Přírodní duchové a démoni Slovanů

*Daleko rozsáhlejší oblast přírodního kultu Slovanů, oživujícího přírodní zákony a síly, tvořily početné bytosti nižšího řádu - duchové elementů, vegetační démoni, bytosti osudu, duchové domovů a lidští démoni. Jsou výrazem instinktivního, polosnového prožívání přírody a osudových sil, zasahujících do lidského života. 
*Člověk spjatý s přírodou se sice snadno zřekl bohů a nahradil je svatými, tvrdošíjně však lpěl na bytostech, jež atavisticky vnímal v přírodních jevech a s nimiž se stýkal pomocí magických praktik. Z této staré víry se zachovaly v podobě tradic, jejichž původní smysl byl povětšinou zapomenut.
*Starým domácím názvem pro démony byly výrazy div, diva a běs.
*Víra v duchy vznikla na stupni vědomí, kdy člověk žil více v instinktech než v intelektu, kdy se člověk necítil být svým vědomím uzavřen v sobě, odděleně od svého přírodního prostředí, nýbrž je prožíval intimně jako procesy vlastního těla.  Svět se mu nejevil jako souhrn abstraktních sil, jak tomu bylo později u vyvinutého intelektu, ale jako svět bytostí, které ovlivňují jeho život v příznivém nebo nepříznivém smyslu. Dokud toto atavistické, polosnové prožívání přírody v něm bylo silnější než intelekt, potud žádná vnější moc nemohl z něho vymýtit představy o přírodních a nad smyslových bytostech.

DUCHOVÉ ŽIVLŮ
*Celá příroda byla pro slovany oduševnělá, proto při uctívání nešlo o uctění konkrétního stromu, kamene či potoka, ale o uctění bytosti tyto místa obývající.


ZEMĚ
*Zemský element pevné hmoty reprezentují duchové hor, skal, jeskyň a kamenů. O úctě k horám, k výšinám a ke kamenům mluví již staré prameny.
     KARZELEK (Ludek, Ludki (="malý člověk"))
Bytosti živlu země, strážce nerostného bohatství a ticha podzemí.
Zpodobňován jako černý (stín) s červenýma velkýma podlouhlýma očima objevující se v jeskyních, podzemních prostorách, skalách apod. Jsou znalí řemesel (hlavně stavitelství a kovářství). K lidem mají neutrální vztah - pokud o něco požádají a člověk jim onu věc půjčí, odmění se, ale pokud je někdo urazí či se k nim chová neuctivě, toho krutě potrestají. Někdy jsou v přátelském vztahu s jednou rodinou, kterou znají. Takoví Ludkové se nazývají Krasnoludci. 
     KOVLAD a PERMONÍCI (Pidimužik, Trpaslik)
Podzemní duchové, ochránci nerostného bohatství, strážci pokladů. Nesnáší hluk. Podle tradice je Kovlad král Ludků a královnou je Runa. 
     ČERNÝ DIMKO, BÍLÝ BĚLIČ, LABERO
Podzemní duchové, ochránci nerostného bohatství.
     RUNA (Zemná paní)
Ženský podzemní duch, vládkyně zlatých dolů.
     LABUS
Zlý démon lákající do podzemních chodeb a do hlubin malé děti.
     SAMOVILY SAMOGORSKY
Horské víly obývající jednotlivé hory či jeskyně. Někdy se zjevují v podobě hadů.
     GORZONI
Horští duchové.
     GORJANIN
Horský duch chránící celé horské pásmo, léčitel nemocí. Příkladem našeho Gorjanina je Rýbrcoul (Krakonoš).
     ASILKOVÉ
Pyšní obři trhající stromy a rozbíjející kameny, tvůrcové skal a řek.
     SVJATOGOR
Obr ztělesňující zemskou tíži. Obývá posvátné hory.


VODA
*Kult duchů vodního elementu měl největšího rozšíření. Úcta k řekám a studánkám byl jeden ze základních rysů slovanského náboženství (v Čechách se často konaly oběti studánkám).
*Vodní bytosti mají převážně ženskou podobu.
*Jejich moc je soustředěna do dlouhých vlasů, které musí zůstávat mokré. Ztráta i jediného pro ně znamená smrt.
*Před jejich mocí chrání některé rostliny: máta, pelyněk, libeček, kapradí, černobýl. 
*Oběti se věší na stromy, hází do vody či nechávají na břehu. Jde o chléb, máslo, sýr, kousky látek.
     VILY (Samovily, Víly, Wily)
Bytosti vzduchu i vody (lesů, oblak "oblakinje" i hor "samogorske"), mnohdy splývající s rusalkami (!). Víly souvisí s kultem mrtvých - podle jednoho podání jsou víly duše nevěst zemřelých po zasnoubení, které nemají pokoje a jsou odsouzeny k nočnímu toulání; možno je též často za svitu měsíce vidět u hrobu zabitých lidí. "Vila" = kořen "vel" (hynouti), litevské "velýs" (nebožtík) a "vélés" (duchové mrtvých), německé "wal" (záhuba, zhynutí): viz Valkýra. 
Stopy prvotního významu Vil jako dávných předků se otiskly v lidových legendách. "Víly žily původně s lidmi v důvěrném styku a přátelství. Za starých zlatých časů, kdy pole sama od sebe rodila pšenici a jiné obilí, kdy lidé v míru, spokojenosti a dobré vůli spolu žili, také Vily lidem pomáhaly obilí žíti, trávu kositi, dobytek krmiti, domy stavěti. Naučily je vůbec orat, sít, louky zavodňovat a i mrtvé pochovávat. Ale když lidé stali se nevěrnými svým starým ctnostem, když pastýři odvrhli flétny, tambury i písně a místo nich vzali do ruky biče a jali se po pastvině práskat (dříve proutkem), štváti a klíti, a když k tomu začaly pušky bouchati a národové se pronásledovati: tu prý Vily opustily zemi a odešly někam v cizí kraj. Proto je může jen málokdo, koho si právě oblíbily, viděti, jak v poli tancují, nebo na pusté skále a holé stěně samotny sedí, pláčí nebo žalostné písně zpívají."
S Vilou je možné se též "posestřit"; lid věří, že každý spravedlivý člověk má "Vilu posestrimu", která mu v každé nehodě pomáhá. Vili posestrimu mohou mít také i některá zvířata (!), které si Vily oblíbily (jeleni, laně, kamzíci).
K lidem mají většinou příznivý vztah, hlavně k mladým statným mužům (obzvláště na jaře, kdy je chtějí zpěvem přilákat a tancovat). Vypravuje se též o sňatcích Vil s muži - muž jim ovšem nikdy nesmí připomenout jejich původ, jinak zmizí a už se nikdy nevrátí. Vily mohou též rodit děti, které často vyměňují za lidské (dítě má lepší paměť a vyšší moudrost). Víly mají velmi dobrý pečovatelský vztah k sirotkům a opuštěným dívkám. 
Vily mají znalost léčení a věštby. Vynikají sílou a statečností. Vládnou pramenům, studánkám, dešti, rose a některým zvířatům. Mají moc zadržet vody či přivolat krupobití. Pramen, kde sídlí, má léčivou divotvornou moc.
Víly jsou krásné a svůdné dívky s průsvitným tělem, v bílém šatě a dlouhými zlatými (plavými),  či rusými vlasy, jež jsou zdrojem jejich života a síly. Krásně zpívají a jejich hlasy mají hypnotickou moc (kdo ho jednou uslyší, celý život na něj nemůže zapomenout),  tančí v kruhu (toto místo lze poznat podle vyšší a zelenější trávy, jahod nebo hub vyrostlých v kruhu; do těchto kruhů by se nemělo vstupovat) nebo se koupají v odlehlých tůních v nočních hodinách. Mají schopnost měnit se ve zvířata, nejčastěji v koně, vlky, hady, sokoly a labutě. Po lesích jezdí také rády na jelenech. 
Víly mohou ovšem lidem i škodit, stávají se z nich Vily černé. Posílají na lidi nemoci, oslepují nebo poraňují střelou. Víly je možno rozhněvat poškozením studánky, otrávením vody, odpadky a hlukem v lese. Nejčastěji se vílám u studánek obětuje kvítí, obilí nebo jiné polní plodiny, koláče a na okolní stromy se rozvěšují hedvábné stužky. Mladí lidé vychází na luka, sbírají společně květiny, váží je do kytic a věnců a zpívají písně o vílách. Většinou jsou jim zasvěceny modře kvetoucí květiny (mateřídouška).
     RUSALKY 
Bytosti řek, potoků a vlhkých lesů ("ruslo" = řečiště, hlubinu, tůni). Mají podobu hezkých bledých dívek s velmi dlouhými  mokrými vlasy, ve který se ukrývá jejich moc; pokud uschnou, rusalka ztrácí svou sílu a umírá. Jsou aktivní od roztátí sněhu do Dušiček. Bezprostřední styk s nimi je pro člověka nebezpečný. Jde o duše, dívek a žen předčasně zemřelých, utopených,  sebevražednic nebo zemřelých před svatbou. Koho zvábí jejich zpěv, je utopen nebo ulechtán k smrti. Svobodná děvčata ale mohou uplést věnce a věnovat je rusalkám s prosbou o nalezení milence.
Jejich vliv je nejsilnější v květnu, kdy se slaví "Týden rusalek" - Rusalje. Církevní sněm 1551: " Muži, ženy a dívky se shromažďovali na nočních schůzkách, trávili čas rozmluvami, zpěvy, hry a tancem. Když noc pominula, šli s křikem k řece a umývali se vodou. Bývali také různě přestrojeni." 
Rusalkám se přinášely oběti aby neškodili: v prvé řadě už zmíněné věnce, ale také chléb, sýr, máslo a jiné pokrmy. Házely se jim do vody rozmanité hadříky, rozvěšovaly se po břehu mašle, tkaničky a nitě, zejména na větve dubů. Na konci "rusalného dne" se slaví památka mrtvých. 
     ČERNÉ VÍLY
Zlé víly, s hadovitým a ošklivým tělem. Uvidí-li někoho ve vodě, spustí si vlasy, kterými ho zapletou a utopí. 
     BEREGINJE
Temné víly způsobující povodně.
     NAVKY (Navi, Mavky, Navje)
Předstupeň rusalky, duše zemřelých (snad duše dětí utopených matkami). Pokud je někdo do 7-mi let nevysvobodil, stávaly se napořád rusalkami. Zjevují se nejčastěji v podobě černých ptáků, kteří pláčou jako děti, hledají své matky a proto často napadají rodičky. Někdy mají podobu bílého dítěte s rozpuštěnými dlouhými vlasy.
     VODOVIK (Vodník, Hastrman, Vodjanik, Vodnoj, Vodanoj, Vodha, Ančutka, Nyks)
Vládce a ochránce stojatých (černých) vod a jeho živočichů, umí se proměňovat ve zvířata, ve dne se skrývá v hlubinách řek, potoků a jezer, jelikož se bojí slunce a blesku,  v noci vychází na břeh a v zimě spí. Přitahují ho mlýny. Je zpodobňován jako holohlavý stařec s nafouklým břichem  a tvářemi, s opaskem z vodní trávy a s husíma nohama či rybí ploutví, někdy porostlý celý mechem. Jeho tělo je jakoby z vosku či bláta. V ruce mívá často magický proutek, kterým otevírá vody. Ve vodě má obrovskou sílu i moc, ale pokud uschne, umírá. Může se proměnit v libovolné vodní zvíře, nejčastěji ovšem v obrovskou štiku či kapra. Žení se s Rusalkami nebo s utopenými lidskými dívkami.
Působí samostatně (na rozdíl od víl) a je k lidem většinou nepřátelský. Usmířit ho lze zvířecími oběťmi (koňská hlava v hrázi, černé kachny, černé slepice, kočky), někdy stačili i kousky černého chleba s máslem. Aby mlýn dobře fungoval, musí se jako oběť Vodovikovi zakopat do základů živá bytost. 
Vodovika je možno chytit provazem z devatera lýčí. Proti jeho moci chrání i některé byliny: pelyněk, tolita, turánek, kapradí a devětsil.  
     VODNÍ PANNA (Povodnje device, Vodopanenky, Stiite)
Družka Vodovika. Jsou vysoké postavy, smutné, bledé, oblečeny do průhledného zeleného šatu. Rády se houpají na stromech a zpěvem lákají mladé muže. Podle určitých tradic (Slovinsko) jsou Povodnoje device v moci Vodovika, který je spoutal ve svém zámku silnými řetězy. Za tiché noci je možné slyšet jejich touhyplný zpěv. 
Vodní panna se velmi silně prolíná s Rusalkami, pravděpodobně jde o stejnou bytost, s rozdílem provázanosti k určitému místu či větší provázaností k živlu Vody.
     BOLOTJANYK
Temná a velmi zlá bytost přebývající v bažinách.
     OČERETJANYK
Bytost přebývající v močálech a  rákosí, pomáhá jen v dobré náladě (nahání ryby, chrání husy, kachny i včely), obětovával se mu první roj včel.


VZDUCH
*Větrní démoni jsou divocí, ale ne vysloveně zlí. Přízeň větrů se získávala oběťmi - moukou či kousky chleba za okny. 
*Mohou vyčistit vzduch od nemocí a probouzet milostnou touhu. 
*Proti zlým bytostem vzduchu chránily zvuky a rolničky. 
     STRIBOG
Bůh větrů, vládce nebe, vzduchu a počasí. Je v úzkém vztahu se sluncem, vodou, počasím a s dušemi zemřelých. Vyznačuje se vševědoucností a byl často žádán o věštby. 
Zpodobňován jako děd s dlouhým šedým vousem, vlajícím ve větru, roztrhané šaty nebo jako stařec se zakovanými ústy, dýchající jen mezi zuby - kdyby měl ústa volná, způsobilo by to konec světa. Jezdí na bílém koni.
     VÍLY
Bytosti vzduchu i vody, mnohdy splývající s rusalkami (!). Mají znalost léčení a věštby. Více viz VILY (živel VODA).
     MELUZÍNA (Větrnice)
Matka větrů (žena boha Striboga), krásná žena v bílém rouše s dlouhými rozpuštěnými vlasy, naříkající v komínech, v křoviskách nebo na hrobech. Nářek oznamuje zejména neštěstí, úmrtí, živelnou pohromu. 
Oběti k usmíření: mouka nebo sůl na okno, na kůl u plotu ořech a jablka ke komínu.
     POCHVIST (Pogvizd, Pozvizd)
Vládce vzduchu, pohody i nepohody a vichru.     
     BURJA A VJUGA
Sestry větry schopné konat dobro i zlo.
     VICHR
Mocný bratr dvou sester v dlouhém kabátě, létající po obloze. Bojí se blesků. 
     MRÁZ
Stařec přijíždějící se spřežením bílých koní a vyvolávající zimní počasí. 
     SAMOVILY OBLAKINJE
Sestry horských a vodních víl. Létají vzduchem a tančí ve větru, kupí oblaka jež jsou jejich domovem, z nichž vylétají na slunečních paprscích. Rozhněvány působí bouře, z nichž vystřelují blesky jako své šípy. Při sestoupení na zem se projíždějí na jelenech.
     PODAGA (Pogoda, Pohoda)
Osvětlující a jásavé božstvo jara, dobrého počasí, jasného nebe a duhy. 
Zpodobňován jako krásný mladík ověnčený květy a oděný ve stříbrem protkávaných šatech. Jeho atributem byl roh hojnosti. 
     JAGA (Jaga Baba, Jedži Baba, Jedzyna)
Zlá bytost, zosobněná bouře v podobě zlé stařeny, ošklivé s rozcuchanými vlasy, velkým nosem, dlouhou bradou a železnými zuby. Při jejím letu se ohýbají stromy, vyjí psy a vzdychá celá země. Provázejí ji její synové - ohnivý draci (blesky). Čehokoliv se dotkne svým prutem, zkamení. Skrývá se v hlubokých lesích v domě z lidských kostí, kde se živý lidským masem a dušemi zemřelých. 


OHEŇ
*Pro cítění slovanského lidu nebyl oheň pouze abstraktním živlem, nýbrž něčím živým a bytostným. Původně měl božskou podobu (Svarog-Svarožič), která se po přijetí křesťanství ztratila a byla zaměněna s démonickými bytostmi zlých sil ohně, kteří se pohybují v plápolajících plamenech. 
*Za "živý" nebo "svatý" oheň se považuje oheň rozdělaný po starém způsobu dřívky nebo křesadlem, křemenem a hubkou (troudnatec). Zvláštní úctě se těšil oheň v příbytku, jež musel být čistý a nesměl nikdy vyhasnout. 
*Oheň měl očistnou i léčivou moc, chrání před démony. Proto se mu přináší oběti: těsto, sádlo, zrní a jiné. Nikdo do něj nesměl plivat, hrát si s ním, či do něj odhazovat odpadky. 
*Obzvláště silnou ochranu přináší nahé skákání přes oheň z jalovce.
     SVAROG - SVAROŽIČ
Bůh nebeského světla a ohně, stvořitel a otec bohů i slunce, nestará se o pozemské věci. Dle náznaků snad v nejstarších dobách bůh hlavní, kterého si přinesli ze své domoviny (?).
     ZMOK (Smok, Cmok, Rarach, Plivník)
Ohnivý pták s dlouhým ohonem nebo ohnivá koule přicházející komínem (nebo v podobě zmoklého kuřete). Zmoka je možno si stvořit, aby hlídal dům a sloužil hospodáři: pod levou paží nosit do vylíhnutí vejce černé slepice, nespat a mlčet dokud se nevylíhne. Hospodář mu poté musí přinášet potravu (sladké mléko a to, co sám jí). Zmok může být i nebezpečný: saje krávy a ženám spícím na poli vysává mléko i krev z prsou; unáší děti, které se pak sami stávají Zmokem.
     DYMA
Bytost, do které se vtělí duše zlého člověka. Zjevuje se v podobě ohnivého sloupu či draka. Může člověka zavést, utopit, popálit, roztrhat nebo naopak pomoct nalézt cestu či vysvobodit z bažin.
     BLUDIČKA
Duše zemřelých násilnou smrtí. Projevují se v podobě bludných světel, plamínků. Zjevují se nejčastěji za temných zimních nocí v bažinách nebo na hrobech. Snaží se člověka svést z cesty do močálů, rybníků a napadají obzvláště toho,kdo si hvízdá. Pokud se jim něco slíbí, mohou i pomoci. Znají tajemství zakopaných pokladů.
     DRAK ZMIULAN
Ohnivý drak, který přináší štěstí do domů, do nichž zalétá.
     ŽARPTICA
Kouzelný hořící pták se zlatě zářícími pery.


ZDROJ
Plesinger, Tomáš: Svět Slovanů. Nakladatelství Plesinger, Jihlava 2017

Další obsah této kategorie

Bohové slovanů

*Vývoj slovanských náboženských představ souvisí s procesem jejich etnogeneze, odrážející se ve vrstvách panteonu. 
1. Nejstarší vrstva tvoří baltoslovanské jádro uchovávající indoevropské tradice. Jde o božstva uctívaná všemi Slovany - Peruna a Velese. Tvoří prvotní polaritu s kořeny v indickém Rgvédu. Slované také ze všech kmenů zachovaly nejdéle pohřbívání ohněm (žárový ritus).
2. Další výrazná vrstva je íránská, projevující se tak silně, že nemohla být důsledkem pouhého "vlivu", ale spíše delšího společného soužití a účasti na slovanské etnogenezi. Projevuje se v kultu ohně a slunce, náznacích dualismu i postavách některých bohů (Svarog, Dažbog, Stribog, Mokoš, Chors, Simargl).
3. Nejslabší vrstva pochází k kontaktů slovansko-germánských. Jde hlavně o podobnosti v atributech hlavních božstev Thora a Peruna a v protikladech válečných a hospodářských božstev (Ásové a Vanové).
4. Nejmladší vrstva projevující se pouze v oblasti polabsko-pobalské (poslední bašta). Božstva jsou novotvary, nemající v jiných slovanských krajích obdoby (s výjimkou Svarožiče). Představují vtělení starých božstev se sdruženými funkcemi, které symbolizuje i mnohohlavost. Pouze v této lokalitě se též vyvinula kasta kněží o organizovaným kultem a chrámy.

Alfons Mucha - roční období

Alfons Maria Mucha (24. července 1860 Ivančice – 14. července 1939 Praha) byl český malíř a designér období secese, které je v angličtině a francouzštině známo pod francouzským označením Art nouveau (nové umění). Níže několik jeho obrazů ztvárňující 4 roční období. 

Lesní démon Lešij (Lesnik, Lesovik)

Hlavní lesní bytost a vládce lesa a magie (podobně jako řecký Pan). Lešij žije osamotě v hlubokých lesích, odlehlých loukách a divočině. Chrání lesní zvěř a ptactvo, zejména medvěda, který je jeho strážcem. Umí se měnit ve strom nebo zvíře . V lese může být velký jako strom, na loukách velikosti trávy. 
Zpodobňován jako mužík porostlý chlupy se zelenými vlasy a vousy, dlouhými zahnutéými drápy. 

Lesní a polní bytosti Slovanů

*Zprávy o uctívání lesních bytostí jsou velmi staré. Staré prameny mluví o uctívání stromů, ve skutečnosti nešlo o kult stromů jako takových, nýbrž o kult duchovních bytostí, které v určitých stromech nebo hájích přebývaly.

Boginja Morena (Морена)

Marzanna (v polštině), Morė (v litevštině), Morana (v češtině a slovinštině), nebo Morena (ve slovenském a ruském jazyce), nebo také Mara, Marzena, Morana, Morena, Mora nebo Marmora je slovanské bohyně spojená s rituály založenými na myšlence smrti a znovuzrození přírody. 

Bog Veles (Велес)

Veles či Volos je slovanským bohem skotu, podsvětí, divočiny a bohatství, lze jej také spojit s magií, věštěním, básnictvím a lovem. Písemné prameny i lidová kultura svědčí o tom, že Veles patřil k nejdůležitějším slovanským bohům. 

Boginja Lada (ЛАДА)

Slovanská bohyně mládí, nespoutané lásky a krásy, sexuality a plodnosti. Mezi jinými národy je známá jako Freya, Isis nebo Afrodité, tradičně spojována s Venuší. (Dov)

Bog Perun (ПЕРУН)

Perun je slovanský bůh bouře, hromu a blesku. Nejmocnější slovanský bůh, vládce bouře a hromu, někdy též považován za patrona bojovníků, který v době válek vystupuje do čela slovanského panteonu, aby zajistil vítězství našim zbraním a ochránil ty, kteří jdou do války. V době míru je bohem deště, bouře, hromu a blesku, přinášeje úrodě vláhu.

Slovanské svastiky

Slovansko-Árijské Svastiky (Svargy) byly používány našimi Předky na ochranu lidí, zvířat, polí, obydlí i hospodářských stavení před temnými silami. Dodávaly sílu, harmonizovaly prostředí, umocňovaly léčitelské i jiné duševní a duchovní schopnosti. Naši

Sexuální život starých slovanů

O sexuálních zvyklostech staroslovanské společnosti v předkřesťanském období existuje málo dokladů. Jeden z takových nemnohých dokladů, týkajících se svatebních a předsvatebních zvyků, uvádí slavný arabský myslitel, cestovatel a etnograf al-Mas’údí (zemřel roku 956): shledá-li slovanský ženich svou nevěstu jako pannu, zapudí ji znechuceně slovy: „Kdybys byla stála za něco, byli by tě muži milovali a ty bys byla jistě si vybrala někoho, kdo by tě zbavil panenství“.

O původu Slovanů

O původu Slovanů nebylo dosud napsáno tolik, jako o jiných evropských národech. Historici se spokojili s pouhým tabulkovým sestavením národů, přičemž Slované podle nich vznikli z těch, kteří se podle historických tradic na daném území nacházeli.

Slovanská mytologie

Slovanská mytologie je souhrn představ o přirozenosti světa a bozích vlastních pohanským Slovanům. Vychází z proto-indoevropské mytologie a nejblíže má k mytologii Baltů. Kromě indoevropského dědictví na ni měly vliv také představy eurasijské, například ugrofinské. Je zachována pouze ve zlomcích a na rozdíl od mytologie řecké či severské se nezachovala autentická verze žádného z mýtů. Pokusy o rekonstrukci slovanské mytologie proto vychází především ze zpráv křesťanských autorů brojících proti přežívajícímu pohanství, kronikářů, folklóru, lingvistiky a komparativní mytologie.

 

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter