Weinfurter, Karel (1870-1942) II.

Na Weinfurtera se chodilo, jako se chodí na populární hvězdy showbyznysu. Jako zakladatel české mystické školy se stal známým i za hranicemi naší země, jeho základní dílo bylo přeloženo do několika jazyků a domácími i zahraničními autory ezoterní literatury je dodnes citováno jako zdroj. Uctíván i opovrhován vedl mystický spolek, který s různými přestávkami trvá dodnes. 



JAK SE RODÍ OKULTISTA

Vlastní knihu vzpomínek nazval Karel Weinfurter Paměti okultisty. Pojem okultismus ovšem za sto let změnil svůj význam a místo skrytých duchovních nauk je dnes – pod vlivem křesťanské terminologie – vnímán spíše jako cosi temného, ďábelského a nebezpečného už jen na dotek. Náš příběh však začíná na přelomu 19. a 20. století, kdy do českých zemí jen pozvolna pronikají první poznatky o dosud skrytých, tajných, čili okultních (tehdy dokonce okkultických) duchovních naukách ze všech koutů světa. Jsou to především nauky hermetické – různé druhy magie, alchymie, astrologie a kabala – ale sem tam i zřídkavá, a zatím ne příliš hodnotná literatura o bádání v náboženských systémech asijských.

Karel Weinfurter se narodil v roce 1868 a na svůj první mystický zážitek si vzpomíná ještě ze svého dětství v Jičíně. Ve věku okolo devíti let měl vidění vousatého světce na obláčku, který na něj kýval rukou, ale na tuto událost brzy zapomněl. Rodina se pak přestěhovala do hlavního města, v době, kdy jedinou okultní disciplínou v Praze byla primitivní forma spiritismu. Domácí prostředí nebylo těmto věcem nijak zvlášť nakloněno, a také pod vlivem materialisticky založeného a vzdělaného kamaráda se mladý Weinfurter považoval za ateistu. O záhadných projevech spiritismu se však psalo v tisku a mluvilo ve společnosti, což nemohlo zůstat stranou zájmu senzacechtivé mládeže. Na mladém Karlovi se pak podepsal i osvícený učitel náboženství, kanovník dr. Krásl, který své svěřence spíše duchovně vedl, než aby je zahlcoval církevními dogmaty (Weinfurter u něj zabodoval tím, že znal celou řeckou abecedu). Od něj se také žáci dozvěděli první zasvěcené informace o spiritismu, o projevech somnambulismu a podobně. Karel se spolužákem se o spiritismus začali vášnivě zajímat. Zpočátku konali bezvýsledné pokusy podle jakési polské brožury nevalné úrovně, ale brzy objevili médium: spolužáka, který upadal do transu, během něhož zprostředkovával písemná sdělení a komunikoval s duchy, a to nikoli během seancí, ale i během dne – na ulici, ve škole a třeba i v kostele. S jeho pomocí se Karel dlouho pokoušel stát se rovněž médiem, až v tom konečně dosáhl úspěchu a začal být zván do různých spiritistických kroužků, kterých bylo po Praze velmi mnoho. Činnost kroužku, do kterého chodil Weinfurter, byla velmi intenzivní. Jeho členové se scházeli pravidelně každou neděli po dobu tří let v jednom domě Na Poříčí, kde kromě seancí debatovali a studovali literaturu, a tak se i jejich pokusy začaly vyvíjet různými směry. Jednou z oblíbených a tehdy populárních spiritistických činností bylo fotografování astrálních jevů, v čemž po čase dosáhli jistých úspěchů. Pro další vývoj Weinfurterova poznání to bylo velmi důležité, neboť zprávy o úspěších této skupiny se šířily do jiných kruhů.

ZASETÉ SÉMĚ BARONOVO

Do společenství Weinfurterových spiritistů tak byl jednoho dne roku 1890 pozván zájemce o astrální fotografie, baron Adolf Franz Leonhardi (1856–1908). Tento šlechtic z jihočeského zámku Stráže nad Nežárkou a bývalý říšský rakouský poslanec však nebyl obyčejným zvědavcem. Více než svému panství a hospodářským záležitostem šlechtického stavu se po celý život věnoval duchovním vědám, díky cestám po Evropě udržoval kontakty s představenými několika tajných řádů, byl svobodným zednářem, členem řádu martinistů a lóže vídeňských teozofů, stýkal se i s německými ilumináty. Zajímal se o vše okultní, měl vzácnou tématickou knihovnu včetně sbírek středověké literatury a osobně napomáhal šíření těchto nauk (Weinfurter nebyl jediný, koho u nás nasměroval k vyššímu duchovnímu poznání), a proto přišel taky do spolku pražských spiritistů. Fotografie se baronovi velice líbily, a tak přivedl dalšího zájemce – dvaadvacetiletého vídeňského rodáka a mladého pražského bankéře Gustava Meyera, který se později pod pseudonymem Gustav Meyrink (1868–1932) proslavil po celém světě jako spisovatel významných fantasticko-okultních románů. Tím se naplnilo osudové setkání, které Weinfurtera poznamenalo na celý život.

Podobně jako Leonhardi vedl i Gustav Meyrink do svého obrácení se k duchovním vědám nadmíru barvitý život, který zdaleka nesplňoval představu seriózního byznysmena. Přestože byl úspěšným bankéřem, jeho soukromý život naplňovaly tři vášně: sport, šachy a ženy. Kvůli nešťastné lásce se také málem zastřelil, od čehož ho osudově odvrátila reklama. Pod prahem podstrčená nabídka okultní literatury zaujala jeho na smrt se chystající mysl natolik, že ze světáka se časem stal zcela opačně, tedy duchovně zaměřený člověk a v našich zemích také jeden z mála skutečných zasvěcenců.

S Weinfurterem si – podle jeho vzpomínek – okamžitě padli do oka: „… záhy jsme se spřátelili a chodívali jsme spolu celé hodiny, rozmlouvajíce o okultních zjevech, anebo jsme sedávali v kavárně, probírajíce různé okultní otázky.“ Duchaření totiž hlavní postavu spiritistického kroužku už dávno neuspokojovalo. Byť se společenství dostalo ze světa duchů přesného proroctví o smrti rakouského korunního prince, Weinfurter seznal, že v praktické oblasti spiritismu je mnoho chtěného i nechtěného astrálního klamu a nevyjasnitelných zmatků, ale hlavně, že i spiritismus ve svém vývoji nepokračuje, a je tudíž více překážkou než pomocí na cestě duchovního vývoje. Sám měl pak velké problémy se svých nabytých mediálních schopností zbavit, což lidem slabší vůle může způsobit stěží vyléčitelné psychické poruchy a celoživotní trauma. S odchodem Weinfurtera se tak kroužek rozpadl. (Křesťanské formě spiritismu se pak v podkrkonoší věnoval zvláště Karel Sezemský, který napsal několik významných knih, mimo jiné také o astrologii.)

Péčí barona Leonhardiho se Meyrink s Weinfurterem a s dalšími dostali k závažnější literatuře: k okultním románům Bulwerovým (jeho nejznámější knihy Zanoni a Podivnou historii Weinfurter přeložil do češtiny), k mystickým spisům Mabel Collinsové a Kerninga, kterým však tehdy ještě nerozuměli, k Bhagavadgítě, a také k dílu H. P. Blavatské. V novém kroužku se – už pod vedením Meyrinkovým – přestěhovali do jeho bytu na Ferdinandově, dnešní Národní třídě č. 10. Tady pak činili pokusy s hypnózou, s tzv. Reichenbachovým ódem, neboli životním magnetismem, jasnovidectvím a telepatií, ale také magické pokusy se zrcadly, křišťálovými koulemi a podobně. Tato praxe byla pro pozdější Weinfurterovu činnost velmi důležitá, neboť mohl zasvěceně varovat před nebezpečími plynoucími z těchto pokusů.

Meyrink díky svým financím a jazykovým znalostem nakupoval v zahraničí veškerou dostupnou okultní literaturu, kterou pak členům překládal. Weinfurtera podle jeho vlastních slov mrzelo, že nemůže anglické knihy číst v originále, a tak se tomuto jazyku začal potají učit. Způsob, jak to činil, stojí za zmínku: anglickou gramatiku se naučil z německé brožurky, objednal si přímo z Anglie Pataňdžaliho Jóga Sútru a s pomocí anglicko-německého slovníku ji, neznaje jediného anglického výrazu, slovo za slovem překládal do češtiny. Nad obtížnou knihou plnou frází a poangličtěných indických pojmů trávil každý den dvě hodiny, až ji konečně zmohl. Když to slyšel Meyrink, spráskl nad touto metodou ruce. Tímto způsobem se ovšem Weinfurter naučil anglicky natolik, že byl schopen překvapeným kolegům v kroužku překládat přímo z originálu. To se mu pak stalo osudným ze dvou důvodů: jednak si překlady začal vydělávat na živobytí, jednak časem – kvůli množství této práce – potřeboval písařku, která se později stala jeho ženou. Díky literatuře se tak skupina probojovala k hodnotnější literatuře, mimo jiné i k základním dílům o józe a indické filozofie. Zjistili však také, že na duchovní pouti je zapotřebí najít vůdce, guru, který by žáky vedl správnou cestou, aby nemarnili čas a nebloudili po cestičkách sice lákavých, ale mnohdy také nebezpečných.

PRVNÍ LÓŽE

Touha hledačů byla veliká, a tak se baron Leonhardi nad svými ovečkami slitoval. Dal jim za úkol nastudovat dvě literární díla: Mabel Collinsové Světlo na cestu („Je to spis mystický a velmi hluboký a já jsem dnes přesvědčen, že mu nikdo z nás správně neporozuměl,“ píše Weinfurter ve svých pamětech) a pohádku z jednoho Goethova spisu, o níž podle Weinfurtera „dodnes neví nikdo určitě, co jí chtěl říci velký německý básník“. Leonhardi byl nicméně s výklady spokojen a slíbil, že budou přijati do jedné francouzské okultní společnosti. Než přijel do Prahy, každý si na krk opatřil zlatý řetízek, baron pak každému pověděl tajné heslo a poznávací znamení a nakonec každý obdržel zlatý medailonek se šesticípou hvězdou a čtyřmi písmeny. Tím to také všechno skončilo: „Nikdy jsme již o tomto tajném řádu neslyšeli. Neznali jsme také žádného jiného člena kromě barona a posud nikdo neví, zdali skutečně onen řád existuje či nikoli. Později jsme se domnívali, že baron, aby nás potěšil, si s námi zahrál nevinnou scénu.“ Důležitější bylo, že Leonhardi »lóži« doporučil „studovati spisy Kerninga, německého zednáře a posledního evropského mystika, který se svým dílem na veřejnosti vystupoval.“ Jeho učení se pak stalo podkladem Weinfurterovy mystiky.

SLEPÁ ULIČKA »U MODRÉ HVĚZDY«

Opět z impulzu Leonhardiho byla v Praze založena také lóže Theosofické společnosti. Původní teozofií byla středověká nauka o božské moudrosti prezentovaná zvláště německým mystikem Jakubem Böhmem. V roce 1875 však Theosofickou společnost v Americe založila Ruska Helena (Jelena) Petrovna Blavatská, údajně na podnět Mahátmů, adeptů, žijících tisíce let kdesi v Himálaji, s nimiž prý byla v kontaktu. Blavatská ohromovala veřejnost výjimečnými schopnosti podloženými neobyčejnými znalostmi okultních věd. Jejím cílem prý bylo vytvořit ideální bratrstvo všech národů. Leonhardi byl módní teozofií nadšen a své nadšení přenesl i na naše hledače. Jim přivezl z Vídně dva zástupce teozofické společnosti, s nimiž pak v bytě Gustava Meyrinka založili pražskou teozofickou lóži »U modré hvězdy«. Na Weinfurterovo pozvání do lóže vstoupil – i když spíše symbolicky, než aby se na jejích aktivitách plně podílel – i básník Julius Zeyer. Spolu často chodívali po Praze na procházky, během nichž Zeyer vyprávěl okultní události ze svého života (jak potvrdil i Vrchlický, Zeyer měl jisté okultní vlohy a míval zvláštní vidění), ale i podivuhodné příběhy ze světa, k nimž měl lepší přístup než Weinfurter.

Ukázalo se však, že Blavatská nebyla v kontaktu s žádnými Mahátmy, ale se dvěma egyptskými kouzelníky, kteří ji plných sedm let před jejím veřejným vystoupením učili nejen okultním naukám, ale i různým magickým kouskům a mediálním schopnostem, takže dovedla ovládat astrální síly, čímž si získala ohromný vliv a důvěru lidí. Trnovou korunu teozofii pak po smrti Blavatské nasadili její následovníci, zvláště Annie Besantová, která v indickém chlapci jménem Krišnamurti (původně Jiddu) rozpoznala budoucího spasitele světa. S ním objížděla svět a vydělávala peníze, díky nimž si mladý Ind zvykl na luxus, o jakém dříve ani neslyšel. Rodiče se sice časem začali snažit o jeho návrat, ale hoch mezitím dospěl k plnoletosti, a tak nad ním pozbyli právní moci. Už během cesty se ale spasitel své paní vymykal z představ – a hlavně z příkazů. Na světce žil velmi rozmařile, proti vůli své objevitelky si v Berlíně vydržoval mládenecký byt, v Londýně kolem sebe shromažďoval mládence ne zcela obvyklých sexuálních sklonů a jevil svatou bázeň před každou prací. Přijet měli také do Prahy, ale z toho sešlo už cestou z Rumunska, odkud byl králem vykázán. V Budapešti, která zaplatila za jeho vystoupení neuvěřitelné peníze, se už před ním indický »vegetarián« natolik přejedl po uhersku kořeněným masem, že musel být narychlo převezen do Holandska k ošetření. Celá věc pak mladého spasitele přestala bavit a milou Besantovou jednoduše pustil k vodě i s celou její Theosofickou společností. (Už v době nástupu Besantové se od ní oddělil dr. Rudolf Steiner, který založil dodnes aktivní Antroposofickou společnost.) I po vystřízlivění si Weinfurter cenil knih Blavatské, a její Odhalenou Isis dokonce označil za „podklad všeho okultního studia“.

Práce pražských teozofů byla velmi intenzivní. Členové lóže – stále ještě bez vůdce – zkoušeli další cvičení, jejichž účelem bylo dosažení tzv. psychických sil. Weinfurter s Meyrinkem se scházeli i mimo lóži, a to dokonce dvakrát denně, aby si sdělovali výsledky svého snažení. Dva a půl roku cvičení nemělo valných výsledků, až Meyrink začal vykonávat tzv. imaginační cvičení. V těch dosáhl mimořádných úspěchů – dovedl kolem sebe v představách vytvořit kvetoucí a vonící zahradu, popálit se o knot imaginární svíčky či se pořezat o neexistující nůž.

OTEVŘENÍ CHRÁMU

Na základě těchto pokusů Meyrinka přijal guru vídeňských teozofů, který mu však cvičení zakázal jako velmi nebezpečnou cestu vedoucí k černé magii. Když se tak členové teozofické lóže prostřednictvím alespoň jednoho svého člena konečně dostali k duchovnímu vůdci, byli zklamáni: „Meyrink byl najednou křesťanským mystikem. Když nám to oznámil, byli jsme trochu zklamáni, neboť jsme přísahali na indickou jógu.“ (Psyché 1932, str. 222)

Meyrink byl vázán slibem mlčenlivosti. Tolik však vyzradil, že duchovní učitel dává svým žákům větná cvičení, každému jiná, podle stupně jeho vývoje. Tento vůdce jménem Mailänder byl prostý tkadlec z Krušnohoří, měl však žáky z vyšší společnosti po celé Evropě. Přijal pak i další pražské žáky, Weinfurtera však až mnohem později, vlastně teprve před koncem svého života. Už zpočátku mu ale poslal povzbuzující vzkaz týkající se Weinfurtera osobně.

Stále ještě nepřijat učitelem vídeňských teozofů, začal se Weinfurter cítit na své duchovní cestě osamocen, pokračoval v cvičení jógy a vyzkoušel si také, jak dosáhnout úspěchu metodou Prentice Mulforda. Současně počal horlivě studovat křesťanské mystiky – především díla Jakuba Böhma, Jane Leadové, Micheala de Molinose, anglické mystičky Mabel Collinsové (s jejíž ošetřovatelkou si Weinfurter psal), a hlavně Kerninga. Na základě úkolů duchovního vůdce totiž pražští žáci seznali, že Kerning musel znát pravou mystickou cestu.

V roce 1903 – po sérii spiknutí proti němu – opustil Gustav Meyrink Prahu, aby se ve Vídni stal redaktorem a po čase i slavným spisovatelem (po roce 1915, kdy vyšel jeho Golem, dokonce jedním z nejprodávanějších v Evropě). Weinfurterovi byl od počátku věrným druhem, ale i vzorem a jedním z mála, které ctil bez výhrad, takže po jeho smrti napsal: „… on to byl, který uvedl v Praze do života okultismus a později i mystiku.“ (Psyché 1932, str. 217) Další členové bývalé lóže odešli z Prahy před první světovou válkou, takže Weinfurter byl nucen dlouho pracovat mysticky sám, prakticky až do doby, než poznal svoji manželku Boženu.

Tou dobou začal mít Weinfurter v životě problémy, a to jak existenčního, tak zdravotního rázu. Denně se ve stavu duševní krize modlil za přijetí u vůdce. Konečně k němu došlo. S příkazem „hledat božství ve vlastním nitru“ většina žáků zakotvila tichou koncentrací v křesťanské mystice a náhle se mezi nimi začaly množit nové a nové zkušenosti a potvrzování správnosti cesty, nejen ve vnitřních životech, ale i ve vnějších událostech a znameních, jako je např. stigmatizace apod. Teprve prostřednictvím křesťanské mystiky tak Weinfurter poznal základní poučku všech mystických nauk, že totiž Boha je možno najít jen v chrámu vlastní duše.

OHNIVÝ KEŘ ANEB ODHALENÁ MYSTICKÁ NAUKA

Popsat jasně a stručně princip Weinfurterovy mystické nauky je nemožné jako definovat mystiku samu. Navíc – samo jeho dílo je paradoxní. Ačkoli v roli mystického učitele horuje proti okultismu, ve svých dílech učí, jak v sobě objevovat a probouzet schopnosti jasnovidectví a telepatie, jak vidět do astrálu, dokonce jak vyvolávat duchy. Napsal vynikající učebnici astrologie a sám v této oblasti slavil úspěchy. Možná nikoliv on osobně, ale určitě tato jeho díla byla a jsou dodnes ctěna okultisty i hermetiky.

Jednou z Weinfurterem doporučovaných metod, jak docílit úspěchu nejen v duchovním, ale i v hmotném životě, je metoda Američana Prentice Mulforda (1834–1891). Její podstatou je víra v tvůrčí sílu myšlenek – podle jejího zákona k sobě přitahujeme to, co máme v mysli. Máme-li na mysli nemoc, přitáhneme ji k sobě; myslíme-li na zdraví, přitáhneme zdraví; kdo myslí na úspěch, dosáhne úspěchu a naopak. Podle Mulforda vznikla v Americe celá škola New Thought – Nové myšlenky, předchůdce mnoha dnešních new-ageovských směrů. Věc není tak jednoduchá, jak můžeme přiblížit v tomto článku, je nutno ji správně používat, a to Mulford podrobně rozebírá v osmidílném Daru Ducha, který v překladu Weinfurtera u nás vyšel i v popřevratové době (dokonce u dvou vydavatelů). Tohoto principu využívají i směry moderní psychologie orientované na budování osobnosti člověka, příznivci new age ho znají zase např. jako »tvůrčí představivost« Shakti Gawain, ale i od mnoha jiných.

Dalším paradoxem je Weinfurterův přístup k indické filozofii. Jógu sice považuje za východní formu mystiky, nedoporučuje ji však jako vhodnou pro člověka žijícího západním způsobem života. Bhagavadgíta má však v jeho dílech minimálně stejnou, ne-li větší váhu než Bible. Buddhismus pak Weinfurterovi vadil ze stejného důvodu jako současnému papeži: nemá prý Boha. Současné chápaní buddhismu je však již posunuté a fakt, že Buddha sám problém existence Boha neřešil, nelze interpretovat jako jeho odmítnutí. Paradoxní je v posledku i mystika sama. I mnozí křesťanští světci se ve středověku dovolávali reinkarnace, jakkoli byla církví zavržena, a dokonce oficiálně zakázána už v roce 553. Pro většinu dnešních křesťanů je dále nepřijatelná – ze zásady i z principu. Právě skutečnost, že mystika všech náboženských systémů je sama svou praxí přesahuje, však spojuje i tak vzdálené a zdánlivě neslučitelné způsoby myšlení, jako je západní křesťanství a východní jóga. I to je poznáním a poselstvím mystiků všech dob a všech směrů. Základním dílem Weinfurterovým, obsahujícím odhalenou mystickou nauku včetně podrobného popisu duševních cvičení, je trojdílný Ohnivý keř. Weinfurter tuto učebnici mystiky napsal vlastně na objednávku. Když ho vydavatel Zmatlík přijal jako redaktora pro svůj nový časopis Okultní a spiritualistická revue, zveřejnil tu Weinfurter – poprvé v českém jazyce – článek o mystice s popisem cvičení. Na základě obrovského ohlasu mezi čtenáři vydavatel svého redaktora vyzval, aby o této praktické mystice napsal celou knihu. Stalo se a její první vydání vyšlo u Zmatlíka v roce 1923. Od té doby vyšel jen u nás v šesti oficiálních vydáních (dalšími, neoficiálními, byly reprinty či vázané fotokopie) a přeložen byl do třech jazyků – do němčiny, angličtiny a francouzštiny.

Cesta k poznání Boha, respektive ke spojení se s Bohem skrze vlastní nitro, vede podle Ohnivého keře dvěma možnými směry: je to jednak cesta dokonale zklidněné mysli, tedy cesta totožná s jógou, jednak cesta písmenkových cvičení. K prvnímu způsobu Weinfurter ve svých návodech popisuje koncentrační cvičení známá dnes již obecně všem mystikům, s tím že k soustřeďování doporučuje křesťanské postavy, tedy Ježíše, Pannu Marii, popřípadě světce. Cestou písmenkových cvičení jsou v podstatě kabalisticko mantrická cvičení přejatá od německého mystika Kerninga. Tato cvičení jsou založena na tajemné síle Božího Slova, které stvořilo tento svět, a spočívají v soustřeďování daných hlásek (I, E, O, U, A = Jehova) do jednotlivých částí těla počínaje nohama a konče hlavou, až dojde k »produchovnění« celého těla. Vedle toho rozebírá Ohnivý keř jednotlivé mystické stavy, které žáka na jeho cestě provázejí, otázku vůdce, předkládá úryvky z děl mystiků, základy tarotu a numerologie, výklad karmy a také kompletní překlad rosikruciánské Paraboly, básnického obrazu vnitřního vývoje člověka na mystické cestě. Pramenem Weinfurterova mystického poznání byla zvláště díla křesťanských mystiků Jakuba Böhma (1575–1624) a Kerninga neboli Jana Křtitele Krebse (1774–1851), ale ovlivnil ho i Michael de Molinos (1640–1697), Mistr Eckhardt (1260– 1327), Tomáš Kempenský (1380–1478) a celá řada dalších.

Na počátku minulého století, v době duchovního kvasu v našich zemích, bylo pro mnoho lidí odhalení mystiky jako jádra všech duchovních nauk bleskem z čistého nebe. V rostoucím zájmu o různé magie a spiritismy však jejich vášnivé obhájce musela také nutně pobouřit, a proto byl Weinfurter jedněmi milován a jinými nenáviděn.

pokračování...

Další obsah této kategorie

Valentinus, Basilius (žil patrně v 15. stol.)

Záhadný benediktinský mnich, který snad žil kolem r. 1413 v Peterském klášteře v Erfurtu a jehož pravé jméno nebylo nikdy zjištěno. Patřil však k největším alchymistům středověku. Mezi jeho vynikající spisy se řadí zejména: Currus triumphans antinomi (1602; něm. Triumphwagen des Antimoni, 1646) a Practica cum duodecim clavibus (něm. Tractat vom Stein der Weissen mit den zwölf Schlüsseln, 1599). Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Villars (Nicolas Pierre Henri de Montfaucon de Villarceaux či abbé Montfaucon de Villard; asi 1638 až 1673)

Francouzský spisovatel, autor knihy Comte de Gabalis ou entretiens sur les sciences secrètes (1670; ces. překl. zkr. Hrabě de Gabalis, b. 1., s komentářem K. We-infurterà), v níž mimo jiné popsal svět elementárních duchů (živlových bytostí). Kniha silně ovlivnila dílo G. Wellinga (v.), ale u mnoha hermetiků vzbudila také pochybnosti, zda tu nejde o pouhé smyšlenky či ironizování hermetického obrazu světa. Později vydal Villars další dva díly této knihy, v jednom z nich se podrobně zabýval říší gnómů. Protože byl zavražděn - patrně lupiči -na cestě z Paříže do Lyonu, říkalo se, že byl zabit gnó-my.
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Vintras, Pierre Michael Eugene (1807 až 1875)

Francouzský vizionář a kazatel, mlynář, který založil vlastní sektu Elias-Karmel a podával při „mších", které sám sloužil, krvácející hostie opatřené zvláštními symboly, v nichž Eliphas Levi, jeho současník, rozpoznal „ďábelská znamení". V sektě, kterou vedl, byla praktikována perverzní sexuální magie, Vintras sám byl stíhán a žil nějakou dobu v exilu v Anglii. Po něm převzal vedení sekty abbé Boulan (v.). Vintras je autorem spisu L'Évangile éternel (1859).Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Vivekananda, Swami (Narenda Nath Datta; 1862 až 1902)

Indický esoterik a zakladatel Vedanta-So-ciety. Údajně studoval v Himálaji řadu let buddhismus, o němž tvrdil, že je základem křesťanství, ale uznával hodnotu každého náboženství. Napsal pojednání o rad-ža-, karma- a bhakti-józe a další díla. (Ces.: Eadža jóga čili ovládání vnitřní podstaty, 1925.) zpočátku oblíbencem jezuitů. Z řady jeho spisů vyniká: Das verbesserte System der Illuminaten mit seinen Einrichtungen und Graden (1787); Kurze Rechtfertigung meiner Ansichten (1787).Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Waite, Arthur Edward (1857-1941)

Všestranný anglický okultista, člen řádu Golden Dawn, uváděl do Anglie klasiky hermetismu a dílo Eliphase Léviho (jeho Dogma a rituál vysoké magie přeložil jako Transcendentní magie). Sám napsal zejména: The book oř black magie and of pacts (1898; později pod názvem The book of ceremoniál magie, 1961); The oceult sciences (1974); The holy kabbalah (1960); The brotherhood of the Rosy Gross (b. 1.). Spolu s P. C. Smithovou sestavil novou sadu tarotových karet (Ridder-Waite-Trot-Deck) a napsal Pictorial key to the Tarot. Lze ho považovat za jakéhosi anglického Papuse (v.).Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Watts, Alan (1915-1974)

Americký psycholog a filosof, autor řady populárních spisů, v nichž se snaží na bázi křesťanství integrovaného s východními esoterismy odpovídat na aktuální problémy doby se silně kritickým přístupem k současnému životu na Západě. Vydal mimo jiné: Psychotherapy east and west (1969); Myth and rituál in christianity (1970); The book on the taboo against knowing who you are (1970); The supreme identity (1972).Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Weinfurter, Karel (1870-1942) III.

K literární činnosti přivedl našeho okultistu básník Jaroslav Vrchlický. Weinfurter psal od svých čtrnácti let až do dospělosti básně, ale nikdy si netroufl prezentovat je veřejně. Vrchlický se k nim dostal náhodou a ihned některé z nich otiskl v časopise Máj, jehož byl redaktorem. 

Weinfurter, Karel (1870-1942)

Český okultista a mystik, autor četných spisů většinou kompilač-ního rázu, který je v zahraničí znám především jako zakladatel české školy praktické mystiky a autor díla Ohnivý keř,..

Weinreb, Friedrich (1910-1988)

Holandský profesor statistiky a ekonomie židovského původu, který se později plně věnoval studiu židovské mystiky a Starého zákona, astrologie a kabaly. Napsal mimo jiné: Der göttliche Bauplan der Welt: Der Sinn der Bibel nach den ältesten jüdischen Überlieferungen (4. vyd. 1973); Die Symbole der Bibelsprache: Einführung in die Struktur des Hebräischen (1970); Geistige Erfahrung und Le-benspraxis: Die ursprüngliche Bedeutung des Yoga (1983). Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Weishaupt, Adolf (1748-1830)

Bavorský profesor práva; jako zakladatel řádu iluminátů (v.) v r. 1776 musel čelit perzekucím ze strany katolíků, ačkoli byl zpočátku oblíbencem jezuitů. Z řady jeho spisů vyniká: Das veresserte System der Illuminaten mit seinen Einrichtungen und Graden (1787); Kurze Rechtfertigung meiner Ansichten (1787). Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Welling, Georgius (žil v 18. stol.)

Autor významného hermetického spisu syntetizující povahy Opus Mago-Cabbalisticum et Theosophicum (1735). Toto ve své době značně rozšířené dílo inspirovalo i J. W. Goetha. Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Wescott, William Wynn (1848-1925)

Londýnský lékař a spoluzakladatel řádu Golden Dawn, autor řady významných děl: An introduction to the Qua-balah (1910); The Isis tablet of cardinal Bembo (1887) a řady dalších. Do Anglie uvedl svůj překlad díla Sefer Jecirah (1877). Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Wierus, Johannes (též Weier, Weyer; 1515-1588)

Brabantský lékař a žák C. Agrippy z Nettesheimu, neohrožený odpůrce čarodějnických procesů. Napsal, kromě řady lékařských pojednání, De praestigiis daemo-num et incantationibus et veneficiis libri V (1563; něm. Von Zauberern und Hexen, 1571); De lamiis (1582). Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Wirth, Oswald (1860-1943)

Ve Francii žijící Švýcar, jeden z největších znalců esoterní symboliky a taro-tu. Býval sekretářem S. de Guaity (v.) a s jeho pomocí se zasloužil o rekonstrukci symboliky íarotových listů, zejm. izv. velkých arkán (Wirlhův tarot). Napsal mimo jiné: Les 22 clefs cabbalistiques du Tarot, restitué à leur pureté idéographique sur les indications de Stanislas de Guai-ta. Jeu et cartes (1889); Le Tarot des imagiers du moyen âge (1927); Le symbolisme hermétique dans ses rapports avec L'alchimie et la Franc-Maçonerie (1931); Les mystères de l'Art royal (1931). Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Zoroaster (též Zarathustra; žil v 6. stol. př. n. l.)

Patří k velkým postavám světových náboženství podobně jako Ježíš, Buddha, Konfucius či Mohamed. Staroíránský prorok, zakladatel zoroastrismu. Jeho učení je založeno na dualismu dobra a zla, které spolu neustále bojují. 

Zosimos (žil ve 4. stol. př. n. l.)

Nejznámější řecký alchymista alexandrijského období, identický patrně se Zosimem z Panopolisu. Jeho velmi ceněné spisy obsahují neoplatonské a mýtické prvky a jsou podány řečí „snových vizí" (C. G. Jung se v r. 1954 tyto obrazy pokusil identifikovat v jazyce analytické psychologie). Zosimovo dílo obsahuje již prvky spirituální alchymie. Jeho cenné rukopisy O božské vodě, O posvátném umění a další, uložené v pařížské a vídeňské knihovně, jsou přetištěny v Berthelotově díle Collection des anciens alchimistes grecs (3. sv., Paris 1887). Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Usir (Osiris)

Usir (řecky Osiris) byl jednou z nejvýznamnějších postav egyptského „panteonu“ bohů. Jeho životopis, jak tomu nebylo rozhodně u všech egyptských božstev, byl Egypťany dopodrobna zpracován a seznamuje nás tak s bohem, jenž i přes své božství a nadpozemskost, zůstává ve své podstatě lidským, též s bohem který zažívá, spolu se svou rodinou a dalšími bohy, osudy, které poukazují na důležité hodnoty pro obyčejný lidský život, představuje nám dobro i zlo a tím lidi nejen učí, avšak dodává jim pro jejich životy i tak potřebnou naději ve spravedlnost. Možná právě pro tyto hodnoty byl Usir po téměř čtyři tisíciletí jedním z Egypťany nejvíce milovaných bohů. 

Vigenere, Blaise De (1523-1596)

Francouzský historik a alchymista, který se zabýval i dalšími „tajnými vědami", autor spisů Traicté du feu et du sel (1618), Traité des chifres, ou secrète manière d'écrire (1587). Je považován za klasika tzv. kabalistiky, kterou však pravověrní hermetikové opovrhují jako pouhou hříčkou (v. Kabalistika).
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001

Vaughan, Thomas (1622-1665)

Zvaný Philalethes. Alchymista, patrně anglického původu, autor velmi oceňovaného spisu Introitus apertus ad occlusum régis palatinae (1667; něm. Eröffnung der Tür zum königlichen Palast, 1667).
Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 200

Zachaire, Denis (1510-?)

Francouzský alchymista, jeden z těch, kterému se podařila transmutace olova ve zlato (v Pau 1542) a „živého stříbra" ve zlato (v Pâques 1550). Pobýval ve Francii, Německu a Švýcarsku. Zdroj: Nakonečný M.: Lexikon magie, Praha 2001