Mnislav Zelený Atapana

Narodil se v roce 1943. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou a později etnografii na Univerzitě Karlově. Postgraduálně pak studoval v Peru na univerzitě San Marcos a na Katolické univerzitě. Celý život působí jako kulturní antropolog na volné noze a díky svým pobytům mezi amazonskými indiány se stal nejen uznávaným odborníkem na život a kulturu domorodých etnik Amazonie, ale především jejich přítelem. (níže velmi podnětný rozhovor)

V roce 1989 jej adoptoval kmen Jawalapitiů a jeho duchovní otec šaman Guňitze mu dal jméno Atapana, což znamená List zelené palmy. V letech 1996 až 2001 působil jako velvyslanec ČR v Kolumbii a v Ekvádoru. Prostřednictvím své nadace Velká Amazonie se snaží zmírnit zkázu indiánské kultury.

Od pravoslaví k indiánům
"Původně jsem se zabýval ikonami," vzpomíná Atapana na svůj první kontakt s indiánskou kulturou. "Ještě před sovětskou okupací v roce 1968 jsem odešel do Anglie a dostal možnost pokračovat na univerzitě v Londýně, tenkrát českým studentům univerzity ve světě vycházely vztříc. Tam se to ve mně hnulo, ani nevím jestli okamžik, nebo postupně, začal jsem se tam hrabat ve Frazerovi, v Malinowskym a podobně a najednou jsem si říkal jo, tohle mě láká. Takže jsem pustil univerzitu a koupil si jízdenku do Rio de Janeira. V Brazílii jsem dělal číšníka, bydlel ve favelách a pak se konečně dostal k indiánům. Tak tohle byla má první zasvěcovací cesta." 

Jaké máme o indiánech iluze?
Pořád žijeme v představách z indiánek o lidech, kteří jsou neustále na lovu. Ve skutečnosti indiáni loví dost zřídka. Většinou leží doma v hamakách, posedávají, povídají si, chechtají se a hlavně vyprávějí.  Tam vidíte sílu orální literatury a mytologie. Lovit jdou výjimečně, jenom když mají opravdu hlad. Hladoví jsou vlastně pořád, tak spíš když mají opravdu velký hlad. Běžně jedí placky z maniokové mouky, kterou suší v tvaru knedlíku, ani mravenci to nežerou. Když potřebují, hodí ho do vody a nadělají placky. A pokud třeba týden nejedli maso, jdou na ryby.

Co u nich děláte vy?
Sedíme a povídáme si. Pak se jdeme projít do džungle nebo na ryby.

Kdy jste vlastně viděl naposledy své indiánské  rodiče?
Už dost dávno, v roce 1989. Od té doby jsem u nich nebyl, vydával jsem se k jiným indiánům.

Nechyběli vám?
Takové vazby má člověk v sobě a není třeba je nějak kultivovat. Oni mají podobnou mentalitu jako latinoamerikánci, kteří taky nejsou zvyklí psát si dopisy a furt vykřikovat, jak se máme rádi. Tam člověk odjede, přijede za deset, patnáct let a pokračuje se v rozhovoru. 
 
Takže ani netušíte, jestli jsou naživu?
Netuším, nemám žádnou možnost komunikace, žijí hluboko v džungli. Jen vím, že ten kmen existuje, protože o jeho náčelníkovi a jeho šamanovi občas slyším, takže se tam chystám v roce 2015, s celou rodinou. Možná vezmu i vnuka, z toho chci vycvičit indiána. Indiáni se mě vždycky ptali, kolik mám žen a dětí. Konečně je uvidí.  
 
Takže dovolená, žádné etnografické plány?
Cesta za přáteli. A zároveň jakási tečka. Pak už se tam nepodívám. Taky proč? Nemám v úmyslu dělat nějaké výzkumy, protože už se mi dost příčí zkoumat je jako laboratorní myši.

Vy asi univerzitní etnografy se zápisníky a foťáky moc rád nemáte...
Já jsem nikdy takový nebyl, nelítal jsem tam jako poděs s dotazníky, jak jsme se to učili tady na školách, 150 otázek... Čekal jsem několik měsíců, než jsem vytáhl foťák. Všechno jsem dělal participační metodou, takže jsem se jen díval a až pak zapisoval. Snažil jsem se co nejméně rušit, což oni ocenili.
 
A nakonec vám dali indiánské jméno. Přijali by vás mezi sebe natrvalo? 
Určitě.

Co byste tam vlastně dělal?
Stal bych se šamanem. Šaman Takuma z vedlejšího etnika Kamayura, jeden z nejznámějších šamanů v celé Brazílii, mě pozval do učení. To byla obrovská čest, ale musel jsem to odmítnout. 
 
Proč?
No zaprvé jsem měl výjezdní doložku, to už nevíte, co je...
 
Vím, ale v džungli snad takové papíry nehrály roli.
Kdybych se rozhodl navždycky, tak jistě. Jenže já už měl rodinu, děti a nejsem takový sprosťák, abych se kvůli osobním ambicím vykašlal na svou krev. To by indiáni taky neudělali.

Jak dlouho by trvalo, než byste stal šamanem? Spoustu let. A hlavně bych tam musel zůstat navždycky, jinak to nemá cenu. Když tam jedou turisti udělat si týdenní kurz šamanismu nebo tady ty víkendové rychlokvašky, to jsou nesmysly. Role šamana je velice vážná věc a člověk se jí musí věnovat s plným nasazením. A na druhou stranu, jsem skoro přesvědčený, že bych to nezvládnul. Fyzicky, duševně je to tak náročné, že by to vydržel málokterý běloch.
 
Znáte nějakého bílého šamana?
Neznám. Řada lidí to o sobě prohlašuje, to jsou však bláboly. Ale aby se tomu člověk věnoval celoživotně a někam si zalezl a věnoval se určitému kmeni nebo místu, o nikom takovém nevím.

To byste se ani nedozvěděl, ne?
Přesně tak. To byste se ani nesměl dozvědět. O tom to je. Kdo zná nějakého špióna, tak pak už to není  špión. To je to samé. Když se někdo vytahuje se šamanismem, je za tím marketink, jako esoterický veletrh. Lidi si hrají na šamany z finančních a prospěchových důvodů či z nějaké zvláštní profilace.
 
Co znamenalo přijetí jména Atapana pro vás? Jak vás to změnilo?
Cítil jsem se líp, než kdyby mi dávali doktorát na nějaké univerzitě. A myslím, že i díky tomu jménu jsem ještě tolerantnější k jiným kulturám, za každým podivným nepochopitelným zvykem hledám něco vážného. Vždycky to má hlubší význam. Ale hlavně se cítím jako člen kmene, jsem s nimi v citovém spojení. Lidi si občas myslí, že je to jen taková zvláštnost, že vystupuju jako Atapana. Já nevystupuju. Já jsem.

Co si vlastně indiáni myslí o běloších? Když Carl Gustav Jung svého času jezdil k Pueblanům, jeho přítel náčelník mu řekl, že běloši jsou v jejich očích krutí, chamtiví a pomatení. Změnilo se na tom něco?
Ne. Ten negativní vztah se dál upevňuje. Běloši jsou chamtiví, vulgární, chovají se neskutečně. Udělal jsem indiánům dokumentaci jejich léčivých rostlin, ale jen pro ně. Říkali mi: Ne abys to vydával u vás! Bojí se, že k nim vtrhne nějaká farmaceutická firma a vykácí jim les. Mají z nás strach. Za těch 500 let jsme neudělali jediný dobrý krok. 
 
Co bychom se tedy mohli od indiánů naučit?
Spoustu věcí. Jejich život je zduchovnělý. Jejich vazby nejsou na materiálno, ale na duchovní svět. Mají posvátný vztah ke všemu. O téhle posvátnosti se v poslední době hodně mluví v souvislosti s mayským koncem světa, kdy je potřeba, abychom do něj vstoupili zduchovnělí. Jenže nikdo pořádně neví, co zduchovnění je. Oni ano. Nezabijou komáry, nezašlápnou mravence, sklípkany vždycky vymetají z chýší, když potkáte hada, tak počkáte, až přejde. Běloch by ho vzal mačetou a rozmlátil na cucky. Žij a nech žít.. Mají vztah ke kapce vody, ke kamenům, k mrakům, to je otázka přežití.

Mohli by indiáni převzít něco z naší kultury a mít z toho prospěch?
Absolutně nic.

Takže navrhujete nechat je na pokoji?
Přesně tak. Nulový kontakt. Čas od času někdo objeví nový kmen, pak tam vlítnou novináři, etnografové a pak těžaři a ti je vystřílejí, protože potřebujou vyčistit území. Nedávno u Yanomámů postříleli šedesát lidí. To je ten rozdíl. My máme zájmy. Indián nemá zájmy. My akumulujeme, on neakumuluje. Neolitická revoluce byla hrůza, která to všechno začala.
 
Takže za všechno může vznik zemědělství?
Tehdy začalo shromažďování majetku, to jde pořád dál, nedá se s tím nic dělat. 
 
Za co byste vlastně vyměnil celou lidskou kulturu, jak ji známe? Čemu byste ji obětoval?
Indiáni žijí pro harmonii vesmíru, pro harmonii existence. Nic nechtějí. Stačí jim vidět, jak vychází a zapadá slunce nebo Plejády a vědět, že tak funguje i lidský život. Z toho mají radost. Že žijou, že tam prostě jen tak jsou. Nemají vyšší ambice, co my máme. A vyšší ambice vznikly neolitickou revolucí.
 
Jenže neznamenají tyhle vyšší ambice zároveň přirozené zkoumaní a využití lidských možností?  
To jistě. Oni mají taky svůj potenciál, jenže tlačený jiným směrem. Ke schopnosti rozmlouvat s rostlinami, se zvířaty, s kameny, komunikovat s dušemi a podobně. Čili my si honíme triko, že jsme postavili mrakodrapy, kosmické lodě a máme mobily a technickou revoluci, to je všechno materiálno. Ale oni napínají lidské síly duchovním směrem. Oni rostou tímhle vztahem k přírodě, komunikací se záhrobním světem, poznáváním jiných světů.
 
A minimální ovlivňování světa kolem sebe.
Absolutně žádné. Svět, jak byl stvořen, je správný, tak to má být. A já teď, jako indián, poznávám, co je zatím. Zatímco my poznáváme to, co je vidět, on se snaží poznat, co vidět není. Jenže my jsme nepoučitelní a nezastavíme se ani na okraji propasti.

Ale i v tom je určitá harmonie, ne? Každá velká civilizace vykvete, unaví se a zanikne. V materiálním světě stejně nic trvalého neexistuje. Není to vlastně promítnutí přírodního cyklu do lidského tvoření?
Ale jo. Oni taky uznávají začátek a konec, v tom není rozpor. Ale pozor: my se snažíme ten konec neuznávat. Či spíše nechceme o tom konci mluvit. Říkáme si, že pořád budeme stoupat. Stejně jako nechceme slyšet o smrti. 
 
Jistě, ze strachu. Indiáni se smrti nebojí?
Ne. Přemýšlejí o smrti odmalička. V tom je nadhled. Pro ně život a smrt jedno jest, pro nás ne.

Oni vědí, kam jdou po smrti?
Samozřejmě. Všichni. Odmalička chodí k šamanovi do učení, kde jim všechno vysvětluje. Znají odpovědi na tři základní otázky: kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme. Všichni indiáni, i prérijní nebo Mayové. Jim bylo jedno, když je kosili po tisících, skoro to někdy vypadá, že nemají pud sebezáchovy. Dneska je krásný den na smrt. Který běloch tohle řekne? Otevřený vztah k životu: otevřený, perspektivní, transparentní. 
 
Co pro ně znamená existence v džungli?
Tohle moc nerozebírají. Oni vědí, odkud přišli: někteří ze země, jiní z planet, z Plejád, každé etnikum má v mytologii zakódovanou minulost, současnost i budoucnost. Tohle se indiáni učí prvních deset let. Šaman to do nich všechno nadupe před iniciací.

S pomocí drog?
Ano. To je ještě před iniciací. Pomocí halucinogenních drog poznávají jiné světy. Šaman jim vysvětluje, kde je dobro, kde zlo, nechá je zápasit i s přízračnými anakondami a obry, až padnou do kómatu a poznají svou smrt. To je nejvyšší poznání člověka. Pak teprve jdou do deprivace, čtrnáct dní, měsíc někde sedí a čekají, až je osloví ochranný duch a po návratu teprve začnou iniciační slavnosti. Ten duch může být některý pták, zvíře, mrak, strom, bystřina, kámen. To je obrovský proces.

Vy jste něco takového zažil při předání jména Atapana?
Ne. To s tím nemělo nic společného. Jména se prostě dávají.

Ani jste tím nechtěl projít?
To nebylo v logice věci.

Ale vy byste mi to stejně neřekl.
(Rád bych věděl, co tenhle Atapanův smích znamená...)
 
Kdyby někoho fascinovala kultura indiánů a chtěl by ji poznat v přirozeném prostředí, co byste mu doporučil? 
Zapomenout na ně. Pro jejich dobro. 

Pět let jste působil jako velvyslanec v Kolumbii. Nebyla to pro vás nuda? Když si představím Indianu Jonese v obleku...
No, Indy ho taky někdy musel obléct. Bral jsem to jako další zkušenost.

Pomohlo vám to ve vědě, v setkávání s indiány? 
To vůbec. Nashromáždil jsem tam ale spoustu publikací, setkal jsem se s mnoha významnými osobnostmi z univerzitního světa, do terénu jsem se však dostal jen jednou, spojil jsem služební cestu s velkým indiánským setkáním asi deseti etnik ve Vichadě. Čekali na mě několik dní. Tihle už měli organizace kontrolované státem a k tomu jsem dost skeptický. Stěžovali si, že stát jim ještě nepřivezl dost stavebního materiálu, pozinkovaného plechu a cementu a mysleli si, že moje vláda to vyřeší. Já jsem tam pak vystoupil a asi jsem je zklamal.  Řekl jsem jim "Jací vy jste indiáni? Čekáte, že dostanete cement a pozinkovaný plech? Běžte do lesa, odkud jste přišli, tam máte stavebního materiálu, jako jste měli tisíce let. Když budete stavět bělošským způsobem, vůbec si nepomůžete. Pod pozinkovanou střechou leda zahynete vedrem!" Někteří už ji mají, ale museli si tam pořídit i větrák, aby to vydrželi  a už v tom  našem trhu jedou.

Co se vám jako velvyslanci podařilo? 
Povedlo se mi uspořádat největší událost česko-kolumbijských vztahů od roku 1920. Přitáhl jsem tam obrovskou výstavu Muchy. Českou republiku to nestálo ani korunu, na všechno jsem sehnal sponzory. Byla to obrovská akce v Národním muzeu, plné noviny, prostě velká událost.

Poučil jste se o politice?
To určitě, pochopil jsem místní poměry, guerillu, mluvil s mnoha politiky zleva i zprava. A hlavně jsem pochopil, že v tomhle ohledu můžu věřit jen tomu, co vidím na vlastní oči.

Nicméně tečka za vaším působením vypadala docela dramaticky...
To bylo až za dva roky po skončení funkčního období, dokonce mi ho za odměnu ještě o rok prodloužili. Pak najednou anonym. Byl jsem vyslýchán, osočován a kriminalizován. Trvalo to asi tři roky a pak zase všechno odvolali, že to je v pohodě a nic se nestalo, skutková podstata nebyla naplněna. Ovšem bez pardonu a satisfakce. Stálo mě to tři roky průšvihů a přes tři sta tisíc za advokáta.

Nic vám nedali?
Ne, to by mě prý museli přímo zavřít. Když vás někdo osočí, plivne na vás pomlouvačnou slinu a vy se ubráníte, nikdo vám nic nenahradí.

Dokázal byste to vysvětlit indiánům?
Ti by to nepochopili. To je prostě z jiného, horšího světa.

Čas splácení dluhů
Indiáni vám poskytli celoživotní téma. Máte potřebu jim to nějak vracet? A jde to vůbec?
Určitě, indiáni mě vlastně živí, proto jsem založil nadaci Velká Amazonie. Říkám si, že bych jim měl něco vrátit. Všichni ti antropologové si z toho udělali byznys, mají na nich profesury, knihy a co z toho mají indiáni? Absolutně nikdy nic. Tak jsem si před deseti lety řekl konec s výzkumy, je na čase něco pro ně udělat. 
 
A co konkrétně děláte?
Starám se o jednu vesnici Yekuanů, kteří už jsou naší civilizací zasaženi tak, že potřebují pomoc. Neboli dělám to, co bych u pravých indiánů nedělal. Podporuju tam čtrnáct dětí na bělošských školách. Platím jim školné. Tedy se svými spolupracovníky, od nichž vyberu peníze. Přijedu tam a dám jim je. A pak taky vykoupím všechno, co vyrobí. Každý rok přivezu batoh dřevěných sošek zvířat, náhrdelníků a prodávám to tu. Napadlo mě to asi před pěti lety. Zeptal jsem se, jestli ještě nezapomněli vyřezávat zvířata a požádal je, ať mi na příští rok něco připraví. A najednou to všichni uměli. Skrze mě si vydělají, ale hlavní důvod je jinde: udrží se v nich umělecká schopnost dřevořezby.

Až tedy za tři roky pojedete k Jawalapitiům, ti žádnou pomoc potřebovat nebudou?
Jistě, ti ne, tam se pojedu rozloučit. 
 
Když indolog Vladimír Miltner cítil, že se blíží konec, odjel umřít do své milované Indie. Ne že bych vám nepřál dlouhý život, ale chtěl byste to jednou udělat podobně?
Jo, párkrát mi to proběhlo hlavou. Ten jejich pohřební rituál kuarup znám, jako jediný běloch jsem se ho účastnil a tancoval. Když v roce 2002 zemřel nejslavnější znalec amazonských indiánů Orlando Villas-Boas, indiáni mu kuarup uspořádali. Byl by to konec, který bych si asi zasluhoval. Ale nad takovými věcmi se nemá moc přemýšlet. Ty se prostě stanou. 

Autoři: Xman.cz , Dalibor Demel
Zdroj: https://xman.idnes.cz/mnislav-zeleny-atapana-074-/xman-rozhovory.aspx?c=A121121_150630_xman-styl_fro

Další obsah této kategorie

Léčivá síla druidů aneb možná původní evropské cvičení

Zajímavý a dle vlastních zkušeností plně funkční systém cvičení. Dle mého je úplně jedno, zda jakýsi cvičební systém zde v Evropě kdysi dávno byl (jak píše autor v úvodu) či nikoliv. Důležité je, že cvičení cosi zajímavého dělá s tělem i duchem. Cviky by se pro největší efekt měly provádět ve volné přírodě jak kvůli samotnému principu cvičení (kontakt se Zemí), tak z důvodu lepší uvolněnosti a možnosti doplnit cviky hlasitým zařváním, které cvik ještě více umocňuje. Doporučuji vyzkoušet. Dov.

Ikkjú Sódžun - Vrána bez úst

Ikkjú Sódžun (一休 宗純,1394 - 1481). Narodil se na okraji slavného města Kjóto jako nemanželský syn císaře Go-Macu. V pěti letech byl Ikkjú odloučen od matky a musel vstoupit jako mnich do kláštera Ankokudži v rámci zenové školy Rinzai. Učil se čínskou poezii, umění a literaturu. Ikkjú byl někdy trnem v oku druhých lidí. Hodně pil a svými poznámkami provokoval okolí. Poznal slepou zpěvačku Mori, s kterou navázal ve velmi pozdním věku erotický vztah.

Stopou velkého Tora

První čistokrevná heroická fantasy conanovského typu Stopou velkého Tora od malíře Karla Zemana. Otištěna ve dvou dílech v Kometě č. 19 a 20. Celý příběh svým skrytým poetickým způsobem sleduje cestu velké arkány tarotu. (Dóv)

Brána andělů

Legendární díl seriálu Strážce duší pojednávající o Faustově domě, henochiánské magii, a alchymickém Opus Magnum - kameni mudrců. Ke shlédnutí přímo zde, viz níže. 

Zlaté pravidlo

Zlaté pravidlo je jednoduchá zásada vzájemnosti v jednání mezi lidmi: "Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim." (Bible, Tob 4,15); "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi." (Bible, Lk 6,31, srov. Mt 7,12). Po vzoru tohoto Zlatého pravidla se někdy nazývají „zlaté pravidlo“ také základní zásady pro různé dílčí oblasti vědy, ekonomie atd.

Knižní vazby

Videa

Záhada pokladu na Oak Island

Fantastické představy o pokladech pirátů, které v nás v dětství probouzela kniha spisovatele R. L. Stevensona Ostrov pokladů, jsou možná zhmotněny na malém ostrůvku Oak Island v zálivu Mahone u pobřeží Nového Skotska v Kanadě. Tajemná šachta, hluboká mnoho desítek metrů, představuje jednu z největších záhad moderní doby. 

Crowley - šachová úloha

Aleister Crowley byl nejen jedním z nejvýznamnějších okultistů, ale též tvůrcem šachových hlavolamů. Toto je jeho první publikovaná práce. (The British Chess Magazine, Dec 1893 (no. 987). Zkuste si jí vyřešit. :-) Dov

 

 

Slovníček starověkých národů

Krásný abecední slovníček starověkých národů včetně ilustrativního zobrazení.

Galerie slavných mužů kolem písma a knih

Přehled slavných mužů historie, zabývajících se knižní kulturou. Tito, mnohdy nepříliš známí mužové se zasloužili o šíření kultury a vzdělanosti. Bez knih a znalosti tisku by to nešlo. Tímto článek jim vzdávám hold a doufám, že nebudou zapomenuti (ani ti, kteří v článku chybí). (Dov)

Měsíční jeskyně

Události pocházejí z diáře dnes už nežijícího kapitána, doktora Antonína Horáka, z nějž byl do 3 čísla bulletinu National Speeleological Society NSS News z roku 1965. Odtud byl přeložen do antologie Jacquese Bergiera „Le livre de l'inexplicable“, vydané v Paříži roku 1972. Autor textu se snažil přimět vědce k pátrání po něčem, co nositel Noobelovy ceny Jacques Bergier nazval „jednou z nejpodivnějších záhad naší planety“ .

Hřbitov a kostel sv. Máří Magdalény ve Velharticích

Hřbitov u kostela sv. Máří Magdaleny kdysi inspiroval básníka Karla Josefa Erbena k sepsání balady Svatební košile, v níž hlavní hrdinku unáší na hřbitov její zemřelý milý. Spisovatel zřejmě svůj námět čerpal z místních pověstí. Je na nich alespoň zrnko pravdy? Faktem je, že i dnes se na velhartickém hřbitově dějí zvláštní věci!

Erben, Karel Jaromír - Svatební košile

Temná Erbenova báseň s magickými prvky (nekromancie), k níž se inspiroval na mýty opředemém a temném hřbitově ve Velharticích (viz článek).

Záhada Rennes-le-Chateau

Abbé v Rennes-le-Château údajně našel poklad. Dodnes je tento muž záhadou. Vykopávky zakázány – varují nápisy u vjezdu do vesnice Rennes-le-Château na úpatí Pyrenejí, asi šedesát kilometrů od Carcassonne. Jinak zde návštěvník na první pohled nepotká nic zvláštního: domy ohlodané zubem času s necelou stovkou převážně starších obyvatel. Jenom dům Villa Bethania, kde se dá také přenocovat, poněkud zvláštní věž jménem tour Magdala a ruiny zámku Hautpoul svědčí o tom, že místo již zažilo lepší časy. 

Supermasivní černá díra uprostřed Galaxie

Teprve ve třicátých letech našeho století zjistili astronomové, že naše sluneční soustava leží ve vnější části velké hvězdné soustavy, kterou nazýváme Galaxie. Její hlavní součást - Mléčnou dráhu - můžeme na obloze vidět očima, zejména v letních měsících.

Phurpa (základní mantra Bonu)

Rituální hudba tradice Bön, nejstarší (pre-)buddhistické tradice z Tibetu, s využitím ceremoniálních nástrojů a speciální tantrické techniky hrdelního zpěvu. Kromě svých hlasů používají škálu zmíněných nástrojů, mezi nimiž jsou pro našince i některé exotičtější, jako např. dungkar (trubka z obrovské lastury), dungchen (tři metry dlouhá trouba), damaru (buben z lidské lebky) nebo kangling (trubka z lidské stehenní kosti). Video i text níže.

Václav Cílek v Jihlavě

Václáv Cílek na svém putování tentokrát v Jihlavě! Video níže.

Obřadní písně Lakotů

Obřadní písně lakotů v lakotštině a překladem do angličtiny. K poslechu též po kliknutí na název písně. (Dov)

Řádová velikost

Řádová velikost podle délky je velikost délky, která je udána v číselných řádech, čili v rozmezí násobků deseti.

Qi Gong / Čchi-kung

Čchi-kung (také qigong, čtěte čí-kung) je obecně vnímán jako tradiční čínská cvičení, která pěstují čchi (qi) neboli „vitální energii“. Všeobecný název označuje praxi, která se zabývá kultivací (zušlechťováním) lidského těla. 

Robert Anton Wilson - Henryho prdel

Katolíci tvrdí, že Bůh existuje, i když ho nikdo se zdravým rozumem neviděl. Toho rána kdosi zaklepal na mé dveře.

Kniha Kazatel

1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, [a] všecko marnost.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

Martin Buber - Chasidské vyprávění

Nachman z Braclavi
"Esence člověka je vědomá, a proto platí, že je-li někdo vědomý, je celým člověkem. A podobně platí, že ten, kdo zná a dosáhne pochopení Boha, je skutečně v Bohu. Čím větší je jeho poznání, tím více je člověk vkořeněn do Boha"

Angelus Silesius - Cherubský poutník

Angelus Silesius (vlastním jménem Johannes Scheffler, někdy uváděn jako Johannes Scheffer 25. prosince 1624 Vratislav - 9. července 1677 tamtéž) byl slezský německy píšící barokní básník a mystik.

Židovské anekdoty

Starý obchodník Taussig umírá. Celá rodina postává kolem jeho lože a umírající sípavě povídá: "Sáro, ženo moje, jsi tu?"
"Jistě, Mojše, to víš, že jsem."
"A Arnošt, můj prvorozený syn, je tu taky?"
"Ano, tatjinku, jsem tady."
"A Icik, můj mladší syn, taky?"
"Ano, tatjinku, jsme tu všichni."
"A KDO JE VE KŠEFTĚ?!"

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter