Zaječí skok

Romantická zákoutí nám na své pouti nabízí řeka Jihlava. Na obou březích najdeme tichá místa pod starými olšemi, vodní tůně v nichž se ještě nedávno promenádila vydra a její stopy v blátě na břehu jen pomalu smýval déšť. Snad právě tady postává čas delší chvíli než kdekoliv jinde. Prostými slovy řečeno, je tady krásně.

Dnes se vydáme z Rantířova po pravém břehu po turistické značce na Zaječí skok. Půjdeme stále lesní cestou a čas od času dohlédneme až na hladinu řeky, která se líně vine travnatým údolím pod námi, aby nás potom po několika kilometrech opustila a zůstala dole, zatím co my vystoupíme na strmá rulová skaliska a budeme stát třicet metrů nad její hladinou. Budeme obklopeni tichem rozeklaných skal a v korunách pokřivených borovic občas zaslechneme pískání vlaku či kání lesních. O víkendových dnech nás překvapí čadící komíny chat a mimoděk nám připomenou, že tady v dávných dobách se čmoudilo daleko víc z velkého počtu milířů a že jedno z výše položených údolí dostalo podle toho pojmenování Pekelské.

Ještě na začátku tohoto století zde bývalo oblíbené výletní středisko Jihlavanů a vůbec milovníků přírody a dobrého moku, který nabízela restaurace pod břízami kousek od skalní vyhlídky. Zde se dokonce prodávaly pohlednice, které jsou dodnes ozdobou sběratelů. Ale vše pominulo, přišla válka, po válce opět jiné starosti a z výletní restaurace najdeme jen rozbořený a zarostlý sklípek.
Zaječí skok. Němci nazývaný Hasensprung. Málo kdo ví, že to je nejstarší přírodní reservace v jihlavském okrese a že byla vyhlášena už v roce 1924 samotným majitelem těchto pozemků, statkářem Leopoldem Kosovským z nedalekého Horního Kosova, jako reservace soukromá. Však byl také důvod proč toto území chránit a proč je chráněno doposud. Z pouhé opatrnosti však nebudeme uvádět žádné další podrobnosti. Dodejme jen, že v roce 1933 se celá plocha o rozloze 2,2 hektarů stala přírodní reservací.

Rozhodneme-li se pokračovat na zpáteční cestě dál podél řeky, narazíme za skalním masivem na bývalé louky, dnes zalesněné, kterým se říkalo Picalka. Ve zdejším okolí pobývaly od 16. století rodiny Pitzalů či Pizalů, jak byly zapisovány do gruntovních knih. Na loukách se pásly ovce a nedaleko byl brod přes řeku, kudy se jezdilo a přecházelo do tehdejší Německé Vyskytné. A právě tady někde došlo k veliké tragédii, při níž v řece utonuly tři děti městského pastýře. Dodnes nám onu smutnou událost připomíná kamenná deska s nápisem a letopočtem 1698. Kámen prý byl původně umístěn na druhém břehu, ale pak se ztratil a někdy ve třicátých letech byl při těžbě písku vyloven a umístěn na opačné straně. Snad aby měly dušičky blíže domů, k Jihlavě.

My se však vrátíme ještě na chvilku zpátky na plošinu nejvyšší skály, kde je mimo celé řady různých vyrytých monogramů, srdíček a tak, vyryt otisk koňského kopyta. O vysvětlení se nám opět postará jedna z mnoha pověstí tohoto kraje, kterou z německého originálu přeložil JUDr. Karel Polák.


POVĚST
Na Plandrech žil kdysi rytíř, který trýznil své poddané hůře než páni na okolních panstvích. Jeho největší zábavou byly divoké štvanice a hony. Jeho radostí a potěšením bylo, když mohl sedláky honiti jako dravou zvěř na polích.
Nejen mladí chlapci, ale i staří sedláci museli pánovi zvěř nadhánět. Pán neušetřil od nadhánění ani vetchých starců, a vedl si tak nehezky při svém trýznění poddaných, že se mu okolní rytíři zdaleka vyhýbali a nechtěli s ním mít nic společného. Od svých poddaných pak byl nenáviděn a proklínán.
Bylo to kdysi za pochmurného dne pozdního podzimu, když rytíř nevrle vysedával v rytířské síni a z dlouhé chvíle zaháněl špatnou náladu pitím. Tu ho znenadání posedla šílená touha vyjeti si na lov. Dal zatroubit na lesní rohy, svolal čeleď a vyšvihl se na koně a vyrazil ze zámku. Členové družiny zarytě mlčeli, klusajíce za svým pánem na koních a za nimi se pokorně ploužil houf nadháněčů. Když projeli osadou, spatřila družina na konci vsi starce, který se při chůzi opíral o berlu, neboť staré nohy mu již nesloužily. Rytíř vida jej, zahnal nebohého starce několika ranami bičem do houfu nadháněčů. Stařec, přemáhaje bolest, pravil ke svým spolutrpícím: „ Bůh tomu chce, že dnes ulovíme to strašné zvíře!“ Brzy dostihla družina okraje lesa, kde lovčí rozdělil lovce a nadháněče. Štvanice začala. Les se záhy naplnil mocným hlukem a křikem, do něhož co chvíli zaléhal zvuk lesních rohů a volání lovců a nadháněčů. Divočeji a divočeji štval zvěř ukrutný rytíř a běda ubohým nadháněčům, kteří jsouce únavou vyčerpání, se opožďovali. Tvrdé rány bičem jim v zápětí zasvištěly po zádech, aby jim připomněly, že ve štvanici nesmí polevit. To se stalo i nebohému starci, který k smrti unaven sklesl před pánem na kolena. Rytíř v bezmezném vzteku přejel nebožáka s koněm až tento byv těžce zraněn duši vypustil. V tom okamžiku vyrazil kolem rytíře bystrým během velký zajíc. Rytíř nemilosrdně zabodl koni ostruhy do slabin a jal se zajíce pronásledovati. Doběhnuv ke skalní stěně příkře k řece Jihlavě se svažující, neviděl zajíc jiného východiska, než vrhnout se střemhlavým skokem ze skály do hlubokého údolí. Rytíř slepě ovládán pronásledováním zajíce, nemohl již koně zadržeti a zřítil se s ním do hlubin údolí, kde oba na místě zahynuli. Skála se od té doby nazývá Zaječí skok a ve skalisku nad řekou můžete ještě dnes spatřiti otisk podkovy rytířova koně. 

 


Končí vyprávění, končí se cesta k domovu. Planderský rytíř se už nikdy nevrátí, neměl by kam, jeho zámek je zbořen. Rozbořen a v troskách je dodnes patrný i Zadní Dvůr, statek, kde byl ustájen dobytek a ovce a který na počátku 19. století patřil rodině Hellerů. Stál v místech, kde končila kaskáda středověkých hornických rybníčků, z nichž se některé nově upravují na sádky. Jak vidno, není místečka v tomto kraji, kde by se historie alespoň na chvíli nezastavila.

Zdroj:

http://www.iglau.cz/ - Ladislav Vilímek

LIDOVÉ POVĚSTI Z JIHLAVY A OKOLÍ (Karel Polák, 1993)


© Zpracoval: Dov (fr.  דוב,L.·.Z.·.S.·.), Lóže u Zeleného Slunce, Jihlava 2015 

Další obsah této kategorie

Čertův Hrádek

Před dávnými časy sídlily na Skalce blízko Čeřínku víly ve svém kamenném dvoře, z něhož se dosud v těchto místech povaluje mnoho kamenů. V těchto pohádkových dobách panovala nad svými družkami štíhlá černovlasá Kraťa s hlubokým planoucím okem.

Pověst o jihlavském Blaníku

Nedaleko Jihlavy směrem na sever vypíná se všem obyvatelům Jihlavy a okolí známý, pověstmi opředený kopec Rudný (Schatzberg).

Kaple sv. Antonína

Na výšině v hlubokých lesích nad vesničkou Rounek stojí dnes opuštěná kaplička sv. Antoníčka. O jejím vzniku se vypráví tato pověst:

Václav Hájek z Libočan a Jihlava

Autor známé Kronyky Czeské pocházel ze staré vladycké rodiny. Narodil se někdy na počátku 16. století. Ačkoliv byl vychováván ve víře podobojí, stal se kolem roku 1524 katolickým knězem.

Dopis Augustina Hubera ďáblu

Přátelský pozdrav a službu vzkazuji nejprve, nejmocnější bože Lucifere, zároveň nejmocnější pane a kníže tohoto světa, také nejmocnější pane a princi v Orientě, mocný pane a Bože od Východu až k Západu!

Zvon Zuzana

Dne 18. května 1523 vypukl ve městě obrovský požár. Padly mu za oběť lidé, domy i zvony na věži kostela svatého Jakuba. 

Aktuality

26.3.2018

booked.net

 

15.9.2016
14.9.2016
13.9.2016 Spuštěno: 26.3.2018

Flag Counter