Weinfurter - příběh mystika II.

Dokončení článku: Weinfurter - příběh mystika I.

PSYCHÉ

Psyché Weinfurter vydával od roku 1924 až do zákazu činnosti spolku Psyché v roce 1940. Po celu tu dobu nesl podtitul Revue věnovaná mystice, okultismu a metapsychice. Čtyřiadvacet stránek časopisu naplňoval zpočátku Weinfurter sám návody jak praktikovat mystiku a to jak začátečníkům, tak upozorněním na chyby a úskalí doporučovaných cvičení (v tom často reagoval na dopisy čtenářů), ukázkami z děl do té doby nedostupných v českém jazyce, jako byly Upanišady, Egyptská kniha mrtvých, životopisy světců, jejich díla či nauky, které komentoval, ale také články, které pramenily z Weinfurterových vlastních studií. Mnohé z těchto článků vycházely na pokračování a mnohé potom také autor vydal jako samostatné knihy (Silhuety velkých Mistrů, Mystika v žalmech Davidových aj.). Důležité z hlediska pátrání po historických faktech byly i Weinfurterovy vzpomínky, které mu pak posloužily coby základ pro jeho Paměti okultisty.

Časopis byl chytře vedený i po stránce profesní. Obsahoval »literární hlídku« upozorňující na vycházející zajímavé tituly. Propagaci vlastních knih řešil Weinfurter kouzelným způsobem: nechával o nich psát články svým nejvěrnějším druhům ze spolku, kteří je mohli vychválit lépe, než by se odvážil autor sám. Poslední strany byly pravidelně věnovány čtenářské listárně a hlavně drobným zprávičkám ze světa, věnovaným okultním a příbuzným výzkumům z celého světa, zvláštním událostem nebo lidem obdařeným mimořádnými schopnostmi. Ze současného hlediska by byly některé úsměvné, někdy zavánějící senzacechtivostí, za kterou by byl vděčný nejeden z dnešních bulvárních plátků. (Napoví namátkou vybrané tituly: Osmileté médium, Pomsta Faraonova, Vidění dvou krav, Srážka obrovského meteoru se zeměkoulí, Žena s deseti dušemi atd.) Časopis byl velice úspěšný a kupovali ho nejen mystici, ale i další esoteričtí badatelé a široká veřejnost (pravidelně ho odebíral i Otakar Březina). Veřejnost bedlivě sledovala pravidelné Weinfurterovy astrologické předpovědi na poslední straně, z nichž některé se svými úspěchy proslavily. Od vzniku spolku Psyché se časopis stal jeho periodikem, a tak vedle výše zmíněného obsahoval i zprávy o činnosti spolku, dokumentaci jeho hospodaření, vzkazy, jakož i příspěvky jeho členů. Dnes je důležitým dokumentem doby, a to nejen pokud jde o samotný spolek.

SPOLEK PRAKTICKÝCH MYSTIKŮ

Už několik let před založením spolku Psyché se scházel kolem Weinfurtera kroužek zájemců o mystiku. V jedné z místností kavárny Republika na vinohradském Mírovém náměstí se pravidelně jednou týdně, a to vždy v pátek večer, diskutovalo o okultismu, mystice i jiných esoterních naukách. Šlo však o volné sdružení, a tak sem chodil kdekdo, včetně různých »živlů«, někdy vyslovených nepřátel, a také osob, které chtěly uplatnit svůj vliv. Stávalo se tak, že namísto práce, tedy studia a skutečné mystické praxe, se celý večer zbytečně prohádal či proklábosil kavárenskými řečmi, které Weinfurter pro jejich povrchnost doslova nesnášel. To byl také hlavní důvod, proč byl 27. listopadu 1929 založen spolek Psyché – s pevnou organizační strukturou, se stanovami a vnitřním řádem, který musel každý plnit. Jako oficiálně hlášená a povolená organizace měl spolek svou valnou hromadu, volby, legitimace, vybíral příspěvky a tak dále. První zvolený výbor spolku tvořil jeho předseda Karel Weinfurter, jeho přítel a pokročilý mystik, lékař Jaroslav Barth, učitel František Jirásek s manželkou Mary, velkostatkář Arnošt Čapek, lékař Ignát Kratochvíl a bankovní úřednice slečna Kurzová.

Podle stanov „účelem spolku je šíření poznání Boha na základě filozofie náboženství“. Způsob, jak toho dosáhnout (a který určoval „Domácí řád spolku“), byla mystická cvičení podle Ohnivého keře, jež se každý člen spolku zavázal provádět a „vydávat z nich počet“. Tyto kontroly nebyly však striktní, šlo spíše o to zabránit propagaci jiných okultních směrů a přimět všechny, aby mystickou zkušenost prožívali na sobě a spěli tak k vyšším cílům. Členové se koneckonců sami agilně svěřovali se svými prožitky, ať už na schůzích či písemně, a dychtivě čekali na jejich zhodnocení. Toto Weinfurterovo lpění na praxi bylo základem jeho snah, a také proto mělo Psyché v záhlaví „sdružení praktických mystiků“.

Další důležitou záležitostí spolku byla také společná knihovna, která shromažďovala okultní, hlavně však mystickou literaturu, která pak byla členům volně přístupná.

Schůzky se konaly pravidelně v pátek v osm hodin večer zprvu v Národním domě na Vinohradech, poté v Hlavově kavárně na Mírovém náměstí. Později, kvůli rostoucímu počtu členů, přesídlily už natrvalo do Radiopaláce na tehdejší Fochově třídě. Večer zahajoval jednatel úředními záležitostmi spolku. Poté předseda Weinfurter tradičně přednesl úvodní referát, ať to byla přednáška k tématu, které právě studoval, k nějaké aktuální události, anebo téma, kterým se spolek zabýval. Často to býval také překlad nějakého zahraničního díla – svého času to byli např. velice oblíbený Paul Brunton nebo Rama Krišna. Tyto jeho překlady se staly téměř legendárními, neboť Weinfurter četl tak, že překládal přímo z originálu německého nebo anglického, aniž si toho mnozí vůbec všimli. Často tyto překlady přímo komentoval svými poznatky nebo vysvětloval pojmy, které ještě nebyly běžně rozšířené. Následovala rozprava k tématu, poté názory, diskuze a dotazy členů, více či méně zasvěcené, někdy vysloveně naivní, ale Weinfurter odpověděl vždy i největším laikům. Některé z rozprav byly naopak tak zásadní, že přetištěny následně vyšly v časopise. Členové pak mohli na schůzi přivést hosty či další zájemce, které museli na počátku představit předsedajícímu schůze. Naprosto nepřípustné však bylo propagovat ve spolku jiné nauky a směry, čemuž měl zabránit i kuriózní zákaz pro hosty vměšovat se do debaty. Nutno však dodat, že k této striktní politice Weinfurtera donutily výše zmíněné negativní zkušenosti. Kvůli obrovskému zájmu počal spolek pořádat dokonce veřejné Weinfurterovy přednášky. První se konala 20. ledna 1932 ve velkém sále Radiopaláce, se vstupným a s veřejnou propagací, a její téma bylo Bůh v člověku, čili odvěká cesta mystická. Úspěch byl obrovský, sál byl zcela vyprodán, přijely zájezdy z venkova, dokonce ze Slovenska, a mnoho zájemců se dovnitř vůbec nedostalo. Nutno však dodat, že většině návštěvníků nešlo o přednášku samotnou, spíše o to, aby osobně viděli a slyšeli Weinfurtera, jehož popularita byla veliká a přesahovala hranice země. Psyché se tak skutečně stalo Weinfurterem vysněnou baštou mystiky, a to nejen u nás, kde svého času mělo přes dva tisíce členů (mimochodem více než mnohé dnešní oficiální církve), ale své příznivce našlo i v zahraničí, počítaje v to dokonce Spojené státy. Svědčí o tom i dopisy otištěné v časopise samotném.

OBHAJOBA MYSTIKY PŘED ODPŮRCI

Weinfurter musel od počátku své poznání tvrdě hájit a probojovávat mu cestu. Dospěl v tom až k určité nesmiřitelnosti, ale příslovečné klacky mu jako první do cesty házeli jiní.

Musíme předeslat, že prakticky všechna česká hermetická a okultní společenství podléhala vnitřním hádkám a sporům – nejčastěji o vliv, funkce a z toho plynoucí požitky. Weinfurter toho byl osobně svědkem. Už první pražská lóže martinistů byla od počátku zachvácena osobními šarvátkami, různě se dělila, zanikala a znovu vznikala, podobný osud čekal i Theosofickou společnost. Navíc tyto společnosti zůstávaly ve sféře hermetických zájmů o různé magické evokace, probouzení tajemných sil a získávání mimořádných schopností, často šlo o pouhé intelektualizování. Byli mezi nimi lidé jistě odborně zdatní, kteří tvrdě a poctivě pracovali a pro duchovně-vědní obory a zvláště českou hermetiku vyšlapali pořádný kus cesty, ale i důležitě se tvářící břídilové a postavy morálně a psychicky velmi sporné. Weinfurter jako člověk, který si sám cestu magie prošel, ji však po poznání mystiky považoval za nízkou a ostře rozděloval takzvanou černou a bílou magii a propagátory těchto »nižších nauk« nemilosrdně tepal, byl-li jimi konfrontován. Jako každý úspěšný člověk, vzbuzoval i Weinfurter u svých konkurentů a oponentů žárlivost, u lidí malých duchem pak závist. Vyčítali mu kde co: že si ve svém časopise dělá propagaci jak své vlastní osoby, tak svých děl, že se podepisuje i pod některá přeložená díla, že spolek vede příliš tvrdou rukou, že je nekompromisní, arogantní, příliš sebevědomý, že na mystice vydělává. Spory tak vedl s některými hermetiky, spiritisty, teozofy a také okultisty, kteří vystupovali proti jeho mystické cestě. Veřejností sledovány byly například spory s Otakarem Griesem, Květoslavem Minaříkem a Paulem Bruntonem.

KARMICKÝ SPOR O PÍSMENKA

Otakar Griese (1881–1932) byl přerovský okultista, který předmětu svého zájmu obětoval celý svůj život počínaje existenčními otázkami a konče rodinným zázemím a tragickými důsledky pro vlastní zdraví. Díky tomu, že s výjimkou krátkého období nebydlel v Praze, stál i mimo ostré pře tamních hermetiků, vydával své vlastní časopisy a knihy a byl v kontaktu s pařížským popularizátorem okultních nauk a velmistrem tamních martinistů Gérardem Encaussem, řečeným Papus, který v rámci své Vysoké školy hermetismu udělil Griesemu titul profesora hermetických věd. (Titulem Prof. h. c. Herm. Dr. Otakar Griese se pak jeho držitel podepisoval v záhlaví veškerých svých článků.) Griese se v Čechách zasloužil o přechod z romantického pojetí okultismu na badatelskou úroveň a především českými hermetiky je považován za jednoho z otců zakladatelů. Jako takový však – podobně jako Weinfurter – výsledky své práce musel také obhajovat a prosazovat, a proto byl občas snad až zbytečně nekompromisní a nesmlouvavý.

Problémy si Griese přímo vyráběl jak jednáním s vydavateli, tak – a to nejčastěji – formou kritiky výsledků práce jiných. Takto si podal např. kabalistu Eliáše, rozepře měl ale i s pražským okultistou a vydavatelem Zmatlíkem, který mu nabídl vedení Okultní a spiritualistické revue. Griese to odmítl pohaněním časopisu ještě dříve, než začal vycházet. Zmatlík pak na toto místo přijal Karla Weinfurtera a tímto rozhodnutím udělal díru do světa, neboť se vzápětí stal prvním vydavatelem většiny jeho děl. Právě v tomto časopise Weinfurter začíná vysvětlovat a propagovat mystické učení, zveřejňuje překlady Kerninga a má obrovský úspěch u čtenářů. Griese na sebe nenechá dlouho čekat a ihned začíná Weinfurtera veřejně pranýřovat ve svém vlastním časopise Isis. Po odborné linii má spor dvě stránky – za prvé Griesemu vadí Weinfurterovo pojetí karmy: Griese tvrdí, že karma vylučuje zásahy Boží milosti a že osud člověka není ovlivnitelný – prostě jen plyne podle hvězd. Tomu z dnešního pohledu ovšem odporuje jak samotná astrologie, tak i smysl jógického snažení a princip duchovního zrání vůbec. V důsledku jde o problém svobodné vůle, který řeší filozofové i teologové řadu tisíciletí, a další ještě budou. Nadutost této kritiky dokazuje citát: „Kdo přezírá rozum, nejsa ještě osvícen, a domnívá se, že mu ho nahradí jakési mystické nazírání a spojení s Bohem, je domýšlivcem, který ještě dlouho bude se potáceti mezi Scylou a Charybdou nejrozmanitějších domněnek…“ (Isis 1922, str. 35). Přijmeme-li tezi, že samotná touha po Bohu je formou milosti, pak se ale na Grieseho nemůžeme zlobit, neboť bez tohoto nadání lze mystiku rozumem pochopit jen ne zcela dobře. Druhá a podstatnější je Grieseho kritika písmenkových cvičení. Griese je chápal ze svého hlediska magicky a tvrdil, že záleží na formě, jakou je to které písmeno vyslovováno. Weinfurterova skupina však na sobě už v počátku vyzkoušela, že vibrace v tomto vyslovování nejsou důležité, a že lze dokonce písmena vyslovovat v každém jazyku jinak, ba, že si je lze jen myslet. Magici si však myslí, že pouze ty správné vibrace mají tajemný vliv na tělo a ten teprve způsobí vnitřní probuzení. Dopátrat se přesně Kerningových úmyslů v těchto cvičeních bude stěží kdy možné, protože nebyla určena veřejnosti, ale k duchovní obnově jednoho konkrétního zednářského řádu.

Zveřejněna byla až jeho žákem Kolbem, ovlivněným nadto více indickou védantou. Griese nicméně otázce písmenkových cvičení věnoval celý V. ročník své Isis, takže hermeticky orientovaní zájemci mají dostatek materiálu ke studiu.

Na všem tom hašteření, vedeném veřejně v tisku i soukromě v osobních dopisech, bylo zajímavé to, že díla svého oponenta alespoň sem tam oba doporučovali ve svých časopisech. Grieseho problém předurčenosti se však podepsal i na něm samém, neboť ke konci své práce pochybuje o smyslu vlastního celoživotního snažení: „… prodělal jsem všechny fáze okultního balamucení… a jaká je bilance této práce? Že jsem vystřízlivěl, vrátil se k sobě (!) a našel sebe.“ (Isis 1922, str. 103) Jako bychom četli Weinfurtera, ovšem nikoli na konci, ale na začátku jeho cesty.

ROZKOL KVŮLI BRUNTONOVI

Události okolo Paula Bruntona a spolku Psyché dokazují rčení, že tím lepší prorok, čím vzdálenější je v čase či prostoru. PhDr. Paul Brunton (1898–1981) byl původně samotářský badatel v oboru duchovních nauk, svého času pozorný posluchač Ramana Maharišiho, jehož učení po svém transformoval do západem přijatelné podoby v řadě dodnes vydávaných a horlivě čtených knih. Všeobecně je považován za člověka, který indickou jógu zprostředkoval moderně myslícímu člověku, přičemž vystihl její nejvyšší duchovní podstatu. Především svými prvními knihami dosáhl světového věhlasu a nezůstal nepovšimnut ani v českých zemích.

Brunton jako západní jogín byl – podle Weinfurtera – žákem „největšího žijícího Mistra indického“ a pro české obdivovatele tedy mystikem prvního řádu. Jeho objev znamenal pro naše učedníky zjevení apoštola. Weinfurter byl zpočátku s Bruntonem v častém písemném kontaktu a obdivovaný Brit napsal také pro časopis Psyché několik původních, hezkých článků na pokračování přímo z jižní Indie. Weinfurter přeložil a roku 1937 vydal jeho Tajnosti indické, které ve svatém nadšení označil za „největší mystické dílo 20. století“, a naopak poslal Bruntonovi do Indie ke zhodnocení svůj Ohnivý keř. Brunton jím byl prý doslova nadšen, v dlouhém dopise dílo rozebírá po jednotlivých kapitolách a nachází shody mezi učením Ohnivého keře a výroky Maharišiho. Pro Bruntonovy ctitele byly naopak zajímavé a dokumentárně cenné popisy jeho pobytu u indického světce, které Weinfurter odkrývá v Psyché (roč. XIV.). Brunton byl překvapen i tím, že Weinfurter lokalizoval tzv. duchovní srdce, tedy sídlo ducha a centrum mystické koncentrace. (Podle indické tradice je vpravo od středu prsou, zatímco Weinfurter vycházel z tradice křesťanských mystiků, u kterých je v centru.)

Brunton byl pro Weinfurtera vůbec důležitou postavou, neboť takto známý a všeobecně uznávaný »vědec ducha« mu potvrzoval pravdy, o které se otírali a které Weinfurterovi vyčítali někteří čeští hermetici. Weinfurter zmiňoval Bruntona takřka v každém svém článku, používal superlativů „slavný P. B.“, „sám P. B.“, „náš pan B.“ apod. a zdejší publikum mu připravil tak, jak na něj nečekalo asi nikde ve světě. Minimálně roční náplň časopisu Psyché (1937) je více věnována mystice indické, józe, překladům Vivékanandy apod. Koncem roku pak Weinfurter vydává i Tajnosti egyptské, předem už citacemi a poukazy notně propagované v časopise.

Uvnitř spolku tak Weinfurter zapaluje možná až příliš »ohnivý keř« Bruntonových ctitelů, jejichž mluvčím se pomalu a jistě stává Josef Hoznourek. Ten také jménem spolku Bruntona pozval a vysněný guru konečně na podzim 1937 navštívil poprvé Prahu. Na jeho téměř měsíční pobyt u nás se konala sbírka, do níž přispěla řada pražských členů spolku, neboť finanční nároky hosta nebyly nikterak skromné. Jeho příjezd i pobyt v Praze ale zůstal spolku utajen, takže většina členů se o něm dozvěděla až po jeho odjezdu. Pročpak to? „Poněvadž pan Paul Brunton není ani světovým cestovatelem, který se rád dává obdivovat davem, ani dryáčnickým »mistrem«, který vystupuje s vážností komickou, maskuje duševní prázdnotu zevním leskem, ani cestujícím fakírem, který provádí svoje kouzla za peníze, ani spisovatelem vymyšlených teorií o tajné vědě a jiných záhadách. Poněvadž dále pracuje jen a jen potají v malých kroužcích mystiků, kteří mohou přijímati jeho pokyny a učení, aby je pak šířili dále mezi těmi, kterým se prozatím nedostalo štěstí přijíti s ním osobně do styku,“ vysvětluje Weinfurter následně ve svém časopise (Psyché, roč. XIV., č. 8), ačkoli v tom neměl prsty. Důvodů však bylo víc a některé šly mimo předsedu samotného.

Brunton prý předem projevil přání sejít se s maximálně deseti členy spolku, nakonec jich však bylo šestatřicet. Weinfurterovi se celá věc vymkla z rukou. Bez jeho vědomí vítala Hoznourkova klika Bruntona už při příjezdu a pak se s ním setkávala na soukromých meditacích, kde vedli i jiné rozhovory. Sám Brunton byl v Praze spokojen, chválil celou mystickou skupinu a v dopise upřímně sděluje, že jinde ve světě tak dobře zorganizovanou a pracující mystickou skupinu neviděl.

Brzy po jeho odjezdu začali někteří členové spolku šířit Bruntonovo učení po svém, možná v podvědomé snaze vymanit se z tvrdých pravidel spolku a povinnosti praktikovat mystická cvičení dle Ohnivého keře. Weinfurter konečně zavětřil a nechal tyto snahy pranýřovat na valné hromadě. Vystihl totiž nebezpečí, které by mohlo spolek rozklížit tak, jak to ve svém životě už mnohokrát pozoroval a zažil u sdružení jiných. Koneckonců byl v právu – v samotných zásadách spolku byl zákaz propagovat či praktikovat učení jiná. Ve spolku došlo k nesouladu, ke změnám ve výboru a odchodu nespokojenců. Nutno říci, že mezi nimi byli mnozí důležití členové: kromě knihovníka Hoznourka také jednatel František Jirásek s manželkou Mary, kteří přispívali do časopisu, stejně jako Arnošt Čapek, pozdější překladatel Bruntona a bratr Weinfurterovi naopak věrného Otakara. Někteří odešli, někteří zůstali v Psyché, ale s odpadlíky se stýkali, začali o Weinfurterovi trousit pomluvy, až je on sám musel ze spolku vyhodit. Zrada »bruntonovců« byla pro chod spolku osudovou ranou, neboť mnozí byli v zodpovědných funkcích, anebo byli pokročilými mystiky, kteří učení brali poctivě, nezávisle studovali a obohacovali spolek vlastní zkušeností. Pozapomněli však, z čeho vyšli, a začali mít pocit, že svého učitele přerostli. Weinfurter pak začal nacházet v Bruntonových knihách omyly a nedostatky, které, zdá se, nebyly účelové, ale týkaly se základů mystické nauky a Weinfurterových celoživotních zkušeností. Tak například Bruntonovi vadí „telepatie a jiné podobné schopnosti, které jsou odvislé od spojení s jakousi univerzální nebo světovou Duší“. Kritikou magie popíral Weinfurterovu celoživotní zkušenost a praxi, jakož i prakticky polovinu jeho díla a okultního zkoumání, neboť počátky Weinfurtera lze spojit s počátky našich hermetiků, poctivých badatelů, hodnotu jejichž díla prověřil čas. Za magii považoval Brunton i takzvané užívání myšlenkových sil, tedy učení Mulfordovo. Weinfurterovi naopak vadil pojem světová Duše, kterým se Brunton odchýlil od svých indických učitelů, neboť je to pojem „čistě západní a žádný indický Mistr ani jiný spisovatel tohoto pojmu nezná“. Zásadní však bylo, že Brunton nepotřeboval pojem Boha, který je pro křesťanského mystika podstatou. Brunton navíc svým českým obdivovatelům zamlčel Maharišiho díla a při pátrání po tomto Bruntonově zdroji se zjistilo, že anglický žák učení velkého Inda – ve snaze zpřístupnit ho Západu – přejal poněkud »po svém«, a tak Weinfurter dílo východního Mudrce sám přeložil a předložil českým čtenářům. Překlad se českým bruntonovcům nelíbil hlavně pro Weinfurterovy poznámky, to ale netušili, že Brunton sám se od Maharišiho již počínal odklánět a formoval svůj vlastní »mentalismus«.

Třetí a základní Bruntonovu knihu, Tajnou stezku, vydal Weinfurter s finančními potížemi, neboť angličtí majitelé autorských práv chtěli třikrát vyšší sumu a také krize zvýšila náklady. Došlo tak k paradoxu, kdy totéž číslo časopisu Psyché tepe Bruntonovy sektáře a zároveň propaguje jeho knihy, neboť vydavatel potřeboval, aby se dobře prodávaly. Situace se vyhrotila v otevřené nepřátelství a oboustranné napadání, až Weinfurter napsal: „Máme nyní v Praze sektáře, kteří vyhlašují Angličana P. Bruntona za spasitele světa a nepřestávají vydávati letáky proti naší mystice a mé osobě. Před těmi varuji každého mystika i nemystika, protože nebezpečně agitují mezi našimi členy i nečleny a namlouvají jim, že je nejvyšší čas, přistoupiti k nim a uvěřiti falešným naukám jejich učitele. Běda těm, kdo se dají nebo dali obelstít satanskými vlivy, které tu v pozadí hrají hlavní úlohu. Náš spolek nyní vydává leták, ve kterém je odhalena pravá tvář P. Bruntona i příčiny, které vedly mne a naše žáky, abychom naprosto odmítli jeho nauky, které nejsou ani jeho, nýbrž Mudrce Maharišiho, ale zkomoleny k nepoznání. P. Brunton zapřel nám jen proto spisy Maharišiho, abychom jeho považovali za Mistra, a nikoli Světce z Arunačaly.“ (Psyché roč. XVII., č. 3). Silná slova, která byla sebeobranou proti hrozící katastrofě, v zásadě však poctivému Bruntonovi ublížila, i když nesrovnatelně méně, než aktivity jeho obdivovatelů ublížily Psyché.

Při šířce a záběru Weinfurterových zájmů v esoterní oblasti nebylo by, pravda, pro kohokoli problémem vytrhnout odstavec z některého jeho díla a pranýřovat ho za něj. Je však zapotřebí si uvědomit, že jde o celoživotní zkoumání badatele, dvacet let publikování a více než pět desítek děl na různá témata, která vydával v různých etapách svého vývoje. Z uvedených zásadních rozmíšek je však patrno, že jejich původcem nebyl Weinfurter, ale ti, kterým vadil, kdo ho napadali či mu chtěli způsobit škody. Každopádně událost s Bruntonem navrátila Weinfurtera od Východu k mystikům křesťanským, což je dobře, neboť kromě toho, že byli jeho hlavním životním tématem, jejich znovuobjevení a zpřístupnění českým zájemcům bude mít už navždy velký význam.

ODCHOD MYSTIKA

Nesváry byl spolek postižen až do roku 1940, kdy byl zakázán nacisty, stejně jako časopis Psyché. Na celou událost měla vliv osobnost velmi sporná – trojnásobný doktor, teolog a magik, okultista, publicista, člověk nesmírně inteligentní a nadaný, ale také aktivní fašista a homosexuální černá ovce rodiny: Jiří Arvéd Smíchovský. Jak vypráví jeden z pamětníků, Weinfurter ho do spolku přivedl coby nováčka, představil ho jako svého tajemníka a ihned ho posadil do čela stolu. Nadšen Smíchovského znalostmi okultních oborů bezmezně mu věřil a zasvětil ho do mnoha spolkových i osobních záležitostí, a dal mu tak nad sebou moc, netuše, jak osudově bude zneužita. Smíchovský měl totiž jako tajný agent gestapa za úkol dohlížet na všemožná okultní sdružení a Psyché mu posloužilo za dobrý příklad jeho vzorné spolupráce s nacisty. Smíchovský skončil ve vězení mnohokrát – už za nacistů a později znovu za komunistů, neboť to jako agent táhl na všechny strany a s kým se dalo, včetně StB. Udával, uplácel, zapíral a přiznával. Jako černý magik se pak zaprodal Satanovi a ten si ho nakonec vyzvedl až v roce 1951 z komunistického vězení. Každopádně byl Weinfurter jen jedním z mnoha, kterým pomohl do vězení nebo na věčnost.

Poté, co Smíchovský udal Weinfurtera, byli předseda i další činovníci spolku zatčeni, spolková i Weinfurterova osobní knihovna zabaveny a spolek byl rozpuštěn. Weinfurter byl uvězněn na tři měsíce a ve věku třiasedmdesáti let fyzicky trápen a ponižován. Musel například drhnout záchody a prochladlé vězeňské chodby, přičemž dostal zápal plic, se kterým byl propuštěn domů. Nechme zavzpomínat jeho manželku Boženu: „Začal pak slábnout, takže jsem mu upravila lůžko v jeho pracovně, kde se nejraději zdržoval. Tam jsem si také dala ke spaní pohovku, abych byla nemocnému stále po ruce. Ale neztěžoval mi nikdy mou povinnost ošetřovati ho. Jeho nezměrná trpělivost byla mnohým vzorem a pomáhala jim poměrně klidně přecházeti přes všechna utrpení, kterých za vlády nacistů byl jen málokdo ušetřen. V jeho nemoci zjevila se mu Matka Boží a slíbila mu, že v březnu bude již svého utrpení zbaven.“ Karel Weinfurter zemřel 14. 3. 1942 v 15 hod.

PSYCHÉ PO WEINFURTEROVI

Světlo mystiky za nacismu nestačilo pohasnout. Již v říjnu 1945 svolala Božena Weinfurterová do pracovny zesnulého předsedy poradu předních pracovníků mystického hnutí a ještě téhož podzimu byl spolek obnoven. Jeho předsedou se stal Weinfurterův věrný přítel a spolupracovník dr. Ing. Otakar Čapek. Kromě toho, že si později Boženu Weinfurterovou vzal za manželku, byl důstojným pokračovatelem svého předchůdce a autorem vynikajících knih (Ježíš Kristus ve světle mystiky, Proč se znovuzrozujeme, Encyklopedie okultismu, mystiky a všech tajných nauk aj). Některé Weinfurterovy knihy byly vydány znovu, vycházel i časopis Psyché. Po válce byl po duchovním povzbuzení velký hlad, a to nejen mezi mystiky, a tak byl obrovský zájem i o obnovené přednášky spolku. Čapek byl vynikající hlavně tím, že – byť šíře jeho zájmu byla rovněž široká – se veřejně zabýval šířením mystiky a pomohl jejímu zprůhlednění novým zájemcům anebo těm, kteří neprošli s Weinfurterem celou cestu vývoje od okultismu, a nebyli tedy schopni pojmout celé spektrum jeho učení a návodů. Bohužel toto období bylo rovněž násilně ukončeno nástupem komunismu v roce 1948.

WEINFURTEROVA OSOBNOST

Že se »na Weinfurtera« chodilo, není přehnané tvrzení. Jeho popularita přesáhla hranice naší země jako důsledek vytrvalé a důkladné práce v oboru, kterým velká část společnosti žila. Weinfurter své životní téma prožil a vrchol duchovních nauk v mystice vyzkoušel na sobě. Měl tedy to »své jasno«, které mu nešlo vzít, a proto působil sebejistě, a to samo o sobě je dráždivá, pro někoho odpuzující, pro jiného magnetická vlastnost. Na druhou stranu se od počátku až úzkostlivě bránil tomu, být považován za guru, což bylo nebezpečí, které mu v době jeho největší popularity hrozilo. V čem tedy spočívalo jeho charisma? Weinfurter byl velmi vysoké postavy, jeho obrýlený zjev k tomu dodával pocit důvěryhodnosti »ctihodného pana učitele«. Ke své postavě měl neadekvátně slabý hlas, který si paradoxně vynucoval soustředěné naslouchání. Podle pamětníků na veřejnosti neprojevoval ani špetku humoru, známky po něm není ani v jeho knihách.

Měl však i jiné zájmy, než jen okultismus; je například známo, že od mládí až do doby své dospělosti sbíral hmyz. Díky tomu dokonce sepsal v češtině chybějící odbornou publikaci o mikroskopické technice, používanou pak ve školství. Málo se také ví, že ho zajímala i hudba. Veřejně se tím nikde nechlubil, ale učil se například hrát na příčnou flétnu. Prý mu to moc nešlo.

Rozhodně největší devízou bylo jeho mimořádné jazykové vybavení. Zmíněný způsob, jakým překládal z originálu na schůzích spolku Psyché, byl také způsobem, jakým psal knihy. Jak dosvědčila manželka a zároveň písařka většiny jeho děl, Weinfurter chodil po místnosti a věty diktoval, jako by jim naslouchal odkudsi shůry, anebo takto překládal do českého jazyka a k překladům hned doplňoval poznámky a vysvětlivky, mnohdy zajímavější než samotný původní text. Často v takové rychlosti, že je nebylo možné stačit ani psát. Paní Božena se skutečně naklapala milionů písmen, ale například při překladech nebo životopisech mystiků prý mívala pocit, že k ní mluví dotyčné osobnosti odkudsi shůry. Stejným způsobem Weinfurter mluvil i při přednáškách na veřejnosti: věcně, s vysvětlováním srozumitelným i laikovi, zároveň však s nekompromisností a zaujetím, které bralo dech. Čtenáři často říkají, že jim samotné čtení jeho knih přináší potěchu a duchovní zklidnění, podobně jako u knih jiných duchovních osobností. To bylo možné jen díky tomu, že byl své věci oddán duší i tělem, a mystika a duchovní nauky byly skutečnou součástí jeho osobnosti.

VÝZNAM A ODKAZ DNEŠKU

Spolek Psyché byl obnoven i po roce 1990. Po jistou dobu vycházel opět časopis Psyché, dnes už jen coby interní věstník spolku. Důležitým počinem bylo vydání několika základních Weinfurterových děl, za což patří dík zvláště manželům Vítovským. Spolek prošel několika fázemi vývoje a dnes se pravidelně schází jen několik jeho členů. Stejně jako Weinfurter sám odmítal stát se uctívaným guru, ani dnešní mystici ho neberou nikterak dogmaticky – s vědomím, že doba a poznání pokročily, však ve světle jeho mystické nauky pracují dál na svém duchovním růstu. Vydávání jeho knih se pak chopili i jiní, a tak jsou dnes zájemcům snadno dostupné.

Karel Weinfurter navždy patří k pionýrům novodobého poznávání duchovních nauk. Jako literát zprostředkoval českému čtenáři řadu neznámých či nedostupných děl, seznámil veřejnost s duchovními osobnostmi, tajnými řády a společnostmi, odhalil skrytý smysl jejich učení. Jako spiritista, okultista, člen několika řádů a horlivě pracující mystik poznal a vyzkoušel na sobě nebezpečí, která člověka na této cestě mohou potkat, podrobně je popsal a důrazně před nimi varoval. Jeho zásluha za odhalení odvěkých mystických pravd, pochopení mystiky a za její rozvoj u nás je nezměrná. V roli šéfa spolku i autora naučných knih nekompromisně dbal praktické stránky duchovního směřování, neboť věděl, že pouhé teoretizování uspokojí intelektuální zájem, ale nemá valného významu pro duchovní vývoj člověka. Sám v tom projevil vysoké osobní zaujetí a oddanost a tato výzva k vyšším cílům zůstává platná dodnes. Pro jeho obdivovatele i odpůrce.

Zdroj: http://www.regenerace.net/Archiv/2002/09/weinfurter.htm

Další obsah této kategorie

Pierre de Lasenic: Desatera

Slavné "Lasenikovo desatero", o kterém Jan Kefer ve své knize Theurgie řekl: „Tyto morálky byly ztělesněny v ideál, boha a tak ve stejném pořadí můžeme uvažovati náboženství Venušino, Mariovo, Apollonovo, Mitrovo, Brahmovo, Isidino, Dionysovo, Saturnovo, Jahveho, Kristovo. .... Nelze pokračován v uvádění desater ostatních; desatero Mojžíšovo zkamenělo a nachází se dodnes v našich chrámech a ostatní by příliš urážela líné mozky svým kacířstvím." Níže plné znění Desatera. (Dov)

Weinfurter - příběh mystika I.

Na Weinfurtera se chodilo, jako se chodí na populární hvězdy showbyznysu. Jako zakladatel české mystické školy se stal známým i za hranicemi naší země, jeho základní dílo bylo přeloženo do několika jazyků a domácími i zahraničními autory ezoterní literatury je dodnes citováno jako zdroj. Uctíván i opovrhován vedl mystický spolek, který s různými přestávkami trvá dodnes. 

Universalia

Universalia nyní Univerzalia je společnost českých hermetiků. Byla založena nejprve jako Volné sdružení pracovníků okkultních roku 1920. Volné sdružení bylo vedeno Pierrem de Lasenic a poté jej vedl Karel Mach. 24.června 1927 bylo ustanoveno členy kroužku volné sdružení Universalia. Jeho prvním předsedou se stal Jan Řebík, poté však tuto funkci převzal Jan Kefer. Universalia prováděla v období 1. republiky bohatou ediční činnost. Jejím prostřednictvím byla vydáno množství hermetické literatury a díla Eliphase Léviho, Paracelsa, Petra z Abana, také díla členů a několik grimoárů. 

Malostranský ďábel Jiří Arvéd Smíchovský

Petr Kalač z Dokumentačního centra českého hermetismu v rozhovoru na téma J.A.Smíchovský na radiu Wave. Celý příspěvek k poslechu v detailu článku. (Dov)

Jazyk symbolů (A-G)

Symbolické myšlení provází člověka od nepaměti. Většina písem vznikla z ideografie, tedy obrázků (symbolů), které zastupovaly danou činnost či předmět. Během lóžových setkáních probíráme abecedně symboly, které se otiskly do architektruy, umění, náboženství a filosofie. 

Azrael - 73. génius, anděl smrti a posledního soudu

Prof. Jan Iglauer ve své samizdatové knize Kabalitická astrologie uvádí i 73. génia - "toho jehož jméno není radno vyslovit". Jde o anděla smrti a posledního soudu, který se nazývá Melech ha-Mavet.

Kašpárek se ani čerta nebojí

Krásný text k loutkovému divadlu z roku 1929.  (Kašpárek se ani čerta nebojí : žert ve 3 jednáních / Frant. Čech. -- Praha : A. Münzberg, 1929. -- 32 s. ; 16 cm. -- (Knihovna našich loutek ; č. 22)

PhDr. Jan Kefer - Odvolání ke Krajskému soudu ze dne 15.3.1941

Krajskému soudu trestnímu  v Praze.
Ve věci trestního oznámení, které na mne p. ing. Luň u tohoto soudu učinil, odvolávám se na svoji písemnou obhajobu ze dne 10. března 1941 a ve lhůtě mi povolené předkládám k provedení odstavce C. zmíněné obhajoby vědecký popis a výklad provedených prací.

Černé slunce

Tajemné Černé slunce ... talisman, archetyp, signatura či klíč? Černé slunce je známé již od starověku. Černé slunce uctíval i řád SS - Thule.

Hermetická symbolika

Hermetická symbolika je základní znalostí adepta. Co nelze vyjádřit slovy, lze jednoduše říci symbolem. Jazyk symboliky je důležitý jak pro vhled a pochopení hermetických věd, tak pro otevření tzv. hermetických smyslů (kdo má oči k vidění a uši k slyšení). Lóže U Zeleného Slunce vytvořila tuto obsáhlou, ucelenou a u nás ojedinělou tabulku. Dov.

Postavení mága v univerzu

Níže prezentuji obrázek Roberta Fludda zobrazující postavení člověka v nebeské hierarchii.

72 géniů (Šem haMeforaš)

*Systém 72 géniů je podrobně popsán již Agrippou z Nettensheimu (1486-1535) ve svém díle De occulta philosophia.  Athanasius Kircher (1601-1680) v Oedipus Aegyptiacus (viz obr.) považuje 72 géniů za strážce jednotlivých národů (21. Nelekael, Bohemi - Bueg). 

Pojednání o Goetii

Každá magická evokace je vlastně evokací démonickou,chápeme-li slovo démon v jeho původním významu,to jest vystihující astrální bytost dobrou i zlou z hlediska mravního,dokonalou nebo nedokonalou z hlediska magického.

Seznam mytologických předmětů

Legendární mytologické předměty z legend, bájesloví, posvátných textů, mytologií, folklóru a náboženství celého světa. Text je v angličtině.

Nekromancie (Necromancy)

Nekromancie (z řeckého νεκρομαντία, nekromantía, ze slov νεκρός – nekrós – mrtvý a μαντεία – manteia – věštění) je forma magické evokace. Jde o cílené vyvolání duše zemřelého se záměrem získat od něj nějakou informaci, případně duchovní ochranu. V literatuře se vyskytují i tvary nigromantie či nigromancie, odvozené z latinského niger -černý a řeckého μαντεία – manteia – věštění, jedná se však o nesprávný tvar, vzniklý ve středověku zkomolením původního řeckého slova νεκρομαντία. Z tvaru nigromant pak zřejmě vznikl ve slovanských jazycích kalkem výraz černokněžník. Článek je prozatím v angličtině. 

Jan Kefer - Theurgie

Od dob alexandrijských po prvé po dvou tisících létech přednáší theurgii doktor filosofie Jan Kefer. (Praha, 7. července 1938). Theurgie náleží do oboru hermetických věd. Je to jakási nejvyšší hermetická věda. Praví-li se, že hermetismus byl vědou chrámovou, tedy kat exochén to platí o theurgii.

Rozcestí duchovní pouti

Projevy psychospirituální krize mohou být velice různorodé a jejich formy i intenzita velmi individuální. Jedná se o síly, které se nedají jednoduše zařadit do přesných určujících tabulek, proto i uvedené rozlišení a další kategorizaci berte jako orientační, nikoli jako jediný možný popis.

Ladislav Klíma - Cogitata

Podařilo se nám získati z pozůstalosti jednoho z nejpůvodnějších českých filosofů nové doby, zemřelého Ladislava Klímy několik archů jeho dosud neuveřejněných soukromých literárních zápisků. Vzhledem k tomu, že Klímova filosofie přes jeho naturalistickou originalitu podání, dotýká se metafysických problémů mnohdy více a bezprostředněji, než mnohá z děl hermetické filosofii přímo věnovaných a jako taková titulovaných, domníváme se, že se zavděčíme svým čtenářům, publikováním několika ukázek Klímových poznámek, tak, jak si je autor psal ve formě deníku; jsou, obrazně řečeno, malým' okénkem do dílny, tohoto průkopníka nového a bezesporně originálního směru a dávají mnoho námětů k  přemýšlení.

 

Pierre de Lasenic - Egypt

Mnozí z mnohých t. zv. „adeptů a osvícenců", odvažují se označovati jednu z nejstarších nám známých esoterních kultur — Egypt, za mrtvou, neuvažujíce o tom, že všechno nové, co navazuje na tradici spojuje se přímo na moudrost země Khemi, jež proniká svými závratnými ideami až k základům všech náboženských systémů dneška, křesťanství nevyjímaje. 

Pověst o Faustově domě

Pro odlehčení naší těžké černé magie níže zveřejnuji dvě strany z knihy Obrázky z českých dějin a pověstí týkající se našeho oblíbeného Fausta.

Howard, R.E. - Černý kámen (komiks)

Pro zajímavost zde reprodukuji část komiksové povídky Netvor z monolitů (na motivy R.E.H.) zobrazující krvavý obřad přivolání démona včetně signatur (náramek). Jak jistě všichni víme, R.E.H. se zajímal o okultismus a jeho přátelství s H.P.Lovercraftem také není náhodné (krom toho byli oba psychicky labilní). Podobnost s Cthulhu je očividná. (Dov)

Eliphas Lévi - báseň

Dvě krásné básně od (podle) Eliphase Léviho. 

Endokrinní systém - žlázy s vnitřní sekrecí

Endokrinní žláza je žláza s vnitřní sekrecí, která nemá vývod a své výměšky (hormony) vylučuje přímo do krve. Jde o složitou soustavu navzájem funkčně propojených orgánů, která výraznou měrou ovlivňuje většinu dějů v lidském organismu. Tento článek je doplňkem ke článku "Centra síly". (Dov)

Filmy a seriály s magickou tématikou

Postupně doplňovaný seznam filmů a seriálů, kde hraje nějakou roli magie, griomoáry, slavné magické osobnosti, změněné stavy vědomí apod. Seznam je ryze subjektivní, takže pravděpodobně s některými filmy nebudete souhlasit. Stejně tak i kvalita (posouzení nechám na každém). Název každého filmu funguje zároveň jako odkaz na detailní popis na ČSFD. (Dov)

Čtyři filosofické koncepty magie

Na magii se lze dívat z vícero pohledů (modelů). Ani jeden z těchto pohledů není lepší či horší. Magie odráží psychiku a vývoj člověka, proto například převažoval ve středověku model démonologický (silný vliv křesťanství, věda na počátku atd.). Vyberte si ten model (či kombinaci), kterému nejvíce důvěřujete. Fungují všechny. (Dov)

Současné diskurzivní koridory magie

Níže reprodukuji zajímavou tabulku sestavenou Jozefem Karikou a poskytující dobrý základ-přehled ke studiu. Upozorňuji, že pro magickou celistvost a jistého postmoderně-magického "neulpívání" by měl mít současný hermetik povědomí a přehled o všech těchto "směrech". (Dov)

Magie a synchronicita

V životě někdy dochází k velmi zvláštním shodám okolností. Tyto shody se materialisticky orientovanému pozorovateli zdají být náhodné, avšak jejich nepravděpodobnost leckdy přiměla hloubavější jedince k zamyšlení nad tím, zda se v pozadí těchto událostí neskrývá nějaká zákonitost či řád. 

Centra síly a kabalistický strom

Éterické tělo obsahuje víry nesmírné magické energie, které přitahují a soustřeďují v sobě kosmické síly z vnějšího vesmíru. Tyto víry mají vztah k hlavním endokrinním žlázám umístěným v hmotném těle, z nichž sedm má z okultního hlediska prvořadý význam. Tyto víry rovněž odpovídají sedmi čakrám či okultním centrům. Žlázy samotné sytí tělo jemnohmot-nými výrony, které do nich prýští z akumulátorů kosmické i nekosmické energie vyzařující z planet, hvězd a sluncí. Endokrinní žlázy. (Dov)

Východy a západy slunce

 Souřadnice místa: E016°42’, N49°09’ (Brno); Pozor. Světový čas = ! Léto: + 2 h; Zima: + 1 h !

Hermetická časová osa

Časová osa důležitých osobností a děl od 13.stol.př.n.l. do konce 20.století. (neúplné)

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter