Šir Ha-Širim (שיר השירים)

Píseň písní je jedním z nejznámějších dochovaných lyrických milostných textů z oblasti starověkého Blízkého východu. Její erotičnost byla pro některé rabíny překážkou v jejím uznání jako součásti Tanachu. Ještě po její kanonizaci kolem r. 90 n. l. byly o ni vedeny spory a údajně bývala oblíbenou písní při různých nevázaných zábavách, za což hrozily různé kletby. Koncem 1. stol. n. l. se jí proto musel rozhodným způsobem zastat rabi Akiva, který později za Bar Kochbova povstání (r. 135) zahynul rukou Římanů. Od 8. století je četba Písně doložena jako sváteční četba o svátku Pesach.

Kapitola 1.

1 Píseň nejpřednější z písní Šalomounových.
2 [Ó] by mne políbil políbením úst svých; nebo lepší [jsou] milosti tvé nežli víno.
3 Pro vůni masti tvé jsou výborné, mast rozlitá jméno tvé; protož tě mladice milují.
4 Táhniž mne, a poběhnem za tebou. Uvedltě mne král do pokojů svých, plésati a veseliti se v tobě budeme, [a] vychvalovati milosti tvé více než víno; upřímí milují tě.
5 Jsemť černá, ale milostná, ó dcery Jeruzalémské, tak jako stanové Cedarští, jako opony Šalomounovy.
6 Nehleďte na mne, žeť jsem snědá, nebo jsem obhořela od slunce. Synové matky mé rozpálivše se proti mně, postavili mne, abych ostříhala vinic, a vinice své nehlídala jsem.
7 Oznam mi [ty], kteréhož miluje duše má, kde paseš? Kde dáváš odpočinutí o poledni? Nebo proč mám býti tak jako poběhlá při stádích tovaryšů tvých?
8 Jestliže nevíš, ó nejkrašší mezi ženami, vyjdi po šlepějích ovcí, a pas kozlátka svá podlé obydlí pastýřů.
9 Jízdě v vozích Faraonových připodobňuji tě, ó milostnice má.
10 Líce tvá okrášlena jsou ozdobami, [a] hrdlo tvé halžemi.
11 Ozdob zlatých naděláme tobě s proměnami stříbrnými.
12 Dotud, dokudž král stolí, nardus můj vydává vůni svou.
13 Svazček mirry [jest] mi milý můj, na prsech mých odpočívaje.
14 Milý můj [jest] mi hrozen cyprový na vinicích v Engadi.
15 Aj, jak jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé [jako] holubičí.
16 Aj, jak jsi ty krásný, milý můj, jak utěšený! I to lůže naše zelená se.
17 Trámové domů našich jsou z cedrů, [a] pavlače naše z boroví.

Kapitola 2.

1 Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách.
2 Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.
3 Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla [seděti], a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.
4 Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně.
5 Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí,
6 Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
7 Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.
8 Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.
9 Podobný [jest] milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.
10 Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.
11 Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.
12 Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.
13 Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.
14 Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.
15 Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinících, poněvadž vinice naše kvete.
16 Milý můj [jest] můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.
17 Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.

Kapitola 3.

1 Na ložci svém v noci hledala jsem toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho.
2 Již tedy vstanu, a zchodím město; po ryncích i po ulicech hledati budu toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho.
3 Našli mne ponocní, kteříž chodí po městě. Viděli-liž jste toho, kteréhož miluje duše má?
4 A jakž jsem jich jen pominula, takž jsem našla toho, kteréhož miluje duše má. Chopila jsem ho, aniž ho pustím, až ho uvedu do domu matky své, a do pokojíka rodičky své.
5 Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by [sám] nechtěl.
6 Která jest to, jenž vstupuje z pouště jako sloupové dymu, okouřena jsuc mirrou a kadidlem, dražším nad všelijaký prach apatekářský?
7 Aj, lože Šalomounovo, okolo něhož šedesáte udatných z nejsilnějších Izraelských,
8 Vše vládnoucích mečem, vycvičených v boji, z nichž jeden každý [má] svůj meč při boku svém z příčiny strachu nočního.
9 Schranu vystavěl sobě král Šalomoun z dříví Libánského,
10 Při níž udělal sloupy stříbrné, dno zlaté a ponebí šarlatové, vnitřek pak jeho postlaný milostí dcer Jeruzalémských.
11 Vyjděte a pohleďte, dcery Sionské, na krále Šalomouna v koruně, kterouž ho korunovala matka jeho v den oddávání jeho a v den veselí srdce jeho.

Kapitola 4.

1 Aj, [jak] jsi ty krásná, přítelkyně má, aj, [jak] jsi krásná! Oči tvé [jako] holubičí mezi kadeři tvými, vlasy tvé jako stáda koz, kteréž vídati na hoře Galád.
2 Zubové tvoji podobní stádu [ovcí] jednostejných, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.
3 Jako provázek z hedbáví červeného dvakrát barveného rtové tvoji, a řeč tvá ozdobná; jako kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými.
4 Hrdlo tvé jest jako věže Davidova, vystavená k chování zbroje, v níž na tisíce pavéz visí, vše štítů [mužů] udatných.
5 Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních, jenž se pasou v kvítí.
6 Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové, poodejdu k hoře mirrové a pahrbku kadidlovému.
7 Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poškvrny.
8 Se mnou z Libánu, ó choti [má], se mnou z Libánu půjdeš, a pohledíš s vrchu [hory] Amana, s vrchu Senir a Hermon, z peleší lvových a s hor pardových.
9 Jala jsi srdce mé, sestro má choti, jala jsi srdce mé jedním okem svým, [a] jedinou točenicí hrdla svého.
10 Jak utěšené jsou milosti tvé, sestro má choti! Jak vzácnější jsou milosti tvé než víno, a vůně mastí tvých nade všecky vonné věci.
11 Strdí tekou rtové tvoji, ó choti, med a mléko pod jazykem tvým, a vůně roucha tvého jako vůně Libánu.
12 Zahrada zamčená [jsi], sestro má choti, vrchoviště zamčené, studnice zapečetěná.
13 Výstřelkové tvoji [jsou] zahrada stromů jablek zrnatých s ovocem rozkošným cypru a nardu,
14 Nardu s šafránem, prustvorce s skořicí, [a] s každým stromovím kadidlo vydávajícím, mirry a aloes, [i] s všelijakými zvláštními věcmi vonnými.
15 Ó [ty sám] vrchoviště zahradní, studnice vod živých, a tekoucích z Libánu.
16 Věj, větříčku půlnoční, a přiď, větříčku polední, prověj zahradu mou, ať tekou vonné věci její, [a] ať příjde milý můj do zahrady své, a jí rozkošné ovoce své.

Kapitola 5.

1 Přišelť jsem do zahrady své, sestro má choti, sbírám mirru svou i vonné věci své, jím plást svůj i med svůj, pijí víno své a mléko své. Jezte, přátelé, píte a hojně se napíte, [moji] milí.
2 Spávámť, a však srdce mé bdí. Hlas milého mého, tlukoucího: Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubičko má, upřímá má; nebo hlava má plná jest rosy, [a] kadeře mé krůpějí nočních.
3 Svlékla jsem sukni svou, kterakž ji obleku? Umyla jsem nohy své, což je mám káleti?
4 Milý můj sáhl rukou svou skrze dvéře, a vnitřnosti mé pohnuly se ve mně.
5 I vstala jsem, abych otevřela milému svému, a [aj, z] rukou mých kapala mirra, i z prstů mých, mirra tekutá na rukovětech závory.
6 Otevřelať jsem byla milému svému, ale milý můj [již] byl ušel, [a] pominul. Duše mábyla vyšla, když on promluvil. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho; volala jsem ho, ale neozval se mi.
7 Nalezše mne strážní, kteříž chodí po městě, zbili mne, ranili mne, vzali [i] rouchu mou se mne strážní zdí městských.
8 Zavazuji vás přísahou dcery Jeruzalémské, jestliže byste našly milého mého, co jemu povíte? Že jsem nemocná milostí.
9 Což [má] milý tvůj mimo [jiné] milé, ó nejkrásnější z žen? Co [má] milý tvůj nad jiné milé, že nás tak přísahou zavazuješ?
10 Milý můj [jest] bílý a červený, znamenitější nežli deset tisíců [jiných].
11 Hlava jeho [jako] ryzí zlato, vlasy jeho kadeřavé, černé jako havran.
12 Oči jeho jako holubic nad stoky vod, [jako] v mléce umyté, stojící v slušnosti.
13 Líce jeho jako záhonkové vonných věcí, [jako] květové vonných věcí; rtové jeho jako lilium prýštící mirru tekutou.
14 Ruce jeho prstenové zlatí, vysazení kamením drahým jako postavcem modrým; břicho jeho stkvělost slonové kosti zafiry obložené.
15 Hnátové jeho sloupové mramoroví, na podstavcích zlata nejčistšího založení; oblíčej jeho jako Libán, výborný jako cedrové.
16 Ústa jeho přesladká, a všecken jest přežádostivý. Takovýť jest milý můj, takový jest přítel můj, ó dcery Jeruzalémské.

Kapitola 6.

1 Kamže odšel milý tvůj, ó nejkrásnější z žen? Kam se obrátil milý tvůj? A hledati ho budeme s tebou.
2 Milý můj sstoupil do zahrady své, k záhonkům věci vonných, aby pásl v zahradách, a aby zbíral lilium.
3 Já jsem milého mého, a milý můj jest můj, kterýž pase mezi lilium.
4 Krásná jsi, přítelkyně má, jako Tersa, pěkná jako Jeruzalém, hrozná jako vojsko s praporci.
5 Odvrať oči své od patření na mne, nebo ony mne posilují. Vlasy tvé jsou jako stáda koz, kteréž vídati v Galád.
6 Zubové tvoji jsou podobní stádu ovcí, když vycházejí z kupadla, z nichž každá mívá po dvém, a mezi nimiž není žádné neplodné.
7 Jako kus jablka zrnatého židoviny tvé mezi kadeři tvými.
8 Šedesáte jest královen, a osmdesáte ženin, a mladic bez počtu;
9 Jediná jest [však] má holubice, má upřímá, jedinká při matce své, nepoškvrněná při své rodičce. Spatřivše ji dcery, blahoslavily ji, královny a ženiny chválily ji, [řkouce]:
10 Která jest to, kterouž viděti jako dennici, krásná jako měsíc, čistá jako slunce, hrozná jako vojsko s praporci?
11 Do zahrady vypravené sstoupila jsem, abych spatřila ovoce údolí, abych viděla, kvete-li vinný kmen, a pučí-li se jabloně zrnaté.
12 Nezvěděla jsem, [a] žádost má ponukla mne na vůz přednějších z lidu mého.
13 Navrať se, navrať, ó Sulamitská, navrať se, navrať, ať na tě patříme. Co uzříte na Sulamitské? Jako zástup vojenský.

Kapitola 7.

1 Jak jsou krásné nohy tvé v střevících, dcero knížecí! Okolek bedr tvých jako zápony, dílo ruku výborného řemeslníka.
2 Pupek tvůj koflík okrouhlý, ne bez nápoje; břicho tvé jako stoh pšenice obrostlý kvítím.
3 Oba tvé prsy jako dvé telátek bliženců srních.
4 Hrdlo tvé jako věže z kostí slonových, oči tvé rybníci v Ezebon podlé brány Batrabbim, nos tvůj věže Libánská patřící k Damašku.
5 Hlava tvá na tobě jako Karmel, a vlasy hlavy tvé jako šarlat; [i] král přivázán by byl na pavlačích.
6 Jak jsi [ty] krásná, a jak utěšená, ó milosti přerozkošná!
7 Ta postava tvá podobna jest palmě, a prsy tvé hroznům.
8 Řekl jsem: Vstoupím na palmu, dosáhnu vrchů jejích. Nechažť tedy jsou prsy tvé jako hroznové vinného kmene, a vůně chřípí tvých jako jablek vonných.
9 Ústa tvá jako víno výborné, milá pro upřímnost, působící, aby i těch, jenž spí, rtové mluvili.
10 Já [jsem] milého svého, a ke mně [jest] žádost jeho.
11 Poď, milý můj, vyjděme na pole, přenocujme ve vsech.
12 Ráno přivstaneme, na vinice pohledíme, kvete-li vinný kmen, již-li se ukázal začátek hroznů, kvetou-li jablka zrnatá, [a] tuť dám tobě milosti své.
13 Pěkná jablečka vydala vůni, a na dveřech našich všecky rozkoše nové i staré, milý můj, zachovala jsem tobě.

Kapitola 8.

1 Ó bys byl jako bratr můj požívající prsí matky mé, abych tě naleznuc vně, políbila, a nebyla zahanbena.
2 Vedla bych tě, [a] uvedla do domu matky své, a tu bys mne vyučoval; a jáť bych dala píti vína strojeného, [a] mstu z jablek zrnatých.
3 Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
4 Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by [sám] nechtěl.
5 Která jest to, jenž vstupuje z pouště, zpolehši na milého svého? Pod jabloní vzbudila jsem tě; tuť tebe počala matka tvá, tuť tě počala rodička tvá.
6 Položiž mne jako pečet na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší.
7 Vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dáti chtěl všecken statek domu svého za takovou milost, se vším tím pohrdnut by byl.
8 Sestru máme maličkou, kteráž ještě nemá prsí. Co učiníme s sestrou svou v den, v kterýž bude řeč o ní?
9 Jestliže jest zed, vzděláme na ní palác stříbrný; pakli jest dveřmi, obložíme je dskami cedrovými.
10 Já [jsem] zed, a prsy mé jako věže; takž jsem byla před očima jeho, jako nacházejícípokoj.
11 Vinici měl Šalomoun v Balhamon, kteroužto pronajal strážným, aby jeden každý přinášel za ovoce její tisíc stříbrných.
12 Ale vinice má, kterouž mám, přede mnou jest. Mějž sobě ten tisíc, ó Šalomoune, a dvě stě ti, kteříž ostříhají ovoce jejího.
13 Ó ty, kteráž bydlíš v zahradách, přáteléť pozorují hlasu tvého, ohlašujž mi se.
14 Pospěš, milý můj, a připodobni se k srně nebo mladému jelenu, na horách vonných věcí.

 

פרק א.
שִׁיר הַשִּׁירִים אֲשֶׁר לִשְׁלֹמֹה. יִשָּׁקֵנִי מִנְּשִׁיקוֹת פִּיהוּ, כִּי טוֹבִים דֹּדֶיךָ מִיָּיִן. לְרֵיחַ שְׁמָנֶיךָ טוֹבִים, שֶׁמֶן תּוּרַק שְׁמֶךָ, עַל כֵּן עֲלָמוֹת אֲהֵבוּךָ. מָשְׁכֵנִי אַחֲרֶיךָ נָרוּצָה, הֱבִיאַנִי הַמֶּלֶךְ חֲדָרָיו, נָגִילָה וְנִשְׂמְחָה בָּךְ, נַזְכִּירָה דֹדֶיךָ מִיַּיִן, מֵישָׁרִים אֲהֵבוּךָ. שְׁחוֹרָה אֲנִי וְנָאוָה, בְּנוֹת יְרוּשָׁלָםִ, כְּאָהֳלֵי קֵדָר כִּירִיעוֹת שְׁלֹמֹה. אַל תִּרְאֻנִי שֶׁאֲנִי שְׁחַרְחֹרֶת, שֶׁשְּׁזָפַתְנִי הַשָּׁמֶשׁ, בְּנֵי אִמִּי נִחֲרוּ בִי, שָׂמֻנִי נֹטֵרָה אֶת הַכְּרָמִים, כַּרְמִי שֶׁלִּי לֹא נָטָרְתִּי. הַגִּידָה לִּי שֶׁאָהֲבָה נַפְשִׁי, אֵיכָה תִרְעֶה, אֵיכָה תַּרְבִּיץ בַּצָּהֳרָיִם, שַׁלָּמָה אֶהְיֶה כְּעֹטְיָה, עַל עֶדְרֵי חֲבֵרֶיךָ. אִם לֹא תֵדְעִי לָךְ הַיָּפָה בַּנָּשִׁים, צְאִי לָךְ בְּעִקְבֵי הַצֹּאן, וּרְעִי אֶת גְּדִיּוֹתַיִךְ עַל מִשְׁכְּנוֹת הָרֹעִים. לְסֻסָתִי בְּרִכְבֵי פַרְעֹה, דִּמִּיתִיךְ רַעְיָתִי. נָאווּ לְחָיַיִךְ בַּתּוֹרִים, צַּוָּארֵךְ בַּחֲרוּזִים. תּוֹרֵי זָהָב נַעֲשֶׂה לָךְ, עִם נְקֻדּוֹת הַכָּסֶף. עַד שֶׁהַמֶּלֶךְ בִּמְסִבּוֹ, נִרְדִי נָתַן רֵיחוֹ. צְרוֹר הַמֹּר דוֹדִי לִי, בֵּין שָׁדַי יָלִין. אֶשְׁכֹּל הַכֹּפֶר דּוֹדִי לִי, בְּכַרְמֵי עֵין גֶּדִי. הִנָּךְ יָפָה רַעְיָתִי, הִנָּךְ יָפָה עֵינַיִךְ יוֹנִים. הִנְּךָ יָפֶה דוֹדִי אַף נָעִים, אַף עַרְשֵׂנוּ רַעֲנָנָה. קֹרוֹת בָּתֵּינוּ אֲרָזִים, רָהִיטֵנוּ בְּרוֹתִים.

פרק ב.
אִנִי חֲבַצֶּלֶת הַשָּׁרוֹן, שׁוֹשַׁנַּת הָעֲמָקִים. כְּשׁוֹשַׁנָּה בֵּין הַחוֹחִים, כֵּן רַעְיָתִי בֵּין הַבָּנוֹת. כְּתַפּוּחַ בַּעֲצֵי הַיַּעַר, כֵּן דּוֹדִי בֵּין הַבָּנִים, בְּצִלּוֹ חִמַּדְתִּי וְיָשַׁבְתִּי, וּפִרְיוֹ מָתוֹק לְחִכִּי. הֱבִיאַנִי אֶל בֵּית הַיָּיִן, וְדִגְלוֹ עָלַי אַהֲבָה. סַמְּכוּנִי בָּאֲשִׁישׁוֹת, רַפְּדוּנִי בַּתַּפּוּחִים, כִּי חוֹלַת אַהֲבָה אָנִי. שְׂמֹאלוֹ תַּחַת לְרֹאשִׁי וִימִינוֹ תְּחַבְּקֵנִי. הִשְׁבַּעְתִּי אֶתְכֶם בְּנוֹת יְרוּשָׁלַם, בִּצְבָאוֹת אוֹ בְּאַיְלוֹת הַשָּׂדֶה, אִם תָּעִירוּ וְאִם תְּעוֹרְרוּ, אֶת הָאַהֲבָה עַד שֶׁתֶּחְפָּץ. קוֹל דּוֹדִי הִנֵּה זֶה בָּא, מְדַלֵּג עַל הֶהָרִים, מְקַפֵּץ עַל הַגְּבָעוֹת. דּוֹמֶה דוֹדִי לִצְבִי אוֹ לְעֹפֶר הָאַיָּלִים, הִנֵּה זֶה עוֹמֵד אַחַר כָּתְלֵנוּ, מַשְׁגִּיחַ מִן הַחַלֹּנוֹת, מֵצִיץ מִן הַחֲרַכִּים. עָנָה דוֹדִי וְאָמַר לִי, קוּמִי לָךְ רַעְיָתִי יָפָתִי וּלְכִי לָךְ. כִּי הִנֵּה הַסְּתָיו עָבָר, הַגֶּשֶׁם חָלַף הָלַךְ לוֹ. הַנִּצָּנִים נִרְאוּ בָאָרֶץ, עֵת הַזָּמִיר הִגִּיעַ, וְקוֹל הַתּוֹר נִשְׁמַע בְּאַרְצֵנוּ. הַתְּאֵנָה חָנְטָה פַגֶּיהָ, וְהַגְּפָנִים סְמָדַר נָתְנוּ רֵיחַ, קוּמִי לָךְ רַעְיָתִי יָפָתִי וּלְכִי לָךְ. יוֹנָתִי בְּחַגְוֵי הַסֶּלַע, בְּסֵתֶר הַמַּדְרֵגָה הַרְאִינִי אֶת מַרְאַיִךְ, הַשְׁמִיעִנִי אֶת קוֹלֵךְ, כִּי קוֹלֵךְ עָרֵב וּמַרְאֵיךְ נָאוֶה. אֶחֱזוּ לָנוּ שֻׁעָלִים, שֻׁעָלִים קְטַנִּים מְחַבְּלִים כְּרָמִים, וּכְרָמֵינוּ סְמָדָר. דּוֹדִי לִי וַאֲנִי לוֹ, הָרֹעֶה בַּשּׁוֹשַׁנִּים. עַד שֶׁיָּפוּחַ הַיּוֹם וְנָסוּ הַצְּלָלִים, סֹב דְּמֵה לְךָ דוֹדִי לִצְבִי אוֹ לְעֹפֶר הָאַיָּלִים, עַל הָרֵי בָתֶר.

פרק ג.
עַל מִשְׁכָּבִי בַּלֵּילוֹת בִּקַּשְׁתִּי, אֵת שֶׁאָהֲבָה נַפְשִׁי, בִּקַּשְׁתִּיו וְלֹא מְצָאתִיו. אָקוּמָה נָּא וַאֲסוֹבְבָה בָעִיר, בַּשְּׁוָקִים וּבָרְחֹבוֹת, אֲבַקְשָׁה אֵת שֶׁאָהֲבָה נַפְשִׁי, בִּקַּשְׁתִּיו וְלֹא מְצָאתִיו. מְצָאוּנִי הַשֹּׁמְרִים הַסֹּבְבִים בָּעִיר, אֵת שֶׁאָהֲבָה נַפְשִׁי רְאִיתֶם. כִּמְעַט שֶׁעָבַרְתִּי מֵהֶם, עַד שֶׁמָּצָאתִי אֵת שֶׁאָהֲבָה נַפְשִׁי, אֲחַזְתִּיו וְלֹא אַרְפֶּנּוּ, עַד שֶׁהֲבֵיאתִיו אֶל בֵּית אִמִּי וְאֶל חֶדֶר הוֹרָתִי. הִשְׁבַּעְתִּי אֶתְכֶם בְּנוֹת יְרוּשָׁלָיִם, בִּצְבָאוֹת אוֹ בְּאַיְלוֹת הַשָּׂדֶה, אִם תָּעִירוּ וְאִם תְּעוֹרְרוּ, אֶת הָאַהֲבָה עַד שֶׁתֶּחְפָּץ. מִי זֹאת עוֹלָה מִן הַמִּדְבָּר כְּתִימְרוֹת עָשָׁן, מְקֻטֶּרֶת מֹר וּלְבוֹנָה, מִכֹּל אַבְקַת רוֹכֵל. הִנֵּה מִטָּתוֹ שֶׁלִּשְׁלֹמֹה, שִׁשִּׁים גִּבֹּרִים סָבִיב לָהּ, מִגִּבּוֹרֵי יִשְׂרָאֵל. כֻּלָּם אֲחֻזֵי חֶרֶב, מְלֻמְּדֵי מִלְחָמָה, אִישׁ חַרְבּוֹ עַל יְרֵכוֹ, מִפַּחַד בַּלֵּילוֹת. אַפִּרְיוֹן עָשָׂה לוֹ הַמֶּלֶךְ שְׁלֹמֹה, מֵעֲצֵי הַלְּבָנוֹן. עַמּוּדָיו עָשָׂה כֶסֶף, רְפִידָתוֹ זָהָב, מֶרְכָּבוֹ אַרְגָּמָן, תּוֹכוֹ רָצוּף אַהֲבָה מִבְּנוֹת יְרוּשָׁלָםִ. צְאֶנָה וּרְאֶינָה בְּנוֹת צִיּוֹן, בַּמֶּלֶךְ שְׁלֹמֹה, בַּעֲטָרָה שֶׁעִטְּרָה לּוֹ אִמּוֹ בְּיוֹם חֲתֻנָּתוֹ, וּבְיוֹם שִׂמְחַת לִבּוֹ.

פרק ד.
הִנָּךְ יָפָה רַעְיָתִי, הִנָּךְ יָפָה עֵינַיִךְ יוֹנִים מִבַּעַד לְצַמָּתֵךְ, שַׂעְרֵךְ כְּעֵדֶר הָעִזִּים שֶׁגָּלְשׁוּ מֵהַר גִּלְעָד. שִׁנַּיִּךְ כְּעֵדֶר הַקְּצוּבוֹת, שֶׁעָלוּ מִן הָרַחְצָה, שֶׁכֻּלָּם מַתְאִימוֹת וְשַׁכֻּלָּה אֵין בָּהֶם. כְּחוּט הַשָּׁנִי שִׂפְתוֹתַיִךְ, וּמִדְבָּרֵךְ נָאוֶה, כְּפֶלַח הָרִמּוֹן רַקָּתֵךְ, מִבַּעַד לְצַמָּתֵךְ. כְּמִגְדַּל דָּוִיד צַוָּארֵךְ, בָּנוּי לְתַלְפִּיּוֹת, אֶלֶף הַמָּגֵן תָּלוּי עָלָיו, כֹּל שִׁלְטֵי הַגִּבּוֹרִים. שְׁנֵי שָׁדַיִךְ כִּשְׁנֵי עֳפָרִים תְּאוֹמֵי צְבִיָּה הָרֹעִים בַּשּׁוֹשַׁנִּים. עַד שֶׁיָּפוּחַ הַיּוֹם וְנָסוּ הַצְּלָלִים, אֵלֶךְ לִי אֶל הַר הַמּוֹר וְאֶל גִּבְעַת הַלְּבוֹנָה. כֻּלָּךְ יָפָה רַעְיָתִי וּמוּם אֵין בָּךְ. אִתִּי מִלְּבָנוֹן כַּלָּה, אִתִּי מִלְּבָנוֹן תָּבוֹאִי, תָּשׁוּרִי מֵרֹאשׁ אֲמָנָה, מֵרֹאשׁ שְׂנִיר וְחֶרְמוֹן, מִמְּעוֹנוֹת אֲרָיוֹת, מֵהַרְרֵי נְמֵרִים. לִבַּבְתִּנִי אֲחוֹתִי כַלָּה, לִבַּבְתִּנִי בְּאַחַת מֵעֵינַיִךְ, בְּאַחַד עֲנָק מִצַּוְּרֹנָיִךְ. מַה יָּפוּ דֹדַיִךְ אֲחֹתִי כַלָּה, מַה טֹּבוּ דֹדַיִךְ מִיַּיִן וְרֵיחַ שְׁמָנַיִךְ מִכָּל בְּשָׂמִים. נֹפֶת תִּטֹּפְנָה שִׂפְתוֹתַיִךְ כַּלָּה, דְּבַשׁ וְחָלָב תַּחַת לְשׁוֹנֵךְ, וְרֵיחַ שַׂלְמוֹתַיִךְ כְּרֵיחַ לְבָנוֹן. גַּן נָעוּל אֲחוֹתִי כַלָּה, גַּל נָעוּל מַעְיָן חָתוּם. שְׁלָחַיִךְ פַּרְדֵּס רִמּוֹנִים, עִם פְּרִי מְגָדִים, כְּפָרִים עִם נְרָדִים. נֵרְדְּ וְכַרְכֹּם קָנֶה וְקִנָּמוֹן, עִם כָּל עֲצֵי לְבוֹנָה, מֹר וַאֲהָלוֹת עִם כָּל רָאשֵׁי בְשָׂמִים. מַעְיַן גַּנִּים בְּאֵר מַיִם חַיִּים וְנֹזְלִים מִן לְבָנוֹן. עוּרִי צָפוֹן וּבוֹאִי תֵימָן, הָפִיחִי גַנִּי יִזְלוּ בְשָׂמָיו, יָבֹא דוֹדִי לְגַנּוֹ וְיֹאכַל פְּרִי מְגָדָיו.

פרק ה.
בָּאתִי לְגַנִּי אֲחֹתִי כַלָּה, אָרִיתִי מוֹרִי עִם בְּשָׂמִי, אָכַלְתִּי יַעְרִי עִם דִּבְשִׁי, שָׁתִיתִי יֵינִי עִם חֲלָבִי, אִכְלוּ רֵעִים שְׁתוּ וְשִׁכְרוּ דּוֹדִים. אֲנִי יְשֵׁנָה וְלִבִּי עֵר, קוֹל דּוֹדִי דּוֹפֵק פִּתְחִי לִי אֲחֹתִי רַעְיָתִי יוֹנָתִי תַמָּתִי, שֶׁרֹאשִׁי נִמְלָא טָל, קְוֻצּוֹתַי רְסִיסֵי לָיְלָה. פָּשַׁטְתִּי אֶת כֻּתָּנְתִּי אֵיכָכָה אֶלְבָּשֶׁנָּה, רָחַצְתִּי אֶת רַגְלַי אֵיכָכָה אֲטַנְּפֵם. דּוֹדִי שָׁלַח יָדוֹ מִן הַחוֹר וּמֵעַי הָמוּ עָלָיו. קַמְתִּי אֲנִי לִפְתֹּחַ לְדוֹדִי וְיָדַי נָטְפוּ מוֹר וְאֶצְבְּעֹתַי מוֹר עֹבֵר עַל כַּפּוֹת הַמַּנְעוּל. פָּתַחְתִּי אֲנִי לְדוֹדִי וְדוֹדִי חָמַק עָבָר, נַפְשִׁי יָצְאָה בְדַבְּרוֹ, בִּקַּשְׁתִּיהוּ וְלֹא מְצָאתִיהוּ, קְרָאתִיו וְלֹא עָנָנִי. מְצָאֻנִי הַשֹּׁמְרִים הַסֹּבְבִים בָּעִיר, הִכּוּנִי פְצָעוּנִי, נָשְׂאוּ אֶת רְדִידִי מֵעָלַי, שֹׁמְרֵי הַחֹמוֹת. הִשְׁבַּעְתִּי אֶתְכֶם בְּנוֹת יְרוּשָׁלָםִ, אִם תִּמְצְאוּ אֶת דּוֹדִי מַה תַּגִּידוּ לוֹ, שֶׁחוֹלַת אַהֲבָה אָנִי. מַה דּוֹדֵךְ מִדּוֹד, הַיָּפָה בַּנָּשִׁים; מַה דּוֹדֵךְ מִדּוֹד, שֶׁכָּכָה הִשְׁבַּעְתָּנוּ. דּוֹדִי צַח וְאָדוֹם, דָּגוּל מֵרְבָבָה. רֹאשׁוֹ כֶּתֶם פָּז, קְוֻצּוֹתָיו תַּלְתַּלִּים שְׁחוֹרוֹת כָּעוֹרֵב. עֵינָיו כְּיוֹנִים עַל אֲפִיקֵי מָיִם, רֹחֲצוֹת בֶּחָלָב, יֹשְׁבוֹת עַל מִלֵּאת. לְחָיָו כַּעֲרוּגַת הַבֹּשֶׂם מִגְדְּלוֹת מֶרְקָחִים, שִׂפְתוֹתָיו שׁוֹשַׁנִּים נֹטְפוֹת מוֹר עֹבֵר. יָדָיו גְּלִילֵי זָהָב מְמֻלָּאִים בַּתַּרְשִׁישׁ, מֵעָיו עֶשֶׁת שֵׁן מְעֻלֶּפֶת סַפִּירִים. שׁוֹקָיו עַמּוּדֵי שֵׁשׁ מְיֻסָּדִים עַל אַדְנֵי פָז, מַרְאֵהוּ כַּלְּבָנוֹן בָּחוּר כָּאֲרָזִים. חִכּוֹ מַמְתַּקִּים וְכֻלּוֹ מַחֲמַדִּים, זֶה דוֹדִי וְזֶה רֵעִי בְּנוֹת יְרוּשָׁלָםִ.

פרק ו.
אָנָה הָלַךְ דּוֹדֵךְ, הַיָּפָה בַּנָּשִׁים, אָנָה פָּנָה דוֹדֵךְ וּנְבַקְשֶׁנּוּ עִמָּךְ. דּוֹדִי יָרַד לְגַנּוֹ, לַעֲרוּגוֹת הַבֹּשֶׂם, לִרְעוֹת בַּגַּנִּים וְלִלְקֹט שׁוֹשַׁנִּים. אֲנִי לְדוֹדִי וְדוֹדִי לִי, הָרוֹעֶה בַּשּׁוֹשַׁנִּים. יָפָה אַתְּ רַעְיָתִי כְּתִרְצָה, נָאוָה כִּירוּשָׁלָיִם, אֲיֻמָּה כַּנִּדְגָּלוֹת. הָסֵבִּי עֵינַיִךְ מִנֶּגְדִּי, שֶׁהֵם הִרְהִיבֻנִי, שַׂעְרֵךְ כְּעֵדֶר הָעִזִּים, שֶׁגָּלְשׁוּ מִן הַגִּלְעָד. שִׁנַּיִךְ כְּעֵדֶר הָרְחֵלִים, שֶׁעָלוּ מִן הָרַחְצָה, שֶׁכֻּלָּם מַתְאִימוֹת וְשַׁכֻּלָּה אֵין בָּהֶם. כְּפֶלַח הָרִמּוֹן רַקָּתֵךְ, מִבַּעַד לְצַמָּתֵךְ. שִׁשִּׁים הֵמָּה מְלָכוֹת וּשְׁמֹנִים פִּילַגְשִׁים וַעֲלָמוֹת אֵין מִסְפָּר. אַחַת הִיא יוֹנָתִי תַמָּתִי, אַחַת הִיא לְאִמָּהּ, בָּרָה הִיא לְיוֹלַדְתָּהּ, רָאוּהָ בָנוֹת וַיְאַשְּׁרוּהָ, מְלָכוֹת וּפִילַגְשִׁים וַיְהַלְלוּהָ. מִי זֹאת הַנִּשְׁקָפָה כְּמוֹ שָׁחַר, יָפָה כַלְּבָנָה, בָּרָה כַּחַמָּה, אֲיֻּמָּה כַּנִּדְגָּלוֹת. אֶל גִּנַּת אֱגוֹז יָרַדְתִּי, לִרְאוֹת בְּאִבֵּי הַנָּחַל, לִרְאוֹת הֲפָרְחָה הַגֶּפֶן הֵנֵצוּ הָרִמֹּנִים. לֹא יָדַעְתִּי נַפְשִׁי שָׂמַתְנִי מַרְכְּבוֹת עַמִּי נָדִיב.

פרק ז.
שׁוּבִי שׁוּבִי הַשּׁוּלַמִּית, שׁוּבִי שׁוּבִי וְנֶחֱזֶה בָּךְ, מַה תֶּחֱזוּ בַּשּׁוּלַמִּית, כִּמְחֹלַת הַמַּחֲנָיִם. מַה יָּפוּ פְעָמַיִךְ בַּנְּעָלִים בַּת נָדִיב, חַמּוּקֵי יְרֵכַיִךְ כְּמוֹ חֲלָאִים מַעֲשֵׂה יְדֵי אֳמָן. שָׁרְרֵךְ אַגַּן הַסַּהַר, אַל יֶחְסַר הַמָּזֶג, בִּטְנֵךְ עֲרֵמַת חִטִּים סוּגָה בַּשּׁוֹשַׁנִּים. שְׁנֵי שָׁדַיִךְ כִּשְׁנֵי עֳפָרִים תָּאֳמֵי צְבִיָּה. צַוָּארֵךְ כְּמִגְדַּל הַשֵּׁן, עֵינַיִךְ בְּרֵכוֹת בְּחֶשְׁבּוֹן עַל שַׁעַר בַּת רַבִּים, אַפֵּךְ כְּמִגְדַּל הַלְּבָנוֹן צוֹפֶה פְּנֵי דַּמָּשֶׂק. רֹאשֵׁךְ עָלַיִךְ כַּכַּרְמֶל וְדַלַּת רֹאשֵׁךְ כָּאַרְגָּמָן, מֶלֶךְ אָסוּר בָּרְהָטִים. מַה יָּפִית וּמַה נָּעַמְתְּ אַהֲבָה בַּתַּעֲנוּגִים. זֹאת קוֹמָתֵךְ דָּמְתָה לְתָמָר וְשָׁדַיִךְ לְאַשְׁכֹּלוֹת. אָמַרְתִּי אֶעֱלֶה בְתָמָר, אֹחֲזָה בְּסַנְסִנָּיו, וְיִהְיוּ נָא שָׁדַיִךְ כְּאֶשְׁכְּלוֹת הַגֶּפֶן וְרֵיחַ אַפֵּךְ כַּתַּפּוּחִים. וְחִכֵּךְ כְּיֵין הַטּוֹב הוֹלֵךְ לְדוֹדִי לְמֵישָׁרִים דּוֹבֵב שִׂפְתֵי יְשֵׁנִים. אֲנִי לְדוֹדִי וְעָלַי תְּשׁוּקָתוֹ. לְכָה דוֹדִי נֵצֵא הַשָּׂדֶה נָלִינָה בַּכְּפָרִים. נַשְׁכִּימָה לַכְּרָמִים, נִרְאֶה אִם פָּרְחָה הַגֶּפֶן פִּתַּח הַסְּמָדַר הֵנֵצוּ הָרִמּוֹנִים, שָׁם אֶתֵּן אֶת דּוֹדַי לָךְ. הַדּוּדָאִים נָתְנוּ רֵיחַ וְעַל פְּתָחֵינוּ כָּל מְגָדִים, חֲדָשִׁים גַּם יְשָׁנִים דּוֹדִי צָפַנְתִּי לָךְ.

פרק ח.
מִי יִתֶּנְךָ כְּאָח לִי יוֹנֵק שְׁדֵי אִמִּי, אֶמְצָאֲךָ בַחוּץ אֶשָּׁקְךָ גַּם לֹא יָבֻזוּ לִי. אֶנְהָגְךָ אֲבִיאֲךָ אֶל בֵּית אִמִּי תְּלַמְּדֵנִי, אַשְׁקְךָ מִיַּיִן הָרֶקַח מֵעֲסִיס רִמֹּנִי. שְׂמֹאלוֹ תַּחַת רֹאשִׁי וִימִינוֹ תְּחַבְּקֵנִי. הִשְׁבַּעְתִּי אֶתְכֶם בְּנוֹת יְרוּשָׁלָיִם, מַה תָּעִירוּ וּמַה תְּעוֹרְרוּ אֶת הָאַהֲבָה עַד שֶׁתְּחְפָּץ. מִי זֹאת עֹלָה מִן הַמִּדְבָּר מִתְרַפֶּקֶת עַל דוֹדָהּ, תַּחַת הַתַּפּוּחַ עוֹרַרְתִּיךָ, שָׁמָּה חִבְּלָתְךָ אִמֶּךָ, שָׁמָּה חִבְּלָה יְלָדָתְךָ. שִׂימֵנִי כַחוֹתָם עַל לִבֶּךָ כַּחוֹתָם עַל זְרוֹעֶךָ, כִּי עַזָּה כַמָּוֶת אַהֲבָה, קָשָׁה כִשְׁאוֹל קִנְאָה, רְשָׁפֶיהָ רִשְׁפֵּי אֵשׁ שַׁלְהֶבֶתְיָהּ. מַיִם רַבִּים לֹא יוּכְלוּ לְכַבּוֹת אֶת הָאַהֲבָה וּנְהָרוֹת לֹא יִשְׁטְפוּהָ, אִם יִתֵּן אִישׁ אֶת כָּל הוֹן בֵּיתוֹ בָּאַהֲבָה בּוֹז יָבוּזוּ לוֹ. אָחוֹת לָנוּ קְטַנָּה וְשָׁדַיִם אֵין לָהּ, מַה נַּעֲשֶׂה לַאֲחוֹתֵנוּ בַּיּוֹם שֶׁיְּדֻבַּר בָּהּ. אִם חוֹמָה הִיא נִבְנֶה עָלֶיהָ טִירַת כָּסֶף וְאִם דֶּלֶת הִיא נָצוּר עָלֶיהָ לוּחַ אָרֶז. אֲנִי חוֹמָה וְשָׁדַי כַּמִּגְדָּלוֹת, אָז הָיִיתִי בְעֵינָיו כְּמוֹצְאֵת שָׁלוֹם. כֶּרֶם הָיָה לִשְׁלֹמֹה בְּבַעַל הָמוֹן, נָתַן אֶת הַכֶּרֶם לַנֹּטְרִים אִישׁ יָבִא בְפִרְיוֹ אֶלֶף כָּסֶף. כַּרְמִי שֶׁלִּי לְפָנָי, הָאֶלֶף לְךָ שְׁלֹמֹה וּמָאתַיִם לְנֹטְרִים אֶת פִּרְיוֹ. הַיּוֹשֶׁבֶת בַּגַּנִּים, חֲבֵרִים מַקְשִׁיבִים לְקוֹלֵךְ הַשְׁמִיעִנִי. בְּרַח דּוֹדִי וּדְמֵה לְךָ לִצְבִי אוֹ לְעֹפֶר הָאַיָּלִים עַל הָרֵי בְשָׂמִים

© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2014

Další obsah této kategorie

Pater Noster (Otčenáš)

Otčenáš neboli modlitba Páně (podle svých prvních dvou latinských slov také Pater noster) je pravděpodobně nejznámější křesťanská modlitba. Podle Lukášova evangelia sdělil tuto modlitbu svým učedníkům Ježíš Kristus, když se ho ptali, jak se mají modlit. V evangeliu podle Matouše je tato modlitba součástí kázání na hoře, ve kterém Ježíš představuje svoje poselství. Níže v několika jazycích včetně videa (dalších destíky jazyků ZDE). (Dov)

Jizkor (יזכור)

Yizkor (vzpomínka) je pamětní modlitba. Pravděpodobně se stala oficiální částí bohoslužby během křížových výprav v 11.stol., kdy mnoho Židů bylo zabito. Nejstarší zmínka o modlitbě Yizkor lze nalézt v knize Machzor Vitry (11.stol.). Někteří učenci věří, že Yizkor je mnohem starší a byla vytvořena během období Makabejských (kolem 165 př. nl), kdy se Juda Maccabee a jeho spolubojovníci modlili za své padlé kamarády.
(Zdroj: Kolatach, Alfred J. "The Jewish Book of Why.")

Kadiš (קדיש‎‎)

Kadiš nebo kaddiš (aramejsky: קדיש‎‎, „svatý“) je židovský chvalozpěv, sloužící jako předěl v bohoslužbě. Kadiš je psán hebrejsko-aramejsky a říkal se pravděpodobně již v Izraeli v dobách druhého Chrámu. Kadiš je často chybně označován za „modlitbu za mrtvé“. Ve skutečnosti nemá s mrtvými nic společného. Modlitba za zesnulé se nazývá Jizkor. Kadiš rovněž není možné recitovat, pokud není přítomen minjan.