Max Karl Ernst Ludwig Planck

S odstupem doby vyniká dílo a osobnost Maxe Plancka snad ještě více než v době jeho vrcholné vědecké a vědecko-organizační aktivity. (*23 . 4. 1858 v Kielu; + 4. 10. 1947 v Göttingenu)

Přitom je paradoxní, že když se šestnáctiletý maturant Maximiliánského gymnázia v Mnichově rozhodoval, co bude po maturitě studovat, obrátil se nejprve o radu ke svým učitelům na Hudební akademii, protože měl absolutní sluch, hrál v kostele na varhany a doma na klavír, působil ve školním pěveckém sboru a sám skládal písně a drobné skladby. Naštěstí pro fyziku od nich dostal mrazivou odpověď: „Když se vůbec ptáte, tak jděte radši studovat něco jiného!“

Odmítnut hudebníky zašel maturant Planck, který na střední škole vynikal v náboženské výuce, cizích jazycích (řečtina, latina a francouzština) a v matematice, za věhlasným profesorem fyziky na mnichovské univerzitě Pillipem von Jollym. Ani tam však příliš nepochodil, protože Jolly vyslovil mínění, že celá fyzika je v podstatě hotová, zbývá už jen několik málo nejasností (psal se r. 1874!) a pak už nebudou fyzici dělat nic jiného než zpřesňovat hodnoty fyzikálních konstant. Nakonec prohlásil, že při Planckově nesporném nadání je ho pro fyziku zkrátka škoda.

Jestliže se Planck přesto rozhodl pro fyziku, přispělo k tomu několik jeho charakterových vlastností. Byl díky rodinnému patricijskému prostředí a tradicím hluboce oddán víře o souladu vědy a náboženství. Jako křesťan-protestant chtěl proto hledat ve fyzice doklady o jednoduchosti věcí pomocí oslňující síly logického úsudku. Když se Planck na gymnáziu dozvěděl o formulaci zákona zachování hmoty a energie, který je evidentně nezávislý na vědomí člověka a zcela univerzální, vzpomínal na tu chvíli jako na zvěstování absolutní pravdy. Právě takovému hledání věčných neměnných zákonitostí se chtěl věnovat a na mnichovské univerzitě mu k tomu nejvíce pomohlo studium matematiky. Stihl však přitom ještě složit ve svých 18 letech operetu „Láska v lese“, v níž pak sám účinkoval jako sólista; jeho další láskou byla též vysokohorská turistika.

Pro jeho fyzikální růst měl rozhodující význam zimní semestr 1877/78 na Berlínské univerzitě Bedřicha Viléma, kde poslouchal přednášky tehdejších veleknězů německé fyziky H. Helmholtze a G. Kirchhoffa. Přesto si nakonec téma své doktorské disertace vybral sám na základě studia práce jiného německého fyzika R. Clausia „Mechanická teorie tepla“. V r. 1879, když mu bylo teprve 21 roků, podal na Mnichovské univerzitě disertaci „O druhém principu teorie tepla“ (šlo o II. termodynamickou větu; mezi examinátory byl již zmíněný P. von Jolly, ale také chemik A. von Bayer, jenž mu dal při obhajobě najevo, že považuje teoretickou fyziku za zbytečnou!). Navzdory tomu získal Planck doktorát summa cum laude, čili s vyznamenáním.

Planck musel být velmi zklamán, když zjistil, že zaslanou disertaci Helmholtz ani neotevřel a Kirchhoff s jeho závěry nesouhlasil. Zkoušel osobně navštívit Clausia v Bonnu, ale vůbec se k němu nedostal. Planck však měl jednu skvělou vlastnost: vytrvalost, takže nezahořkl a pokračoval pilně ve vědecké práci na problémech termodynamiky a již v r. 1880 se v Mnichově habilitoval prací „Rovnovážné stavy izotropních těles při různých teplotách“. Planck se tím sice vědecky prosadil jako soukromý docent, ale to mu nepřineslo žádné placené zaměstnání a živili ho rodiče až do r. 1885, kdy získal své první placené místo mimořádného profesora fyziky na univerzitě v Kielu. Publikoval zde velmi cenné práce „Zákon zachování energie“ (byl za ní v r. 1887 odměněn II. cenou v soutěži filozofické fakulty univerzity v Göttingenu) a „O principu růstu entropie“ (později se dozvěděl, že s touto myšlenkou přišel nezávisle a dříve než Planck americký fyzik J. Gibbs).

V r. 1889 zemřel G. Kirchhoff a Planck ve svých 31 letech získal mimořádnou profesuru fyziky v Berlíně, kde se spřátelil s Helmholtzem a vytvořil své hlavní vědecké životní dílo. Traduje se, že jednou měl mít na univerzitě přednášku v jiné posluchárně než obvykle a nepamatoval si, kde. Při vstupu do budovy se proto zeptal vrátného, kde dnes přednáší prof. Planck. A vrátný na to: „Přednáší ve II. patře, ale, mladý pane, tam ani nechoďte, tomu byste vůbec nerozuměl!“ Planckovy výsledky v termodynamice začaly budit čím dál větší pozornost; studoval však také akustiku, přičemž k vlastním překvapení hudebníka zjistil, že lidské ucho dává přednost temperovanému ladění před čistým. V r. 1892 získal řádnou profesuru a v r. 1894 jako 34letý byl zvolen řádným členem prestižní Pruské akademie věd.

Ke svému životnímu objevu se dostal Planck zajímavou oklikou přes aplikovanou fyziku. V r. 1887 měl nově založený Říšský fyzikálně-technický ústav vytvořit nový světelný normál. K tomu potřebovali dostatečně černé těleso, které by pohltilo téměř veškerou světelnou i tepelnou energii, která na ně dopadne. V této věci mohli fyzikové navázat na teoretické i experimentální práce G. Kirchhoffa, W. Wiena, L. Boltzmanna a F. Paschena. Planck jako teoretik se soustředil na výpočet tvaru křivky spektrální zářivosti v závislosti na jediném parametru, jímž měla být teplota onoho dokonale černého tělesa. Jejímu řešení se věnoval od r. 1896 do konce r. 1900, kdy 14. prosince toho roku přednesl na zasedání berlínské Fyzikální společnosti pojednání „O teorii hustoty energie v normálním spektru“, kterou pak po úpravách publikoval v odborném časopise Annalen der Physik.

Už v r. 1899 přitom odvodil svůj slavný vztah:

E = h . ν

kde E je energie; h – Planckova konstanta a ν kmitočet elektromagnetického záření. Planck tak dospěl k naprosto nečekanému a pro něho osobně téměř nepřijatelnému zjištění, že energie elektromagnetického záření je kvantována. Důvod, proč na to fyzikové nepřišli dříve, spočívá v neobyčejně nepatrné velikosti Planckovy konstanty h = 6,6.10-34 J.s (tato veličina je dnes experimentálně známa s přesností na 8 platných cifer), takže kvantový charakter hmoty se v makroskopické fyzice neprojevuje. Zavedením tohoto na první pohled iracionálního předpokladu o kvantování se podařilo Planckovi naprosto bezvadně vysvětlit tvar spektrálního rozdělení energie vyzařování dokonale černého tělesa, což dříve byla spíše dokonalá blamáž klasické fyziky, protože předešlá klasická řešení (Rayleighův-Jeansův zákon) dávala nekonečnou hodnotu celkové vyzářené energie.

Ještě větší dosah však měl objev Planckovy konstanty při obecném studiu mikroskopické struktury hmoty. Vždyť sám Planck ještě ve své doktorské disertaci v r. 1879 tvrdil, že atomová domněnka není slučitelná se zákonem zachování energie! Svou epochální prací z r. 1900 však atomovou domněnku bezděčně skvěle potvrdil a přispěl tak zásadně k rozvoji nástroje, jímž se pak dala popsat vnitřní struktura hmoty -- kvantové mechaniky.

Dalším důsledkem Planckova objevu bylo zavedení přirozené soustavy fyzikálních jednotek, založené na několika základních přírodních konstantách, tj. rychlosti světla ve vakuu c, gravitační konstantě G a Planckově konstantě h. Pak lze zavést např. elementární Planckovu délku (1,6.10-35 m), Planckovu hmotnost (2.10-8 kg), Planckův čas (5,4.10-44 s) a Planckovu teplotu (1,4.1032 K). Tyto jednotky se sice pro praktický život nehodí, ale dávají teoretickým fyzikům možnost poukázat na hluboké vnitřní vazby mezi zdánlivě nahodilými hodnotami fyzikálních konstant. Tak se Planckovi podařilo naplnit jeho vůdčí myšlenku z mládí, tj. hledání absolutních zákonitostí neměnných v čase a nezávislých na lidském vědomí.

V následujících desetiletích však Planck zasáhl do vývoje fyziky a vědy vůbec nejenom svými dalšími výzkumy, ale zejména ovlivněním vědeckého klimatu v Německu a tím i na světě. Německá fyzika byla v té době v záviděníhodném postavení. Podporována politiky a státníky formátu císaře Viléma se těšila vážnosti a přinášela skvělé výsledky. Kolem Plancka se v Berlíně soustředila budoucí fyzikální esa, např. M. von Laue, L. Meitnerová nebo A. Einstein.
Mimochodem, právě na Planckovu přímluvu získal A. Einstein profesuru na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě a později i profesoru přímo v Berlíně. Planck totiž jako jeden z prvních fyziků rozpoznal zásadní význam dnes tak proslulých Einsteinových prací z památného roku 1905, když je jako redaktor časopisu Annalen der Physik uveřejnil rovnou, bez obvyklého recenzního řízení!

Fyzikální idyla v Berlíně však netrvala dlouho. Přišla první světová válka, kdy arogantní vstup Německa do války vlastenec Planck podpořil podpisem na Provolání kulturnímu světu, které podepsalo 93 německých akademiků (Planck však z této nacionální eufórie brzy vystřízlivěl a svůj podpis o rok později odvolal. Jeho nejstarší syn Karl padl v r. 1916 u Verdunu; v r. 1917 zemřela při porodu jeho dcera Margarete a o dva roky později za stejných okolností i dcera Emma.)

Německá věda utrpěla za první světové války nejenom hmotné ztráty, ale také respekt v zahraničí právě kvůli zmíněnému Provolání. Po válce bylo Německo hospodářsky rozvráceno a morálně zubožené. V této situaci se vynořil Planck jako zachránce, když prosadil své životní krédo „Vydržet a pracovat“ nejenom jako představitel německých fyziků, ale i vědců vůbec – byl totiž v r. 1919 odměněn Nobelovou cenou za fyziku za r. 1918, kterou kvůli poválečné situaci přebíral i s dalšími německými laureáty (M. von Laue, J. Stark, R. Wilstätter a F. Haber) ve Stockholmu až r. 1920.

Skutečně se mu podařilo obnovit vážnost německé vědy a přitáhnout zvláště do Berlína nové talenty. Byl přitom zavalen organizačními povinnostmi zejména jako stálý sekretář Akademie věd a výkonný redaktor Annalen der Physik, ačkoliv v r. 1926 ve svých 68 letech formálně odešel do důchodu a jeho nástupcem na katedře fyziky se stal geniální rakouský fyzik E. Schrödinger. Planck byl v té době navzdory těžkým ranám osudu stále ve výborné fyzické i psychické kondici. Ještě dlouho po sedmdesátce zdolával o prázdninách třítisícové vrcholy v horách.

V r. 1930 byl Planck zvolen prezidentem učené Společnosti císaře Viléma, ale tuto funkci zastával jen do doby nacistických útoků na integritu německé vědy v r. 1937. O rok později po nátlaku nacistů rezignoval i na funkce v Pruské akademii věd. Planck tak musel podruhé v životě přihlížet degradaci německé vědy (bohužel za aktivního přispění osobností jako byli J. Stark nebo P. Lenard), která nabyla brzy rozměrů živelné katastrofy. Planck se opatrně snažil zabránit persekuci fyziků židovského původu, ale příliš neuspěl, i když na toto téma hovořil přímo s A. Hitlerem. Spíše tím jen ublížil svému vlastnímu postavení, ale s tím předem počítal.

Odborná veřejnost si ovšem Plancka nadále cenila. Když v r. 1938 slavil své osmdesátiny, přišli na oslavy všichni v Německu zbylí významní fyzikové. Dostal také na 500 telegrafických gratulací, na něž pak několik měsíců osobně odpovídal. K témuž datu oznámila Mezinárodní astronomická unie pojmenování planetky č. 1069 jménem Planckia (planetku objevil v Heidelberku v r. 1927 německý astronom M. F. Wolf).

Během druhé světové války se Planck věnoval filosofii a vztahu mezi vědou a náboženstvím. Kvůli bombardování se na radu syna Erwina uchýlil v r. 1943 na venkov a dobře udělal. Berlínský dům Planckových byl zničen bombardováním počátkem r. 1944 a tak vzala za své Planckova korespondence i vědecké deníky. V tomtéž roce postihla Plancka snad vůbec nejtěžší rána osudu. V říjnu 1944 byl jeho milovaný syn Erwin odsouzen k trestu smrti za údajnou účast v atentátu na Hitlera. Planck se snažil osobními intervencemi syna zachránit, ale bezúspěšně. V lednu 1945 byl Erwin popraven a to Plancka naprosto zlomilo. K tomu také přispěly těžké poslední chvíle války na území Německa.

Nakonec se o záchranu Plancka nečekaně zasloužil známý americký astronom holandského původu G. Kuiper, který sloužil v přísně tajné americké zpravodajské skupině Alsos (řecky „háje“, anglicky „groves“; generál L. Groves byl šéf projektu „Manhattan“). Skupina pátrala po stopách německého programu vývoje atomové pumy a zajala přitom řadu německých fyziků (mj. O. Hahna, M. von Laueho a C. von Weizsäckera). Kuiper byl zrovna v Göttingenu, když dostal hlášku, že Planck je někde poblíž a daří se mu velmi špatně. Kuiper na základě této informace Plancka našel v sovětské okupační zóně a tajně ho převezl do Göttingenu, kde se Planck ubytoval u své neteře. Ze Švédska mu posílala potravinové balíčky L. Meitnerová...

Po válce byla shodou okolností přeložena do Göttingenu správa Společnosti císaře Viléma. Vedení Společnosti prakticky neexistovalo, protože řada lidí zahynula a ti zbylí byli těžce kompromitováni spoluprací s nacisty. Planck proto přijal úlohu prozatímního prezidenta, kterou na jeho žádost posléze převzal po návratu z internace v lednu 1946 O. Hahn, nositel Nobelovy ceny za r. 1944.

Společnost však zdaleka neměla vyhráno, protože Spojenci ji chtěli rozpustit. Tehdy se už vážně nemocný Planck vydal ještě v květnu 1946 do Británie a orodoval tam za záchranu Společnosti. To zapůsobilo a Britové přišli se spásným návrhem, aby se zdiskreditovaná Společnost přejmenovala na Společnost Maxe Plancka pro podporu vědy, což bylo neoficiálně přijato 11. září 1946 a Planck tak naposledy prospěl německé vědě.
Oficiálně byla Společnost Maxe Plancka pro podporu přírodních a společenských věd ustavena v Göttingenu 26. 2. 1948. Dnes má prestižní Společnost na 80 ústavů ve všech německých spolkových zemích a dokonce i tři ústavy v zahraničí (v Itálii a Holandsku). V letech 1972-84 byl jejím prezidentem astrofyzik Reimar Lüst. Mezi těmito centry excelence současné německé vědy najdeme také několik ústavů bezprostředně souvisejících s astronomií: Astronomický ústav v Heidelberku, Astrofyzikální ústav v Garchingu, Einsteinův ústav pro fyziku gravitace v Golmu a Hannoveru, Ústav pro kosmickou fyziku v Garchingu, Radioastronomický ústav v Bonnu a Ústav pro výzkum sluneční soustavy v Katlenburgu-Lindau.
Mezitím se pohnutý životní příběh velikána světové vědy Maxe Plancka blížil k závěru, jak o tom píše ve své brožuře Dr. Igor Jex: „V lednu (1947) Planck onemocněl, ale nový zázrak medicíny penicilín mu zachránil život. Na sklonu roku však upadl, zlomil si ruku a už se nezotavil. Zemřel 4. října 1947. Rakev s ostatky nestora německé fyziky z kostela vynesli studenti fyziky. Byl to výraz naděje, že fyzika v Německu najde cestu ke své zašlé slávě, ke které Planck přispěl vrchovatou mírou. Z celého světa přicházely kondolence od jednotlivců i institucí. Za americkou Akademii věd se loučil A. Einstein slovy:
„Ten, kterému bylo dopřáno darovat lidstvu velikou tvůrčí myšlenku, nepotřebuje, aby ho následovníci oslavovali. Dostalo se mu vyššího ocenění jeho vlastním činem.“

Výběr citátů Maxe Plancka:

„Co mě na fyzice vždy zajímalo, jsou velké obecné zákony, které mají svůj význam pro všechny procesy v přírodě, nezávisle na vlastnostech těles, které se procesů zúčastňují, a na představách o jejich struktuře, které si vytvoříme.“
„Nová vědecká pravda se neprosazuje tím, že se její odpůrci dají přesvědčit, ale spíše tak, že odpůrci pomalu vymřou a dorůstající generace se s pravdou seznamuje hned na počátku.“
„Neexistuje fyzika bez příměsi metafyziky“
„Věda i náboženství vedou společně odvěký boj proti skepticismu, proti dogmatismu, proti nevíře a proti pověrám. Společné heslo v tomto boji znělo a zní i do budoucna: K Bohu!“
„Každý přátelský náznak osudu, každou radostně prožitou hodinu musíme přijmout jako nezasloužený, ba přímo zavazující dar.“

Použitá literatura:
Doc. Ing. Igor Jex, DrSc.: Max Planck – hledač absolutna. 8. sv. edice JČMF „Velké postavy vědeckého nebe“, 56 str. Prometheus, Praha 2000.

Autor: Jiří Grygar; zdroj: http://www.astro.cz/clanky/ostatni/pred-150-lety-se-narodil-max-planck-8211-zivot-a-dilo.html

Další obsah této kategorie

Jacob Joseph Joepseri - patron lóže

Velmi vzácný a bohužel přehlížený občan Jihlavy, filosof, lékař, fyzik a alchymista. Autor knihy o prodloužení života. Níže viz životopis a další zajímavé informace (včetně plné rekonstrukce erbu). (Dov)

 

 

 

 

Ercker, Lazar (1529-1594)

... byl významný metalurg své doby. Z hlediska dnešní doby Lazar Ercker není nazírán jako alchymista, ač pro 16. století, dobu svého života, jím byl. Byl to jeden z nejváženějších alchymistů a metalurgů 16.století. Narodil se v Sasku. V roce 1568 se stal kontrolním prubířem v Kutné Hoře, v roce 1577 pak byl jmenován nejvyšším hormistrem Českého království. V roce 1585 získal úřad pražského mincmistra. Byl také projektantem známé Rudolfovy štoly.Když v roce 1594 zemřel, úřady po něm převzala jeho vdova, což bylo v té době velmi neobvyklé, ženy se v úřadech prakticky nevyskytovaly

Dee, John (1527-1607)

Významný anglický příro¬dovědec a matematik, ale také jedna z největších postav renesančního hermetismu. Zabýval se prakticky magií a alchymií (také na dvoře císaře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka): v magii pracoval se zrcadly a s médiem Edwardem Kelleym a získal klíče k tzv. henochiánské-mu jazyku, tajemné řeči teurgických inteligencí. Jeho nejlepším dílem je Monas hieroglyfa (1564 - v.). Pro¬tokoly z jeho magické praxe byly publikovány (Casau-bon M.: Trne and faithfull relation of what passed for many years between Dr. John Dee and some spirits, London 1659). (Kiesewetter C: John Dee, ein Spiritist des XVI. Jahrhunderts, Leipzig 1893.)

Cagliostro, Alexander (1743-1795)

Je sporné, zda byl tento hrabě, svobodný zednář vysokého stupně, zakladatel egyptského zednářství a legendární divo-tvůrce totožný s dobrodruhem a podvodníkem Josefem Bal samem, který zemřel ve vězení inkvizice; M. Haven (Le maítre inconnu Cagliostro: étude hisíorique et cri-tique sur la haute magie, 1964) tuto identitu na základě určitých důkazů odmítá. Cagliostro působil v mnoha evropských zemích, získávaje svými činy pověst mága a alchymisty, vystupuje jako Velký Kopta, zasvěcenec staroegyptského esoterismu, zakládaje četné lóže, ale také aféry. Na jeho egyptský zednářský ritus navazoval řád Memfis-Misraim. J. W. Goethe zpracoval jeho osudy v díle Grose Kophta (1791), A. Dumas v rozsáhlém románě Josef Balsamo psal spíše o druhém „Cagliostrovi".

Josef Louda (Theophanus Abba; 1901-1975)

Výrazná osobnost z kruhu českých universalistů, znalec Tarotu a alchymista Josef Louda, píšící pod pseudonymem Theophanus Abba. Níže celý životopis z pera prof. Nakonečného a pátrání po jeho hrobě v Terezíně, vč. fotek. 

Vigenere, Blaise De (1523-1596)

Francouzský historik a alchymista, který se zabýval i dalšími „tajnými vědami", autor spisů Traicté du feu et du sel (1618), Traité des chifres, ou secrète manière d'écrire (1587). Je považován za klasika tzv. kabalistiky, kterou však pravověrní hermetikové opovrhují jako pouhou hříčkou (v. Kabalistika).
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Valentinus, Basilius (asi 15. stol.)

Záhadný benediktinský mnich, který snad žil kolem r. 1413 v Peterském klášteře v Erfurtu a jehož pravé jméno nebylo nikdy zjištěno. Patřil však k největším alchymistům středověku. Mezi jeho vynikající spisy se řadí zejména: Currus triumphans antinomi (1602; něm. Triumphwagen des Antimoni, 1646) a Practica cum duodecim clavibus (něm. Tractat vom Stein der Weissen mit den zwölf Schlüsseln, 1599)
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Vaughan, Thomas (1622-1665)

Zvaný Philalethes. Alchymista, patrně anglického původu, autor velmi oceňovaného spisu Introitus apertus ad occlusum régis palatinae (1667; něm. Eröffnung der Tür zum königlichen Palast, 1667).
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 200

Zachaire, Denis (1510-?)

Francouzský alchymista, jeden z těch, kterému se podařila transmutace olova ve zlato (v Pau 1542) a „živého stříbra" ve zlato (v Pâques 1550). Pobýval ve Francii, Německu a Švýcarsku. Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Zosimos (4. stol.př.n.l.)

Nejznámější řecký alchymista alexandrijského období, identický patrně se Zosimem z Panopolisu. Jeho velmi ceněné spisy obsahují neoplatonské a mýtické prvky a jsou podány řečí „snových vizí" (C. G. Jung se v r. 1954 tyto obrazy pokusil identifikovat v jazyce analytické psychologie). Zosimovo dílo obsahuje již prvky spirituální alchymie. Jeho cenné rukopisy O božské vodě, O posvátném umění a další, uložené v pařížské a vídeňské knihovně, jsou přetištěny v Berthelotově díle Collection des anciens alchimistes grecs (3. sv., Paris 1887). Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Sendivogius, Michael (1566-1636)

Michal Sendziwój, Sendivoj. Polský alchymista, který údajně osvobodil z vězení Sethonia (v.), jiného alchymistu, od kterého za to dostal kámen mudrců, s nímž pak v Praze před císařem Rudolfem II. provedl transmutaci olova ve zlato

Rodovský, Bavor Mladší z Hustiřan (1526-1600)

Nejvýraznější představitel české alchymie se narodil v roce 1526 v rodině nemajetného zemana. Kvůli nedostatku peněz nemohl jít studovat na pražskou univerzitu, jak si přál. Sám se tedy naučil jazyku tehdejších vzdělanců latině a studoval alchymii, astronomii, filozofii, matematiku, lékařství a další obory.

Scotto, Alessandro

Alessando Scotto nebo také Odoardus či Hieronymus Scotus je jednou z nejzáhadnějších postav rudolfinské Prahy. V kronikách bývá označován za čarodějníka, který dokázal proměňovat měď ve zlato a lazurit ve stříbro. Tvrdí se o něm, že pocházel z Itálie, ale

Ripley, George (1415-1490)

Anglický alchymista, který od papeže získal povolení ke studiu okultních věd, což činil v rámci své příslušnosti k řádu kar-melitánů v jednom z jeho klášterů. Napsal mimo jiné: Medulla alchimiae (1476). (V něm. překl. vyšla jeho Opera omnia, 1649.)
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Sethonius (přelom 16.-17. stol.)

Alchymista skotského původu, který měl v držení kámen mudrců a údajně provedl několikrát transmutaci olova ve zlato (např. roku 1603 v Basileji). Téhož roku byl však saským kurfiřtem uvězněn, když odmítal prozradit tajemství Kamene, ale se Sendivogiem (v.), který ho osvobodil, uprchl do Krakova, kde svému zachránci věnoval své spisy a Kámen ve formě tinktury, s níž pak Sendivogi-us provedl sám transmutaci v Praze.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Trevisanus, Bernardus (1406-1490)

Hledaje tajemství kamene mudrců, procestoval tento italský aristokrat celou Evropu, Palestinu, Persii, Egypt a severní Afriku, ale nalezl je až na ostrově Rhodos. Napsal Peri chemeias, opus his-toricum et dogmaticum (1576, něm. Von der Hermetischen Philosophie, 1574, 1586).
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Trismosinus, Salomon (přelom 15.-16. stol.)

Německý alchymista, učitel Paracelsův, autor spisu Splendor solis (1589; čes. Splen-dor solis aneb sluneční záře: sedm traktátu o Kamenu mudrců, 1994).
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Paracelsus (1493-1541)

Paracelsus, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, (1493 Einsiedeln – 24. září 1541 Salcburk) byl alchymista, astrolog a lékař, který učinil několik důležitých objevů a předznamenal vznik novodobého lékařství. 

Olympiodoros (žil v 5. stol.)

Alexandrijský neo-platonik a významný alchymista řeckého původu, autor komentáře ke královskému umění, který je snad totožný s komentátorem Platónových spisů.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Maier, Michael (1568-1622)

Tělesný lékař císaře Rudolfa II., významný alchymista a patrně jeden z mála pravých rosekruciánů své doby, autor vynikajícího alchymistického díla Atalanta fugiens (1618), které

Lullus, Raymundus (1235-1315)

Jeden z největších středověkých hermeti-ků, zejména alchymistů, španělského původu, zvaný Do-ctor illuminatus. Autor řady alchymistických spisů, ale autorství některých z nich je sporné, stejně jako hodnověrnost řady jeho podivuhodných životních příběhů. 

Kunckel (1630-1703)

Německý alchymista, který se proslavil také jako sklář (Kunckelovo rubínové sklo), autor díla Philosophiez chemica (1694). Odpůrce Paracelsova učení o třech základních alchymistických principech, které ovšem chápal fyzicky.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Morienus (žil v 7. stol.)

Pověstný arabský alchymista, zaměňovaný někdy s italským lékařem téhož jména. Autor traktátu De transmutatione metallisum, který je obsažen v díle Artis auriferae (1572). (Morienus: A testament of alchemy, přel. a vyd. L. Stavenhagen, 1970.)
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Hájek z Hájku, Tadeáš (1525-1600)

Thaddaeus Hagecius ab Hayek či Thaddeus Nemicus. Český astronom, matematik a osobní lékař císaře Rudolfa II. Tadeáš Hájek jako syn Šimona Hájka (asi 1485 – 1551) pocházel ze staré pražské rodiny. 

Geber (9. stol.)

Džábír ibn Hajján. Nejslavněj-ší z arabských alchymistů, suťista a matematik, jehož dílo mělo velký vliv na laborující alchymisty. Nicméně autorství řady spisů vycházejících již ve XIII. stol., které je mu přisuzováno, je sporné. /Geberi philosophi ad al-chimistae maximi; De alchimia libri tres (1529); De alchemia (1541) a další díla./
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Helmont, Johann Babt. (1577-1644)

Belgický lékař a významný alchymista,jehož dílo mělo vliv na J.W.Goetha, autor díla Die Morgenerothe (1683). Je pokládán za nejvýznamnějšího nástupce Paracelsa; údajně měl být jedním z mála držitelů kamene mudrců.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Drebbel, Cornelius (1572-1633)

Holandský alchymista a vynálezce. Také on prošel rudolfinskou Prahou. Zařadil jsem ho do této práce pro souvislost s alchymistou Sendivojem. Drebbel v roce 1620 sestrojil první ponorku, kterou předvedl před anglickým králem Jakubem I. 

Dorneus, Gerardus (16. stol.)

Dom Gerhardt. Německý lékař a alchymista, jeden z předchůdců tzv. spirituální alchymie, následovník Paracelsův, autor slovníku jeho termínů (Dictionarium Paracelsi, 1584) a

Fictuld, Hermann (18. stol.)

Johann Heinrich Schmidt. 

Německý alchymista, který byl patrně ve styku s rosekruciány, autor řady významných pojednání shrnutých ve sbírce Hermann Fictulds Chymische Schrifter*... (1734), jakož i spisu Cabbala mystica Na-íurae, oder Vom dem ewigen und einigen Eins (1741); Azoíh et ignis, das i st Das wahre elementische Feuer (1749) a dalších.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Fulcanelli, Jean Julien (1877-1932)

Slavný, ale neznámý francouzský alchymista, který údajně znal tajemství kamene mudrců a tím i transmutace kovů ve zlato, kterou před několika svědky údajně provedl v Paříži. Jeho dvěma žáky byli E. Canseliet (v.) a J. Boucher (v.). 

Avicenna (980-1037)

Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú ʿAlí al-Ḥusayn ibn ʿAbd Alláh ibn Al-Hasan ibn Ali ibn Síná (asi 980–1037) persky: أبو علي الحسين بن عبد الله بن سينا byl středověký perský učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a lékař. Je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav středověké islámské filosofie.

Alleau, René (1917-2013)

Francouzský filozof a historik hermetismu, zejména alchymie, žák E. Canselieta. Vystudoval filozofii a dějiny vědy, byl žákem Gastona Bachelarda. Po 2. světové válce pracoval v Africe na řadě průmyslových staveb. Zde se setkal

Villa Nova, Arnaldus De (1235-1312)

Arnauld de Villeneuve, též Villanovanus. Španělský lékař a alchymista, působící převážně v Paříži, obžalovaný z provozování magie,

Flamel, Nicolas (1330-1418)

Nejslavnější středověký alchymista, který žil v Paříži a znal tajemství transmutace olova ve zlato. Podle pověsti koupil od starého žida jakýsi rukopis, jehož studium mu umožnilo poznat tajemství zhotovování Kamene mudrců.

Bacon, Roger (1214-1294)

Františkánský mnich anglického původu žijící v Paříži, kde se zabýval také alchymií. Uvězněn pro obvinění, že se zabýval magií, kterou definoval jako „praktickou metaíysiku". 

Robert Fludd (1574-1637)

Robert Fludd, známý též jako Robertus de Fluctibus, (17. ledna 1574, Bearsted – 8. září 1637, Londýn) byl lékař, alchymista a zastánce rosekruciánství.

 

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter