O původu Slovanů

O původu Slovanů nebylo dosud napsáno tolik, jako o jiných evropských národech. Historici se spokojili s pouhým tabulkovým sestavením národů, přičemž Slované podle nich vznikli z těch, kteří se podle historických tradic na daném území nacházeli.

Původ a počátky slovanského národa

V minulém století se vývoj jazyka jednoduše odvozoval od vývoje tělesného. Se vznikem oboru antropologie se situace stala ještě složitější, moderní vědecké práce začaly oddělovat původ jazyka od tělesného. Tím došlo k přehodnocení vzniku prvních evropských národů, včetně naivních pokusů o vysvětlení původu slovanského etnika.  Slované jsou dodnes pouze okrajovým tématem velkých studií, které je popisují jako podružné jen povrchně. Ohledně původu Slovanů existují různé názory, ale dosud nedošlo k žádné shodě. Jedni usuzují, že přišli z Asie, jiní je mají za autochthony (pocházející z místa současné existence), jedni ve Slovanech vidí jednu z větví árijské rasy, zatím co jiní je naopak řadí k neárijcům, nejčastěji do skupiny s Finy, či dokonce Mongoly a Tatary. Posledně zmíněné se objevilo z pragmatických mocenských důvodů za Šafaříkových dob a v některých názorech přetrvává dodnes.

Národnost
Existuje jen málo „slov“ vykládaných z tolika různých hledisek a zneužívaných tak, jako slovo národnost. Jeho význam vždy byl a dodnes je užíván velmi pružně, účelově a hlavně chybně zejména v politice. Teprve v dnešní době se začala věda zabývat pojmem národnost hlouběji. Nové analýzy a data přinesly obory jako demografie, antropologie, národohospodářství, právo, historie a filologie. Tím se stal pojem národnosti ještě složitějším a nelze ho vyložit ani definovat několika málo slovy. Nejen zděděný nebo přejatý jazyk, nejen politická práva, politické hranice a zájmy, nejen společenské povědomí, ale i celý život, bydlení, půda a ovzduší, v němž národ žil, má vliv na pojem národ.
Například jak se vyvinula francouzská národnost, ukázal v knize „La nationalité Francaise“ J. Laumonier. Podobné práce o Slovanech nemáme. Dokud nebude vymezen souhrn znaků, který tvoří definici „slovanskosti“, není možná žádná analýza, která by dnešní slovanství ukázala v plném a jasném světle.
Národnost určité skupiny dnes vysvětlujeme souhrnem různých znaků, které však neexistovaly všechny od počátku, vyvíjely se teprve v průběhu historie. Vše, co dnes tvoří pojem národnosti, řekněme slovanské, zde nebylo po celý čas vývoje. Již samotný význam slova vývoj znamená neustálou změnu. Mnoho těchto „národnostních“ znaků vzniklo v dobách předhistorických i nedávných. Přesto nás moderní věda přesvědčuje o něčem podivném – některé kmeny, jako Germáni, Slované a jiné, měly náhle vstoupit do „nové“ historie už jako svébytné samostatné národy. To se mělo údajně odehrát kolem roku 500 n. l.

Prajazyk
O tom, že dnešní slovanské jazyky vznikly z jednoho původního jazyka, nemůže být sporu. Dnešní národy, a nejen slovanské, vzešly z jednoho lidu, který po jistou dobu hovořil společnou řečí. Tento fakt poskytuje nejpravděpodobnější výklad současných jazykovědných studií. Všechny dnes od sebe oddělené větve (národy) kdysi podle všeho žily pohromadě a vyjadřovaly se jednou řečí. Nesmíme si ji však představit jako jazyk zcela jednolitý, jemuž běžně říkáme indoevropský či indogermánský nebo také praslovanský. Jednota jazyka existovala po určitou dobu, jejíž délku dnes už nelze určit. Společná prařeč se postupně vyvíjela a rozdělovala na řadu různých nářečí a jazyků podle míst působnosti kmenů. Je pochopitelné, že obyvatelé pobřežních oblastí byli nuceni pojmenovat například ryby, techniku rybolovu, místní flóru nebo nějak pojmenovat nově vznikající řemesla. Ten samý problém řešili kmenové svazy žijící například na severu dnešní Itálie, v okolí Dunaje nebo na Moravě.
Nový jazyk vzniká na základě tří základních faktorů:
1. Diferenciace dialektu vnitřním vývojem řeči
2. Místní oddělení, kdy je používán základní jazyk a současně vznikají nová slova
3. Asimilace cizích elementů
V prvním případě můžeme pozorovat, kdy a jak se z jednotného jazykového základu pod vlivem různých lokálních příčin (fyziologických a jiných vnějších vlivů) tvoří dialektické zvláštnosti a odchylky. Takovým způsobem se utvářely kmeny – pozdější národy – v různých lokalitách. Tento přirozený vývoj často podporovaly a prohlubovaly dva další faktory: místní izolace a asimilace cizích prvků.
Diference různých dialektů v jedné jazykové oblasti neprobíhala rychle, protože všechny kmeny byly v neustálém kontaktu. Případné odchylky byly rychle vyrovnávány. Jakmile ovšem došlo k přerušení kontaktu oddělením – když se například od původní skupiny odstěhovala skupinka hovořící novým dialektem, nastala rychlá diferenciace jazyka a jeho nový vývoj. Pro nové poznatky vznikala nová slova, která pak zůstávala majetkem nové slupiny, sílily a množily se gramatické odchylky.
Pokud narazila odcházející skupina na jiné kmeny s řečí již zcela odlišnou, musela se vždy ta slabší přizpůsobit silnější. Jejich původní řeč byla tím opět změněna.
Podle výše uvedených příkladů (faktorů) je zjevné, že během dlouhé doby se z původního jazyka, jemuž říkáme praslovanský, vyvinuly následující jazyky (mimo mrtvé jazyky):
1. arménský
2. řecký
3. albánský
4. italský
5. keltský
6. germánský
7. baltoslovanský
Který z výše uvedených faktorů měl na jejich vytvoření větší vliv je sporné, různé teorie mají různé zastánce. Zatím stačí uznat, že všechny jazyky původně měly jednotný „praslovanský“ základ.
Na území Evropy a Asie dodnes existuje mnoho jazykově a kulturně rozdělených národů. Jedno je však nezpochybnitelné. Po jazykové stránce mají k původnímu písmu nejblíže dnešní slovanské národy.
Stěhování národů – počátek fiktivní historie Evropy
Kolem počátku našeho letopočtu zavládlo severně od Alp teplejší klima a horské průsmyky se staly celoročně průchodnými. Také výnosy ze žní stouply a na severu se začala ve zvýšené míře pěstovat vinná réva (LOZA). Počet obyvatel rostl a musela být osídlena nová území. Kmeny jako Gótové a Vandalové tehdy pronikly až do Ruska a Karpatské kotliny. Když později začali z východu do Evropy pronikat Hunové, porazili Ostrogóty a Vizigóty, vyvolali další migraci obyvatelstva a Západořímská říše už nebyla schopna vzdorovat náporu nových obyvatel.

Kolem roku 500 – 620 n. l., v období raného středověku, došlo k velkému stěhování národů. Současně došlo k náhlému ochlazení klimatu, které bylo příčinou migračních vln. Přicházející nové etnikum s sebou přinášelo barbarizaci území, války a doslova boj o holý život. Do Evropy vpadli z mongolských stepí Hunové a z východu na západ se přesunuly velké kmenové svazy, především Germánů a Slovanů. Germánské kmeny tvořili Vizigóti, Ostrogóti, Vandalové, Langobardi, Frankové, Burgundi, Anglové, Sasové a Jutové. V 6. – 7. století vznikaly první „barbarské státy“ (Ostrogótská říše, Langobardská říše, Vizigótská říše, Vandalská říše, Burgundská říše, Franská říše, Anglosaská říše). Slovanské kmeny se rozdělily na východní – Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, západní – Poláci, Lužičtí Srbové, Češi, Slováci a jižní – Slovinci, Srbové, Chorvati, Bulhaři, Makedonci.
Tento historický moment představuje výchozí bod, od nějž je následně vykládána evropská historie až do dnešních dnů. Podle tohoto schématu bylo evropské území národnostně (politicky) rozděleno kolem roku 500 n. l. Od té doby se táhnou i územní a politické spory, které nemají řešení. Dnešní Evropa nemá zájem překročit pomyslný práh, nazývejme ho jednoduše „ vše začalo kolem roku 500“, a přehodnotit dějiny národů. Zavírat oči před minulostí je pohodlnější.
Příchod Slovanů
Stěhování národů ovlivnilo zásadním způsobem vývoj našeho kontinentu. V globálním měřítku měl největší podíl na tomto dějinném pohybu národ, který svou nesčetností dokázal v krátké chvíli obsadit více než polovinu kontinentu a vytlačit z dosavadních sídel celé národy.
Expanze Slovanů byla v tehdejším světě doslova senzací. Nikdo nechápal, odkud se objevily hordy bojovníků bořících města a rychle dobývajících mnohá území. I sami Slované už byli jiní, než 200 až 300 let předtím, kdy byli popisováni jako mírumilovní lidé nepoužívající zbraně. Teď se na scéně historie objevili spoře odění „barbaři nevalných mravů“, uznávající jiná božstva.  Takto naše předky popsali soudobí autoři, kteří v návalu strachu před novými dobyvateli nepohrdli ani nejpříkřejšími slovy. Nutno přiznat, že Slované v době expanze skutečně nebyli svatoušky. Jsou známy případy, kdy bohům běžně nabízeli lidské oběti. To však nelze chápat jako něco nepřirozeného. Podobné pikantnosti lze vystopovat v raných údobích všech národů a lidé byli nezřídka mučeni i v „kulturním“ údobí mnoha společenství. Vzpomeňme jen na středověk a inkvizici, která často páchala mnohem větší zvěrstva. Koneckonců, byla to válka. Válka o nová sídla, válka o budoucnost nových generací, včetně té naší. Také si uvědomme, že ve většině případů šlo o reakci na upalování, ubíjení či křižování, které na Slovanech, jakožto na pohanech, praktikovali velice často.
První nápor Slovanů směřoval na jih Evropy a velice záhy po nástupu jednotlivých proudů stanula pomyslná noha slovanstva například na mytické aténské Akropolis. Zde, v oblastech vlivu Byzantských panovníků, se Slované poprvé dostali do kontaktu s antickou civilizací. Tento střet brzy přinesl i nepříjemné ovoce. Dosud jednotní a špatnostmi málo prostoupení slovanští lidé začali postupně přejímat typické rysy „civilizace“, jako závist, nenávist, hamižnost a další všelijaké osobní zájmy. Dokonce se o tom dochovaly zřetelné zprávy. „Přeškolených“ slovanských válečníků velice brzy začíná být využíváno proti bývalým vlastním, nově příchozím Slovanům. Tím byly zlomeny dvě tisíciletí platné vazby, původní charakter a národní pospolitost starých Slovanů. Skoro jako pohádka zní vyprávění Teofylakta Simokrattese, který k roku 585 zaznamenal příběh tří slovanských zajatců, kteří neměli žádné zbraně, jen hudební nástroje (šlo o tzv. gusle). Když se byzantský císař ptal, co jsou zač, odpověděli, že pocházejí ze slovanského kmene. Sdělili mu, že nejsou zvyklí nosit vojenskou výstroj, neboť jejich zem nezná zbraně, což jim dovoluje žít bez vášní a v míru. Slované se Slovany neválčí!

Původ Slovanů?
Skutečnost, že národ, který dnes představuje třetinu obyvatel Evropy, byl v ještě 5. století n. l. úplně neznámý, vyvolává mnohé otázky. Odkud se tehdy vzaly masy válečníků, které zaplavily evropský kontinent v 5. a 6. století n. l.? Že by je antický svět předtím vůbec neznal?
Slované existovali zhruba v 2. tisíciletí před n. l. Patří k tzv. Indoevropanům, na což poukazuje hlavně stavba jazyka. V téže době se ostatní indoevropské národy rozcházely ze společné pravlasti, která se patrně nacházela v oblastech kolem Kaspického moře. Území o rozloze přibližně 1 000 000 čtverečních kilometrů se údajně rozkládalo v oblasti zhruba ohraničené Odrou, Vislou a Dněprem. Jednalo se o menší shluky jednotlivých kmenů, z nichž se později vyvinuly jednotlivé národy. Bylo to úctyhodné území, na němž se nakonec mohlo zrodit tolik lidí, aby mohli zaplavit polovinu Evropy. Jestliže ale Slované byli tak početní, proč o nich nejsou žádné zprávy,? Byla oblast kolem Kaspického moře skutečně jejich pravlastí, nebo tam byli nuceni odejít?
V 1. století n. l. Plinius Starší a Tacitus ve 2. století, stejně jako řecký zeměpisec Ptolemaios píší o jakýchsi Venedech, kteří jsou později identifikováni jako Slované. Podle těchto antických autorů rozložili Venedové svá sídla mezi Vislou a hřebeny Karpat. Ani to však není nejstarší doklad o Slovanech. Nejvíc nám může nabídnout archeologie. Ta odhalila zajímavý fakt. Jedná se o podobnost atributů Lužické kultury, která například v Čechách působila už kolem roku 950 před n. l. (500 let před příchodem Keltů), s atributy Slovanů. Musíme také připomenout, že v dobách, o nichž zde hovoříme, nežily „barbarské“ národy usedle. Značná část kmenů ještě žila kočovným životem. I tento fakt dokresluje tehdejší dobu a podporuje argument o slovanském původu kočovné Lužické kultury. Velká část vědců tedy hovoří o možné slavinitě Lužické kultury, někdy též nazývané mohylovou, podle mohyl (hrobů tvořených navršenou zeminou nad kostru či spálenými ostatky), jimiž je doslova poseta celá střední Evropa. Zřejmě právě tyto mohyly, ale také charakteristická keramika, představují důvod, proč je Lužická kultura považována za praslovanskou. Pokud přijmeme tento fakt (podle autorů není důvod jej nepřijmout), znamená to, že Slované prošli naším územím mnohem dříve, než se sem dostali Keltové či Germáni!

Jiří Matějka
Zdroj: http://www.wmmagazin.cz/view.php?cisloclanku=2011010006

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2015 

Další obsah této kategorie

Bohové slovanů

*Vývoj slovanských náboženských představ souvisí s procesem jejich etnogeneze, odrážející se ve vrstvách panteonu. 
1. Nejstarší vrstva tvoří baltoslovanské jádro uchovávající indoevropské tradice. Jde o božstva uctívaná všemi Slovany - Peruna a Velese. Tvoří prvotní polaritu s kořeny v indickém Rgvédu. Slované také ze všech kmenů zachovaly nejdéle pohřbívání ohněm (žárový ritus).
2. Další výrazná vrstva je íránská, projevující se tak silně, že nemohla být důsledkem pouhého "vlivu", ale spíše delšího společného soužití a účasti na slovanské etnogenezi. Projevuje se v kultu ohně a slunce, náznacích dualismu i postavách některých bohů (Svarog, Dažbog, Stribog, Mokoš, Chors, Simargl).
3. Nejslabší vrstva pochází k kontaktů slovansko-germánských. Jde hlavně o podobnosti v atributech hlavních božstev Thora a Peruna a v protikladech válečných a hospodářských božstev (Ásové a Vanové).
4. Nejmladší vrstva projevující se pouze v oblasti polabsko-pobalské (poslední bašta). Božstva jsou novotvary, nemající v jiných slovanských krajích obdoby (s výjimkou Svarožiče). Představují vtělení starých božstev se sdruženými funkcemi, které symbolizuje i mnohohlavost. Pouze v této lokalitě se též vyvinula kasta kněží o organizovaným kultem a chrámy.

Alfons Mucha - roční období

Alfons Maria Mucha (24. července 1860 Ivančice – 14. července 1939 Praha) byl český malíř a designér období secese, které je v angličtině a francouzštině známo pod francouzským označením Art nouveau (nové umění). Níže několik jeho obrazů ztvárňující 4 roční období. 

Lesní démon Lešij (Lesnik, Lesovik)

Hlavní lesní bytost a vládce lesa a magie (podobně jako řecký Pan). Lešij žije osamotě v hlubokých lesích, odlehlých loukách a divočině. Chrání lesní zvěř a ptactvo, zejména medvěda, který je jeho strážcem. Umí se měnit ve strom nebo zvíře . V lese může být velký jako strom, na loukách velikosti trávy. 
Zpodobňován jako mužík porostlý chlupy se zelenými vlasy a vousy, dlouhými zahnutéými drápy. 

Lesní a polní bytosti Slovanů

*Zprávy o uctívání lesních bytostí jsou velmi staré. Staré prameny mluví o uctívání stromů, ve skutečnosti nešlo o kult stromů jako takových, nýbrž o kult duchovních bytostí, které v určitých stromech nebo hájích přebývaly.

Přírodní duchové a démoni Slovanů

*Daleko rozsáhlejší oblast přírodního kultu Slovanů, oživujícího přírodní zákony a síly, tvořily početné bytosti nižšího řádu - duchové elementů, vegetační démoni, bytosti osudu, duchové domovů a lidští démoni. Jsou výrazem instinktivního, polosnového prožívání přírody a osudových sil, zasahujících do lidského života. 
*Člověk spjatý s přírodou se sice snadno zřekl bohů a nahradil je svatými, tvrdošíjně však lpěl na bytostech, jež atavisticky vnímal v přírodních jevech a s nimiž se stýkal pomocí magických praktik. Z této staré víry se zachovaly v podobě tradic, jejichž původní smysl byl povětšinou zapomenut.
*Starým domácím názvem pro démony byly výrazy div, diva a běs.
*Víra v duchy vznikla na stupni vědomí, kdy člověk žil více v instinktech než v intelektu, kdy se člověk necítil být svým vědomím uzavřen v sobě, odděleně od svého přírodního prostředí, nýbrž je prožíval intimně jako procesy vlastního těla.  Svět se mu nejevil jako souhrn abstraktních sil, jak tomu bylo později u vyvinutého intelektu, ale jako svět bytostí, které ovlivňují jeho život v příznivém nebo nepříznivém smyslu. Dokud toto atavistické, polosnové prožívání přírody v něm bylo silnější než intelekt, potud žádná vnější moc nemohl z něho vymýtit představy o přírodních a nad smyslových bytostech.

Boginja Morena (Морена)

Marzanna (v polštině), Morė (v litevštině), Morana (v češtině a slovinštině), nebo Morena (ve slovenském a ruském jazyce), nebo také Mara, Marzena, Morana, Morena, Mora nebo Marmora je slovanské bohyně spojená s rituály založenými na myšlence smrti a znovuzrození přírody. 

Bog Veles (Велес)

Veles či Volos je slovanským bohem skotu, podsvětí, divočiny a bohatství, lze jej také spojit s magií, věštěním, básnictvím a lovem. Písemné prameny i lidová kultura svědčí o tom, že Veles patřil k nejdůležitějším slovanským bohům. 

Boginja Lada (ЛАДА)

Slovanská bohyně mládí, nespoutané lásky a krásy, sexuality a plodnosti. Mezi jinými národy je známá jako Freya, Isis nebo Afrodité, tradičně spojována s Venuší. (Dov)

Bog Perun (ПЕРУН)

Perun je slovanský bůh bouře, hromu a blesku. Nejmocnější slovanský bůh, vládce bouře a hromu, někdy též považován za patrona bojovníků, který v době válek vystupuje do čela slovanského panteonu, aby zajistil vítězství našim zbraním a ochránil ty, kteří jdou do války. V době míru je bohem deště, bouře, hromu a blesku, přinášeje úrodě vláhu.

Slovanské svastiky

Slovansko-Árijské Svastiky (Svargy) byly používány našimi Předky na ochranu lidí, zvířat, polí, obydlí i hospodářských stavení před temnými silami. Dodávaly sílu, harmonizovaly prostředí, umocňovaly léčitelské i jiné duševní a duchovní schopnosti. Naši

Sexuální život starých slovanů

O sexuálních zvyklostech staroslovanské společnosti v předkřesťanském období existuje málo dokladů. Jeden z takových nemnohých dokladů, týkajících se svatebních a předsvatebních zvyků, uvádí slavný arabský myslitel, cestovatel a etnograf al-Mas’údí (zemřel roku 956): shledá-li slovanský ženich svou nevěstu jako pannu, zapudí ji znechuceně slovy: „Kdybys byla stála za něco, byli by tě muži milovali a ty bys byla jistě si vybrala někoho, kdo by tě zbavil panenství“.

Slovanská mytologie

Slovanská mytologie je souhrn představ o přirozenosti světa a bozích vlastních pohanským Slovanům. Vychází z proto-indoevropské mytologie a nejblíže má k mytologii Baltů. Kromě indoevropského dědictví na ni měly vliv také představy eurasijské, například ugrofinské. Je zachována pouze ve zlomcích a na rozdíl od mytologie řecké či severské se nezachovala autentická verze žádného z mýtů. Pokusy o rekonstrukci slovanské mytologie proto vychází především ze zpráv křesťanských autorů brojících proti přežívajícímu pohanství, kronikářů, folklóru, lingvistiky a komparativní mytologie.

 

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter