O ježkových vočích

Jaký je původ známého českého výrazu, vyjadřujícího údiv a úžas, nevědí ani slovníky, ani internet, ani lidé z masa a krve, a ani já netuším, zda bych se měl ptát spíš pamětníků či svých vrstevníků, neboli jak staré ono rčení vlastně je. Namísto hledání dějinami zapomenutého proroka, který tváří v tvář zázraku jako první vykřikl „Ježkovy voči!“, se pokusím tuto posvátnou formuli vyložit po svém. (M.J.V.)

Podívejme se nejprve na nejpravděpodobnější verzi původu Ježkových vočí. Konsternovaný pozorovatel chtěl nejspíš něčím peprným okomentovat nepochopitelnou situaci, k čemuž se odjakživa používají Boží jména. Člověk je revoltující živel, a překračováním těch nejposvátnějších zákazů rád vyjadřuje svou nespokojenost se způsobem, jak Bůh řídí tento svět, případně jak ho vůbec neřídí a nám lidem se akorát směje, nebo na nás kašle. Avšak autor výrazu Ježkovy voči byl spíše pokorný člověk, který nechtěl zaklít, ale mnohem spíše vyjádřit údiv nad nepochopitelným řízením věcí, posvátnou úctu k zázraku. Přesto se však bál, aby nepoužil jména Božího nadarmo, a tak je na poslední chvíli rychle pozměnil. Jeho zvolání se ale ujalo, čímž získalo univerzální platnost a sílu, a ježkovo jméno se zařadilo mezi právoplatná jména Boží. Prozkoumejme ho tedy nejprve z tohoto hlediska.

Písmeno J je jedním z nejúrodnějších a nejplodnějších písmen, živlově působí jako teplá voda či zavlažený oheň, tvarově naznačuje růst z jakési podzemní kolébky (či sestup energie shůry do ní), propojení nebes s pozemskými vodami. Energie písmena J má mnoho společného s povahou Jupitera, hlavního božstva Římanů, a s působením planety Jupiter, a to nejen v jejím domicilu (Střelci), ale zejména ve znamení svého povýšení, v Raku. Toto astrologické božstvo má na starosti otázky růstu a expanze, osvěty a objevování vzdálených obzorů, ale také hojnosti, dobroty či milosrdenství. Ve Střelci vyzařuje a koná, v Raku zúrodňuje a plodí. Písmeno J je dominantní též ve jménu hlavního hebrejského boha, čtyřpísmenného JHVH, Jehovy či Jahve, stejně jako v pozdějším prolnutí těchto božstev s hlavním křesťanským Hospodinem a synem Ježíšem. Písmena G a H (Gott-Gospodin-Hospodin) mají s písmenem J mnoho společného (G s J dokonce i tvar, nejen v psané latince, ale například i ve starořeckém gama) a ve většině evropských jazyků se také různě zaměňují.[1] Stejně tak Ježek, jehož jméno je podobné ve všech slovanských jazycích, figuruje v němčině pod jménem Igel a v angličtině se dokonce skládá ze samých H a G (hedgehog). Pro naše pátrání však bude nejpodstatnější evidentní podobnost Ježka s Ježíšem, a zejména jeho zdrobnělou extrapolací, Ježíškem. Toto božstvo má jediný úkol, nosit dětem dárky, a je jedním z mála veskrze a úplně dobrotivých duchů, kteří jsou stále oslavování každoročním rituálem a všechny děti s napětím očekávají jejich zjevení. Když jsem byl malý, často jsme toto těšení vyjadřovali spekulací „co nám asi letos Ježíšek naježí“, sugerujíce tak vlastně představu ježka, který s úsměvem přináší na svých bodlinách krásná jablíčka (kde se vzal tento obraz v dětských knížkách, v přírodě jinak nesmyslný, je záhadou, ale jistě ne náhodou, neboť jablko je mimo jiné symbolem hojnosti, bohatství, vnímavosti a plodnosti, například v levé ruce králově, a je signováno Jupiterem a Lunou, čili se velmi podobá působení Jupitera v Raku). Shodou okolností naše vánoční dárky velmi často financoval můj děda Jiří Ježek, který nejen že byl nejbohatší, ale jeho jupiterská povaha (byl Střelec) skutečně ráda dávala, aniž by jeho dary v sobě nesly jakoukoliv stopu obchodu či manipulace (jakkoliv to zní hrůzostrašně, tento neduh je ve společnosti poměrně rozšířen, čtenář nechť porovná vlastní zkušenosti s přijímáním či dáváním darů).

Nyní si dovolím učinit malou odbočku: vyrazíme na průzkum do Jihlavy. Toto město má Ježka ve svém znaku i jméně, a kde jinde bychom tedy po ježčím působení měli pátrat. Nejdříve se podívejme ještě jednou na jméno. Německé Iglau (Ježkov) se počeštilo v Jihlavu, která nejenže začíná zase na J, ale zároveň v sobě ještě skrývá slova jih a hlava. Oběma těmito slovy zdůrazňuje témata, která bychom mohli shrnout pod patronát Slunce. Na jihu Slunce svítí nejvýše, víno roste nejlépe a nejchutněji, zkrátka jih je ráj. Hlava je v astrologii signována Beranem, kde je Slunce povýšeno, ale vládne tam Mars – je tedy symbolem určité bojovnosti člověka. Ale zároveň je hlava řídící orgán, nejdůležitější, královský, a hlavu nosíme nejvýše, nejblíže k hlavnímu Božstvu. Hlava je hlavní. Slunce a Jupiter mají mnoho společného a jejich rozdíly nejsou předmětem této studie, zůstaneme tedy zaměřeni hlavně na jejich společnou královskou energii bohatství a nejvyšší božskou moc. Zdálo by se tedy, že Jihlava bude skutečným královským městem, dějištěm stěžejních událostí, vyhledávaná diplomaty a politiky, obchodníky, umělci, zahraničními turisty, oplývající kulturními akcemi, koncerty a divadly, luxusními obchody, s velkolepým reprezentativním náměstím (o tom bude ještě řeč) a tak dále. Realita je ale takřka opačná – Jihlava usnula kdesi v letech normalizace, je městem deziluze a rezignace. Jihlavané žijí unavené rutinní životy, nečekaný návštěvník stěží vůbec najde restauraci, kde by se mohl příjemně najíst (nehledá-li zastrčenou začouzenou pivnici či závodní jídelnu), o kulturních akcích už ani nemluvě[2] a při odjezdu je rád, pokud ho na nádraží neokradou cikáni. Jak je to možné? Inu, musíme se dialekticky posunout k důkladnějšímu prozkoumání ježčí symboliky, a uvidíme.

Ježek je noční zvíře. Žije samotářsky, přes den spí a v noci se vydává na lov hmyzu, pavouků, slimáků a jiných drobnějších potvůrek včetně myší. Údajně je to velký žrout. Známá je jeho obranná taktika stočení do ostnatého klubíčka, méně známé je, že je ježek velmi odolný vůči jedům, například vos či zmijí. Všechny tyto vlastnosti signalizují spřízněnost ježka s Lunou a znamením Raka, krom noční samotářské povahy zejména jeho odolnost a obranářské tendence (Rak je mj. znamením mateřství a rodiny, jejímiž prvotními podmínkami jsou soudržnost a obrana před invazivním okolím, a také raci a krabi jsou obrněni pancíři a pohybují se defenzivně, dozadu či do strany, mávajíce přitom výhružně klepety). Jupiterský prvek ježčí povahy, naznačený výše, spočívá ve skutečnosti, že v Raku je Jupiter povýšen[3] a vtiskuje tak tomuto znamení rovněž kus svých kvalit. Zde bych opět zmínil svého dědu, který se Ježek jmenoval a ježků v podobě obrazů či sošek měl doma nespočet. Jupiter i Lunu měl v nativním horoskopu značně akcentované, Slunce měl ve Střelci. Děda používal ježka jako totemové zvíře, naprosto se s ním identifikoval, a vždy se těšil poměrně slušnému respektu stran společnosti a na hmotný nedostatek si také rozhodně stěžovat nemohl – peníze za ním chodily jaksi shůry. Využil svůj ježčí potenciál.[4]

Zdá se však, jako by zodiakální sféra ježka neležela pouze čistokrevně v Raku, ale přesahovala jistou měrou i do Lva. Ježčí bodliny poněkud připomínají lví hřívu a stylizovaný, zjednodušený obraz ježka zase připomíná královskou korunu. Tato skutečnost ještě umocňuje úrodnost ježčího symbolu, neboť znamení Raka, jakkoliv velmi plodné, potřebuje kreativní sílu lvího ohně, stejně jako Luna potřebuje sluneční světlo, aby sama svítila. Slunce (Lev) a Luna (Rak) jsou archetypy otce a matky, jejichž spojením se svět rozhojňuje. Ježek je tedy do jisté míry skutečně královské zvíře s napojením na nejvyšší božstvo, byť ne tolik jako třeba lev či orel. Jupiter mu přidává na lehkosti, smyslu pro legraci a vnímání světa jako vlídného přátelského prostředí. Ježek je žoviální veselý tvor; považme také jeho roli v dětských knížkách či animovaných seriálech. Ježka v roli gaunera zde budeme hledat jen stěží.

Nyní se můžeme vrátit k problému Jihlavy. Stejně jako její erbovní zvíře, je Jihlava především městem račím a lunárním. Ostatně v jejím blízkém okolí se nacházely jedny z našich nejvýznamnějších stříbrných dolů a z místního stříbra se ve středověku razila podstatná část českých platidel. Stříbro je lunární kov a jeho přítomnost v jihlavském okolí vliv Luny zesiluje (kovy jsou snad nejpřímějšími zástupci nebeských těles na zemi, jako by byly přímo jejich úlomky či pozemským vtělením, síly kovů jsou s planetami bezprostředně svázány). Dnešní Jihlava skutečně působí lunárním dojmem, avšak jedná se o Lunu hasnoucí či blikotající chabými odlesky vzdáleného Slunce. Připomíná unavenou matku, která již své plody vydala a ztratila vizi a smysl svého dalšího života a zbyly jí jen každodenní lunární zvyky, nezbytné pro horizontální chod života - chození do práce a na nákup, vaření a praní apod., avšak ztratila motivační impuls, ideový přesah, světlo Slunce a mužskou vládnoucí sílu. Přitom má Jihlava ve svém znaku zároveň dva ježky a dva lvy, kteří náznak lví signatury v ježkovi zesilují na potřebnou míru. Kde je tedy královské město, ideál vší hojnosti a tvořivosti, hieros gamos matky (Luny) a otce (Slunce)?

Tuto otázku jsem si pokládal, sedě na lavičce na hlavním náměstí před nechvalně známým Priorem, popíjeje lahvového Ježka po skrovné lunární dělnické svačině. Jak už to často bývá, odpovědi na otázky, které si pokládáme, jsou všude kolem nás, jenom je leckdy nevidíme. Pozvedl jsem oči a odpověď jsem uzřel vytesanou do kamene přímo naproti sobě, na betonové zdi Prioru. Stojí zde, uprostřed náměstí, následující čtyřverší:

Z bílého jihlavského stříbra

Králové čeští razili lva

Dnes dělníci a lidé na traktorech

Říkají s láskou: Naše Jihlava.

Když si tento oslavný hymnus přeložíme do řeči astrologických signatur, uvidíme Raka (bílé stříbro) střídaného Lvem (králové čeští, lev) a opět Rakem (dělníci a prostý lid), až do chvíle, kdy na scénu přijedou traktory. Ty jsou signované znamením právě protilehlým Lvu, totiž Vodnářem, znamením technického pokroku, moderny, ústupu od tradic a narušení tradičních hierarchií (vodnářská koncepce společenského uspořádání, známá jako „volnost, rovnost, bratrství“, je spíše anarchoidní a vskutku protikladná královsky kastovnímu Lvu). Vodnář, stejně jako jemu vládnoucí Uran, jsou radikální revoluční síly, které se vždy zjevují s patřičným rachotem a leccos obrátí vzhůru nohama. Zde se objevily v podobě traktorů, nekompromisně rozorávajících tradiční společnost, krále vládnoucí svým královnám, šlechtě, poddaným i otrokům. Pro homogenní pracující lid, signovaný Lunou, zde místo zůstalo, ale lví princip vytlačila vodnářská opozice.[5] Na náměstí, které by mělo být srdcem celého města, reprezentativním místem okázalých pomníků, teatrálních projevů a velkolepých událostí, tedy slunečním centrem, stojí příšerný socialistický Prior, kam dnes chodí tento lid nakupovat potraviny. V temném supermarketu slídí po zlevněných špekáčcích, nervózně se předbíhá ve frontách a je odbavován jako na pásu otrávenou prodavačkou, a v případě konfliktu se může šťastně ukrýt v bunkrech, které se nacházejí o poschodí níže. Srdce spolknul žaludek, krev nahradila lymfa. Znamení Raka, odříznuté od spolupráce se zbytkem zvěrokruhu a zejména Lva, pak začíná kulhat i ve svých kompetencích. Například vlídné pohostinství s kvalitním jídlem aby člověk v Jihlavě hledal ve dne s lucernou. Čtyřverší vytesané na zdi Prioru jsem si zapamatoval, avšak když si ho v duchu opakuji, vždy udělám tutéž chybu. Namísto „říkají s láskou“ mi vždy automaticky naskočí „říkají s pláčem“. Zatímco láska vzniká spojením Slunce a Luny (a případně též Marta s Venuší), pláč je už záležitostí čistě lunární.

Vraťme se však znovu k ježkovi a hlavně k jeho očím. Viděli jsme, že to něco lvích kvalit, které v sobě má ježek, bez jinak posíleného Slunce či Jupitera ke statutu královského města nestačí. V přírodě se však násilné akce, obracející řád věcí naruby, zpravidla nedějí a z úpadku Jihlavy nemůžeme vinit ježka. Ten zůstává dobrosrdečným jedlíkem, vzorem odolnosti, byť zároveň určité pasivity a lehkovážnosti, a jako erbovní zvíře přináší veselé dupání životem, bez hmotné nouze či bůhvíjakých Jobových ran (nutno mít ovšem na paměti, že ne všichni lidé jsou schopni využívat přednosti svých totemových zvířat, a často mohou i obsesivně propadnout jejich neduhům). Proč ale ježkovy voči, a ne třeba bodliny či pazoury? Vidění věcí kolem nás je umožněno dvěma hlavními světly, Sluncem a Lunou, každým však jinak. Slunce aktivuje náš denní zrak. Je symbolem pravidelnosti, spolehlivosti, řádu a poznání, a tak také předestírá svět našemu zraku. V denním světle je vše jasné a měřitelné, barevné a srozumitelné. Ve světle Luny je ale vše jinak. Vidíme jen šeré nezřetelné obrysy, a to ještě jen na krátkou vzdálenost. Barevnost i prostorové vztahy věcí mizí, a při pohledu do temnot se aktivuje naše imaginace a zrak vnitřní. Těma samýma očima vidíme najednou věci ve dne neviditelné, jako jsou nálady a shluky energií, nebo třeba různé nehmotné bytosti, například vodníky, víly či bludičky. Luna aktivuje naši jasnozřivost, schopnost vidět astrál, a stejně tak fungují i hlubiny vod[6], jako např. ve slavném Štědrém večeru z Kytice. Lunární vidění je jakousi vizualizací pocitů a vjemů a výrazně aktivuje také instinkty, sluch a čich. Lunárním očím se zjevují obrazy, zakládající se původně na poznání jiných smyslů, případně vjemech mimosmyslových. Lunární zvířata, což jsou mnohá zvířata našich lesů, nejvíce však zvířata noční a samotářská, jsou tedy jasnozřivější, zatímco denní svit poněkud oslepuje jejich racionální, strukturované poznání věcí. Proto také dokážou hladce proplout všemi nástrahami noci, ale v záři světel jedoucího automobilu se zmateně vrhnou přímo pod jeho kola. To je zejména smutným osudem mnoha ježků.

Zvoláním „Ježkovy voči!“ vyjadřujeme úžas nad něčím nepochopitelným, nesrozumitelným v běžném slunečním světle. Avšak tušíme, že věc má své hlubší, neviditelné souvislosti, přesněji řečeno viditelné pouze očima lunárníma, ježkovýma. Jsme vlastně přítomni malému zázraku (který samozřejmě našemu praktickému životu nemusí být nutně vítaný), což vyjadřujeme Božím jménem. Jedině Bůh vidí smysl a příčiny všech věcí, a také jeho emanaci v ježkovi je jasné to, co je lidskému oku nepochopitelné.

 

 


[1] Ve staré češtině hlavně G s J (generál-jenerál, Máchův Máj-Mág), v některých německých dialektech se zase G vyslovují jako J (např. janz jute jänschen – velmi dobrá husa), v řečtině se gama na mnoha místech čte jako J. Konfuze G-H-J v románských jazycích či třeba v ruštině je notoricky známá. Domnívám se, že důkladnou lingvistickou studií, kde jak a proč jsou tato písmena zaměňována, a její následnou intuitivní interpretací by se mohlo odhalit mnoho z povahy různých evropských národů. Více o podobnosti těchto písmen viz mou úvahu o Lodi bláznů.

[2] Samozřejmě, civilní beznaděj Jihlavy zároveň přináší četná plodná spojenectví lidí, kteří o něco usilují, jakési malé podzemní enklávy, podobně jako v letech normalizace v celé ČSSR. Sám jsem při svých návštěvách Jihlavy narazil na překvapující množství jedinců s rozsáhlým hermetickým, filosofickým či teologickým vzděláním. Takové kulturní doupě, jako je čajovna-antikvariát Tomáše Plesingera, by Jihlavě mohla závidět i skutečná hlava měst.

[3] V případě třídění světa na astrologické signatury se zásadně přimlouvám za signatury zodiakální. Jsou přesnější a také se mnohem zřetelněji projevují morfologicky. Mnohem lépe pak lze i usuzovat na spřízněnost s planetami – například u věcí signovaných Vahami je zdůrazněn vliv domicilní Venuše, ale také Saturna (viz např. architektura, ale též z přírodnin např. mandle), zatímco u Býka se podobný vliv Venuše snoubí s vlivem Luny. Probírané ježčí téma je rovněž typickým příkladem.

[4] Lidé, kteří se jmenují po nějakém zvířeti a k tomuto zvířeti se hlásí, často velmi brzy začnou dosahovat úspěchů v oborech, které jsou pro to či ono zvíře příznačné. Jako by ani nemuseli tak tvrdě pracovat, příslušné obory jim jdou samy, neboť jim totemové zvíře vydatně slouží. Pro nás, kdo zvířecí jména nemáme, budiž útěchou, že zvířecí potenciál má vždy svůj strop. Například Veverka může být velice šikovným a flexibilním úředníkem (ale též řemeslníkem), na post generálního ředitele světové banky to ale moc nevypadá. Nebo že by přece?

[5] Mluvím samozřejmě na úrovni principů, čímž žádám čtenáře, aby se nesnažil má slova zkratkovitě projikovat na sebe, pokud se snad narodil ve znamení Vodnáře. Takhle jednoduše astrologie nefunguje. Jinak celý komunismus je jedním z velmi moderních pokusů o perestrojku společensko-náboženských poměrů a jako takový je do značné míry signován Vodnářem (Uranem), ale též z jedné strany sousedními Rybami (Neptunem; pro své sociální ideály, nahrazující podobné, ale hasnoucí ideály křesťanství) a z druhé strany sousedním Kozorohem (Saturnem). Všechny tyto planety a jejich tranzity hrály klíčovou roli v dějinách celého Sovětského bloku.

[6] Všechny vody na zemi spadají pod vládu Luny, jak ukazuji na víceru míst, např. v úvaze o Lodi bláznů.

 

http://www.free-in-spirit.blogspot.cz/

Další obsah této kategorie

Cosmos 3 - Harmonie světů

Dokument začínající oddělením astrologie a astronomie, sleduje Sagan vývoj astronomického pozorování. Počínaje souhvězdími, obřadními kalendáři sledující pohyby těles a využívající světlo v době rovnodennosti se přesouvá do debaty mezi modelem geocentrickým (Ptolemaios) a heliocentrickým (Koperník). Popisuje strastiplnou cestu Johannese Keplera: jeho vývoj, seznámení s Tychem Brahem až po Keplerovy zákony a první sci-fi román.

Studium astrologie

Astrologie, řecky αστρολογία je tradiční hermetický obor.Zabývá se zkoumáním předpokládaných souvislostí mezi děním na obloze, charakterizovaným zejména pohybem planet, Slunce, Měsíce a dalších prvků, a jeho vlivem na dění na Zemi. Studium astrologie je velmi obsáhlé a většinou časově náročné. Každopádně trpělivost a píle růže přináší a výsledek (tj. umění astrologie) stojí za to.  Lóže u Z.·.S.·. vám zde doporučuje tuto kvalitní literaturu a tento postup:

Astrologická symbolika

Již od starověku se pro astrologii užívají zástupné symboly pro planety, znamení aj. Symboly jsou nejen syntetické obrazce zastupující filosofický koncept zobrazovaného předmětu, ale též zjednodušením a zpřehledněním práce. Níže naleznete například originál řecký horoskop, na kterém můžete rozeznat symboly, které užíváme dodnes. Stejně tak na horoskopu Johanna Keplera. Proto je velmi důležité tyto syboly umět. Lóže u Z.·.S.·. vytvořila přehlednou tabulku s výkladem symbolů. Níže naleznete jak náhled tak odkaz ke stažení ve vysoké kvalitě v pdf. (Dov)

Dějiny astrologie

Astrologie, řecky αστρολογία = άστρον (hvězda) + λόγος (slovo), česky též hvězdopravectví, je tradiční hermetický obor. Zabývá se zkoumáním vztahu mezi děním na obloze a jeho vlivem na Zemi.  

Podzimní rovnodennost

Rovnodennost (lat. aequinoctium) je v astronomii okamžik, kdy je Slunce v rovině zemského rovníku, takže jeho paprsky dopadají na Zemi kolmo k její ose.[1] Rovnodennost nastává dvakrát do roka:
19. až 21. března, kdy střed obrazu Slunce na nebeské sféře prochází jarním bodem a
20. až 24. září, kdy prochází podzimním bodem.
Březnová rovnodennost je na severní polokouli přechod z astronomické zimy do jara a mluvíme tedy o jarní rovnodennosti, kdežto v září přechází léto v podzim a mluvme o rovnodennosti podzimní. Naproti tomu na jižní polokouli začíná jaro v září a podzim v březnu.

Letní a zimní slunovrat

Slunovrat (latinsky solstitium) je astronomický termín pro okamžik, kdy Slunce má vůči světovému rovníku největší (v případě letního slunovratu), respektive nejmenší (v případě zimního) deklinaci. Letní slunovrat nastává na severní polokouli obvykle okolo 21. června a zimní 21. prosince, přičemž jejich přesný čas se může mírně měnit.

O zírání do magického telezrcadla

Když dávní čarodějové a mágové[1] potřebovali zprávy z éteru (astrálu), používali k tomu magických zrcadel. Takové zrcadlo byla vyleštěná černá plocha, například z obsidiánu, skla či uhlí, ze zadní strany napuštěná komplikovanou směsí látek, které podle žaltářů dokázaly kondenzovat astrální fluida. (M.J.V.)

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter