Poimandres (Corpus Hermeticum I.)

Poimandres (Řek: Ποιμάνδρης, také známý jako Poemandres, Poemander nebo Pimander), je kapitola v Corpus Hermeticum. Původně psaný v řečtině. Nedávné studie o etymologii názvu ukázaly, že to je vlastně odvozeno z egyptského výrazu Peime-NTE-re význam "Znalost Re "nebo" porozumění Re. " Níže celý text v češtině, originál ZDE!

O POČÁTKU VŠEHO
 
Kdysi, když jsem začínal rozjímat o tom, co existuje, a mé myšlenky se vznesly vysoko, zatímco mé tělesné smysly byly utlumeny spánkem, který však nebyl takový, jaký tíží člověka po přemíře stravy či tělesné únavě [3] se mi zdálo, že ke mně přišla bytost ohromné a bezbřehé velikosti, která mne oslovila jménem a řekla mi:
„Co si přeješ slyšet, spatřit, naučit se a poznat (silou) myšlenky?“
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.
„Jsem Poimandres – Svrchovaná Mysl,“ odpověděla.
 „Rád bych poznal to, co je, a porozuměl zákonitostem existujícího a (tak) poznal Boha. O tom bych chtěl slyšet.“
 Odpověděla mi: „Vím, čeho si žádáš, protože jsem s tebou vpravdě všude. [4] Budeš-li soustředěn na vše, co si přeješ poznat, budu tě učit.“  [5]
Když to řekla, ihned se změnila podoba všeho přede mnou i bylo mi vše v mžiku zjeveno. Naskytl se mi neomezený pohled. Vše se změnilo ve světlo, i podivoval jsem se, když jsem to spatřil. [6]

Po chvíli počala vznikat v jedné části dolů směřující temnota, (i byla) strašná a hrozná. Poté jsem viděl, jak se temnota mění na vodnatou látku, která se nepopsatelně zmítala a vydávala dým, jakoby z ohně; [7] i slyšel jsem nepopsatelný zvuk nářku, neboť z ní vycházel nevyslovitelný křik. 
I vyšlo ze Světla svaté Slovo, které se usadilo na vodnaté látce, a z toho Slova vyšel hlas Světla. [8] 
I přikázala mi Poimandres, abych (jí) naslouchal, a zeptala se mne: „Porozuměl jsi smyslu toho, co jsi spatřil?“
„Prozraď mi význam toho,“ odvětil jsem, „a budu jej znát!“
„To Světlo jsem já,“ řekla, „a stejně tak Mysl – první bůh, [9] který existoval již před tím, nežli se vodnatá látka vynořila z temnoty. Ono slovo, které vyšlo z temnoty je bohem.“
„Jak to?“ otázal jsem se.
„Co tím myslím, můžeš poznat jen tak, že budeš hledět na to, co v tobě, neboť i v tobě [10] je Slovo Synem a Mysl Otcem toho slova. Nejsou od sebe odděleni, neboť život je jednotou slova i mysli.“
„Děkuji ti za to,“ řekl jsem.
 
PRAVÉ POZNÁNÍ LEŽÍ VE TVÉ MYSLI
 
„Nyní upni svou mysl na Světlo,“ řekla, „a nauč se jej chápat.“
A když takto promluvila, dlouze se mi zadívala do očí, oko do oka, takže jsem se třásl před jejím pohledem. Když jsem opět pozvedl hlavu, spatřil jsem v mysli, že ono světlo sestávalo z nesčetných Mocí. Stalo se sice uspořádaným světlem, avšak bez hranic. Toto jsem vnímal v myšlenkách, chápaje smysl slov, která ke mně pronesla Poimandres. A když jsem byl udiven, znovu promluvila i řekla mi:
„Ve své mysli jsi spatřil archetypální útvar, který předcházel počátku věcí a byl bez omezení.“
Tak ke mně promluvila Poimandres.
 
VZNIK PRVKŮ
 
„Ale pověz mi,“ zeptal jsem se, „jak vznikly přírodní prvky?“
„Vyšly z božího úmyslu (a poté jej) reprodukovaly (coby) tento krásný svět. [11] Vodnatá látka poté, co přijala Slovo, se uskupila do světa a oddělily se od ní prvky a z nich vzešly živoucí bytosti. Nesmíšený Oheň vyskočil z vodnaté látky a stoupal do výše, jsa jasný, pronikavý a činný. Stejně tak učinil průzračný Vzduch, následující Oheň, který stoupal do výše, až jej dohonil, odděluje (tak) Zemi od Vody, takže se zdálo, jako by byl Vzduch zavěšen z Ohně. I byl Oheň obklopen mocnou silou a byl pevně svírán, a proto stál nehnutě. Země a Voda však zůstaly na svém (původním) místě vzájemně promíšeny, jako by se nikdy neměly oddělit. Stále se však pohybovaly (vlivem) rozumu duchovního Slova, které se pohybovalo nad vodní hladinou. [12] 
Tak zrodila Mysl, ta Mysl, která je Životem i Ohněm, jsouc oboupohlavní, [13] jinou Mysl, Tvůrce věcí, [14] a tato druhá Mysl vytvořila z Ohně a Vzduchu 7 Správců, kteří svými oběžnými dráhami obsáhli svět vnímatelný smysly a jejichž správa se nazývá Osud. [15] 
Vzápětí vniklo Boží Slovo [16] z dolů směřujících přírodních prvků [17] do čistého těla, které již bylo vytvořeno. Spojilo se s Myslí-Tvůrcem, neboť Slovo bylo stejné podstaty jako ona Mysl. I byly dolů směřující [18] přírodní prvky ponechány prosty rozumu, aby z nich vznikla pouhá hmota.
I působila Mysl-Tvůrce spolu se Slovem, uzavírajíc oběžné dráhy Správců, vířících kolem překotným pohybem, i stabilizovala obíhající tělesa, která vytvořila, a nechala je obíhat tak, že se nepohybují od žádného pevného výchozího bodu k žádnému danému cíli, neboť jejich oběh začíná tam, kde i končí. [19]
A příroda, jak si přála Mysl-Tvůrce, vytvořila z dolů směřujících prvků zvířata bez rozumu, protože u nich Slovo již nebylo. Vzduch vytvořil ptáky a Voda ryby. Poté se oddělily Země a Voda, i utvořila Země čtyřnohé tvory, lezoucí bytosti a divou i krotkou zvěř.
Avšak člověka, který je jí podoben, zrodila Mysl – Otec všeho, která je Životem i Světlem. I zalíbilo se jí v člověku, který byl jejím dítětem, neboť bylo pěkné na něho pohledět, an připomínal svého Otce. Bůh měl dobrý důvod mít potěšení z člověka, protože byl boží podobou, v níž měl Bůh zalíbení. I svěřil Bůh člověku vše, co bylo učiněno. 
I byl člověk postaven na sféru Tvůrce a sledoval věci vytvořené svým bratrem, [20] kterému byla svěřena oblast Ohně, a pozoruje Tvůrcovo tvoření v oblasti Ohně, chtěl sám vytvářet. I dal mu jeho otec povolení. Začal se tedy zabývat Správci [21] a ti v něm našli zalíbení a každý mu věnoval část své podstaty.
Poté, co poznal Správce a dostal díl jejich podstaty, si přál prolomit kruh ohraničující jejich oběžné dráhy, a když tuto sféru prolomil a pohlédl dolů hierarchií nebes, ukázal dolů směřující Přírodě nádhernou podobu Boha. A Příroda, vidouc krásu boží podoby, se smála šíleným smíchem člověka, pozorujícího odraz té nejkrásnější podoby ve vodě nebo jejího stínu na zemi. A on, vida tento odraz, tolik mu podobný na zemi i ve vodě, toužil po něm a chtěl tam přebývat.
I následovalo rychlé rozhodnutí a usadil se v hmotě prosté rozumu. A Příroda poté, co se zmocnila toho, jehož milovala, jej zahalila ve svém objetí, i byli propleteni v jedno, neboť se milovali. Proto je člověk, na rozdíl od ostatních živoucích bytostí na zemi, podvojný. Je smrtelný z hlediska svého těla a zároveň je nesmrtelný z hlediska lidské věčné postaty. Je nesmrtelný a vše má ve své moci, ačkoli trpí smrtelností, protože je podřízen Osudu. Je nadřazen uskupení nebes, a přece se rodí jako otrok Osudu. Je dvojpohlavní i jeho Otec je dvojpohlavní, a nikdy nespí, neboť ani jeho Otec nespí. [22] I přesto je ovládán zvířecí touhou a zapomnětlivostí. [23] 
 
Na to jsem řekl: „Prozraď mi zbytek, ó, Mysli, protože i já jsem ovládán touhou naslouchat tvému učení.“
Poimandres odvětila: „Toto je tajemství, jež bylo dodnes ukrýváno. Příroda, propletená v manželství s člověkem, vytvořila nejzázračnější zázrak. Poněvadž si člověk podržel ze struktury nebes vlastnosti 7 Správců, kteří byli vytvořeni, jak jsem ti již řekla, z Ohně a Vzduchu, neotálela a neprodleně zrodila 7 lidí [24] podle vlastností 7 Správců a tato sedmice lidí byla oboupohlavní.“
Poté jsem pronesl: „Nyní je, Poimandre, má touha skutečně silná a chci slyšet (tvůj výklad), neuhýbej tedy.“
„Nebudu, a buď tiše,“ řekla Poimandres, „ještě jsem neskončila výklad prvé otázky.“
„Hle, jsem tichý,“ řekl jsem.
„Touto moudrostí bylo tedy vytvořeno oněch 7 lidí. Příroda utvořila jejich těla, Země byla ženským a Voda mužským prvkem a z éteru dostali životní sílu. Jejich nehmotná část [25] byla utvořena v podobě člověka a ten se v nich přeměnil ze Života a Světla do duše a mysli; duše z Života a mysl ze Světla. A tak vše zůstalo až do konce tohoto období.“  
 
VZNIK JEDNOPOHLAVNÍCH TVORŮ
 
„A nyní ti povím o tom, co jsi toužil slyšet. Když toto období skončilo, vazba, jíž bylo vše spoutáno dohromady, byla z božího rozkazu uvolněna a všichni živoucí tvorové, byvše do té doby oboupohlavní, byli rozděleni. Tak tomu bylo i s člověkem, a tak se stalo, že muži byli na jedné straně a ženy na druhé. Poté pronesl Bůh svatou řeč:
Nechť přibývá a množí se v hojnosti vše, co bylo stvořeno a učiněno. A nechť je člověk nadán myslí, aby poznal, že je nesmrtelný a že (jedinou) příčinou jeho smrti je zvířecí žádostivost. (Jen) ten, kdo se poznal, vstoupí do Dobra. [26] 
Když takto Bůh promluvil, jeho Prozřetelnost nastolila spojení muže a ženy, působením Osudu a uskupením nebes. [27] 
I počalo rození a všichni tvorové se množili podle jejich vzoru. Ten, kdo poznal sama sebe, vstoupil do Dobra, které je nad vším bytím, avšak ten, kdo byl sveden živočišnou žádostivostí a přilnul k tělu, putuje i nadále temnotou světa smyslů, trpě mnoho smrtí.“ [28]
Řekl jsem: „Jakého těžkého hříchu se dopouštějí ti, kdož setrvávají v nevědomosti, že by měli být zbaveni nesmrtelnosti?“
„Ó, člověče, zdá se, že nedbáš toho, co jsi slyšel!  Cožpak jsi nevěnoval pozornost mým slovům?“
„Věnoval, a podržel jsem si v paměti vše, co jsi mi řekla, a jsem ti za to vděčný.“
„Pokud jsi tedy věnoval mým slovům pozornost, řekni mi, proč si ti, kdož setrvávají v nevědomosti, zaslouží smrt.“
Odvětil jsem: „Je tomu tak kvůli zdroji, z něhož vzešlo hmotné tělo, ten je onou hroznou temnotou. Z něho pochází i vodnatá látka, z níž je tělo složeno. Ti kdož se upjali k tělu, si tudíž zaslouží být zajatci ve světě smyslů, z čehož plyne jako důsledek smrt.“
„Ó, člověče, porozuměl jsi správně. Proč však ten, kdo se poznal, vstupuje do Dobra, jak bylo řečeno v řeči Boha?“
Na to jsem odpověděl: „Je tomu tak proto, že Otec všeho je složen ze Světla a Života a právě z něho vzešel člověk.“
„Máš pravdu, a až pochopíš, že jsi ze Světla a Života, zase se do nich vrátíš.“ 
Tak pravila Poimandres.
 
O LIDSKÉ MYSLI
 
„Vysvětli mi však i toto. Bůh řekl: Nechť člověk, který je nadán myslí, pozná sebe sama. Což však nejsou myslí obdařeni všichni lidé?“ 
„Ó, člověče,“ řekla mi Mysl, „tak nemluv, já – klidná Mysl, přicházím (jen) k těm, kdož jsou svatí a dobří, čistí a milosrdní, a můj příchod je pro ně podporou a jím poznávají vše a získávají Otcovu milost milujícím uctíváním a děkují mu, chválíce a zpívajíce mu povznesenými srdci v synovské oddanosti. Před tím, nežli odevzdají tělo smrti, které patří, zoškliví si tělesné smysly, vědouce, co způsobují.“ [29] 
Je tomu vpravdě tak, že já, klidná Mysl, nemohu působit v těle, jsem-li vyrušována útoky smyslů. Střežím (proto) všechny brány [30] a bráním vstupu přízemních a zlých podnětů těchto smyslů tím, že od nich odvracím všechny myšlenky.
Proto se držím daleko od lidí, kteří jsou pošetilí, zlí, zkažení, závistiví, žádostiví, vražední, bezbožní a otvírají se démonu pomsty, který je nutí snášet spalující žár ohně a mučí je, zmítaje jimi ve vřavě smyslů, a co nejvíce člověka podporuje v jeho protizákonných činech, aby si tak vysloužil větší trest. Takový člověk nepřestává slepě zápasit, dávaje průchod svým bezbřehým chtíčům, a jeho žádostivost je neuhasitelná. Svým vlastním přičiněním tak rozdmychává oheň, aby byl pro jeho mučení ještě vřelejší.“ [31]  
  
O VZESTUPU ČLOVĚKA
 
„Učila jsi mne důkladně, ó, Mysli, právě tak, jak jsem si přál. Řekni mi však ještě o vzestupu, jímž lidé stoupají vzhůru. Řekni mi, jak vstoupím do života.“ [32] 
(Na to) Poimandres odvětila: „Při rozpadu tvého hmotného těla se nejdřív musíš zříci těla, [33] aby ses (mohl) změnit, a viditelný tvar, který nosíš, přestane být vidět. Pak se zřekni i svého vitálního ducha [34] a nech jej rozplynout, takže v tobě přestane působit. Tělesné smysly se navrátí ke svým zdrojům, stanou se částmi vesmíru a vejdou do nových kombinací, aby vykonávaly jiné práce. Teprve pak začne člověk stoupat vzhůru struktury nebes.
V prvé oblasti nebe [35] se vzdává síly, jíž se dílo zvětšuje a jíž se dílo zmenšuje.
Ve druhé oblasti zanikají sklony proradné úskočnosti.
Ve třetí žádostivost, jíž jsou lidé klamáni.
Ve čtvrté převládající arogance.
V páté bezbožná smělost a zbrklá opovážlivost.
V šesté falešná honba za bohatstvím.
V sedmé faleš, která číhá, kde by uškodila.
Teprve poté, co se zbaví všeho, co bylo na něho přeneseno strukturou nebes, vystoupí k osmé sféře, jsa nyní nadán svou skutečnou mocí, zpívaje s ostatními, [36] kdož tam přebývají oslavujíce Otce. Ti, kdož tam jsou, se z jeho příchodu radují. Poté, co se stane takovým jako ostatní, s nimiž přebývá, uslyší Moci ovládající podstatu osmé sféry, zpívajíce oslavu Boha hlasem, který je jen jejich.
Nato, jeden po druhém, vystupují vzhůru k Otci a zbavujíce se Mocí, stávají se Mocemi samými. Tak vstupují do Boha. Ten je (skutečným) Dobrem, toto je dovršením pro ty, kdož dosáhli poznání.“
  
VÝZVA K HLÁSÁNÍ SVATÝCH NAUK
 
„Proč ještě prodléváš, vida, že jsi již získal vše? Proč se nestaneš vůdcem těch, kdož jsou hodni dobrodiní, aby lidé poznali, že budou Bohem spaseni?“
 
Poté, co ke mně Poimandres takto promluvila, smísila se s Mocemi a já jsem si v mysli zapsal Poimandřino dobrodiní a byl jsem přešťasten, neboť jsem byl přesycen tím, po čem jsem prahl. Můj tělesný spánek se změnil ve střídmou probudilost duše a zavření očí ve skutečný pohled. Má tichost byla plná dobroty a má (předchozí) planost řeči potokem svatých myšlenek. [37] 
To vše se mi přihodilo, zatímco jsem přijímal od Poimandera, tj. od Svrchované Mysli, učení pravdy, čímž, jsa inspirován Bohem, jsem dosáhl svrchované Pravdy. Pročež jsem celou svou duší a vší silou vzdal chválu Bohu Otci, řka: [38] 
 
„Svatý je Bůh Otec všech, 
který byl před prvým počátkem,
Svatý je Bůh, 
jehož úmysl je vyplněn několika jeho Silami,
Svatý je Bůh, 
jehož vůle bude poznána a je známa všem, kdož jsou jeho vlastními.
 
Svatý jsi Ty, 
jehož jasná přirozenost nepotemněla,
Svatý jsi Ty, 
jehož obrazem je celá příroda.
Svatý jsi ty, 
kdož jsi silnější než všechna moc.
Svatý jsi Ty, 
kdož jsi větší nežli veškerá výbornost.
Svatý jsi Ty, 
jehož žádná chvála nedokáže vystihnout.
 
Přijmi tedy čisté obětiny řeči od duše a srdce pozvednutého k tobě, 
Ty, o němž slova nemohou vypovídat, 
žádný jazyk nemůže vyprávět, 
jehož může vyjádřit jen ticho.
 
Modlím se, abych nikdy neodpadl od té znalosti o tobě, 
která je v souladu s naším bytím.
Tobě budiž dána tato modlitba.
 
Kéž je do mě vložena Moc, 
abych poté, co získám toto dobrodiní, 
mohl osvítit ty z mého plemene, kdož jsou v nevědomosti: 
mé bratry a Tvé syny.
Pročež věřím a svědčím, 
že jsem vstoupil do Života a Světla.
 
Buď požehnán, Otče.
 
Tvůj Člověk usiluje, 
aby sdílel Tvou svatost, 
jak jsi mu k tomu dal práva.“
 
Pak jsem vzdal díky a chválu Otci všeho i byl jsem jím vyslán, (bych kázal) poté, co do mne vložil Moc a nechal mne poznat podstatu všeho, co existuje, a spatřit svrchovanou vizi.
I počal jsem kázat lidem o kráse zbožnosti a o poznání Boha řka: 
 
„Slyšte, lidé zrození ze Země, 
kdož jste se oddali opilosti a spánku z neznalosti Boha!.
Probuďte se ke střídmosti, 
přestaňte být prosyceni opojným nápojem a pohrouženi ve spánek zbavující rozumu!“
 
A když (to) uslyšeli, shlukli se okolo mne jako jeden muž. I řekl jsem (jim):
 
„Ó, lidé, proč jste se sami vydali na pospas smrti, 
když jste mohli sdílet nesmrtelnost (s Bohem)? 
Čiňte pokání, 
vy, kdož jste putovali v omylu, jsouce provázeni nevědomostí. 
Vymaňte se z temnoty 
a přikloňte se ke Světlu. 
Vezměte svůj podíl na nesmrtelnosti, 
zavrhujíce rozpad!“
 
Někteří z nich se mým slovům pošklebovali a stáli opodál, neboť se vydali na pospas smrti. Avšak ostatní mne přemlouvali, abych je učil, i vrhli se k mým nohám. Prosil jsem je, aby vstali, i stal jsem se vůdcem lidstva, vyučuje je nauce, jak mohou být spaseni a jaké moudrosti je k tomu třeba.
To, co jsem zasel, bylo zalito vodou nesmrtelného Života. Když nadcházel večer a Světlo slunce se počalo vytrácet, žádal jsem je, aby hromadně vzdali díky Bohu. A když tak učinili, každý z nich ještě vzdával díky Bohu na svém loži.

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2015 

Další obsah této kategorie

Hymnus Panovi

Slavná Crowleyho báseň "Hymnus Panovi", která je plně a s úspěchem využitelná v rituální praxi korespondující v záměru s postavou a charakteristikou Πάν (a). Níže celý hymnus a krátké seznámení s Πάν (em). (Dov)

Rozprava Herma Trismegista s Asklépiem (Corpus Hermeticum II.)

Druhá část textů známých jako Corpus Hermeticum.

Rituál nezrozeného (Bornless ritual), Akefalon

Velmi starý ritus egyptsko-řeckého původu. Původně šlo pravděpodobně o rituál exorcismu. Znovuobjeven Aleisterem Crowleym, který ho též poupravil dle svého. Vinou chyb, přepisů a překladů byl text poškozen a zkreslen (a v této podobě uváděn jako "předběžná goetická evokace"). Výslovnost jmen dle původní řečtiny (česká výslovnost řečtiny je velmi dobrá narozdíl od zkomolenin v angličtině). Jména se vyzpívávají! Zde tedy původní řecké, staro-gnostické znění a fonetický přepis do češtiny. (Tabris, Dov)

Zajímavé a inspirující texty

V tomto článku reprodukuji texty z různých zdrojů (knih), které mě něčím oslovily či zaujaly a které jsou použitelné při tvorbě a sestavování vlastních rituálů. (Dov)

Eliphas Lévi - báseň

Dvě krásné básně od (podle) Eliphase Léviho. 

Co je to hermetismus?

Prehistorie novověkého hermetismu; Hermetické disciplíny (astrologie, alchymie, magie, kabala, tarot); Hermetické směry (Theosofie, Rosikruciánské hnutí, Svobodné zednářství, Martinismus, Magické řády). Doc.ThDr. Ivan O. Štampach (časopis Dingir 3/2004). 

Rituelní modlitba S.E.S.

S.E.S. = Société égyptienne secréte (Egyptská tajná společnost) - vnější název řádu, který se esotemě nazýval "Hakasutech" = Město Sethovo. Pravděpodobně jediný řád, který navazoval přímo na staroegyptský hermetismus. Byl založen r. 1840 Muhammedem ben Neftherim v Káhiře. Uchazečům o členství ukládal velmi tvrdé zkoušky a nesměl mít víc než 84 členů (12 členů v každém ze sedmi stupňů zasvěcení). Řád měl centrum v Egyptě a filiální lóži v Londýně. Členem tohoto řádu byl významný český hermetik Petr Kohout (Pierre de Lasenic).

Tabula Smaragdina

Smaragdová deska (latinsky Tabula Smaragdina) je obvykle připisována Hermu Trismegistovi (řecké jméno egyptského boha Thovta). Její (těžko srozumitelný, mystický) text tvoří filozofický základ hermetismu a měl význačný vliv na alchymii. V esoterických kruzích jsou zde znázorněné principy pokládány za zásadní výroky a pravdy.

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter