knížete z Anhaltu zase vyčaroval pří zračný zámek. V roce 1535 se Faust zdržoval v Gotě a bydlel u hostinského Valentina Hohenweyera, jehož ženu se pokusil jednoho dne svést. Podomek to však řekl svému pánovi, který pak vyhnal Fausta s oštěpem v ruce. Ze msty zaklel Faust hostinskému do sklepa hřmotícího ducha, který lidem zhášel světla a v noci dělal rámus, jako by se kutálelo množství sudů, takže v domě ani v jeho okolí se téměř nedalo spát.


K oblíbeným Faustovým městům patřil zejména Erfurt, odkud se o něm v Kronice kraje duryňského a města Erfurtu dochovala řada zpráv, z nichž čerpal i Spiess. Byly však zapsány teprve kolem roku 1556, tedy až po Faustově smrti. Velký ohlas prý vzbudily zejména doktorovy tamní přednášky o Homérovi a trojské válce. Působivě popisoval studentům hlavně proslulé bájeslovné postavy, Meneláa, Hektora, Priama, Odyssea a další, až si žáci nakonec posteskli, jaká je to škoda, že je sami nemohou na vlastní oči spatřit. K jejich překvapení Faust slíbil, že jim na příští přednášce Homérovy hrdiny předvede. Před přeplněnou posluchárnou se příště opravdu všichni objevili, a dokonce jako v bojovém zápalu „hlavami svými vrtěli". Na závěr vystoupil i obr Polyfémos, jemuž z tlamy dosud „nohy jednoho pacholka visely" na důkaz jeho lidožroutství. V auditoriu vzbudil velké zděšení, takže Faust mu nakonec kázal odejít. Obr se nejprve zpěčoval, dokonce „svým mohutným kyjem udeřil do země", ale posléze zmizel i on. Při jedné promoci na téže univerzitě zase padla zmínka o tom, že nejslavnější římští dramatici Plautus a Terentius jsou nám známi bohužel pouze zlomkovitě a že valná část jejich děl se nedochovala. Faust byl také zasedání přítomen a hned se nabídl tato díla „opět vynést na světlo", aby mohla sloužit trvalému užitku. Nabídky se však zalekli teologové z obavy, že by do nově objevených knih snadno mohl ďábel „vtrousit svůj jed", a tak nakonec ze záměru sešlo. V Erfurtu se Faust také údajně setkal s františkánským mnichem doktorem Konrádem Klingem. Jde o postavu historicky doloženou, známe i místo, kde byl pohřben, a z náhrobního reliéfu dokonce i jeho podobu. Tento svatý muž se pokoušel Fausta „vysvobodit z moci ďábelské" nejprve po dobrém, potom po zlém, ale nepochodil, neboť se setkal s námitkou, že mág prý už ďáblovi upsal svou duši navždy. Navržené východisko, totiž dát se na pokání, Faust odmítl s tím, že by nebylo „poctivé" ani „chvalitebné" rušit dané slovo, obzvláště když čert ze své strany splnil všechno, co slíbil. Nato se doktor Klinge velice rozhněval, šel podat o rozmluvě zprávu pánům rektorům i radním a ihned potom bylo „D. Faustovi poručeno", aby opustil město.
Faust dokázal dát za vyučenou i hrubcům a nezdvořákům. Před branami města Brunšviku, kam byl pozván k jistému maršálovi, který byl těžce nemocen souchotinami, požádal Faust jednoho sedláka, aby mu dovolil vsednout na vůz a dojet do města. Sedlák mu to odepřel hrubými slovy. Nato Faust řekl: „Hlupáku a nicotný sprosťáku, poněvadž mi dáváš najevo takovou nepřízeň a zajisté také tak činíš i jiným a jistě jsi již učinil, dostane se ti za to odplaty a nalezneš svá čtyři kola u každé brány městské po jednom!" Hned na to vyskočila všechna čtyři kola vysoko do vzduchu a koně padli k zemi jako mrtví. Vystrašený sedlák prosil Fausta na kolenou za odpuštění, načež mu Faust přikázal, aby hodil pod koně trochu hlíny. Jakmile se tak stalo, vstali koně zase zdrávi. Avšak sedlák musil svoje kola hledat u všech městských bran. Jindy zase Faust očaroval sedláky, kteří povykovali v jednom hostinci, že jim zůstala ústa otevřená, nikdo z nich nemohl promluvit ani slovo a všichni zůstali v poloze, ve které se každý z nich právě nalézal. Když Faust přimražení zrušil, utekli sedláci poděšeně z hostince. Jednou se před Faustovým domem ve Wittenbergu pohádalo dvanáct studentů. Vytasili kordy tak, že jich stálo pět proti sedmi. Jelikož se Faustovi zdálo, že by to byl nerovný boj, omámil studenty, takže se neviděli a bodali a sekali do prázdna. Když byli dovedeni domů, nabyli zase zraku. Když byl jednou Faust v hospodě s několika kumpány, žádali po něm, aby jim ukázal kouzelné stětí člověka a nasadil mu zase hlavu. K tomuto experimentu se nabídl podomek a dal si od Fausta stít hlavu. Když mu ji chtěl Faust zase nasadit, nebylo to možné, z čehož poznal, že mu v tom někdo z hostů čarováním brání. Faust varoval hosty a protože viník kouzlo nezrušil, nechal Faust vyrůst ze stolu lilii, které uťal nožem květ. V tom okamžiku spadla onomu hostu, jehož kouzlo Faustovi bránilo, hlava s trupu. Faust nasadil podomkovi jeho hlavu a záhy se vytratil. O Faustovi se toho vypravuje ještě mnoho, ale těchto několik charakteristických historek pro ilustraci zajisté stačí.
Když Faust viděl, že se jeho lhůta blíží ke konci, snažil se zbytek života vypít plnými doušky. Ďábel mu obstaral sedm sukub v podobě dvou Holanďanek, jedné Maďarky, jedné Angličanky, dvou Němek a jedné Francouzky. V poslední rok svého života rozkázal Faust Mefistofielovi, aby mu přivedl z podsvětí trojskou Helenu. Faust s ní podle pověsti měl syna Justuse, který však po smrti otce zmizel i se svou matkou. Když se blížil ke konci poslední rok lhůty, zavolal Faust svého žáka Wagnera a učinil jej svým dědicem. Mimo jiné mu odkázal „dům se zahradou, který stál vedle domu Ganserova a Víta Rodingera u železné brány, dále 1.600 zlatých, selský dvorec v ceně 800 zlatých, zlatý řetěz v ceně 300 korun, stříbrné nádobí, které přinesl od různých dvorů, zvláště od dvora papežského a tureckého, v ceně až tisíce zlatých." Kromě toho nebylo v jeho domě mnoho zařízení, neboť nebydlíval doma, nýbrž pil a jedl celé dny a noci v hostincích a u studentů. Pak vybídl Faust Wagnera, aby projevil nějaké přání. Wagner si přál mít Faustovu dovednost. Faust jej nabádal, aby pilně studoval v jeho knihách, a krom toho mu opatřil ještě služebného ducha v podobě opice.


Legenda o Faustově skonu vypráví, že když se blížil poslední den paktu, odešel Faust s několika známými magistry, bakaláři a studenty do vesnice Rimlichu u Wittenbergu, kde je po celý den hostil. Večer jim Faust řekl, že této noci bude od něho ďábel žádat jeho duši. Prosil je, aby odešli na lůžka a nebáli se, když by v noci slyšeli nějaký hřmot. Dále je požádal, aby jeho mrtvolu čestně pohřbili. Po dojemném rozloučení odešli jeho přátelé, ale nikdo z nich nemohl usnout. Mezi dvanáctou a jednou hodinou v noci se proti domu zvedl prudký vítr, takže se dům chvěl, jako by se měl zřítit. Studenti byli jati hrůzou, vyskočili z postelí a počali se navzájem utěšovat, ale nikdo z nich se neodvážil vyjít ze svého pokoje. Hostinský vyběhl z domu a ukryl se u souseda. Studenti, kteří nocovali blízko pokoje, ve kterém byl doktor Faust, slyšeli strašlivé pískání a syčení, jako kdyby byl dům plný hadů. V tom se otevřely dveře Faustova pokoje a bylo jej slyšet volat o pomoc a proklínat, avšak hlasem sotva slyšitelným. Po chvíli vše umlklo. Když se rozednilo, vešli studenti, kteří celou noc nespali, do místnosti, kde byl přes noc doktor Faust, ale neviděli jeho tělo. Celý pokoj byl však postříkaný krví, stěny byly potřísněny mozkem a také zde ležely Faustovy oči a několik jeho zubů. Studenti začali naříkat a plakat a hledali všude, až konečně nalezli Faustovo tělo ležet venku u hnoje. Na mrtvolu byla úděsná podívaná. Tolik praví pověst, která, což je ostatně přirozené, si více všímá vnějších okolností Faustova života než jeho duchovního usilování, o němž zřejmě věděli jen Faustovi nejbližší žáci.


Podle Spiesse pohřbili Faustovu mrtvolu studenti. Z toho, co se uvádí v anonymním díle Das Faustbuch des Christlich Meynenden z roku 1725, můžeme usuzovat, že se Faustovi dostalo - byť za úplatek - řádného občanského pohřbu: „Časně ráno (studenti) spatřili stůl, stěny a lavice potřísněné krví a mozkem, a na zemi ležely zuby. Tělo však bylo nalezeno na nedalekém hnojišti, celé roztrhané, ani jeden úd nebyl celý. Nad touto strašlivou podívanou nemálo užasli a radili se, jak by mohlo být bez rozruchu vyplněno jeho poslední přání (aby jeho tělo, pokud je najdou, nechali pohřbít do země). V tom jim byl za slušný úplatek nápomocen hostinský; zašili tělo do plátěného pytle. Místní farář se také dlouho nezdráhal, když mu vtiskli do ruky zlatý gulden a zároveň mu vysvětlili, že mrtvý je cizí student, jehož doprovázeli, a který nečekaně spadl do řeky a utonul. Také slíbili přemluvit místního rychtáře, aby pohřeb povolil, což bylo odpoledne vyřízeno. Při pohřbu se zdvihl tak strašný bouřlivý vítr, že ti, kdo doprovázeli mrtvého, Usoudili, že jejich konání bylo nanejvýš neblahé.
Vraťme se však od legend k historickým záznamům. Faust, jak již bylo dříve řečeno, zemřel asi v roce 1540. Nikoli však v Rimlichu, který je jako místo Faustova úmrtí jmenován až u Spiesse (1587). První zmínku o Faustově smrti zanechal basilejský protestantský farář Johannes Gast ve svém díle Sermones Convivales z roku 1548, tedy pouhých osm let po Faustově ikonu. Gast mimo jiné píše, že se s Faustem setkal osobně; stále ho prý doprovázeli kůň a pes, nepochybně převtělení démoni. Originální text Gastova záznamu jsem vybral jako motto této knihy. Píše se v něm, že „bídník skončil strašlivým způsobem, neboť jej ďábel zardousil; jeho mrtvola ležela na márách stále obličejem dolů, ačkoliv ji pětkrát otočili." Gast bohužel nezmiňuje místo, kde Faust zemřel. Nicméně i tak je Gastova zpráva velmi cenná, uvědomíme-li si, že pisatel Fausta ještě osobně znal a o jeho smrti měl zřejmě informace z první ruky. Johannes Gast se totiž narodil v Breisachu, který se nachází v bezprostředním sousedství se Staufenem, který je skutečným místem Faustovy smrti.


O Faustově úmrtí ve Staufenu (město leží v kraji Breisgau v jižním Schwarzwaldu) se píše v tzv. Zimmernské kronice. Jde o rodinnou kroniku pánů z Zimmernu, kterou v roce 1565 nadiktoval svému sekretáři na hradě Wildensteinu hrabě Froben Christoph von Zimmern. Když v roce 1594 rod hrabat z Zimmernu vymřel, přišel rukopis do fiirstenbergské knihovny v Donauschingenu, kde jej teprve kolem roku 1800 objevil svobodný pán Joseph von Lasberg. První knižní vydání Zimmernské kroniky pochází Z roku 1869, druhé vyšlo v roce 1881. Hrabě von Zimmern uvádí, že Faust zemřel „ve velkém stáří" a „způsobem velmi politováníhodným", to jest „byl Utracen zlým duchem". Další údaje o Faustově smrti se zcela kryjí s tím, CO píše Johannes Gast. Zmínka o tom, že Faust zemřel ve velkém stáří, nás nesmí překvapit, neboť v 16. století bylo vzhledem k tehdejší průměrné délce života pokládáno šedesát let již za značně pokročilý věk. Doba Faustova úmrtí je v Zimmernské kronice určena i časově, byť ne tak přesně, jak bychom si přáli. Píše se zde, že Faust zemřel někdy kolem té doby, kdy se konal v Regensburgu říšský sněm. Ten byl zahájen 5. dubna 1541. Historikové si ovšem položili otázku, odkud byl hrabě von Zimmern o Faustově smrti tak dobře informován. Odpověď zní, že pánové z Zimmernu byli v příbuzenském vztahu s pány ze Staufenu, takže lze logicky předpokládat, že zde docházelo k výměně informací. Staufenská legenda zná, mimochodem, i přesné místo Faustovy smrti: hostinec U lva, třetí patro, pokoj číslo 5.


Současní faustovští badatelé, kteří vesměs nevěří na démony, hledali také nějaké přirozené vysvětlení Faustovy nepřirozené smrti. Značné poškození Faustova těla a jeho přemístění vzduchem z místnosti ven se totiž ve světle výše uvedených údajů jeví jako historicky doložený fakt. Převládá teze, že Faust přišel o život v důsledku výbuchu (exitus explosivus), k němuž došlo při alchymistickém pokusu. Pokoušel se Faust na stará kolena o přípravu kamene mudrců? Těžko říct. Možné to samozřejmě je. Pokud ano, pak zde spíše než o touhu po penězích (*5) mohlo jít o jakési frajerství, o snahu ještě na sklonku života dokázat to, co se podařilo vskutku jen nemnohým, snad to byl pokus o závěr, který korunuje dílo. „Alchymistická teorie" Faustova skonu je podepřena následující spekulací. W. Weitzel předpokládá, že Fausta pozvali v roce 1539 svobodní pánové ze Staufenu. Země byla zpustošená selskou válkou a pánové ze Staufenu neměli peníze na obnovu hospodářského života svého panství, neboť těžba v jejich stříbrných dolech v Můnsterta-lu se už nevyplácela. Snad doufali, že Faust dokáže vyrobit zlato, (*6) což by je zachránilo před finanční katastrofou. (*7) Anton von Staufen (nar. kolem roku 1520), mladší bratr vládnoucího Johanna Ludwiga, se navíc intenzivně věnoval „černým uměním" a zřejmě toužil mít po ruce dobrého učitele.
Faustův hrob není znám. Lze předpokládat, že zohavená mrtvola nebyla pohřbena do posvěcené půdy, nýbrž byla zakopána někde za městskými hradbami. Možná byla dokonce spálena. (Že touto skutečností trpí dnešní turistický ruch ve Staufenu, není třeba zdůrazňovat.) Navzdory tomu však existuje několik Faustových náhrobních nápisů - samozřejmě jen v knihách. Jeden z nich zde cituji. Pochází z předmluvy k anglickému překladu německého textu, který byl pod titulem The Second Report of Doctor John Faustus, containing his appearances, and the deedes of Wagner publikován toku 1593. Originál nápisu je v latině.

Hic jaceo Johannes Faustus, Doctor divinijuris indignissimus, quipro amore magiae diabolicae scientae vanissime eccidi ab amore Dei: o lector pro me miserrimo damnato hornině ne preceris, nam preces non juvant quem Deus condemnavit: o pie Christane memento mei, et saltem unam pro infiducia mea lachrymulam exprime, et cui non potes mederi, ejus miserere, et ipse cave.


Zde ležím já, Johann Faust, nejnehodnější doktor božských práv, který Z lásky k magii a k ďábelským vědám nejješitnějším způsobem odpadl od lásky Boží. Ó čtenáři, nemodli se za mne, bídného zatracence, neboť modlitby nepomohou tomu, jehož Bůh zavrhl. Ó zbožný křesťane, pamatuj na mne a uroň alespoň slzičku pro moji nevíru, měj slitování s tím, jemuž nemůžeš pomoci, a sám se měj na pozoru.

Faustův vztah k Čechám není spolehlivě prokázán, i když tento slovutný čarodějník prý podnikl do Prahy jednu leteckou cestu na plášti; podle toho, co popisuje Spiess, se však jednalo jen o „vyhlídkový let". O údajné Faustově návštěvě Prahy se traduje ještě jiný příběh, který začíná v Erfurtu v tamní Zámečnické ulici v domě jednoho bohatého šlechtice, kde se Faust rád zdržoval. Jednou však musel odcestovat do Prahy „ke dvoru Jeho Milosti císařské". Urozený pán domu i jeho stolovníci velice litovali Faustovy nepřítomnosti, ale náhle se „ozvaly rány na dveře" a k jejich velkému překvapení stál před domem Faust na koni. Tato historka, která se později vyprávěla v souvislosti s Lipskem, končí tím, že po půlnoci kůň třikrát zařehtal a na poslední znamení musel Faust společnost svých přátel opustit. Ráno prý ho bylo vidět opět v Praze. Podobně anekdotický ráz mají i líčení norimberského měšťana Christopha Rosshirta, sepsaná kolem roku 1570. Zajímavá jsou tím, že znovu připomínají Faustův norimberský pobyt. Zatímco Faustův pobyt v mnoha německých městech je poměrně dobře doložen, (*8) je sporné, zda Faust Prahu vůbec navštívil, i když vyloučené to není. Jisté je pouze to, že ve „Faustově" domě nikdy nebydlel. Pověst si zřejmě vymyslel Jirásek, jako ostatně mnoho dalších věcí. Stejně jako v jiných případech, je i zde legenda poetičtější než skutečnost; název Faustův dům zní ostatně lépe, než např. dům Mladoty ze Solopysk, i když ten tam - na rozdíl od Fausta - opravdu žil. Dům získal svoji tajemnou pověst patrně v době, kdy tam bydlel alchymista Edward Kelley. Šebestián Hněvkovský v předmluvě své básně Doktor Faust z roku 1832 uvádí několik faustovských domů, ale dům na Karlově náměstí mezi nimi není. Podle jiné pověsti v tomto domě bydlel jistý Fous, který byl vyhlášeným kořenářem, a připravoval též lektvary napomáhající potratu.
Podle legendy byl Faust menší, hubené a trochu přihrblé postavy. Nosil nakrátko ostříhané vlasy a šedou „kozí" bradku.

 

Utvořit si obraz o povaze historického Fausta není snadné. Většina jeho současníků pro něj neměla slovo dobré, i když mezi lidmi byl oblíben a dokázal si zjednat přístup i do vyšších kruhů. Faust bývá pokládán právě tak za váženého učence a hledače pravdy, jako za vagabunda, polovzdělance, šarlatána a mluvku. Stejně tak je pro někoho mágem, nadaným vlastním způsobem myšlení a neobyčejnými schopnostmi, kdežto pro jiného je jen pekelným čarodějníkem. Možná v něm bylo z obojího trochu. Myslím, že Faust pohoršoval své okolí hlavně svým rozmařilým a dobrodružným životem. Kdyby trávil své dny v tichu studovny, asi by se o něm mluvilo lépe, nebo by se o něm spíše nemluvilo vůbec. Ale proč by učenec nemohl žít bouřlivým životem světáka?
Podle mého názoru trpěl Faust inflací Ega, častou „chorobou z povolání" praktikujících magiků. Odtud jeho excentrické projevy. Také mu asi šlo o něco jiného než Trithemiovi a Agrippovi, takže docela chápu, proč jím oba dva opovrhovali. Porovnáme-li např. Agrippovu Okultní filosofii (a to ani nemluvím o Trithemiově Steganographii, která se dnes u nás ani ve světě nečte z toho prostého důvodu, že jí nikdo nerozumí) s klíčovými faustovskými texty, zjistíme, že Okultní filosofie je dílem sice znamenitým, nicméně spíše teoretickým (neuvažujeme-li její čtvrtý - apokryfní - díl), zatímco Faustova díla jsou povýtce praktického charakteru.(*9) Je známo, že ti, kteří rádi teoretizují, praktiky bytostně nesnášejí. To ostatně platí v hermetismu dodnes. Rozhodně se však nelze domnívat, že by Faust neměl žádné noetické ambice. Proč by jinak uzavíral pakt s Mefistofielem, který může magikovi poskytnout sice „jen" poznání, ale zato ho tímto darem zahrne vrchovatou měrou. To, co se Faust touto cestou dozvěděl, ale buď psal, nebo se to nedochovalo. Pravděpodobnější je první možnost, neboť transempirické entity jsou na zveřejňování informací, které člověku svěřili, dost háklivé.
Víme toho o Faustovi přece jen málo. (Zůstal po celý život katolíkem, nebo se přiklonil k učení Martina Luthera? Či se snad od náboženství zcela distancoval? Na čí straně stál v průběhu selské války? Jak pohlížel na soudobé myšlenkové proudy - humanismus a renesanci - a co pro něj znamenaly? Jak reflektoval objevení Ameriky?) Známe pár historických Údajů a pár anekdot, máme faustovskou legendu, a zachovala se i některá Faustovi přičítaná díla. Před člověkem, který tato díla studuje, vyvstává portrét mimořádně inteligentního, neobyčejně vzdělaného a velmi pracovitého hermetika.

KONEC

 


Poznámky ----------------------------------------------
*1 Nárok být Faustovým rodištěm si činí i některá další německá města, např. Helmstadt. Podobně diskutabilní je i místo Faustova úmrtí, rok narození, ba dokonce i Faustovo křestní jméno. O těchto otázkách existuje dnes už celá rozsáhlá literatura. Není mým cílem ani není v mých možnostech reprodukovat v této krátké studii všechny argumenty svědčící pro nebo proti tomu či onomu názoru. Přidržuji se proto většinou názorů, k nimž se přiklání většina současných faustovských badatelů. Ve prospěch teorie, že místem Faustova narození byl opravdu Knittlingen, svědčí kupní smlouva z roku 1542, která se týká domu, jenž je v ní charakterizován nejen lokálně (vedle kaple), ale mimo jiné i tím, že se v něm „narodil Faust". V městečku, kde žilo více osob s příjmením Faust, absence křestního jména naznačuje, že se muselo jednat o obecně známou osobu, jíž ovšem nemohl být nikdo jiný než „náš" Faust. Pro zajímavost ještě uvádím, že v roce 1837 byla v Knittlingenu nalezena „Faustova skříňka na jedy". Byla zakopaná v podlaze u severozápadního rohu stodoly, která patřila k Faustovu rodnému domu. Jde o dřevěnou schránu ve tvaru hexagramu, která má v průměru něco přes metr a je vyzdobena symboly čtyř živlů, tří principů a jménem Elohim. Před uložením do země byla důkladně zakonzervovaná, takže se dobře zachovala. Zakopána byla snad v období třicetileté války. Zda ovšem původně skutečně patřila Faustovi, není jisté. Osobně se domnívám, že tento atypický „kus nábytku" sloužil jako magický oltář.
*2 Johannes Reuchlin (t 1520) byl jedním z nejosvícenějších lidí své doby. Známý je např. jeho spis Augenspiegel (1511), v němž autor ostře vystoupil proti antisemitismu.
*3 Originální text tohoto nejkratšího písemného svědectví o Faustovi zní takto: Doctor fausto, dem grossen Sodomitten und Nigromántico zu furr, glait ablainen. Burg(ermeister) Ju(ni)or.
*4 Touto stránkou své osobnosti připomíná Faust našeho F. Bardona. Tento nepochybně velmi schopný magik vystupoval jako varietní umělec a působil též jako léčitel. Na rozdíl od Fausta však záhy padl do rukou inkvizice - chci říci Státní bezpečnosti - a zemřel ve vězení.
*5 Žádný z historických údajů ani žádná z legend nenaznačuje, že by Faust někdy trpěl materiálním nedostatkem nebo dokonce chudobou.
*6 Pověst praví, že Fausta kolem roku 1516 požádal o pomoc v obdobné záležitosti jeho přítel Johann Entenfuss, který byl v letech 1512 až 1518 opatem ve švábském Maulbronnu. Veliké dílo se však tehdy zřejmě nepodařilo, neboť Entenfuss byl za zpronevěru klášterních peněz zbaven funkce opata a degradován na obyčejného mnicha. Celá kauza je ostatně jen velmi chabě historicky doložena, protože většina písemností se nedochovala. V Maulbronnu je dodnes k vidění tzv. Faustova věž, kde měl slavný mág údajně laborovat. Podle jedné z legend tam prý i zemřel.
*7 Historikové, kteří finanční situaci pánů ze Staufenu podrobně zkoumali, narazili na zajímavé rozpory. Na jedné straně, jak dokazuje dlužní úpis, nebyly peníze ani na zaplacení špitálníkovi, na druhé straně se však prováděly náročné stavební a adaptační práce. Odkud na ně pánové najednou vzali peníze, nikdo neví.
*8  G. Mahal uvádí následující historicky doložená místa Faustova pobytu: Knittlingen (*asi 1480), Würzburg (1506), Gelnhausen (1506), Kreuznach (1507), Erfurt (1513), Bamberk (1520), Rebdofr (1528), Ingolstadt (1528), Fürth (1532), Staufen (tasi 1540).
*9 Mnohé ovšem nasvědčuje tomu, že ani Agrippa se praxi nevyhýbal. Tak např. Martinus Delrio ve svém spise Disquisitiones Magicae z roku 1599 píše, že jak Faust tak Agrippa, když byli na cestách, platili v hostincích zdánlivě pravými penězi, které se však po několika dnech proměnily v odřezky rohů nebo v jiné bezcenné věci.


Zdroj: Sedm pekelných inteligencí v proměnách faustovské magie / Josef Veselý. -- 1. vyd.. -- Praha : Vodnář, 2004. -- 180 s. : il. ; 22 cm

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 6/2016

Další obsah této kategorie

Villiers de l'Isle-Adam

Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste, comte de Villiers de l'Isle-Adam (7. listopadu 1838 Saint-Breuc, Bretaň – 19. srpna 1889, Paříž) byl francouzský spisovatel, předchůdce symbolismu.

Jmenný slovník A - B

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník C - D - E - F

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník G - H - I - J

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník K - L - M

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník N - O - P

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník R - S - T

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Jmenný slovník U - V - Z

Jmenný slovník známých i méně známých osobností hermetických věd (alchymie, magie, astrologie, tarotu), filosofie, náboženství i mystiky. 

Baal Šem Tóv (zkr. Bešt, Israel ben Eliezer; 1699 až 1760)

Dosud žádné mystické hnutí si nepodmanilo lidovou představivost tak jako chasidismus. V době svého největšího rozkvětu mělo toto hnutí miliony stoupenců. O chasidismu bylo napsáno mnohé, jeho meditační aspekty však bývají opomíjeny, mezi jiným proto, že nejsou zjevné při prvním pohledu, bez důkladné znalosti nauky ranějších kabalistických škol. A přesto to byly právě meditační praktiky, které daly chasidismu mocný vnitřní impuls a přivedly do jeho řad mnoho význačných kabalistů.

Zoroaster (též Zarathustra; 6. stol. př.n.l.)

Perský esoterik s pověstí mága, tvůrce dualistického ná-boženského systému, tzv. zoroastrismu (v.), perského esoterismu, který je obsahem Avesty. Různí badatelé určují období Zoroastrova života různě (Plutarch je klade do doby pěti tisíc let před trójskou válkou). 
 

Smíchovský, Jiří Arvéd (1898-1951)

Jednou z nejvíce rozporuplných osobností českého hermetismu byl Jiří Arvéd Smíchovský. Jezuita, údajný zednář, černý mág, konfident nacistické tajné služby, konfident komunistické statní bezpečnosti. Člověk nadmíru vzdělaný, milovník knih... 
,,Pocházím z rodiny národnostně smíšené. Otec byl německého původu, s německým školním vzděláním, matka jest Češkou. Za prvního sčítání lidu v roce 1921 jsem přiznal národnost německou. Pokud jsem byl v Československu, pohyboval jsem se současně ve společnosti české i německé. De facto jsem neměl vůbec národního neb politického přesvědčení a zůstal jsem v tomto směru i později indiferentní. 

Rasputin, Grigorij Jefimovič (1869-1916)

Grigorij Jefimovič Rasputin (10. ledna 1869, Pokrovskoje, Rusko – 16. prosince 1916, Sankt Petěrburg, Rusko) byl ruský mystik, který měl velký vliv na poslední ruské vládce z dynastie Romanovců. Rasputin hrál důležitou roli v životě cara Mikuláše II., jeho ženy carevny Alexandry Fjodorovny a mladého careviče Alexeje.

Potocki, Jan (1761-1815)

... polský hrabě, známý jako autor jednoho z nejzvláštnějšího povídkového souboru XIX. století – pověsti „Manuscript trouvé a Saragossa“ – „Rukopis nalezený v Saragoze“. Je to nepravděpodobná směs historie o nejnezvyklejších událostech napsaná podobně jako arabské „Pohádky tisíce a jedné noci“. Bohatýr pověstí, mladý belgický důstojník, kapitán gardy valonské seňor Alfons van Worden vypráví o svých fantastických i podivuhodných příhodách, které zažil za 66 dní, a jsou spojené kabalisty, démony, oživlými mrtvolami, astrology i tajnými společnostmi. 

Lévi, Eliphas (1810-1875)

Největší postava novodobého hermetismu, jehož dogmata znovu objevil a zformuloval, významný kabalista, který mimo jiné provedl rekonstrukci Šalamounových klíčků. Tento „obnovitel hermetických tradic" byl původně katolickým knězem (jáhnem), ale pro své revoluční názory byl umístěn v klášterní klauzuře, kde se seznámil s hermetickou literaturou, a posléze byl zbaven kněžského svěcení. Svých svérázných názorů na podstatu katolicismu se nikdy nevzdal a pokoušel se o jistý smír mezi katolicismem a hermetisinem. 

Isis (Eset)

Egyptská bohyně Isis (Eset) byla man želkou a sestrou boha Osirida, ale je úzce spo jována též s ideou bohyně Maat, jejímž pánem byl Thoth. O bohyni Maat se praví, že se přátelí se všemi bohy a že přichází z nebes, ale „sjednocuje se s pozemským"...

 

Guaita, Stanislas De (1861-1897)

Francouzský básník symbolista, markýz, duchovní žák Eliphase Léviho (v.), přední martinista, zakladatel řádu Rose-Cro-ix-Cabbalistique (1882) a jeho velmistr, největší reprezentant hermetismu z konce minulého století. Zemřel mlád, údajně v důsledku zpětného odrazu v magickém souboji s abbém Boulanem (v.), ve skutečnosti na předávkování morfia. Autor vynikající, bohužel nedokončené trilogie Had Genese, Pojednání o prokletých vědách: S v. I.: Le temple de Satan (1891, čes. Chrám Satanův 1921), sv. IL: La clef de la magie noire (1896, čes. Klíč k černé magii. Sv. I. 1921, sv. II. 1934), sv. III.: Le problème du mal (dlouho po smrti v úpravě jeho sekretáře O. Wirtha, 1976). Dále napsal vynikající esej Au seuil du mystère (1896, čes. ve velmi zkráceném vyd. 1921). Své základní dílo koncipoval podle tarotového klíče a na fenoménech černé magie ilustroval dynamické principy astrálního světla. (Wirth O.: Stanislas de Guaita, Paris 1935.)

Cordovero, Rabbi Moše (1522-1570)

Slavný kabalista pocházející ze Španělska, posléze rabbi v Sa-fetu, autor díla Pardés rimmením (Zahrada granátových jablek), které „je systematickým úvodem clo kabaly a vý¬kladem četných míst Zoharu" (O. Eliáš 1938). Dále na¬psal mimo jiné Or Jak ar (Drahé světlo), v němž se zabý¬val komentováním Zoharu. Propracoval učení o sefirách (v.) a jejich působení v hmotném světě.

Dee, John (1527-1607)

Významný anglický příro¬dovědec a matematik, ale také jedna z největších postav renesančního hermetismu. Zabýval se prakticky magií a alchymií (také na dvoře císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka): v magii pracoval se zrcadly a s médiem Edwardem Kelleym a získal klíče k tzv. henochiánské-mu jazyku, tajemné řeči teurgických inteligencí. Jeho nejlepším dílem je Monas hieroglyfa (1564 - v.). Pro¬tokoly z jeho magické praxe byly publikovány (Casau-bon M.: Trne and faithfull relation of what passed for many years between Dr. John Dee and some spirits, London 1659). (Kiesewetter C: John Dee, ein Spiritist des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1893.)

Crowley, Aleister (1875-1947)

Nejvýraznější postava moderních dějin magie, sice velmi problematická, nicméně vlivná. Crowley hlásal příchod nového věku a nové pojetí lidského života v duchu jakéhosi novodobého libertinismu (čes.: Kniha zákona -Liber al vel legis, 1991). Zabýval se soustavně sexuální magií na základě dramatizace starověkých kultů spojené se sexuálními aktivitami (sicilská komunita Thelema vedená Crowleyem). Crowley se veřejnosti prezentoval nejen jako vynikající znalec magie, kabaly, tarotu, východních a západních esoterních systémů, ale také jako hypersexuální psychopat, narkoman, člověk bez morálních zábran, původce mnoha afér a pozér žijící na úkor druhých. Vystupoval pod příznačnými pseudonymy jako Mistr Therion (řecky zvíře) nebo Mega Therion (velké zvíře), „bestie 666" (z Apokalypsy) a v mnoha exhibicionistických postojích (lord Boleski-ne, ruský kníže atd.).

Cagliostro, Alexander (1743-1795)

Je sporné, zda byl tento hrabě, svobodný zednář vysokého stupně, zakladatel egyptského zednářství a legendární divo-tvůrce totožný s dobrodruhem a podvodníkem Josefem Bal samem, který zemřel ve vězení inkvizice; M. Haven (Le maítre inconnu Cagliostro: étude hisíorique et cri-tique sur la haute magie, 1964) tuto identitu na základě určitých důkazů odmítá. Cagliostro působil v mnoha evropských zemích, získávaje svými činy pověst mága a alchymisty, vystupuje jako Velký Kopta, zasvěcenec staroegyptského esoterismu, zakládaje četné lóže, ale také aféry. Na jeho egyptský zednářský ritus navazoval řád Memfis-Misraim. J. W. Goethe zpracoval jeho osudy v díle Grose Kophta (1791), A. Dumas v rozsáhlém románě Josef Balsamo psal spíše o druhém „Cagliostrovi".

Abulafia, Abraham Ben Samuel (1240-1291)

Abulafiovo dílo obsahuje bohatý autobiografický materiál, na jehož základě si o jeho životě můžeme udělat poměrně dobrou představu. Při čtení těchto životopisných pasáží před námi vyvstává portrét člověka přímého, neobyčejně nadaného, byť s mnoha lidskými chybami.
Abulafia se narodil roku 1240. Podle hebrejského kalendáře to byl rok 5000, tedy přesně počátek nového milénia. A právě tuto skutečnost Abulafia často uvádí na důkaz své předurčenosti ke zvláštnímu poslání.

Albertus Magnus (1193-1280)

Významný německý teolog, dominikán, profesor pařížské Sorbonny, učitel sv. Tomáše Akvinského, autor - mimo jiná díla - Compendium Theologiae veritatis (1473; sebr. spisy tvoří 38 sv.). Je mu přisuzována, zřejmě neprávem, řada spisů o magii a zejména alchymii, jakož i grimoáry Malý a Velký Albert, pověstná Egyptská tajemství Alberta Velikého, spis Liber de alchimia a další.

Becalel, Jehuda Low Ben - Rabbi Low (1512-1609)

... je zde zmíněn proto, že do rudolfinské doby a jejích legend, které ovšem mnohdy vznikaly a vyvíjely se mnoho desítek a často i stovky let po Rudolfově smrti, patří. Nikdy nevytvořil umělého člověka a nikdy se o to nejspíš ani nepokoušel. Byl to prostě jen významný učenec své doby, vzdělaný v teologii, filozofii, matematice, astrologii, astronomii. Byl to význačný znalec talmudu. Ví se, že císař ho minimálně jednou navštívil v ghetu. Setkání zorganizoval císařův bankéř. O čem si vzdělaný císař a vzdělaný rabín povídali ale nevíme. Nejpravděpobnější se zdá, že setkání bylo motivováno Rudolfovým zájmem o kabalu, ale můžeme se jen dohadovat.

Bruno, Giordano (1548-1600)

Jeden z největších filosofů v období renesance, italský dominikán, později pro kacířství z řadu vyobcovaný, činný na mnoha evropských univerzitách, posléze osm let vězněný inkvizicí a upálený jako „kníže kacířů". V rámci svého bytostně vyznávaného panteismu (bůh je nejvyšší vesmírný zákon a vesmír je oduševnělý živoucí celek, v němž vše svým způsobem žije v podivuhodných vztazích), silně ovlivněn dílem Mikuláše Kusánského a Paracelsem, se velmi přiblížil hermetickému pojetí duše světa. 

Blake, William (1757-1827)

William Blake (28. listopadu 1757 Londýn – 12. srpna 1827 Londýn) byl anglický malíř a básník.

Karel Weinfurter

Karel Weinfurter (27. května 1867, Jičín - 14. března 1942, Praha) byl překladatel, spisovatel a zakladatel novodobé české křesťanské mystiky. Jako badatel v oblasti okultismu dosáhl světového renomé především svým dílem Ohnivý keř (I. vyd. 1923). Vedl mystický spolek Psyché, vydával mystice a okultismu věnovanou revue Psyche a byl členem společnosti českých hermetiků Universalia. Spolu s Gustavem Meyrinkem byli prvními, kdo v Čechách začali koncem 19. století prakticky provozovat jógu. Napsal necelou stovku knih a kolem tří set jich přeložil.

Oldřich Eliáš (1895-1941)

Vyrůstal v Táboře, později žil v Praze, kde vystudoval právnickou fakultu. Současně navštěvoval přednášky o asyrologii a egyptologii a studoval hebrejštinu. Sbíral starou čarodějnickou literaturu a věnoval se i spiritismu a chiromantii. 
24.9. 1895 Tábor - 8.11. 1941 Osvětim

Jan Kefer (1906-1941)

PhDr. Jan Kefer ( 31. ledna 1906 Nový Bydžov - 3. prosince 1941 Flossenbürg) byl významný český astrolog, hermetik a publicista meziválečného období 20. století.

František Kabelák (1902-1969)

František Kabelák (8. listopadu 1902 - 5. září 1969) byl významný český hermetik, mág a kabalista. Podílel se na činnosti pražské společnosti Universalia.

Josef Louda (Theophanus Abba; 1901-1975)

Výrazná osobnost z kruhu českých universalistů, znalec Tarotu a alchymista Josef Louda, píšící pod pseudonymem Theophanus Abba. Níže celý životopis z pera prof. Nakonečného a pátrání po jeho hrobě v Terezíně, vč. fotek. 

Johannes Faust - podrobný životopis I.

Doktor Faust, učenec, magik a čarodějník, který v touze po poznání upsal svoji duši ďáblu, je známou postavou. Jeho pohnutý osud byl v minulosti mnohokrát literárně ztvárněn. To, co se o Faustovi traduje, je z velké části jen legenda, v jejímž centru nicméně stojí skutečná historická postava. 

František Bardon (1909-1958)

Narodil se v Kateřinkách č.p. 314 jako prvorozený syn Viktora (Vítězslava) Bardona (*16. 5. 1885) , klempířského tovaryše v Hatschkově továrně na Jutu v Opavě, a jeho manželky Ludvíky (*27. 2. 1885), dcery Karla Herudka, podruha v Komárovských Chaloupkách, a jeho ženy Emilie Kubánkové. Rodiče byli sezdáni 12. 1. 1909 a měli celkem 12 dětí, z nichž dospělosti dožily syn František a dcery Štěpánka, Anna, Marie a Božena.

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter