Orfika

Orfické mýty jsou záhadnou vrstvou řeckého myšlení. Nevíme, jak je orfické hnutí staré, a přesně vzato ani to, která podání máme označovat jako orfická. Orfické zpěvy považují samy sebe za něco výlučného, prezentují se jako dědictví bájného thráckého pěvce Orfea, který pro svoji ženu Eurydiku neváhal sestoupit do podsvětí. 

Následovníky jeho zpěvů a nauk prý jsou např. Linos a Músaios, tedy ne zcela historické postavy z okruhu řeckých mytografů. Nálada orfik je extatičtější než nálada ostatní a patrně původnější řecké mytologie, nově akcentují téma duše, pracují s reinkarnační naukou. Svět a tělesnost jsou ceněny nízko, zato zásvětní život se líčí emotivně. Jednotlivá svědectví se však liší, pokud jde o přípustnost obětí zvířat, pojídání masa a bobů, nebo hodnocení sexu. Nauka i její předávání mají také mysterijní charakter.

Žánrem orfických památek je především „posvátná řeč“ (hieros logos). Za autory takových orfických básní bývají ovšem už antice považování pýthagorejci konce archaické doby, např. Kerkóps, ale i různí autoři rané klasické doby. Navíc většina dochovaných „orfických“ textů pochází až z pozdní antiky, z okruhu novoplatoniků a novopýthagorejců; z klasické doby máme významnější jen svědectví u Platóna a Aristofana (hymnus o kosmickém vejci v komedii Ptáci z r. 414), kritické narážky u Eurípida (v tragédii Hippolytos) a „Orfeovy verše“ komentované v Papyru Derveni; z raně helénistické doby pak svědectví u Aristotelova žáka Eudéma. Přes 20 nápisů na zlatých a kostěných pohřebních destičkách ukazuje rozšíření hlavně v Itálii, ale i v dnešním Řecku a na Krymu, počínaje klasickou dobou, i variabilitu nauk. Rozsáhlejší soubor Orfické hymny je určitě až synkretickou památkou pozdní antiky, nejspíš novopýthagorejskou.

Je představitelné, že jakési „pre-orfické“ hnutí spojuje např. už některé spolehlivě historické mytografy (Ferekýdés), Pýthagoru i první pýthagorejce, i když nevíme, nakolik pýthagorejci tyto motivy spíše přijímají a nakolik je sami vytvářejí. Platón je pak tím, kdo toto téma učinil obecně známým, i když se kupodivu s orfickým podáním ne vždy ztotožňuje. Nemáme představu o tom, jak velkou menšinu v rámci Řecka toho hnutí představuje, zrovna tak nevíme, zda máme jeho původ hledat uvnitř Řecka nebo mimo ně. Nejstarší zmínky ukazují na jižní Itálii, ale kupodivu i na některé egejské ostrovy (fénický Syros), pak i na řecký sever, který je v kontaktu s Thráky. Do Attiky přichází orfická nauka ze západu a možná i ze severu, iónská oblast řeckého východu ji velmi dlouho nezná. Je dobře možné, že někteří z pýthagorejců v jižní Itálii učinili původně lidovou a „kvazi-šamanskou“ menšinovou praxi zajímavou i pro intelektuály a také společensky únosnou i v kultivovaném městském prostředí. Bájná souvislost s Thrákií může znamenat spíše analogie s náboženskou praxí vnitřního Balkánu; na vliv vzdálenějšího východu (Indie) kupodivu nic nepoukazuje, krom analogie podobně záhadného objevení se podobných nauk v podobné době. Svoji roli asi sehrává také to, že oslabení starých mýtů prostě uvolňuje prostor pro mýty jiné, většina společnosti nábožensky vychládá, zatímco menšina nově exaltuje.

Specifickým rysem orfik je mýtus o vztahu duše a těla. V Platónově podání (Kratylos 400c): „Někteří totiž říkají, že tělo (sóma) je náhrobní znamení (znak, séma) duše, jako by v přítomné době byla pohřbena; ale také proto, že duše prostřednictvím těla projevuje (sémainei, označuje) vše, cokoliv projevuje. Proto je prý tělo správně zváno séma (znak, pomník, hrob). A jak se mi zdá, pojmenovali tak tělo zejména stoupenci Orfeovi, domnívajíce se, že duše trpí trest za to, zač je trestána, a že má tělo jako ohradu ... dokud duše nezaplatí své dluhy.“ Tělo je zde míněno v jeho prostorovosti a je symbolem vazby člověka k vnějšímu světu. To, v čem je duše uvězněna, je tedy vymezenost, konečnost a vazba k vnějšku. Duše se má očišťováním připravit k vykročení z tohoto žaláře, osvobodit se od mezí konečnosti. Je to očišťování od působnosti vazeb naší vnější podoby k jiným vnějším podobám; osvobozování od vazeb vnějšího světa, který orfici považují za upadlý. Je zde vyhroceno všeobecně mytické prožívání pokleslosti světa, což je asi ekvivalent moderní vize absurdity. Reakce na tento stav je však jiná než moderní: Mytický člověk to vidí tak, že svět kdysi býval smysluplný, a že on sám potřebuje očištění. Orfikové proto zdůrazní potřebu katarze a hledají vztah k věčnému bohu, zatímco jiné mýty mluví o bozích, kteří se zrodili.

Očišťování uvolňuje člověka z vazby koloběhu života. Orfická nauka předpokládá reinkarnaci (metempsýchósis), způsob života jednotlivce rozhoduje o podobě jeho příštího vtělení, cílem je však vždy vyvázání z tohoto koloběhu převtělování. Patrně sdílejí, že pokud se díky očišťování zrodí jako potomci božských bytostí, tedy jako orfici, naleznou i skutečné věčné božství a vystoupí z cyklu proměn. Orfičtí básníci neuznávají možnost změn ve sféře nejvyššího božství. Rození bohů je něčím nižším než věčné božství, podobně kritizují i protikladnost mezi generacemi bohů. Proto se rozcházejí s tradiční mytologií, napadají Hésiodovu Theogonii a snaží se o jakési vidění z hlediska věčnosti; jako první dávají řeckému slovu aei (vždy) jeho pozdější metafyzický význam: „věčně“. Provázanost mezi pojetím věčného božství a morální transpozicí sakrální čistoty ukazuje i Platón (Zákony IV, 715e):

„Bůh, jenž podle dávného výroku drží ve svých rukou počátek, dovršení i střed všeho, co je, kráčí přímo, když podle přirozenosti koná svou okružní dráhu. Stále jej provází Spravedlnost (Diké), trestající ty, kdo opouštějí zákon boha; kdo však chce být šťasten, drží se jí a provází ji, pokorný a naplňující řád. Kdo se však nadme pýchou, když si zakládá buď na penězích, na poctách nebo je snad ve své duši rozpalován krásou těla spolu s mládím a nerozumností, jako by nepotřeboval vládce ani žádného vůdce, nýbrž byl schopen vést i jiné, ten zůstává osamocen bez boha. A když tak zůstane a přibere k sobě ještě jiné takové lidi, křepčí, uváděje zároveň všechno ve zmatek. Mnozí lidé se domnívají, že to je znamenitý člověk, avšak po nedlouhé době zaplatí Spravedlnosti ne nevhodnou pokutu a zničí do základů sebe, svůj dům i město.“

V čistě sakrální rovině promlouvá orfický hymnus (Pseudo-Aristotelés, O světě 7, 401ab):

 

Zeus tu byl první a poslední bude, vladař ten blesků.

            Zeus je hlava i střed a z Dia povstalo všechno,

Zeus je hranicí země a nebe, jež hvězdami září,

Zeus je rodem svým muž a stejně tak věčnou je dívkou,

Zeus, který dechem je pro vše a ohně, co nehasne, silou,

Zeus je kořenem moře, je zároveň sluncem i lunou,

Zeus je král, on nade vším panuje, vladař ten blesků.

 

Myšlenka o neměnnosti a úplnosti nejvyššího božského světa ovlivní mnoho antických filosofů a silně působí ještě ve středověkém křesťanství. Spolu s apollónskou tradicí tak k duchovním impulsům dávného filosofování, ale podstatně přispěla také k odklonu od zájmu o přírodu a přirozenost i k devastaci smyslu pro tělesnost.

Poněkud jiné povahy než uvedené ukázky jsou krátké texty na hrobových destičkách. Jsou to spíše amulety s jakýmsi plánem podsvětí, návodem na postup v něm a občas také s prohlášením o božském statutu jejich držitele. Tato spíše magická vrstva orfismu se sice také dovolává Orfeova sestupu do podsvětí, ale s krásou onoho mýtu už nemá nic společného.

 


ZDROJ
http://www.fysis.cz/presokratici/vstup/orfika.htm

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2016

Další obsah této kategorie

Orfické zlomky 8

Orfický hymnus X. - Na Fysis (Orphei hymni, ed. W. Quandt; Berlin, Weidmann 1962, 1973). Řecký originál.

Orfické zlomky 7

Astrologický fragment - O znameních zodiaku (Fragmentum astrologicum, ed. M.A. Sangin, Codices Rossici - Catalogus codicum astrologorum Graecorum 12; Brussels, Lamertin 1936, p. 158-161). Řecký originál.

Orfické zlomky 6

Zlomky Giannini (Paradoxographorum Graecorum reliquiae, Milan 1965). Řecký originál.

Orfické zlomky 5

Malý výběr z edice Kern. Řecký originál a paralelní český překlad. 

Herakleitos v Papyru Derveni

Významná část komentáře z Papyru Derveni asi pracuje s raně klasickým komentářem k Hérakleitovi. Obsahuje tedy četné narážky na Hérakleita, parafráze jeho textu a v některých případech i přímé citáty. Zde uvádíme širší kontext papyru, zatímco v edici Hérakleita se omezujeme na jednotlivé řádky textu.

Orfické zlomky 4 (Papyrus Derveni B)

Druhá část Pypyrus Derveni (9.1 - F.16). Originální text.

Orfické zlomky 4 (Papyrus Derveni A)

Papyrus Derveni je nejstarší papyrus s filosofickým textem a nejstarší papyrus nalezený na evropské půdě. Níže popis a originál textu (1a.1. - 8.10).

Orfické zlomky 3

Diels-Kranz 1 B (B13/1-B23). Řecký originál a paralelní český překlad. 

Orfické zlomky 2

Diels-Kranz 1 B (B1-B12/3). Řecký originál a paralelní český překlad. 

Orfické zlomky 1

Diels-Kranz 1 A (Orfická testimonia A1-a16). Řecký originál a paralelní český překlad.