Weinfurter - příběh mystika I.

Na Weinfurtera se chodilo, jako se chodí na populární hvězdy showbyznysu. Jako zakladatel české mystické školy se stal známým i za hranicemi naší země, jeho základní dílo bylo přeloženo do několika jazyků a domácími i zahraničními autory ezoterní literatury je dodnes citováno jako zdroj. Uctíván i opovrhován vedl mystický spolek, který s různými přestávkami trvá dodnes. 

JAK SE RODÍ OKULTISTA

Vlastní knihu vzpomínek nazval Karel Weinfurter Paměti okultisty. Pojem okultismus ovšem za sto let změnil svůj význam a místo skrytých duchovních nauk je dnes – pod vlivem křesťanské terminologie – vnímán spíše jako cosi temného, ďábelského a nebezpečného už jen na dotek. Náš příběh však začíná na přelomu 19. a 20. století, kdy do českých zemí jen pozvolna pronikají první poznatky o dosud skrytých, tajných, čili okultních (tehdy dokonce okkultických) duchovních naukách ze všech koutů světa. Jsou to především nauky hermetické – různé druhy magie, alchymie, astrologie a kabala – ale sem tam i zřídkavá, a zatím ne příliš hodnotná literatura o bádání v náboženských systémech asijských.

Karel Weinfurter se narodil v roce 1868 a na svůj první mystický zážitek si vzpomíná ještě ze svého dětství v Jičíně. Ve věku okolo devíti let měl vidění vousatého světce na obláčku, který na něj kýval rukou, ale na tuto událost brzy zapomněl. Rodina se pak přestěhovala do hlavního města, v době, kdy jedinou okultní disciplínou v Praze byla primitivní forma spiritismu. Domácí prostředí nebylo těmto věcem nijak zvlášť nakloněno, a také pod vlivem materialisticky založeného a vzdělaného kamaráda se mladý Weinfurter považoval za ateistu. O záhadných projevech spiritismu se však psalo v tisku a mluvilo ve společnosti, což nemohlo zůstat stranou zájmu senzacechtivé mládeže. Na mladém Karlovi se pak podepsal i osvícený učitel náboženství, kanovník dr. Krásl, který své svěřence spíše duchovně vedl, než aby je zahlcoval církevními dogmaty (Weinfurter u něj zabodoval tím, že znal celou řeckou abecedu). Od něj se také žáci dozvěděli první zasvěcené informace o spiritismu, o projevech somnambulismu a podobně. Karel se spolužákem se o spiritismus začali vášnivě zajímat. Zpočátku konali bezvýsledné pokusy podle jakési polské brožury nevalné úrovně, ale brzy objevili médium: spolužáka, který upadal do transu, během něhož zprostředkovával písemná sdělení a komunikoval s duchy, a to nikoli během seancí, ale i během dne – na ulici, ve škole a třeba i v kostele. S jeho pomocí se Karel dlouho pokoušel stát se rovněž médiem, až v tom konečně dosáhl úspěchu a začal být zván do různých spiritistických kroužků, kterých bylo po Praze velmi mnoho. Činnost kroužku, do kterého chodil Weinfurter, byla velmi intenzivní. Jeho členové se scházeli pravidelně každou neděli po dobu tří let v jednom domě Na Poříčí, kde kromě seancí debatovali a studovali literaturu, a tak se i jejich pokusy začaly vyvíjet různými směry. Jednou z oblíbených a tehdy populárních spiritistických činností bylo fotografování astrálních jevů, v čemž po čase dosáhli jistých úspěchů. Pro další vývoj Weinfurterova poznání to bylo velmi důležité, neboť zprávy o úspěších této skupiny se šířily do jiných kruhů.

ZASETÉ SÉMĚ BARONOVO

Do společenství Weinfurterových spiritistů tak byl jednoho dne roku 1890 pozván zájemce o astrální fotografie, baron Adolf Franz Leonhardi (1856–1908). Tento šlechtic z jihočeského zámku Stráže nad Nežárkou a bývalý říšský rakouský poslanec však nebyl obyčejným zvědavcem. Více než svému panství a hospodářským záležitostem šlechtického stavu se po celý život věnoval duchovním vědám, díky cestám po Evropě udržoval kontakty s představenými několika tajných řádů, byl svobodným zednářem, členem řádu martinistů a lóže vídeňských teozofů, stýkal se i s německými ilumináty. Zajímal se o vše okultní, měl vzácnou tématickou knihovnu včetně sbírek středověké literatury a osobně napomáhal šíření těchto nauk (Weinfurter nebyl jediný, koho u nás nasměroval k vyššímu duchovnímu poznání), a proto přišel taky do spolku pražských spiritistů. Fotografie se baronovi velice líbily, a tak přivedl dalšího zájemce – dvaadvacetiletého vídeňského rodáka a mladého pražského bankéře Gustava Meyera, který se později pod pseudonymem Gustav Meyrink (1868–1932) proslavil po celém světě jako spisovatel významných fantasticko-okultních románů. Tím se naplnilo osudové setkání, které Weinfurtera poznamenalo na celý život.

Podobně jako Leonhardi vedl i Gustav Meyrink do svého obrácení se k duchovním vědám nadmíru barvitý život, který zdaleka nesplňoval představu seriózního byznysmena. Přestože byl úspěšným bankéřem, jeho soukromý život naplňovaly tři vášně: sport, šachy a ženy. Kvůli nešťastné lásce se také málem zastřelil, od čehož ho osudově odvrátila reklama. Pod prahem podstrčená nabídka okultní literatury zaujala jeho na smrt se chystající mysl natolik, že ze světáka se časem stal zcela opačně, tedy duchovně zaměřený člověk a v našich zemích také jeden z mála skutečných zasvěcenců.

S Weinfurterem si – podle jeho vzpomínek – okamžitě padli do oka: „… záhy jsme se spřátelili a chodívali jsme spolu celé hodiny, rozmlouvajíce o okultních zjevech, anebo jsme sedávali v kavárně, probírajíce různé okultní otázky.“ Duchaření totiž hlavní postavu spiritistického kroužku už dávno neuspokojovalo. Byť se společenství dostalo ze světa duchů přesného proroctví o smrti rakouského korunního prince, Weinfurter seznal, že v praktické oblasti spiritismu je mnoho chtěného i nechtěného astrálního klamu a nevyjasnitelných zmatků, ale hlavně, že i spiritismus ve svém vývoji nepokračuje, a je tudíž více překážkou než pomocí na cestě duchovního vývoje. Sám měl pak velké problémy se svých nabytých mediálních schopností zbavit, což lidem slabší vůle může způsobit stěží vyléčitelné psychické poruchy a celoživotní trauma. S odchodem Weinfurtera se tak kroužek rozpadl. (Křesťanské formě spiritismu se pak v podkrkonoší věnoval zvláště Karel Sezemský, který napsal několik významných knih, mimo jiné také o astrologii.)

Péčí barona Leonhardiho se Meyrink s Weinfurterem a s dalšími dostali k závažnější literatuře: k okultním románům Bulwerovým (jeho nejznámější knihy Zanoni a Podivnou historii Weinfurter přeložil do češtiny), k mystickým spisům Mabel Collinsové a Kerninga, kterým však tehdy ještě nerozuměli, k Bhagavadgítě, a také k dílu H. P. Blavatské. V novém kroužku se – už pod vedením Meyrinkovým – přestěhovali do jeho bytu na Ferdinandově, dnešní Národní třídě č. 10. Tady pak činili pokusy s hypnózou, s tzv. Reichenbachovým ódem, neboli životním magnetismem, jasnovidectvím a telepatií, ale také magické pokusy se zrcadly, křišťálovými koulemi a podobně. Tato praxe byla pro pozdější Weinfurterovu činnost velmi důležitá, neboť mohl zasvěceně varovat před nebezpečími plynoucími z těchto pokusů.

Meyrink díky svým financím a jazykovým znalostem nakupoval v zahraničí veškerou dostupnou okultní literaturu, kterou pak členům překládal. Weinfurtera podle jeho vlastních slov mrzelo, že nemůže anglické knihy číst v originále, a tak se tomuto jazyku začal potají učit. Způsob, jak to činil, stojí za zmínku: anglickou gramatiku se naučil z německé brožurky, objednal si přímo z Anglie Pataňdžaliho Jóga Sútru a s pomocí anglicko-německého slovníku ji, neznaje jediného anglického výrazu, slovo za slovem překládal do češtiny. Nad obtížnou knihou plnou frází a poangličtěných indických pojmů trávil každý den dvě hodiny, až ji konečně zmohl. Když to slyšel Meyrink, spráskl nad touto metodou ruce. Tímto způsobem se ovšem Weinfurter naučil anglicky natolik, že byl schopen překvapeným kolegům v kroužku překládat přímo z originálu. To se mu pak stalo osudným ze dvou důvodů: jednak si překlady začal vydělávat na živobytí, jednak časem – kvůli množství této práce – potřeboval písařku, která se později stala jeho ženou. Díky literatuře se tak skupina probojovala k hodnotnější literatuře, mimo jiné i k základním dílům o józe a indické filozofie. Zjistili však také, že na duchovní pouti je zapotřebí najít vůdce, guru, který by žáky vedl správnou cestou, aby nemarnili čas a nebloudili po cestičkách sice lákavých, ale mnohdy také nebezpečných.

PRVNÍ LÓŽE

Touha hledačů byla veliká, a tak se baron Leonhardi nad svými ovečkami slitoval. Dal jim za úkol nastudovat dvě literární díla: Mabel Collinsové Světlo na cestu („Je to spis mystický a velmi hluboký a já jsem dnes přesvědčen, že mu nikdo z nás správně neporozuměl,“ píše Weinfurter ve svých pamětech) a pohádku z jednoho Goethova spisu, o níž podle Weinfurtera „dodnes neví nikdo určitě, co jí chtěl říci velký německý básník“. Leonhardi byl nicméně s výklady spokojen a slíbil, že budou přijati do jedné francouzské okultní společnosti. Než přijel do Prahy, každý si na krk opatřil zlatý řetízek, baron pak každému pověděl tajné heslo a poznávací znamení a nakonec každý obdržel zlatý medailonek se šesticípou hvězdou a čtyřmi písmeny. Tím to také všechno skončilo: „Nikdy jsme již o tomto tajném řádu neslyšeli. Neznali jsme také žádného jiného člena kromě barona a posud nikdo neví, zdali skutečně onen řád existuje či nikoli. Později jsme se domnívali, že baron, aby nás potěšil, si s námi zahrál nevinnou scénu.“ Důležitější bylo, že Leonhardi »lóži« doporučil „studovati spisy Kerninga, německého zednáře a posledního evropského mystika, který se svým dílem na veřejnosti vystupoval.“ Jeho učení se pak stalo podkladem Weinfurterovy mystiky.

SLEPÁ ULIČKA »U MODRÉ HVĚZDY«

Opět z impulzu Leonhardiho byla v Praze založena také lóže Theosofické společnosti. Původní teozofií byla středověká nauka o božské moudrosti prezentovaná zvláště německým mystikem Jakubem Böhmem. V roce 1875 však Theosofickou společnost v Americe založila Ruska Helena (Jelena) Petrovna Blavatská, údajně na podnět Mahátmů, adeptů, žijících tisíce let kdesi v Himálaji, s nimiž prý byla v kontaktu. Blavatská ohromovala veřejnost výjimečnými schopnosti podloženými neobyčejnými znalostmi okultních věd. Jejím cílem prý bylo vytvořit ideální bratrstvo všech národů. Leonhardi byl módní teozofií nadšen a své nadšení přenesl i na naše hledače. Jim přivezl z Vídně dva zástupce teozofické společnosti, s nimiž pak v bytě Gustava Meyrinka založili pražskou teozofickou lóži »U modré hvězdy«. Na Weinfurterovo pozvání do lóže vstoupil – i když spíše symbolicky, než aby se na jejích aktivitách plně podílel – i básník Julius Zeyer. Spolu často chodívali po Praze na procházky, během nichž Zeyer vyprávěl okultní události ze svého života (jak potvrdil i Vrchlický, Zeyer měl jisté okultní vlohy a míval zvláštní vidění), ale i podivuhodné příběhy ze světa, k nimž měl lepší přístup než Weinfurter.

Ukázalo se však, že Blavatská nebyla v kontaktu s žádnými Mahátmy, ale se dvěma egyptskými kouzelníky, kteří ji plných sedm let před jejím veřejným vystoupením učili nejen okultním naukám, ale i různým magickým kouskům a mediálním schopnostem, takže dovedla ovládat astrální síly, čímž si získala ohromný vliv a důvěru lidí. Trnovou korunu teozofii pak po smrti Blavatské nasadili její následovníci, zvláště Annie Besantová, která v indickém chlapci jménem Krišnamurti (původně Jiddu) rozpoznala budoucího spasitele světa. S ním objížděla svět a vydělávala peníze, díky nimž si mladý Ind zvykl na luxus, o jakém dříve ani neslyšel. Rodiče se sice časem začali snažit o jeho návrat, ale hoch mezitím dospěl k plnoletosti, a tak nad ním pozbyli právní moci. Už během cesty se ale spasitel své paní vymykal z představ – a hlavně z příkazů. Na světce žil velmi rozmařile, proti vůli své objevitelky si v Berlíně vydržoval mládenecký byt, v Londýně kolem sebe shromažďoval mládence ne zcela obvyklých sexuálních sklonů a jevil svatou bázeň před každou prací. Přijet měli také do Prahy, ale z toho sešlo už cestou z Rumunska, odkud byl králem vykázán. V Budapešti, která zaplatila za jeho vystoupení neuvěřitelné peníze, se už před ním indický »vegetarián« natolik přejedl po uhersku kořeněným masem, že musel být narychlo převezen do Holandska k ošetření. Celá věc pak mladého spasitele přestala bavit a milou Besantovou jednoduše pustil k vodě i s celou její Theosofickou společností. (Už v době nástupu Besantové se od ní oddělil dr. Rudolf Steiner, který založil dodnes aktivní Antroposofickou společnost.) I po vystřízlivění si Weinfurter cenil knih Blavatské, a její Odhalenou Isis dokonce označil za „podklad všeho okultního studia“.

Práce pražských teozofů byla velmi intenzivní. Členové lóže – stále ještě bez vůdce – zkoušeli další cvičení, jejichž účelem bylo dosažení tzv. psychických sil. Weinfurter s Meyrinkem se scházeli i mimo lóži, a to dokonce dvakrát denně, aby si sdělovali výsledky svého snažení. Dva a půl roku cvičení nemělo valných výsledků, až Meyrink začal vykonávat tzv. imaginační cvičení. V těch dosáhl mimořádných úspěchů – dovedl kolem sebe v představách vytvořit kvetoucí a vonící zahradu, popálit se o knot imaginární svíčky či se pořezat o neexistující nůž.

OTEVŘENÍ CHRÁMU

Na základě těchto pokusů Meyrinka přijal guru vídeňských teozofů, který mu však cvičení zakázal jako velmi nebezpečnou cestu vedoucí k černé magii. Když se tak členové teozofické lóže prostřednictvím alespoň jednoho svého člena konečně dostali k duchovnímu vůdci, byli zklamáni: „Meyrink byl najednou křesťanským mystikem. Když nám to oznámil, byli jsme trochu zklamáni, neboť jsme přísahali na indickou jógu.“ (Psyché 1932, str. 222)

Meyrink byl vázán slibem mlčenlivosti. Tolik však vyzradil, že duchovní učitel dává svým žákům větná cvičení, každému jiná, podle stupně jeho vývoje. Tento vůdce jménem Mailänder byl prostý tkadlec z Krušnohoří, měl však žáky z vyšší společnosti po celé Evropě. Přijal pak i další pražské žáky, Weinfurtera však až mnohem později, vlastně teprve před koncem svého života. Už zpočátku mu ale poslal povzbuzující vzkaz týkající se Weinfurtera osobně.

Stále ještě nepřijat učitelem vídeňských teozofů, začal se Weinfurter cítit na své duchovní cestě osamocen, pokračoval v cvičení jógy a vyzkoušel si také, jak dosáhnout úspěchu metodou Prentice Mulforda. Současně počal horlivě studovat křesťanské mystiky – především díla Jakuba Böhma, Jane Leadové, Micheala de Molinose, anglické mystičky Mabel Collinsové (s jejíž ošetřovatelkou si Weinfurter psal), a hlavně Kerninga. Na základě úkolů duchovního vůdce totiž pražští žáci seznali, že Kerning musel znát pravou mystickou cestu.

V roce 1903 – po sérii spiknutí proti němu – opustil Gustav Meyrink Prahu, aby se ve Vídni stal redaktorem a po čase i slavným spisovatelem (po roce 1915, kdy vyšel jeho Golem, dokonce jedním z nejprodávanějších v Evropě). Weinfurterovi byl od počátku věrným druhem, ale i vzorem a jedním z mála, které ctil bez výhrad, takže po jeho smrti napsal: „… on to byl, který uvedl v Praze do života okultismus a později i mystiku.“ (Psyché 1932, str. 217) Další členové bývalé lóže odešli z Prahy před první světovou válkou, takže Weinfurter byl nucen dlouho pracovat mysticky sám, prakticky až do doby, než poznal svoji manželku Boženu.

Tou dobou začal mít Weinfurter v životě problémy, a to jak existenčního, tak zdravotního rázu. Denně se ve stavu duševní krize modlil za přijetí u vůdce. Konečně k němu došlo. S příkazem „hledat božství ve vlastním nitru“ většina žáků zakotvila tichou koncentrací v křesťanské mystice a náhle se mezi nimi začaly množit nové a nové zkušenosti a potvrzování správnosti cesty, nejen ve vnitřních životech, ale i ve vnějších událostech a znameních, jako je např. stigmatizace apod. Teprve prostřednictvím křesťanské mystiky tak Weinfurter poznal základní poučku všech mystických nauk, že totiž Boha je možno najít jen v chrámu vlastní duše.

OHNIVÝ KEŘ ANEB ODHALENÁ MYSTICKÁ NAUKA

Popsat jasně a stručně princip Weinfurterovy mystické nauky je nemožné jako definovat mystiku samu. Navíc – samo jeho dílo je paradoxní. Ačkoli v roli mystického učitele horuje proti okultismu, ve svých dílech učí, jak v sobě objevovat a probouzet schopnosti jasnovidectví a telepatie, jak vidět do astrálu, dokonce jak vyvolávat duchy. Napsal vynikající učebnici astrologie a sám v této oblasti slavil úspěchy. Možná nikoliv on osobně, ale určitě tato jeho díla byla a jsou dodnes ctěna okultisty i hermetiky.

Jednou z Weinfurterem doporučovaných metod, jak docílit úspěchu nejen v duchovním, ale i v hmotném životě, je metoda Američana Prentice Mulforda (1834–1891). Její podstatou je víra v tvůrčí sílu myšlenek – podle jejího zákona k sobě přitahujeme to, co máme v mysli. Máme-li na mysli nemoc, přitáhneme ji k sobě; myslíme-li na zdraví, přitáhneme zdraví; kdo myslí na úspěch, dosáhne úspěchu a naopak. Podle Mulforda vznikla v Americe celá škola New Thought – Nové myšlenky, předchůdce mnoha dnešních new-ageovských směrů. Věc není tak jednoduchá, jak můžeme přiblížit v tomto článku, je nutno ji správně používat, a to Mulford podrobně rozebírá v osmidílném Daru Ducha, který v překladu Weinfurtera u nás vyšel i v popřevratové době (dokonce u dvou vydavatelů). Tohoto principu využívají i směry moderní psychologie orientované na budování osobnosti člověka, příznivci new age ho znají zase např. jako »tvůrčí představivost« Shakti Gawain, ale i od mnoha jiných.

Dalším paradoxem je Weinfurterův přístup k indické filozofii. Jógu sice považuje za východní formu mystiky, nedoporučuje ji však jako vhodnou pro člověka žijícího západním způsobem života. Bhagavadgíta má však v jeho dílech minimálně stejnou, ne-li větší váhu než Bible. Buddhismus pak Weinfurterovi vadil ze stejného důvodu jako současnému papeži: nemá prý Boha. Současné chápaní buddhismu je však již posunuté a fakt, že Buddha sám problém existence Boha neřešil, nelze interpretovat jako jeho odmítnutí. Paradoxní je v posledku i mystika sama. I mnozí křesťanští světci se ve středověku dovolávali reinkarnace, jakkoli byla církví zavržena, a dokonce oficiálně zakázána už v roce 553. Pro většinu dnešních křesťanů je dále nepřijatelná – ze zásady i z principu. Právě skutečnost, že mystika všech náboženských systémů je sama svou praxí přesahuje, však spojuje i tak vzdálené a zdánlivě neslučitelné způsoby myšlení, jako je západní křesťanství a východní jóga. I to je poznáním a poselstvím mystiků všech dob a všech směrů. Základním dílem Weinfurterovým, obsahujícím odhalenou mystickou nauku včetně podrobného popisu duševních cvičení, je trojdílný Ohnivý keř. Weinfurter tuto učebnici mystiky napsal vlastně na objednávku. Když ho vydavatel Zmatlík přijal jako redaktora pro svůj nový časopis Okultní a spiritualistická revue, zveřejnil tu Weinfurter – poprvé v českém jazyce – článek o mystice s popisem cvičení. Na základě obrovského ohlasu mezi čtenáři vydavatel svého redaktora vyzval, aby o této praktické mystice napsal celou knihu. Stalo se a její první vydání vyšlo u Zmatlíka v roce 1923. Od té doby vyšel jen u nás v šesti oficiálních vydáních (dalšími, neoficiálními, byly reprinty či vázané fotokopie) a přeložen byl do třech jazyků – do němčiny, angličtiny a francouzštiny.

Cesta k poznání Boha, respektive ke spojení se s Bohem skrze vlastní nitro, vede podle Ohnivého keře dvěma možnými směry: je to jednak cesta dokonale zklidněné mysli, tedy cesta totožná s jógou, jednak cesta písmenkových cvičení. K prvnímu způsobu Weinfurter ve svých návodech popisuje koncentrační cvičení známá dnes již obecně všem mystikům, s tím že k soustřeďování doporučuje křesťanské postavy, tedy Ježíše, Pannu Marii, popřípadě světce. Cestou písmenkových cvičení jsou v podstatě kabalisticko­mantrická cvičení přejatá od německého mystika Kerninga. Tato cvičení jsou založena na tajemné síle Božího Slova, které stvořilo tento svět, a spočívají v soustřeďování daných hlásek (I, E, O, U, A = Jehova) do jednotlivých částí těla počínaje nohama a konče hlavou, až dojde k »produchovnění« celého těla. Vedle toho rozebírá Ohnivý keř jednotlivé mystické stavy, které žáka na jeho cestě provázejí, otázku vůdce, předkládá úryvky z děl mystiků, základy tarotu a numerologie, výklad karmy a také kompletní překlad rosikruciánské Paraboly, básnického obrazu vnitřního vývoje člověka na mystické cestě. Pramenem Weinfurterova mystického poznání byla zvláště díla křesťanských mystiků Jakuba Böhma (1575–1624) a Kerninga neboli Jana Křtitele Krebse (1774–1851), ale ovlivnil ho i Michael de Molinos (1640–1697), Mistr Eckhardt (1260– 1327), Tomáš Kempenský (1380–1478) a celá řada dalších.

Na počátku minulého století, v době duchovního kvasu v našich zemích, bylo pro mnoho lidí odhalení mystiky jako jádra všech duchovních nauk bleskem z čistého nebe. V rostoucím zájmu o různé magie a spiritismy však jejich vášnivé obhájce musela také nutně pobouřit, a proto byl Weinfurter jedněmi milován a jinými nenáviděn.

LITERÁRNÍ ČINNOST

K literární činnosti přivedl našeho okultistu básník Jaroslav Vrchlický. Weinfurter psal od svých čtrnácti let až do dospělosti básně, ale nikdy si netroufl prezentovat je veřejně. Vrchlický se k nim dostal náhodou a ihned některé z nich otiskl v časopise Máj, jehož byl redaktorem. Brzy nato se spřátelili a Weinfurter se básníkovi stal jakýmsi osobním tajemníkem. (Později veřejnosti odhalil některé detaily ze života našeho literárního velikána – například to, že Vrchlický finančně pomáhal řadě neznámých lidí.)

Weinfurter se však živil hlavně překlady různé beletrie, často i braku nejhrubšího zrna. Jako novinář se prosadil mj. ve dvou ročnících Zmatlíkovy Okultní a spiritualistické revue a především pak v šestnácti ročnících vlastního časopisu Psyché. Co všechno přeložil, je už dnes nesnadno dohledat, ale těchto knih bylo více než čtyři sta. I nejrůznějších románů však dovedl využít např. k poznámce pod čarou, v níž vysvětlil některý okultní pojem, případně upozornil na podrobnosti, které zájemci najdou v některé jeho knize. Překládal ovšem také literaturu okultní a mystickou, kterou mnohde doplnil komentáři a výklady, jindy ji přepracoval a vydal pod vlastním jménem. Takto přiblížil českému čtenáři základní kámen indické filozofie Bhagavadgítu, díla křesťanských mystiků Kerninga, Böhma, Molinose, Kempenského či Eckhardta, osmisvazkový Mulfordův komplet Dar ducha, ve dvou dílech zpracoval Mistra Rama Krišnu a jeho učení. Některé původní spisy jsou jen drobné brožurky s návody a radami, naopak nejobsáhlejší dílo má jedenáct svazků. Ke kuriozitám patří Zoologicko-botanická mikroskopická technika, odborné dílo, podle něhož se učilo na vysokých školách, beletristické Hodiny pátera Josífka či pohádkové knihy, vydávané pod různými názvy. Spiritistické období zúročil v dílech Jak bádati ve spiritismu, Spiritismus a věda, Zázraky a jejich výklad okultními naukami, Nebezpečí okultismu nebo Conan Doyle a spiritismus. Hermetickým vědám věnoval nemálo spisů, mezi nimiž jsou ceněny např. Učebnice magického myšlení, Magie v lásce, Odhalená magie, Tajné síly přírody a člověka či dvojdílná Astrologie. Nemálo jeho dodnes populárních knih se týká esoteriky východních nauk – vůbec první Weinfurterovou knihou z okultní oblasti byly Divy a kouzla indických fakírů (což je jakási česká podoba pozdějších Bruntonových Tajností indických), kterou uvedl vůbec poprvé do české literatury jméno Rama Krišna, dále Vivékanandova Karma Jóga a Rádža jóga, Vnitřní člověk a hadí síla – a také různých esoterních společností – Svobodné zednářství, Tajná tradice a učení bratrů Rosikruciánů či velmi ceněné, téměř encyklopedické Tajné společnosti mystické a okultní. Jádrem Weinfurterova odkazu jsou však spisy o mystice, a to jak východní, tak křesťanské. Oblíbený je dodnes dvoudílný Mystický slabikář, jedenáctidílná Bible ve světle mystiky, obsahující komentované knihy Nového Zákona, ale i apokryfy včetně jejich kompletních překladů, Mystika v žalmech Davidových, Mystický sborník I. a II., Mystika všem, Nauka Bílé lóže anebo vynikající Cesta královská, a samozřejmě tři díly Ohnivého keře.

Mezi čtenáře Weinfurterových knih rozhodně nepatří jen jeho následovníci, ale i lidé obecně duchovně smýšlející, kterým už jejich pouhá četba přináší užitek. Na novodobých vydáních je také dobré to, že vycházejí bez jazykových úprav, a tak lze také ocenit jazyk, jakým se u nás psalo a mluvilo před téměř sto lety.

pokračování v druhém článku

Zdroj: http://www.regenerace.net/Archiv/2002/09/weinfurter.htm

Další obsah této kategorie

Pierre de Lasenic: Desatera

Slavné "Lasenikovo desatero", o kterém Jan Kefer ve své knize Theurgie řekl: „Tyto morálky byly ztělesněny v ideál, boha a tak ve stejném pořadí můžeme uvažovati náboženství Venušino, Mariovo, Apollonovo, Mitrovo, Brahmovo, Isidino, Dionysovo, Saturnovo, Jahveho, Kristovo. .... Nelze pokračován v uvádění desater ostatních; desatero Mojžíšovo zkamenělo a nachází se dodnes v našich chrámech a ostatní by příliš urážela líné mozky svým kacířstvím." Níže plné znění Desatera. (Dov)

Weinfurter - příběh mystika II.

Dokončení článku: Weinfurter - příběh mystika I.

Universalia

Universalia nyní Univerzalia je společnost českých hermetiků. Byla založena nejprve jako Volné sdružení pracovníků okkultních roku 1920. Volné sdružení bylo vedeno Pierrem de Lasenic a poté jej vedl Karel Mach. 24.června 1927 bylo ustanoveno členy kroužku volné sdružení Universalia. Jeho prvním předsedou se stal Jan Řebík, poté však tuto funkci převzal Jan Kefer. Universalia prováděla v období 1. republiky bohatou ediční činnost. Jejím prostřednictvím byla vydáno množství hermetické literatury a díla Eliphase Léviho, Paracelsa, Petra z Abana, také díla členů a několik grimoárů. 

Malostranský ďábel Jiří Arvéd Smíchovský

Petr Kalač z Dokumentačního centra českého hermetismu v rozhovoru na téma J.A.Smíchovský na radiu Wave. Celý příspěvek k poslechu v detailu článku. (Dov)

Jazyk symbolů (A-G)

Symbolické myšlení provází člověka od nepaměti. Většina písem vznikla z ideografie, tedy obrázků (symbolů), které zastupovaly danou činnost či předmět. Během lóžových setkáních probíráme abecedně symboly, které se otiskly do architektruy, umění, náboženství a filosofie. 

Azrael - 73. génius, anděl smrti a posledního soudu

Prof. Jan Iglauer ve své samizdatové knize Kabalitická astrologie uvádí i 73. génia - "toho jehož jméno není radno vyslovit". Jde o anděla smrti a posledního soudu, který se nazývá Melech ha-Mavet.

Kašpárek se ani čerta nebojí

Krásný text k loutkovému divadlu z roku 1929.  (Kašpárek se ani čerta nebojí : žert ve 3 jednáních / Frant. Čech. -- Praha : A. Münzberg, 1929. -- 32 s. ; 16 cm. -- (Knihovna našich loutek ; č. 22)

PhDr. Jan Kefer - Odvolání ke Krajskému soudu ze dne 15.3.1941

Krajskému soudu trestnímu  v Praze.
Ve věci trestního oznámení, které na mne p. ing. Luň u tohoto soudu učinil, odvolávám se na svoji písemnou obhajobu ze dne 10. března 1941 a ve lhůtě mi povolené předkládám k provedení odstavce C. zmíněné obhajoby vědecký popis a výklad provedených prací.

Černé slunce

Tajemné Černé slunce ... talisman, archetyp, signatura či klíč? Černé slunce je známé již od starověku. Černé slunce uctíval i řád SS - Thule.

Hermetická symbolika

Hermetická symbolika je základní znalostí adepta. Co nelze vyjádřit slovy, lze jednoduše říci symbolem. Jazyk symboliky je důležitý jak pro vhled a pochopení hermetických věd, tak pro otevření tzv. hermetických smyslů (kdo má oči k vidění a uši k slyšení). Lóže U Zeleného Slunce vytvořila tuto obsáhlou, ucelenou a u nás ojedinělou tabulku. Dov.

Postavení mága v univerzu

Níže prezentuji obrázek Roberta Fludda zobrazující postavení člověka v nebeské hierarchii.

72 géniů (Šem haMeforaš)

*Systém 72 géniů je podrobně popsán již Agrippou z Nettensheimu (1486-1535) ve svém díle De occulta philosophia.  Athanasius Kircher (1601-1680) v Oedipus Aegyptiacus (viz obr.) považuje 72 géniů za strážce jednotlivých národů (21. Nelekael, Bohemi - Bueg). 

Pojednání o Goetii

Každá magická evokace je vlastně evokací démonickou,chápeme-li slovo démon v jeho původním významu,to jest vystihující astrální bytost dobrou i zlou z hlediska mravního,dokonalou nebo nedokonalou z hlediska magického.

Seznam mytologických předmětů

Legendární mytologické předměty z legend, bájesloví, posvátných textů, mytologií, folklóru a náboženství celého světa. Text je v angličtině.

Nekromancie (Necromancy)

Nekromancie (z řeckého νεκρομαντία, nekromantía, ze slov νεκρός – nekrós – mrtvý a μαντεία – manteia – věštění) je forma magické evokace. Jde o cílené vyvolání duše zemřelého se záměrem získat od něj nějakou informaci, případně duchovní ochranu. V literatuře se vyskytují i tvary nigromantie či nigromancie, odvozené z latinského niger -černý a řeckého μαντεία – manteia – věštění, jedná se však o nesprávný tvar, vzniklý ve středověku zkomolením původního řeckého slova νεκρομαντία. Z tvaru nigromant pak zřejmě vznikl ve slovanských jazycích kalkem výraz černokněžník. Článek je prozatím v angličtině. 

Jan Kefer - Theurgie

Od dob alexandrijských po prvé po dvou tisících létech přednáší theurgii doktor filosofie Jan Kefer. (Praha, 7. července 1938). Theurgie náleží do oboru hermetických věd. Je to jakási nejvyšší hermetická věda. Praví-li se, že hermetismus byl vědou chrámovou, tedy kat exochén to platí o theurgii.

Rozcestí duchovní pouti

Projevy psychospirituální krize mohou být velice různorodé a jejich formy i intenzita velmi individuální. Jedná se o síly, které se nedají jednoduše zařadit do přesných určujících tabulek, proto i uvedené rozlišení a další kategorizaci berte jako orientační, nikoli jako jediný možný popis.

Ladislav Klíma - Cogitata

Podařilo se nám získati z pozůstalosti jednoho z nejpůvodnějších českých filosofů nové doby, zemřelého Ladislava Klímy několik archů jeho dosud neuveřejněných soukromých literárních zápisků. Vzhledem k tomu, že Klímova filosofie přes jeho naturalistickou originalitu podání, dotýká se metafysických problémů mnohdy více a bezprostředněji, než mnohá z děl hermetické filosofii přímo věnovaných a jako taková titulovaných, domníváme se, že se zavděčíme svým čtenářům, publikováním několika ukázek Klímových poznámek, tak, jak si je autor psal ve formě deníku; jsou, obrazně řečeno, malým' okénkem do dílny, tohoto průkopníka nového a bezesporně originálního směru a dávají mnoho námětů k  přemýšlení.

 

Pierre de Lasenic - Egypt

Mnozí z mnohých t. zv. „adeptů a osvícenců", odvažují se označovati jednu z nejstarších nám známých esoterních kultur — Egypt, za mrtvou, neuvažujíce o tom, že všechno nové, co navazuje na tradici spojuje se přímo na moudrost země Khemi, jež proniká svými závratnými ideami až k základům všech náboženských systémů dneška, křesťanství nevyjímaje. 

Pověst o Faustově domě

Pro odlehčení naší těžké černé magie níže zveřejnuji dvě strany z knihy Obrázky z českých dějin a pověstí týkající se našeho oblíbeného Fausta.

Howard, R.E. - Černý kámen (komiks)

Pro zajímavost zde reprodukuji část komiksové povídky Netvor z monolitů (na motivy R.E.H.) zobrazující krvavý obřad přivolání démona včetně signatur (náramek). Jak jistě všichni víme, R.E.H. se zajímal o okultismus a jeho přátelství s H.P.Lovercraftem také není náhodné (krom toho byli oba psychicky labilní). Podobnost s Cthulhu je očividná. (Dov)

Eliphas Lévi - báseň

Dvě krásné básně od (podle) Eliphase Léviho. 

Endokrinní systém - žlázy s vnitřní sekrecí

Endokrinní žláza je žláza s vnitřní sekrecí, která nemá vývod a své výměšky (hormony) vylučuje přímo do krve. Jde o složitou soustavu navzájem funkčně propojených orgánů, která výraznou měrou ovlivňuje většinu dějů v lidském organismu. Tento článek je doplňkem ke článku "Centra síly". (Dov)

Filmy a seriály s magickou tématikou

Postupně doplňovaný seznam filmů a seriálů, kde hraje nějakou roli magie, griomoáry, slavné magické osobnosti, změněné stavy vědomí apod. Seznam je ryze subjektivní, takže pravděpodobně s některými filmy nebudete souhlasit. Stejně tak i kvalita (posouzení nechám na každém). Název každého filmu funguje zároveň jako odkaz na detailní popis na ČSFD. (Dov)

Čtyři filosofické koncepty magie

Na magii se lze dívat z vícero pohledů (modelů). Ani jeden z těchto pohledů není lepší či horší. Magie odráží psychiku a vývoj člověka, proto například převažoval ve středověku model démonologický (silný vliv křesťanství, věda na počátku atd.). Vyberte si ten model (či kombinaci), kterému nejvíce důvěřujete. Fungují všechny. (Dov)

Současné diskurzivní koridory magie

Níže reprodukuji zajímavou tabulku sestavenou Jozefem Karikou a poskytující dobrý základ-přehled ke studiu. Upozorňuji, že pro magickou celistvost a jistého postmoderně-magického "neulpívání" by měl mít současný hermetik povědomí a přehled o všech těchto "směrech". (Dov)

Magie a synchronicita

V životě někdy dochází k velmi zvláštním shodám okolností. Tyto shody se materialisticky orientovanému pozorovateli zdají být náhodné, avšak jejich nepravděpodobnost leckdy přiměla hloubavější jedince k zamyšlení nad tím, zda se v pozadí těchto událostí neskrývá nějaká zákonitost či řád. 

Centra síly a kabalistický strom

Éterické tělo obsahuje víry nesmírné magické energie, které přitahují a soustřeďují v sobě kosmické síly z vnějšího vesmíru. Tyto víry mají vztah k hlavním endokrinním žlázám umístěným v hmotném těle, z nichž sedm má z okultního hlediska prvořadý význam. Tyto víry rovněž odpovídají sedmi čakrám či okultním centrům. Žlázy samotné sytí tělo jemnohmot-nými výrony, které do nich prýští z akumulátorů kosmické i nekosmické energie vyzařující z planet, hvězd a sluncí. Endokrinní žlázy. (Dov)

Východy a západy slunce

 Souřadnice místa: E016°42’, N49°09’ (Brno); Pozor. Světový čas = ! Léto: + 2 h; Zima: + 1 h !

Hermetická časová osa

Časová osa důležitých osobností a děl od 13.stol.př.n.l. do konce 20.století. (neúplné)